„V letním kině nebudou kapely, jinak jsme se snažili pestrost festivalu zachovat.“

Rozhovor s Danou Makovskou, předsedkyní spolku Unijazz, který pořádá festival pro židovskou čtvrť Boskovice. Letošní ročník se měl konat právě na začátku července, ale nakonec byl kvůli koronakrizi odložen a proběhne v trochu pozměněném formátu na konci srpna. Mluvili jsme tedy právě o letošní situaci, srpnovém festivalu a o Unijazzu, jehož vedení Dana Makovská před rokem a něco převzala po Čestmíru Huňátovi.

foto: Tomáš Znamenáček

Mluvíme spolu přesně ve chvíli, kdy měl probíhat letošní ročník festivalu Boskovice. A neprobíhá. Kdy padlo tohle rozhodnutí a jak těžké bylo je udělat?

Od 12. března, kdy se všechno zavřelo, jsme dlouho čekali, jak se bude situace vyvíjet. Čekali jsme na vyjádření ministra kultury, potažmo ministra zdravotnictví. A čekalo se hrozně dlouho. Sdružení, které zastupuje velké festivaly, tlačilo na ministerstvo kultury a na ministra Zaorálka, aby se vyjádřili, jestli festivaly budou moci být, nebo ne. Hodně dlouho jsme si mysleli, že festival nebude moci být vůbec.

Ale pořád jste to úplně neodpískali?

Pořád jsme věřili, ale nevěděli jsme. Všechno jsme úplně zastavili. Měli jsme hotový program, ale zastavila se propagace, všechny přípravy a čekalo se, jak to bude. První zprávy byly, že velké masové tisícové akce vůbec nebudou moci být. Pak padlo vyjádření, že nebudou velké festivaly. A my jsme pořád nevěděli, jestli patříme mezi velké, nebo malé, nebo střední festivaly.

Až když se v červnu začala uvolňovat opatření a počet účastníků na akcích se začal zvedat – na stovku, pak na pět set… tak jsme se rozhodli. Věděli jsme, že už to nebudeme moci udělat v původním termínu, tedy teď první víkend v červenci.

Už byste festival technicky nestihli připravit?

Zaprvé by se to už nestihlo zorganizovat, zadruhé nebyla taková kapacita návštěvníků, takže bychom to stejně museli omezovat a třetí důvod byl, že jsme nevěděli, jak by se k tomu postavilo město a místní lidi. Pořád přetrvávaly obavy, aby se situace nezačala zhoršovat. Z těchto důvodů jsme se rozhodli, že to posuneme a začneme pracovat na menší variantě. Pořád byl risk, jestli budou povoleny čtyři tisíce návštěvníků, se kterými se vždycky počítá. A pořád se ještě řešila různá hygienická opatření, roušky, rozestupy a podobné věci. To jsme pořád nevěděli přesně. Nakonec jsme se rozhodli udělat festival bez velké hudební scény v letním kině.

Vůbec jste nezvažovali, že byste letos neudělali nic a akci rovnou přesunuli na rok 2021? Tak to udělalo hodně festivalů.

Taky jsme o tom přemýšleli. To byly od března pořád dvě varianty: buď to nebude vůbec, tedy festival přesuneme na příští rok, nebo menší varianta, pokud to opatření dovolí. A když se začalo rozvolňovat, měli jsme velké sezení, kde se sešel celý pracovní tým a dramaturgové jednotlivých scén. Ve výsledku se většina přiklonila k tomu, že festival chceme udělat. Hodně lidí už v tom mělo spoustu práce, byli by zklamaní. Na akci se těšili, stejně jako celý okruh dobrovolníků. Na festivalu pracuje hrozně moc lidí, byli by z toho smutní.

A vstupoval do toho i další faktor. Říkali jsme si, že by bylo dobré dát práci technikům, kteří byli tři měsíce bez zakázek, stejně tak kapely – tři měsíce byly bez peněz, bez koncertů. Takže náš příspěvek k tomu, aby kultura žila a lidé, kteří s Boskovicemi počítali, měli práci.

Peníze jste na to měli?

Boskovice jsou zčásti pokryté pomocí grantů, takže nějaké peníze na techniky, kapely a pronájmy už byly, smlouvy byly podepsané. I toto věci svědčily pro to, abychom festival udělali, pokud to bude možné.

V tomto vám vyšly instituce, které granty přidělují, vstříc? I když je akce v jiném termínu a má trochu jiný formát, nemuseli jste peníze vracet?

Už od března nám státní organizace, od kterých jsme měli přislíbené peníze, posílaly různé dotazníky a dávali jsme jim průběžné zprávy, jestli na festivalu pracujeme, jestli počítáme s přesunem, jestli plánujeme akci udělat a v jaké variantě. Takže byli průběžně informovaní, v jakém stavu příprava festivalu je. To se netýkalo jen Boskovic, ale i dalších akcí, které připravujeme. Věděli, že pořád zvažujeme, že festival uspořádáme a máme s tím spoustu práce. A po této domluvě se podepsaly smlouvy a poslali nám peníze. A v podmínkách dokonce je, že i kdyby festival nakonec nebyl, můžeme z peněz uhradit práce, které proběhly.

