Rozhovor s Pavlem Kolmačkou, ředitelem Oblastní charity Blansko. Mluvili jsme hlavně o tom, jak organizace pomáhající nejrůznějším lidem na okrese Blansko funguje v době pandemie a jak současná situace dopadá na lidi, kteří jsou v obtížných situacích a potřebují pomoc.
Jak moc se kvůli pandemii změnila práce Charity? Do jaké míry je to pro vás dnes jiné?
Jiné je to určitě v tom, že spoustu činností se snažíme dělat distančně. Pokud to jde – máme hodně služeb a někde to nejde. Ale ve službách jako je poradna nebo aktivizační služby pro rodiny s dětmi řešíme hodně věcí po telefonech a po mejlech a snažíme se našim uživatelům radit tímto způsobem. Takže osobní kontakt je trošičku omezený. Ten je samozřejmě velmi cenný a práce je pak jednodušší, než když se teď radí po telefonech.
Druhá věc jsou obavy uživatelů. Ubývají nám, protože se bojí, odříkají nám schůzky. Potíže pak tlačí před sebou a hrozí další následky.
Jak velké nároky to klade na váš personál?
Velké. Jednak je to používání ochranných pomůcek, dodržování všech nařízení. Přijali jsme je o pár dnů dříve, než to bylo nařízeno vládou. Teď mluvím o druhé vlně. Už o týden dřív jsem nařídil používání roušek a respirátorů, vyšší hygienu, měření teplot. To je pro všechny velmi náročné. Ono je něco jiného sedět za stolem s rouškou, to se celkem dá, ale pro pečovatelku, která má pečovat o uživatele, je za těchto podmínek velmi náročné dělat hygienu, připravovat stravu a podobně. Totéž u zdravotních sester. A nejsou to jen roušky, jsou to pláště, štíty, rukavice.
Potýkáte se s nedostatkem lidí kvůli nemocnosti, karanténám a péči o děti? Zasáhla vás epidemie i v tomto?
Zvládáme to. Máme zhruba sto padesát zaměstnanců, plus nějaké dohodáře, takže nás to samozřejmě zasáhlo, ale právě kvůli úbytku požadavků od uživatelů jsme schopni se přeskupit. Když některá služba potřebuje pomoct, můžeme přesunout lidské zdroje. Ano, je to náročné, máme několik lidí na OČR a na neschopence, ale zatím to zvládáme.
Materiálně a finančně máte všechno co potřebujete? Třeba co se týče ochranných pomůcek? Dostáváte se pod tlak nějakého nedostatku?
Aktuálně nedostáváme. Ve druhé vlně je pomůcek na trhu poměrně dost. Objednáváme dopředu, nečekáme, až nám to někdo pošle z kraje nebo z ministerstva. Zásoby máme zhruba do února. Tohle funguje a můžu říct, že i všechno, co jsme si na ministerstvu nárokovali, nám bylo do koruny zaplaceno. V tomhle směru v tuto chvíli nestrádáme.
Jak je to s testováním?
My jsme opět nečekali a díky naší nadřízené Diecézní Charitě Brno jsme zakoupili přístroj iChroma a testovací sady z Jižní Koreje. Testujeme už asi měsíc. Primárně pracovníky, ale i uživatele, pokud mají nějaké příznaky. Dá nám to orientační výsledek, a pokud je pozitivní, posíláme je k praktikům a na PCR test. Zatím máme stoprocentní shodu, takže negativním výsledkům zatím věříme.
Plošné testování se u nás týká pěti služeb, tří sociálních a dvou zdravotních. Ty sociální jsou pečovatelská služba, týdenní stacionář Emanuel v Doubravici a chráněné bydlení Betany v Boskovicích. Zdravotní jsou domácí zdravotní péče a domácí hospicová péče. Tam tedy plošně testujeme a už máme i nějaké záchyty. Ty opět posíláme k praktikovi a řešíme, jestli je nutná izolace, což při pozitivitě testů je. Takže to funguje a taky je to náročné, protože nám to může vyřadit bezpříznakové pracovníky, které musíme nahradit Testy musí provádět naše zdravotní sestry, týká se to šedesáti lidí. Otestovat je každých pět dnů není vůbec jednoduché. Ale běží to. Uvidíme, jak to bude probíhat dál, teď je to v počátcích.
Provozujete také krizovou linku. Do jaké míry se zde projevila koronavirová krize? Obracejí se na vás lidé se specifickými problémy způsobenými pandemií a karanténou?
Naše linka funguje pro celou republiku, celkový nárůst byl zhruba o třetinu. A přibývá i rozhovorů, které se týkají koronaviru. Dáváme si hodně pozor na to, abychom nedávali zdravotnické rady. Odkážeme, nasměrujeme, ale určitě nikomu neradíme, jak se má léčit.
