Rozhovor s Teou Šimonovou, která si založila facebookový profil nazvaný Jako liči a reflektuje na něm svou zkušenost adoptovaného a etnicky odlišného člověka v Česku. Vyrůstala v Boskovicích, studovala a bydlela v Olomouci, dnes žije v Rakousku.
Proč jsi svůj profil nazvala Jako liči?
Před nějakým časem mě hodně zaujaly rozhovory, které vyšly na serveru Aktualne.cz s českými Vietnamci – takzvanými banánovými dětmi. Říká se jim tak proto, že jsou vychovaní jako bílí, ale na povrchu jsou vlastně žlutí, jako banán. To mě přimělo přemýšlet, jak bych označila sama sebe, když vlastně ani neznám svůj původ, a liči se mi najednou zhmotnilo v hlavě jako dobrá metafora. Navíc je to docela vtipné slovo. Liči.
Co tě přimělo k tomu, že sdílíš své zkušenosti takto veřejně?
Je to pro mě vlastně forma autoterapie. Opravdu dlouho jsem o adopci s nikým nemluvila, bylo to hodně citlivé téma. Ne, že by jím teď přestala být, ale sdílením se učím nevnímat adopci jako handicap. Uvědomila jsem si totiž – i když jsem to podvědomě vždycky tak nějak věděla – že je to ta nejlepší věc, co se mi v životě stala.
Co se týká rasismu v Česku, zkušenosti sdílím hlavně proto, že se stále setkávám s různými nedorozuměními. A to i v nejbližším okolí, například v rodině. Slýchám rady jako: to si nesmíš tak brát, u nás přece rasismus není, nebo vždyť se vlastně nic nestalo. Ano, většinou opravdu o nic nejde, ale někdo, kdo se s posuzováním na základě barvy kůže nesetkává, nemůže tuhle problematiku posoudit. Může se ale snažit být citlivější.
Jaká je odezva? Jsi spokojená?
Odezva mě upřímně hrozně moc překvapila. Vlastně jsem si myslela, že blog založím jen jako doprovodný produkt ke knize. Abych mohla případně nakladateli doložit nějakou vlastní snahu o promo. Chvíli po prvních příspěvcích se ale facebooková stránka stala mým hlavním zájmem. Začali se mi ozývat lidé, kteří mají adoptované děti, sami adoptovaní, lidé z černošské komunity. Opravdu mě překvapilo, jak málo se o některých tématech otevřeně mluví, jaká traumata si lidé nesou a jak moc bychom si potřebovali o těchto věcech popovídat s někým, kdo je na tom stejně jako my.
Seš prostě naša
Jaké bylo vyrůstat na malém městě v Boskovicích jako liči?
Myslím, že jsem měla velké štěstí právě na Boskovice. Samozřejmě jsem i tam zažila několik nepříjemných situací, které se ale většinou omezily na nějaké pokřikování na ulici. Asi dvakrát jsem zažila slovní napadení od dospělých mužů – to bylo velmi nepříjemné. Pak nějaká ta lehká šikana ve škole, ale na to prostě člověk nemusí být míšenec. Boskovice jsou moje srdeční záležitost a hrozně ráda se tam vracím, moje dětství a dospívání bylo skvělé. Myslím, že k tomu hodně přispěla i kulturní atmosféra Boskovic, festivaly, kino, koncerty… a taky to, že jsem byla docela aktivní. Jak v rámci školy, skautingu, tak třeba u ochotníků a tím, že mě lidi tak nějak znali od vidění, jsem jim nepřipadala jako až takový exot.
V pubertě se situace asi spíš komplikovala, ne?
Puberta je krušná pro všechny, řekla bych. Takové pekelné období :D V pubertě jsem hodně balancovala na hraně sebedůvěry, nemohla jsem dlouho najít sebevědomí. Hlavně proto, že všichni kolem začínali randit, a já jsem byla ta černá holka, se kterou přece nebudeš chodit, kámo, protože to by bylo fakt trapný, což se pak přehouplo v zájem o mě právě proto, že jsem ta míšená holka. Pak je opravdu těžké najít si zdravý přístup ke vztahům a sama k sobě. Ale myslím si, že jsem prožívala pubertu jako většina lidí. Měla jsem vždycky skvělý kolektiv ve třídě, jak na vyšším stupni základky, tak na střední škole, a to bylo podle mě hodně důležité. V tomhle směru jsem měla kolem sebe fajn lidi a bezpečné prostředí. A sama jsem taky nebyla vždycky andílek :D
Dost historek je úsměvných, ale bylo pro tebe navazování přátelských či partnerských vztahů komplikovanější?