Už jsme řekli, že letos nebude hlavní hudební scéna v letním kině. A jinak? Všechno ostatní poběží jako obvykle?

Festival se zúžil o jeden den. Začne v pátek 28. srpna a bude do neděle 30. srpna. Největší změna je opravdu to, že v letním kině nebudou kapely, ale večerní filmové projekce. Jinak jsme se snažili pestrost festivalu zachovat. Pojedou dvě hudební scény – skleník a panský dvůr, filmové projekce v kině Panorama. Výstavy už některé běží odteď, budou venkovní výtvarné instalace, divadla na hradě a ve farské zahradě, budou komorní divadla v panském dvoře. A budou i besedy a čtení a doprovodné akce a scéna na palouku před hradem.

Museli jste program stavět znovu, nebo se podařilo účinkující, se kterými jste byli domluveni na začátek července, přesunout na konec srpna?

Když jsme začali, tak jsme se trochu smáli, že to je, jako by se festival začal připravovat úplně znovu. Kapely už měly na srpen domluvené jiné akce, dramaturg Tonda Kocábek musel všechno znovu domlouvat. Některé kapely už nemohly, problém jsme měli i se zvukaři, letos budou úplně jiní, naši obvyklí zvukaři v tom novém termínu nemohli. Opravdu nám to připadalo, jako bychom chystali úplně nový festival. Letos to byla dvojitá práce. To se samozřejmě týkalo i divadel, zkrátka kompletního programu.

Počítali jste se zahraničními kapelami, které jste museli odvolat?

Ano. To byl další důvod, proč jsme nakonec nezvažovali, že bychom udělali velkou hudební scénu. Tonda Kocábek měl domluvené kapely z Polska a dalších zemí, zahraničních kapel byla asi třetina. A tam se nevědělo, jestli by vůbec mohly přijet. Kdybychom letní scénu chtěli udělat, byl by z toho jen jeden den, což by vyšlo hrozně draho. Asi bychom to nebyli schopni uplatit, stavět tam pódium a techniku kvůli jednomu dni. A bylo by to stejně ochuzené o zahraniční kapely.

Dnes platí, že akce mohou být do tisíce účastníků. Na tohle množství festival připravujete? Prodáte tisíc lístků a řeknete: stop?

Teď je to do tisíce lidí. My předpokládáme, že návštěvnost bude nižší než obvykle – je to jiný termín, na konci prázdnin se to ne všem bude hodit. Takže máme omezenou kapacitu předprodeje, je tam blokace na určitý počet. Když se vyprodá, tak se to stopne. Určitou rezervu budeme nechávat na jednotlivé scény. Samozřejmě budeme na internetu informovat, kdyby se stalo, že se kapacita vyčerpá. Musíme počítat i s tím, kolik lidí se vejde na panský dvůr, kolik do skleníku, abychom to nepřešvihli a lidi zase nebyli zklamaní. Když sem přijedou, tak aby se na ty scény dostali.

Musíte chystat nějaká speciální hygienická opatření?

Rozhovor děláme teď na začátku července a nikdo nemůže říct, co bude platit na konci srpna. Sledujeme to a uvidíme, jaká bude hygienická situace a co všechno se bude muset dodržovat. Pokud budou muset být rozestupy a nějaká hygienická opatření, připravíme se na to. Teď ale nemá cenu nad tím moc spekulovat, když nevíme, co bude platit za měsíc a půl.

Jak bys obecně zhodnotila, jak se k vám jako pořadatelům zachoval stát? Jak probíhala komunikace a jak stát reagoval na vaši situaci?

Musím říct, že když ta situace nastala, měli jsme z toho trochu obavy. Ale všechny státní organizace se zachovaly velice korektně. Už tím, že u akcí, které neproběhnou, se budou moct vyúčtovat vynaložené náklady. Případně se akce můžou vyúčtovat do pozdější doby. Není problém s přesunutím termínů, které byly dané ve smlouvách. A jsou vypisované i další granty, třeba z ministerstva kultury, specifikované právě na období, kdy platila opatření. Takže ministerstvo kultury i magistrát, kterého se týkají naše pražské akce, vychází vstříc. Tohle je úplně v pořádku.

Unijazz nejsou jen Boskovice. Máte taky festival Alternativa, provozujete Kaštan, vydáváte magazín UNI, připravujete novou Čítárnu. Jak moc koronakrize celkově Unijazz zasáhla?

