Boskovický pobočný spolek Unijazz, který provozuje kulturní a komunitní centrum Prostor v panském dvoře, si po roce zvolil nové vedení. Do čela nového výkonného výboru byl jako nový předseda zvolen náš redakční kolega Tomáš Znamenáček. S Prostorem Ohlasy spolupracují a je to dnes už významná kulturní instituce ve městě, a tak jsme Tomášovi Znamenáčkovi při této příležitosti položili několik otázek.
Obecná otázka na úvod: Proč ses rozhodl se o vedení boskovického Unijazzu ucházet a s čím do toho jdeš?
Hodně mi na Prostoru záleží, myslím, že tady vzniklo něco výjimečného, co bych chtěl svou prací ve vedení spolku podpořit. Za první zhruba rok a půl existence se nám podařilo ukázat, že Prostor má smysl a může fungovat, ale zároveň je jasné, že provozovat něco takového dobrovolnicky je obrovská fuška. Moje vize na nejbližší rok Prostoru je proto „personální udržitelnost“. Česky řečeno: jak to udělat, abychom se z toho nezbláznili. Myslím, že je to reálné, jen se tomu musíme vědomě věnovat.
Jádro činnosti boskovického Unijazzu spočívá v provozování Prostoru, tedy kulturního a komunitního centra s kavárnou. To už existuje skoro rok a půl. Když odhlédneme od koronakrize, jak fungování Prostoru v Boskovicích hodnotíš? Potvrdilo se, že ten původní záměr má smysl?
Pro mě zcela stoprocentně. Naše město má papírově vzato prostorů pro kulturu hodně, ale prakticky většina z nich modernímu kulturnímu provozu z různých důvodů moc nevyhovuje.
Věděli jsme, že nám chybí místo, kde by se dalo důstojně a inspirativně udělat autorské čtení zrovna tak jako koncert moderního jazzu, politická debata nebo divadelní představení. Teprve se vznikem Prostoru se ale ukázalo, jak velký tenhle hlad byl – kolik lidí má zájem dělat věci, pro které jim dřív scházelo zázemí. Nejen ve smyslu vytopené místnosti, ale v širším smyslu nějaké fungující platformy s týmem lidí, kontakty, zkušenostmi, technikou a podobně.
Můžeš zhodnotit působení Prostoru v nějakých číslech? Kolik to bylo za ten rok a něco od otevření akcí a jaké o ně byl zájem?
Od otevření v červnu 2019 jsme udělali zhruba 200 akcí s celkovou návštěvností přes 7000 diváků, vulgárním průměrem je to tedy 11 akcí a čtyři stovky návštěvníků měsíčně.
Návštěvnost logicky hodně kolísá, od desítky lidí po stovky. Pro jistotu ale dodávám, že návštěvnost nebo počty akcí pro mě nejsou primární měřítko smyslu nebo úspěchu – víc si cením toho, když zážitek zůstane v návštěvníkovi delší dobu zaseknutý a pracuje. Ale na to už bohužel Excel nemá buňky.
Jak vzniká dramaturgie akcí v Prostoru? Kdo program chystá?
Tady jsme prošli velkou koncepční proměnou. Zpočátku jsme měli ambici dělat „klasickou dramaturgii“, tedy mít tým lidí, který vymyslí, co se u nás bude dít. K tomu bychom ovšem potřebovali také tým lidí, který to následně uvede v praxi, a to není reálné – i kdybychom nakrásně měli placený tým, počet a rozptyl akcí, které takhle zvládneme uspořádat, by byl velmi malý.
Proto jsme docela rychle přešli na „decentralizovaný“ model, ve kterém dáváme lidem možnost uspořádat akci v Prostoru, když si ji odpracují. Dramaturgie tedy nespočívá ve vymýšlení, ale v základním moderování toho proudu akcí, které by u nás někdo chtěl uspořádat.
Zní to jako rezignace na dramaturgii, ale myslím, že v reálu to bude mnohem zdravější a efektivnější model, který povede k větší udržitelnosti organizace a barevnosti programu. Spolek navíc na některé akce finančně přispívá, a tím vlastně můžeme dramaturgii tvarovat – můžeme si vybrat akce, na kterých nám opravdu záleží a které opravdu chceme.
Máte už nějakou zkušenost, jaké akce fungují a jaké třeba tolik ne? Máš na základě nějakou představu o změnách nebo o dalším směřování prostorové dramaturgie?
