Rendez-vous s jazykem: Ludmila Faltová (1890–1944)

V těchto dnech si můžeme připomenout výročí 130 let od narození významné meziválečné překladatelky Ludmily Faltové, rozené Pospíšilové, pocházející z Žerůtek u Lysic.

V besídce „Kouzelného domu“ v Žerůtkách, srpen 1935. Zleva: K. J. Beneš a L. Falta, E. Brokešová a L. Faltová.V besídce „Kouzelného domu“ v Žerůtkách, srpen 1935. Zleva: K. J. Beneš a L. Falta, E. Brokešová a L. Faltová.   foto: Vladimír Polák: Díky Kouzelnému domu. Úvahy nad dílem K. J. Beneše. Blansko 1974

V literatuře se vyskytuje dvojí různá datace narození Ludmily Faltové: některé prameny uvádějí 26. září, jiné 2. říjen 1890. Pravdu zjistíme pohledem do Lysické matriky: dřívější datum je dnem jejího narození, pozdější pak dnem křtu. Ještě za jejího dětství se s ní rodiče přestěhovali do Rozhraní na Letovicku a nedaleké obce Bradleny (dnes je to Bradlné jako součást Rozhraní). V letech 1904–1910 studovala v Brně na dívčím lyceu Vesna a pak působila jako redaktorka v různých brněnských listech. V letech 1919–1923 studovala románské jazyky na právě založené filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a stala se součástí kruhu intelektuálů soustředěných kolem spisovatele Jiřího Mahena. V tomto prostředí se zřejmě poznala se svým budoucím mužem, redaktorem Josefem Faltou (1895–1974), který pracoval zejména v sociálně-demokratickém deníku Právo lidu a později, v letech 1927–1931, jako šéfredaktor almanachu Ruch. Vzali se roku 1923 a v roce 1931 se přestěhovali do Prahy, kde se Falta stal asistentem sociálně-demokratického senátora Františka Soukupa (byl to jeden z pěti „mužů 28. října“, kteří měli rozhodující podíl na formálním ustavení československého státu v roce 1918). Faltová s manželem pravidelně cestovala po severoevropských a západoevropských zemích, což jí umožnilo tříbit si jazykové znalosti a schopnosti, které pak zúročovala jako překladatelka. Závěr života spojený s německou okupací neměla Ludmila Faltová snadný. Roku 1939 odešel její manžel do emigrace, aby se věnoval zahraničnímu odboji (usadil se v Chicagu, kde působil v rádiu WEDC a pracoval pro Československou informační službu a Československou národní radu americkou). Jejich syn Stanislav byl po maturitě zatčen a až do konce války vězněn. Faltové také zemřela matka a sama byla vážně nemocná. Ludmila Faltová zemřela ve svém rodišti 8. prosince 1944. Pohřbena je v Praze.

Faltová pocházela z domu č.p. 7 v Žerůtkách. Tento dům a rodina Vašíčkových/Pospíšilových, která ho obývala, se staly předlohami prostředí a postav psychologického románu Kouzelný dům spisovatele Karla Josefa Beneše. O samotném románu si povíme někdy příště. Skutečný žerůtecký dům se stal díky Ludmile Faltové místem setkávání literárně či šířeji kulturně činných osobností. Vedle K. J. Beneše a jeho manželky, houslové virtuosky Ervíny Brokešové, kteří na pozvání Lídy Faltové trávili v druhé polovině 30. let každoročně několik prázdninových týdnů v Lysicích, se v prostředí „kouzelného domu“ vyskytla řada dalších spisovatelů či překladatelů. Skrze básníka Klementa Bochořáka mělo prvorepublikové žerůtecké kulturní milieu vazbu i na milieu kunštátské. Bochořák ve své vzpomínkové knize V druhé světnici píše: „Ze žerůteckého Vašíčkova rodu pocházely i pratetičky, které k nám chodívaly, Marie, Adelína a tak dále. Dcera jedné byla Ludmila Faltová, překladatelka románů, velmi si její osoby cenil básník Halas, který dům v Žerůtkách dvakrát navštívil“.

Na vztah Ludmily Faltové k rodnému kraji a místní lidové tradici vzpomíná překladatel Pavel Eisner v poválečném nekrologu Za Lídou Faltovou: „Svou Moravu milovala láskou na slovo skoupou, ale rozhořelou v oheň stáložárný. Byla doslova nabita zkazkami a lidovým podáním svého rodného kraje, byla prostoupena zpěvem lidové mluvy. Sotva kdy zapomenu, jak na procházkách v okolí svých milovaných Žerůtek vypravovala místní lidové pověsti, jak se její zamlklá horoucnost prozrazovala slovy, jimiž komentovala jednotlivá lidová úsloví, jednotlivé krásy lidové mluvy nářeční“.

Od 20. let publikovala Faltová časopisecké a novinové články (Svoboda, Právo lidu, Niva, Lidové noviny, Panorama) o překládaných autorech, ale i obecněji zaměřené texty o současném dění v cizích literaturách. Své překlady beletrie, podepisované Lída Faltová, vydávala od roku 1925 knižně. Za svého života vydala na šest desítek knižních titulů, další pak vyšly ještě posmrtně a některé vycházejí v reedicích dodnes. Pavel Eisner ve zmíněném nekrologu navíc zmiňuje, byť bez dalších podrobností, že po ní zůstal jeden nedopsaný román a ke sklonku života překládala i poezii (z té již ale nevyšlo nic).