Tohle asi nedokážu posoudit, protože jsem nikdy nenavazovala vztahy v jiné než své kůži. Myslím si, že každý člověk, který se jakýmkoliv způsobem vymyká, se musí dřív nebo později naučit rozlišovat a vnímat záměry ostatních lidí. Zní to trochu šíleně, ale je opravdu dost lidí, kteří stojí o seznámení jen proto, že jim připadá zajímavý můj původ. To se týká hlavně těch partnerských vztahů, o kterých jsem taky psala a asi ještě napíšu, protože je to vděčná studnice trapných situací. Co se týká přátel, řekla bych, že jsem na tom stejně jako většina lidí. Snažím se, aby mi fungoval vztah s těmi, které už mám, protože dělat si nové přátele je čím dál tím těžší :D Díky Jako liči jsem se ale seznámila s několika opravdu zajímavými lidmi, za což jsem hrozně moc ráda.
Vyvolávali v tobě kluci dojem, že je na tobě zajímá vlastně jen ta etnická odlišnost?
Jasně, jak už jsem naznačila před chvílí. Někdy člověk ani nevěděl, jestli se smát, nebo brečet. A nešlo jen o dojem, oni to prostě rovnou vyplivli na první dobrou! :D Opravdu by mě zajímalo, jestli si skutečně někdo myslí, že objekt svého zájmu upoutá tím, že mu oznámí něco jako: černošku jsem ještě neměl nebo líbí se mi holky jako ty, třeba i Vietnamky a tak. To fakt není lichotka. A nejsem si ani jistá, jestli je v tom takový rozdíl, jestli člověk má černošku nebo černocha :D
Jak to všechno zvládali tvoji rodiče, případně prarodiče?
Naši mají na celé tohle téma velmi jednoduchou odpověď: Seš prostě naša. To se ví, že jsem jejich, taky to tak cítím. Myslím, že to pro ně nebylo vůbec jednoduché, přinést si v devadesátkách na maloměsto takovou malou opičku. Moc se o reakcích na mě jako na mimino ale bavit nechtějí. Myslím si, že se mě vždycky snažili chránit, snažili se, abych se necítila vyčleněná nebo nechtěná. Co se týká prarodičů, mám pocit, že na mě byli vždycky pyšní a ukazovali moje fotky. Babička pro mě často chodila do školky nebo do družiny, a když jsme potkali nějakou její známou, tak hrdě hlásila, že jsem její vnučka. Myslím si, že na tu dobu to zvládli všichni bravurně. I když to určitě bylo náročné na psychiku.
Jaké máš vztahy s vašima?
Řekla bych, že skvělé! Jsem toho názoru, že sdílená genetická informace nezaručuje to, že budou mít lidé pěkný vztah. Na tom se musí pracovat. Někdy je to náročné, ale stojí to za to. Na každém vztahu se musí pracovat a myslím si, že v osvojitelských rodinách jsou si toho – hlavně rodiče – dobře vědomi. Přála bych si jen, aby si to úsilí rodičů uvědomovaly taky děti. Jasně, neshodneme se na všem, dost se u nás projevují generační rozdíly, které jsou u nás, devadesátkových dětí, umocněné významným zlomem ve společnosti a změnou výchovy, technologiemi. Ale naši se stále snaží být chápaví a podporující a ještě mě nezabili, to považuju za úspěch :D
Jak s tebou o adopci mluvili, když jsi byla malá?
Naprosto otevřeně. To, že jsem adoptovaná, vlastně vím odjakživa, s tímhle vědomím jsem vyrostla. Odpověděli mi vždycky na všechny otázky, i když pro ně některé musely být asi bolestivé. Zase se tak ale hezky vyhnuli odpovědím na dotaz: A kde se berou děti? Oni si mě jednoduše domů přinesli z kojeneckého ústavu a hotovo.
Jako bych byla leguán
Pojďme probrat některé věci, o kterých píšeš. Jak často se setkáváš s otázkou, odkud pocházíš?