Na tohle je ještě relativně brzy, hlavně kvůli tomu, že nám provoz už podruhé přerušil koronavirus. Vybudování vztahu s publikem chvíli trvá. Nějaké zkušenosti na základě dosavadního provozu máme, ale nechci je předčasně zobecňovat.
Osobně tu dramaturgii zatím vidím spíš jako procesní problém – zajímá mě, co jsme vlastně schopni v tomhle uspořádání zvládat, kde jsou hranice hřiště. Obsahově přemýšlím nad tím, které důležité skupiny opomíjíme, zatím nám například schází někdo, kdo by se systematicky věnoval dětem a seniorům.
Jakou má podle tebe Prostor dnes pozici ve městě?
Podle mě je Prostor pro město především velká šance. Nestává se každý den, že by někomu takhle kolektivně ruplo v kouli a chtěl dobrovolnicky provozovat kulturní centrum. Město (ve smyslu „my všichni“) tady dostalo šanci získat hromadu kvalitní kultury za malé peníze.
Usilujete o spolupráci i s dalšími kulturními institucemi? Jak se daří?
Ačkoliv jsme v tomhle jako ve všem ostatním hodně omezeni personální kapacitou, usilujeme. Uzavřená kultura je pro mě protimluv. Už ten dramaturgický model, o kterém jsem mluvil, stojí na otevřenosti vůči ostatním.
Dává mně velký smysl například spolupráce s muzeem, náš společný cyklus přednášek k výročí Listopadu 89 považuju za velký sukces. Nebo jsem nadšený z toho, že u nás hrají divadelní soubory z pedáku a gymnázia; moc se mně líbily maturity z dramatického oboru, které u nás proběhly.
Je bizarní, že tu mezi sebou i na maloměstě míváme takové neviditelné přepážky. Budu rád, když se nám je bude dařit co nejčastěji bořit.
Počty akcí jsou opravdu vysoké, je reálné táhnout dlouhodobě takto intenzivní fungování kulturního centra čistě na bázi dobrovolnického spolku?
Nutnou podmínkou je podle mě to, že většinu akcí nebudeme pořádat přímo my, ale budeme „jen“ pomáhat někomu, kdo s nimi přijde a bude ochoten je odmakat, jak už jsem popisoval.
Jako druhou nezbytnost vidím kvalitní organizaci práce. Nedělat zbytečnou práci, být efektivní, rozvíjet celý tým. Zní to technokraticky a nezajímavě, ale reálně se takhle dá v malém a sehraném dobrovolnickém týmu udělat hromada práce. Dlouhodobě, udržitelně. A pro členy týmu to může být velká zkušenost do práce jinde.
Do třetice si myslím, že jakmile to rozpočet dovolí, hodně bychom se stabilizovali jedním placeným (půl)úvazkem. Tak se dají vykrýt výkyvy v práci dobrovolníků, kteří pochopitelně za práci dělanou ve volném čase nemůžou ručit tak jako za tu placenou. Momentálně s tím experimentujeme.
Jak tedy vidíš budoucnost Unijazzu jako spolku? Lidsky a organizačně?
Ještě je to hodně křehké. V ideálním případě teď využijeme vynucenou pauzu k tomu, abychom splatili nějaké vnitřní organizační dluhy, začátkem příštího roku se začneme pomalu vracet k normálnímu provozu, léto poběží standardně – tedy našlapaně – a za rok na členské schůzi oslavíme nejen fungující kulturní centrum s bohatým programem, ale také zaběhnutý tým s dlouhodobě udržitelnou zátěží a organizaci třeba s vypjatým, ale vyrovnaným rozpočtem.
Jak bys dnes popsal komunitu, která se okolo Unijazzu a Prostoru vytvořila?
Je to velmi pestrá skupina aktivních lidí, které spojuje vědomí, že kultura není třešnička na dortu, ale zásadní součást našich životů. Něco, co nám dává smysl. Ačkoliv ji někdo z nás vidí v Zábranovi a někdo ve slam poetry, někdo v křiklavém pop artu a někdo v tlumených leptech lesa, někdo v živelném improvizačním divadle a někdo v nekonečných melancholických severských dramatech, někdo v Martinů a někdo v Mindicted crew. A tím, že se tohle všechno musí vejít pod jednu střechu, se nám naštěstí daří ty hranice stírat.
Vedení spolku se po roce docela obměnilo, ze sedmi členů dosavadního výboru pokračují dva. Znamená to nějakou významnou změnu ve fungování? Jaký tým budeš mít okolo sebe?