Ačkoli překládala i z francouzštiny (například několik děl švýcarského spisovatele Charlese-Ferdinanda Ramuze) a němčiny (například Mládí krále Jindřicha Čtvrtého od Heinricha Manna), mezi jejími překlady naprosto převažují díla holandských a vlámských autorů. Uvádí se, že její překlady z nizozemštiny představují téměř polovinu všech českých překladů z tohoto jazyka v meziválečné době. Nederlandisty je proto považována za nejvýznamnější překladatelku z nizozemštiny v první polovině 20. století, a to nejen z perspektivy československé, ale středoevropské. Faltová se zaměřila především na literaturu, která byla v té době jak v Nizozemí, tak ve Vlámsku populární, a mohla tak být čtenářsky atraktivní i na našem trhu. Jednalo se tedy spíše o produkci lehčí, zábavnější. Společným prvkem překládaných děl byla sociální dimenze, což snad odpovídalo i zadání od nakladatelství, pro která překládala (zejména Družstevní práce a Melantrich). Žánrově se jednalo o velké výpravné romány (Johan Fabricius: Jeli tudy komedianti, Plavčíci kapitána Bontekoea), venkovské prózy (Antoon Coolen: Vesnický lékař, Rašelináři, Hospoda u nesváru; Ernest Claes: Veselí občané sichemští; Stijn Streuvels: Milování ve Flandřích), díla s koloniální tematikou (Madelon Szekely-Lulofsová: Guma klesá…) a cestopisné prózy (A. den Doolaard: Orientexpres).

Následující, přepečlivě vybraná ukázka z románu Vesnický lékař, popisující závěr venkovské oslavy na počest nového lékaře, přibližuje atmosféru děl, která Faltová překládala:

Noční vítr zpíval v šumících korunách vysokých jilmů, ale nikdo neslyšel zpěv stromů a větru, tak hřmotila hudba a hlaholili zpěváci. Najednou jako na povel rozbili lidé stupínek, na kterém seděli hudebníci, ale z toho si nikdo nedělal těžkou hlavu, stalo se to z bezmocné vášně některých nadšenců, která se už nedovedla projevit slovy. Nesnáz, že muzikanti byli bez estrády, rozřešili lidé hned, hudebníci dostali místo na balkóně a v hořejších oknech doktorova obydlí, a to bylo ještě mnohem krásnější. Farář novokřtěnecké obce přišel protestovat, co prý je to tu za divoké mravy, musí prý k tomu novému doktorovi, musí prý si s ním promluvit. Bylo ho vidět, jak se protlačuje bledý a rozhořčen mezi lidmi a jak chvatně, takřka jedním skokem, vbíhá po schůdcích do domu. Za dvě hodiny se zas objevil na schodech v slavnostním osvětlení a s hudbou, vestu měl obráceně a kabát naruby, na krku mu visel na dlouhém provázku soudeček, kolébal se mu až u kolenou; zvedaje v každé ruce sklenici vína, zpíval nedbaje kapely Io vivat ze studentských let. Lidé si to nemohli vysvětlit, ten viking uvnitř byl jako hostitel nepochybně neodolatelný, nebo snad byl farář jeho bývalý kolega ze studií. Teprve o čtyřech hodinách zrána si muzikanti rozbili housle navzájem o hlavy. Sešli dolů, jeden z nich měl housle okolo krku jako límec. Přišli, neboť se chtěli zúčastnit všeobecného vyražení tam, kde už nikdo hudbu nepotřeboval. Ba ne. V lidech byla hudba, měli vlastní muziku, hlučnou muziku v nitru. Zapamatovali si sem tam nějaký nápěv a zpívali, co hrdla měli, za rozbřeskujícího se dne, v němž potuchaly plamínky v lampiónech, blikající v stále kratších a bledších záblescích, až konečně zhasly docela.

Náročnější četbu představuje překlad historického románu El Greco, malíř absolutna spisovatele Simona Vestdijka nebo překlad románu Příběh malého Waltra Pieterse od jednoho z nejvýznamnějších nizozemských autorů 19. století, Douwese Eduarda Dekkera, publikujícího pod pseudonymem Multatuli. Pochází z něj následující ukázka, vybraná otevřením knihy na náhodné stránce:

Krám nebyl příliš hluboký a na straně proti dveřím byl ohraničen zelenou seržovou záclonou, jež mohla ve vstupujícím zákazníkovi – neviděl-li bystře – vzbuditi zdání, že za ní něco vězí. A přesně řečeno, bylo tomu tak. V alkovně viselo osleplé zrcátko na holení a pro obveselení jediné židle – v té chvíli ověšené kabátem velectěného pana Motta – a polokulatého stolku, opírajícího se o zeď. Kelímek stojící na něm vyčítal, jak se zdálo, hřebínku, že ve svých letech se zesměšňuje tím, že dělá nepodařené pokusy, aby mu narostly nové zuby. Pan patron se totiž těch několik chvil, jichž nevěnoval obchodu, ne nerad zaměstnával zvyšováním a zjemňováním krásy, již mu propůjčila příroda, a měl úspěch v tom, že si vypěstoval napravo a nalevo na spáncích lesklou kadeř vlasů, jež ho stála mnoho námahy a tuku a jež pak vzbuzovala obdiv všech ženských, které přišly do krámu.

Že v tom krámě zaujímaly důležité místo prázdné krabice od doutníků… tomu nebude rozumět čtenář, jenž se vyzná v starožitnostech, neboť nemůže umístiti Mottovy kadeře vedle doutníků. Rozkvět těch dvou věcí není totiž v synchronickém spojení, a právě proto, abych se vyzbrojil proti poznámkám o takových chybách, cítím, že jsem nucen hráti si tak neslušně na pána v dějinných obdobích svého příběhu. Za Waltrova mládí byl doutník stále ještě vzácností, a já se tu proviňuji stejným znásilněním pravdy, jako když Virgilius líčí, jak se Dido dvořila Aeneovi, a když Florian ustanoví Zoroastra učitelem Numy Pompilia.

další seriály