Teď už nějakou dobu žiju v zahraničí a tady, v Rakousku, jsem se s tou otázkou setkala snad jen párkrát – od Čechů v práci :D Setkávám se s tím opravdu jen v Česku, nikde jinde ve světě se mi nestalo, že by to někdo tak pitval – stačí říct z Česka, případně nasměrovat na Brno nebo Olomouc. V Česku jsem se s tím setkávala a setkávám tak v 50 procentech případů, když se s někým seznamuju. A stalo se mi to i na pracovních pohovorech nebo na vysoké škole. Postupně jsem se tím začala i bavit a ve společnosti lidí, kteří by si ze své pozice neměli takové dotazy dovolit – dělám nedovtipnou, abych je donutila nahlas říct, že je prostě zajímá, proč jsem snědá. Po tom se většinou samotní zarazí a dojde jim, že překročili nějakou hranici. Takže stručně: často.
Jak se člověk cítí, když je na něj pořád upíraná jakási zvláštní pozornost?
Někdy to opravdu není příjemné. Často slýchám, třeba od kamarádek, rodiny, názor, že na mě lidi koukají, protože jsem hezká a zajímavá nebo že jsem si to už vsugerovala. Obojí je možné. Nic to ale nemění na faktu, že kdybych nebyla míšenka, líp bych se takzvaně ztratila v davu. Tenhle luxus si užívám v Rakousku, tady totiž zdaleka nejsem to nejzajímavější, co člověk může na ulici potkat.
Když jsi pracovala jako průvodkyně na zámku, chtěli se s tebou návštěvníci fotit? Jak jsi reagovala?
Popravdě jsem poprvé úplně ztuhla a prostě se nechala vyfotit. Připadalo mi hrozně nezdvořilé odmítnout, i když mi to bylo velmi nepříjemné. Pak jsem si za to trochu nadávala, že jsem si neobhájila vlastní hranice. Potom už jsem se naučila být důsledná – slušně odmítnout, případně vysvětlit, proč prostě ne. Někdo by mohl argumentovat, že bych neměla být tak přecitlivělá, že lidi jsou prostě jenom zvědaví, ale já si myslím, že pokud je člověku něco nepříjemné, má právo se ohradit. Ať už je na něj někdo zvědavý, nebo ne. Opravdu mi ale došla slova, když si mě jeden pán fotil tajně. Nechápu, na co ty fotky pak lidi mají.
Lidi se diví i tomu, že máš ráda zimu?
Ano, je to srandovní. Občas na mě koukají, jako bych byla nějaký leguán, který si doma musí zapnout výhřevné zářivky, abych přežila ve středoevropských podmínkách. Je to opravdu vtipné, ale na druhou stranu je to z mého pohledu obrovská díra v českém vzdělávání. Vůbec si nepamatuju, že bychom v rámci základu společenských věd probírali, že jsou lidi různí a že je to v pořádku. V biologii jsme probírali rasy, ale to bylo skoro na úrovni zoologie, potom jsme to řešili v zeměpisu, kdy nám učitelka vysvětlovala, jak se označují míšenci různých ras. Z toho mi šel trochu mráz po zádech, seděla jsem v první lavici a ona se tvářila, jako že tam ani nejsem.
Co ses díky tomu všemu naučila? Jsi obecně asertivnější?
Rozhodně. Ale musím opravdu přiznat, že je to hodně vlivem projektu Jako liči. Najednou jsem se uvolnila, zjistila, že v tom nejsem sama, a že nejsem jenom ta snědá holka, ale že mám i jiné kvality a je na mně, abych je dostala do popředí. Teď už bych si s nějakými křiklouny servítky nebrala nebo nad nimi přinejmenším mávla rukou. Být asertivní, ale slušný je podle mě v některých situacích opravdu důležité a já se to stále učím.
A jak většinou reagují lidé, když se proti těm opakujícím se stereotypním poznámkám ohradíš?
Ti, kteří něco takového říkají, nechtějí změnit pohled, často mají pocit, že mají právo vědět, jak to mám, že mají právo na legraci. Je to stejné jako se sexuálním obtěžováním, nebo čímkoliv jiným, co se v Česku těžko odnaučujeme. Jako by vzájemná slušnost měla nějak narušit celý náš dosavadní život. Většinou se dozvím, že si mysleli, že je se mnou sranda, že se beru moc vážně, že to nemysleli zle, jsem přecitlivělá nebo teď hodně oblíbený pojem je sněhová vločka. No, já si pomyslím, že je to lepší než být frustrovaný buran. Co taky jiného s tím můžu dělat.