Beru tu změnu spíš evolučně než revolučně, výbor nese hlavní zodpovědnost za vedení spolku a po roce je úleva předat pochodeň. Nečekám, že by byla vidět nějaká výrazná změna zvenčí, chtěl bych systematizovat a usadit fungování týmu dovnitř.
Měl jsem radost, že o práci ve výboru byl na členské schůzi zájem, takže máme schopný tým lidí, kteří viditelně o spolkovou práci stojí a baví je.
Jak a v čem je pro tebe důležité, že Prostor funguje pod značkou Unijazzu?
Stručně řečeno je vždycky jednodušší začít čistě na svém vlastním písečku, ale já v tomhle propojení vidím velkou hodnotu. Moc si vážím generace, která Unijazz zakládala, silně ve mně rezonuje motiv kultury jako obrany proti různým druhům nesvobody a strnulosti. A vlastně ho pořád cítím jako aktuální.
Ptal jsem se na dramaturgii, na to jak Prostor funguje lidsky. Jakou stabilitu má finančně? Je podobné centrum ve městě velikosti Boskovic udržitelné?
Jsem přesvědčený, že ano. Ačkoliv nám teď přišel nečekaně velký účet za energie a budeme muset na finanční stránce spolku zapracovat. Vnímám to ale jako růst – ne jako zápas o existenci.
Už jenom to, že „se svítí a topí“, nás na energiích a nájmu stojí statisíce ročně. Na druhou stranu máme dobrý základ v členských příspěvcích, které nám momentálně nesou skoro 10 tisíc měsíčně. Bez podpory z veřejných i soukromých rozpočtů se neobejdeme, ale jsem přesvědčený, že jsou to dobře investované peníze – díky obrovskému množství dobrovolnické práce je náš roční rozpočet vzhledem k počtu a záběru našich akcí až komicky malý.
Tím se trochu dostáváme k tomu, co jsem zatím nechával stranou: ke koronakrizi. Prostor stojí na kultuře a na kavárně, což jsou dvě aktuálně extrémně zasažené oblasti. Jak to přežíváte?
To, že většinu práce děláme dobrovolnicky, se teď se ukázalo jako výhoda – kdybychom museli držet několik placených úvazků, byli bychom v ouzkých. Pokud k nám ale bude vlastník panského dvora vstřícný jako na jaře při první vlně a odpustí nám nájem, energie bychom poplatili z členských příspěvků a zhruba vyjdeme.
Velká šlamastyka je to ovšem pro kavárnu, která nejenže potřebuje být otevřená, ale potřebuje taky běžný kulturní provoz s navštěvovanými akcemi. A na ten si ještě nějakou dobu počkáme, i kdyby se opatření začala nakrásně uvolňovat zítra. Tady nám nezbývá než doufat, že když vláda něco kvůli svému liknavému přístupu k epidemii zavřela, převezme za to taky finanční odpovědnost.
Na jaře, když se nemohly konat akce, fungovaly streamované přenosy z Prostoru. Plánujete něco podobného teď?
Zatím ne. Při vší úctě, streamovaná kultura je náhražka. Osobně si jako divák dovedu opravdu užít streamovaný film, ale tím to zhruba končí. Čím větší část životů prožíváme digitálně, tím silněji vnímám roli kultury jako hmatatelného, bezprostředního kontaktu; obloukového výboje mezi účinkujícím a divákem.
Kdyby uzavírka trvala dlouho, začneme nad streamovaným programem přemýšlet, ale zatím bychom vynucenou pauzu rádi využili k odpočinku a dohánění restů – chceme udělat pořádek ve skladu a v rozpočtu a podobně.
Co znamená Prostor pro tebe osobně?
Velkou šanci naplnit svůj život smysluplnou prací. Přijde mi, že dneska smysluplné práce ubývá, a když člověk dostane možnost, měl by po ní skočit. Tak jsem skočil.
A kdybys měl za dobu dosavadního fungování vypíchnout akce, které tě v Prostoru zatím nejvíc oslovily a obohatily, co by to bylo?
V poslední době festival improvizované hudby Hear Me!. Cítil jsem velkou hrdost, že se naše společnost dokáže vzepnout k veřejné finanční podpoře něčeho takového – hudby, která riskuje, záměrně se pouští do úplně neznámých situací, aby si na nich občas nabila hubu a občas, občas narazila na něco výjimečně podivného a krásného. Tohle je moje hlavní ambice i pro Prostor jako takový.