A ty ostatní související problémy se týkají hlavně čeho?
Je to hlavně psychika. Úzkost, strach, obavy. Běžné telefonáty se týkaly všeho možného, od domácího násilí až po sebevražedné sklony. Dnes je to často osamělost a strach.
Říkal jste, že vám klientů v některých službách ubývá, nepřibývá vám zase jiných, na které dopadají následky koronakrize?
Že by nám přibývali, to úplně nevím. K určitému úbytku klientů kvůli obavám z koronaviru dochází.Také pokud klient pečovatelské služby nebo pacient domácí zdravotní péče onemocní koronavirem a má dobré rodinné zázemí, snažíme se, aby těch deset nebo čtrnáct dnů rodina péči zvládla sama. Poradíme jim, jak dělat potřebné úkony.
Ale pokud je někdo sám a je pozitivní, třeba nějaký senior, což se samozřejmě stává, tak tam prostě jedeme. Nikoho nenecháme bezprizorního jen proto, že má covid. Tam už je pak nutný celotělový plášť a všechny ochranné pomůcky.
Nemám přesná data, ale nárůst je v hospicové péči, což je spojené obecně s vyšší úmrtností. To je velmi citlivé.
Vaše hospicová péče funguje dál?
Všechny naše služby fungují. S větším nebo menším omezením, ale fungují všechny.
Zařízení jako Betany nebo Emanuel v Boskovicích se tedy na rozdíl od škol neuzavřela a klienti sem mohou chodit, jak jsou rodiny zvyklé?
Ano, fungujeme normálně dál. Platí samozřejmě různá omezení, která se týkají skupin. Nejprve to bylo šest osob, teď jsou to dvě. Někdy není úplně reálné, aby se šest uživatelů úplně oddělilo do dvojic, takže to není tak jednoduché. Pracovníci mají povinnost nosit respirátory, uživatelé těchto typů služeb mít roušky ani respirátory nemusí. Je to pro ně nezvládnutelné. Platí to pro psychicky nemocné osoby, i tady v Emanuelu nebo v Betany pro osoby se zdravotním, mentálním nebo kombinovaným postižením. Takže pro ně se de facto nic nemění, kromě toho, že kolem nich chodí pracovníci v rouškách. Jinak fungujeme bez omezení. Samozřejmě měříme teploty, dbáme na zvýšenou hygienu, častější mytí rukou, oddělujeme prostory tak, aby se méně potkávali. Ne všude to ale jde.
Pro rodiny, které byly zvyklé mít dítě přes den v Emanuelu nebo v Betany, se tedy nic nezměnilo.
Ne, ale i tam dochází k úbytku. Když si někdo může uživatele nechat doma, tak si ho doma nechává. Ale když chce, tak vždycky může, kapacity jsme nesnižovali, všechno funguje.
Funguje systém opatření a podpory sociálních služeb pro vás obecně dobře?
Možná je to služba od služby a musel bych se zeptat přímo vedoucích, co jim konkrétně vadí nebo co by jim prospělo. Ale jak jsem říkal na úvod, já jsem ta opatření zavedl dřív než stát. A mluvit do toho, jestli má být pohromadě šest osob nebo deset osob nebo dvě osoby, do toho se mi nechce pouštět. Nepříjemné jsou časté změny nařízení – než k nám změny dojdou, než je zpracujeme a pošleme vedoucím, už zase nemusí platit. To je náročné, ale myslím, že už si s tím umíme poradit. Stanovili jsme si konkrétní osobu za každou oblast – za personální, za sociální služby, za zdravotní služby, za ochranné pomůcky – a ta to má na starosti, musí si vládní nařízení studovat a po konzultaci se mnou to posílá dál. Myslím, že to víceméně funguje.
Pomáháte také lidem bez domova. Jaká je teď jejich situace?
V Blansku máme noclehárnu pro muže. Nyní jsme ji dočasně změnili v podstatě na azylový dům pro muže. To znamená, že dříve noclehárna fungovala od osmi večer do osmi ráno, přibližně od nouzového stavu jsme přešli do non stop režimu. Uživatelé nemusí zařízení opouštět, ale mohou tam být celý den. Pokud chtějí odejít, mohou mezi osmou a čtrnáctou hodinou, pak se zase vrátí. Tím se snažíme minimalizovat riziko potulování se po Blansku a dalších lokalitách a s tím spojené vyšší riziko nákazy. Dále máme v Blansku nízkoprahové denní centrum. Tam můžou přijít na polévku, sprchu, převléct se či vyprat si. Vstupuje se tam vždy jen po jednom. Noclehárna má kapacitu patnáct lůžek, obsazeno je deset.