Byly situace, kdy jsem se skutečně bála
Když líčíš různé situace, do kterých ses dostávala nebo dostáváš, občas člověk neví, jestli je to k smíchu, nebo k pláči. Připadá mi dobře, že ty, pokud můžeš, si vybereš ten smích?
Situace, o kterých píšu jsou většinou už staršího data – i když některé jsou víc než aktuální, ale u těch starších už se na to dívám s nadhledem. Některé situace mě opravdu rozhodily a o těch opravdu špatných, na kterých není nic vtipného, na blogu ani nepíšu, ty budou možná v knize. Tu jsem začala psát dvakrát, poprvé jsem chtěla opravdu autenticky popsat, jak to všechno prožívám, ale pak jsem si uvědomila, že na to vlastně není nikdo zvědavý, že tím dávám přímo všem těm haterům přímo pod nos argument, proč nebrat lidi jako já vážně, protože by to vlastně mohlo vyznít jako stížnosti, kňourání a sebelítost. A taková já přece nejsem a být nechci. Humor je podle mě něco, co nás Čechy spojuje, čemu rozumíme a na čem se shodneme, proto se snažím vnášet do psaní svůj styl humoru, líp se to pak přijímá a mě i čtenáře to takhle víc baví. Teda doufám.
Zároveň mě ale zajímá, jestli jsi kromě nekonečné řady absurdních a spíš z blbosti urážlivých situací a reakcí zažívala a zažíváš i opravdu vědomé rasistické ataky.
Ano, několik jsem jich zažila. O těch nepíšu, nejsou vtipné. Byly to situace, kdy jsem se skutečně bála o zdraví, v některých případech jsem nebyla ani dospělá.
Jednou se mi stala opravdu vyhrocená situace cestou autobusem k babičce. Autobus byl plný a já jsem seděla – byl to školák, takže plno dětí, samozřejmě bych vědomě nezabírala místo seniorům. Nade mnou se po chvíli ocitli asi tři nebo čtyři muži, už si to přesně nepamatuju, v pracovním oblečení a začali mít opravdu rasistické řeči. Já jsem dělala, že je neslyším, což je asi štvalo, takže začali být adresnější, byli velmi vulgární. Dala jsem na sedačku vedle sebe batoh, aby si tam nesedli, ale to jsem neměla dělat. Jeden z nich mi začal nadávat, co si to dovoluju, že sedačky jsou pro lidi a batoh mi hodil na klín. Posadil se, absolutně ignoroval můj osobní prostor, spíš mě schválně omezil v pohybu, a slovní průjem pokračoval. Nikdo se mě v tom plném autobusu nezastal, ani vrstevníci, ani dospělí. Na jedné zastávce jsem z autobusu utekla, oni za mnou ještě cosi řvali, někdo vystupoval, nebyla jsem si jistá, jestli nejdou za mnou. Utíkala jsem pryč a schovala se ve vchodu do jednoho domu. Nevěděla jsem pořádně, kde jsem, byla jsem úplně vyděšená a volala jsem mamce. Ta se hrozně vytočila, hned sedla do auta a jela po trase autobusu – věděla jsem jenom, že jsem někde ve Svitávce, ale nebyla jsem vůbec schopná jasně uvažovat. Byla jsem schovaná, dokud mamka nepřijela. Bylo mi asi patnáct.
Nikdy jsem se nesetkala s fyzickým útokem, asi ze dvou vyhrocených situací jsem utekla, nevím, jestli by třeba pokračovaly fyzickým násilím – přece jen mám asi výhodu v tom, že jsem žena.
Pozorovala jsi nějakou změnu v době, kdy se objevila uprchlická krize? Zhoršily se reakce?
Rozhodně, byla to doba, kdy jsem se v Česku opravdu necítila bezpečně. Dokonce v Olomouci, kde jsem studovala, jsem prakticky na denní bázi zažívala pořvávání, ať táhnu zpátky do Sýrie a podobně. Přitom jsem si dávala opravdu záležet, abych nikdy neměla pokrývku hlavy, která by vypadala jako šátek, v létě jsem se vyhýbala dlouhým sukním. Bylo to období, kdy jsem se rozhodla, že v Česku nějakou dobu nechci žít, že už to nesnesu.