Pro ženy taková služba nefunguje?
Ne. Pro ženy máme nízkoprahové denní centrum, kam mohou taky přijít za účelem osobní hygieny a případně se poradit, co potřebují a co je tíží. Noclehárna pro ženy tady není. Do jaké míry je, či není potřeba, se těžko odhaduje. Když pořádáme takzvané mrazivé noci, moc žen se tam nevyskytuje. Jedna nebo dvě a ne úplně každý den. Takže zatím pro ně tuto službu nemáme, nicméně v roce 2022 by měl být dostavěn v Blansku nový azylový dům. Ten bude sloužit pro matky s dětmi, ale i pro samotné ženy. Budou tam pro ně dvě nebo tři lůžka, takže do budoucna to bude řešeno. V tuto chvíli tady ale nic pro ženy neexistuje.
Provozujete také poradnu pro lidi v exekucích. Těm mohla dnešní doba také přinést prohloubení problémů, ne?
Přiznám se, že nemám informace o případném nárůstu, ale ta služba teď funguje v počtu tří úvazků a je plně vytížená.
Takže i tady na okrese je ten problém docela velký?
Určitě ano. Nevím, jestli se to teď razantně zvyšuje, možná je na to ještě brzo. Bude to ještě dobíhat a může se to projevit později. V naší poradně máme akreditaci na podávání insolvenčních návrhů, takže samozřejmě děláme i tohle. A jsme o to žádanější, protože nejen poradíme, ale jsme schopni zpracovat i insolvenční návrh nebo návrh na oddlužení se správným razítkem a poslat ho tam, kam patří. Poradna je opravdu velmi vytížená a bojujeme s tím, že bychom tam chtěli více úvazků, aby to bylo lépe pokryto. Zatím uvidíme.
Víc než tři úvazky? To je tedy opravdu velký problém.
Poradna řeší i jiné problémy, ale kolem dluhové problematiky je asi sedmdesát procent práce.
Zároveň to ale vypadá, že se vám tedy daří lidi zasažené exekucemi oslovovat a přicházejí za vámi. Což je pozitivní.
Určitě. Máme tady dlouholetou právničku, doktorku Martu Šosovou, která to celé zaštiťuje. Zázemí máme v Boskovicích, v Blansku a na pár hodin týdně i v Letovicích. Je to dlouhodobá práce a renomé funguje.
Celkově zníte tak, že celou situaci okolo koronaviru docela zvládáte. Je to tak?
Troufám si říct, že ano. Ale zítra může být všechno jinak.
Na to se chci právě zeptat. Můžete to v tomto režimu zvládat dlouhodobě? Nebo počítáte s tím, že za pár měsíců pandemie odezní a vy se budete moci vrátit plus mínus do stavu, ve kterém jste byli před ní?
S tím, že se vrátíme do normálu, počítáme. To je naše víra, s tou dnes a denně pracujeme. Ta věta Vydržme, zvládneme to a ono to někdy skončí, tady samozřejmě je. Mám to v hlavě nastavené tak, že ty nejvíc ohrožené služby, jak to vidíme v televizi – zavřený dům s pobytovou službou, nemocní uživatelé, vysoká úmrtnost – u nás až tak nehrozí. Tedy doufám. Máme jednak menší zařízení s menší kapacitou a jednak nemáme pobytové zařízení pro seniory. V terénu samozřejmě pečovatelky a zdravotní sestry seniory navštěvují, to je jasné. Ale to ohrožení není tak velké jako například v Brně na Kamenné, kde byl covid a jsou tam desítky uživatelů a zaměstnanců. To bylo samozřejmě velmi náročné. My máme chráněné bydlení v Betany, kde je deset lůžek a osm zaměstnanců. Když nám část z nich onemocní, jsme schopní je nahradit a zvládnout to. Všechny ostatní služby můžeme utlumit na nezbytné minimum. Samozřejmě kromě pečovatelské a zdravotní. Tam kdyby bylo nejhůř, tak nejsem schopný sehnat pět sester. Ale i tam počítáme v nejhorším s utlumením, překlenutím nějaké doby a pak pokračujeme dál.
Nejvíc mě trápí azylové domy a chráněné bydlení, specifická je i noclehárna. Tam lidé bydlí a musíme to zajistit. Takže tam směřujeme veškeré kroky, abychom měli personální zálohy a abychom věděli, že když máme sto padesát lidí, tak z toho dvacet z jiných služeb je ochotno kdykoli pomoct. To znamená, že když mně v chráněném bydlení pět pracovníků vypadne, tak jsem schopný je nahradit. To se zatím ve větší míře neděje, ale kdyby se to událo, což může být klidně otázka dnů, tak si myslím, že to zvládneme.