Trochu mě překvapilo, že hodně tvých historek se týká tvých generačních souputníků. Myslel jsem, že pro vás už je kontakt s jinakostí daleko běžnější. Vnímáš v tomhle v naší společnosti nějaké větší generační rozdíly?
To je záludná otázka :D U mojí generace je to hlavně o základním taktu – lidé mi několikrát řekli, že je to prostě zajímá, tak se zeptali, proč jim to neřeknu, jak to je. Ale ono to není úplně jednoduché, nechci se o některých věcech bavit s člověkem, kterého jsem právě poznala. Lidem, bez ohledu na generaci, často chybí nějaká stopka. Pak taky záleží na sociální bublině. V okruhu mých přátel pěstujeme někdy i trochu drsnější černý humor, ale to je prostě něco jiného. U starší generace vnímám ten strach z cizího, ze změny. Rozčílí je třeba to, že kanonickou postavu české literatury v divadle tančí, hraje nebo zpívá neběloch a jsou schopní si postěžovat mně. Přitom já jsem dlouho toužila hrát divadlo. Je to legrační. Generační rozdíly v tom nejsou podle mě zdaleka tak velké, jak se zdá. Spíš je to výchovou a prostředím, ve kterém člověk vyroste.
Konečně o sobě vím něco víc
Měla jsi někdy období, kdy tě nějak trápilo, že neznáš svou biologickou rodinu? Co by tě hlavně zajímalo?
Nevím, jestli bych zrovna řekla, že je to trápení, ale jasně, že bych ráda věděla, jak vypadá moje biologická matka, jestli mám sourozence, co se vlastně tehdy stalo, proč se rozhodla pro adopci. To je bílé místo, které nikdy nebude zcela zaplněné. Mnohem víc mě ale zajímá biologický otec, kvůli / díky kterému mám tuhle melaninovou výbavu. Chybí mi kulturní background. Je to zvláštní, jsem vychovaná jako Češka a přitom mě sami Češi na základě mého vzhledu z české společnosti určitým způsobem vyčleňují – už jen těmi otázkami odkud jsem prostě neberou to, že jsem z Česka stejně jako oni, přece vypadám jinak. Je to takové vakuum, chybí mi ta druhá, černošská půlka, chybí mi znalost vlastních kořenů.
Píšeš taky o tom, že sis nechala udělat genetický test. Co tě k tomu vedlo?
Právě ta nevědomost, odkud pocházím. Ani naši v tom neměli jasno. Já jsem se jako malá hodně identifikovala s Afrikou, vším africkým, miluju tu hudbu, energii, dojímá mě tragický osud afrického kontinentu. Rodiče mě však zařazovali spíš do arabského prostředí – k tomu žádný vztah nemám, ale přijala jsem to.
A co ses dozvěděla?
V testu DNA mi vyšlo, že pocházím z 50 procent ze západní Afriky, pravděpodobně ze Sierra Leone. To byl pro mě totální šok a taky radost. Sice to není žádná velká jistota, ale pro mě je to nepopsatelný pocit, konečně o sobě vím něco víc. Vždycky jsem cítila, že patřím tak trochu do Afriky, a test mi to potvrdil.
Co plánuješ dál s Jako liči?
Uf, těch plánů je dost. Primárně dopsat knížku, to je hlavním cílem. Potom bych ráda vymyslela nějaký koncept workshopů nebo besed pro školy o rasismu, jinakosti, klidně i o adopci. To je zatím jen taková myšlenka, nevím, jestli by o to byl vůbec zájem a asi bych do toho ráda zapojila někoho z české afro komunity, kdo se víc orientuje v černošské problematice. Do budoucna bych ráda pracovala s osvojitelskými rodinami, momentálně řeším spolupráci s Dobrou rodinou, ale to už asi půjde mimo projekt Jako liči. Ten bych ráda zachovala jako oddechové čtení, přemýšlím nad nějakým merchem s oblíbenými hláškami, ale tam jsem taky ještě nepokročila. Jako liči si žije dost vlastním životem :D