Vezmu to od Kaštanu, kde sídlíme. Tam se opravdu úplně všechno zastavilo, nemohlo být vůbec nic. Došlo k velkému propadu financí, z koncertů a z občerstvení nebyly žádné příjmy. Pak se to postupně začalo rozjíždět, jako první jsme otevřeli zahrádku, to bylo fajn. A v červnu se rozjely první programy, opatření už se rozvolňovala, začaly jsme dělat koncerty. Magistrát vyhlásil granty na překlenutí tohoto období právě pro organizace, které mají granty na celoroční činnost, takže jsme si požádali. Uvidíme, jak to dopadne. Kdyby to klaplo, tak by to Kaštanu hodně pomohlo.

Magazín UNI se nezastavil, jel pořád dál. Ale byl zde velký problém s inzercí – spoléhali jsme na letní festivaly, které normálně zaplní všechny inzertní strany. To všechno úplně padlo. Tam bude velký propad. A samozřejmě klesla prodejnost, protože byla zavřená knihkupectví, skoro dva měsíce nejela distribuce.

Festival Alternativa se chystá, tým už pracuje na programu. Musí počítat s variantou, že se sem nedostanou třeba umělci z Ameriky a dalších států, kde opatření ještě budou. Evropské kapely by snad neměly být problém. Pracují na různých variantách a uvidí se, jak to dopadne. Alternativa je až v listopadu, tak doufejme, že nenastanou žádné další komplikace.

A jak to vypadá s Čítárnou? Léta to byla taková oáza v centru Prahy, v Jindřišské ulici, a bohužel skončila. Jak to vypadá teď?

Máme podepsanou smlouvu o smlouvě budoucí na prostory v Husitské ulici 22 na Praze 3. Je to vedle divadla Ponec. Bude se tam rekonstruovat část objektu, ve kterém chceme provozovat Čítárnu. Věc se zkomplikovala, dům je památkově chráněný, takže je potřeba hodně razítek a povolení. Rekonstrukci zajišťuje majitel, což je SUDOP Group. Navíc se práce a přípravy samozřejmě zdržely situací, která nastala od března.

Zatím máme Čítárnu na cestách. Holky, které se starají o program a propagaci, kolují s akcemi po různých pražských klubech a snaží se pro lidi, kteří chodili do Čítárny do Jindřišské vždycky připravit nějaký program, aby na nás nezapomněli.

A kdy asi plánujete otevřít novou Čítárnu?

Od září bychom už tam měli dělat první akce. Zatím ve druhé části, která v budoucnu nebude naše, je v lepším stavu a nemusí se rekonstruovat. Majitel nám ji poskytl na dobu, než bude naše část připravená. Šestého září budeme v rámci Open House, což je akce, kdy se otvírají jinak nepřístupné objekty, dělat velkou akci – koncert, divadla, workshopy. To bude poprvé, kdy se otevře naše budoucí Husitská. A pak bychom tam postupně chtěli dělat další akce.

A na kompletní provoz to vypadá od kdy?

Hrozně rádi bychom to otevřeli v prosinci. Ale uvidíme, teď je ta situace nejasná, majitel nám nechce nic slibovat. Samozřejmě čím dřív se tam nastěhujeme, tím dřív se nám podaří dostat zpátky komunitu lidí, kteří chodili do Jindřišské, a rozjet programy. Všichni už se na to hrozně těší.

Dano, od kdy jsi vlastně v Unijazzu?

Myslím, že jsem nastupovala v roce 92. Když byla revoluce, pracovala jsem v Knižním velkoobchodu, po Listopadu jsem nastupovala do Lidových novin. Česťa už rozjížděl Unijazz, takže už jsme dělali něco spolu. Ve volném čase jsem dělala pro Unijazz a pak mě ukecal, takže myslím od poloviny roku 1992. No už hrozně dlouho.

Teď ses stala předsedkyní a Unijazz po Česťovi vedeš. Unijazz jsme s ním všichni měli spojený celá desetiletí, takže se nemůžu nezeptat – jak obtížné to bylo? Nemyslím jen pro tebe, ale vůbec pro Unijazz?

To by měli možná říct spíš jiní, co to znamenalo, když jsem to loni v březnu převzala. Česťa tomu věnoval hrozně moc času, včetně soukromého. Teď má tři vnoučata a říkal, že si rád užije rodinu. Stal se ale čestným předsedou, v Unijazzu pořád figuruje, chodí pořád do Kaštanu. Pracuje a monitoruje, co se děje. Když máme třeba boskovickou schůzku, tak na ni přijde. Jsme rádi, že s ním můžeme věci konzultovat. Jinak jsme domluvení, že se bude věnovat archivu, který je za dobu fungování Unijazzu opravdu velký a je potřeba ho dát do pořádku.

Projevila se ta změna ve vedení nějakou změnou kurzu Unijazzu, nebo chcete ty věc dělat dál tak, jak jste je dělali?

Já doufám, že se to moc nezměnilo. Ale jak říkám, k tomu by se musel vyjádřit spíš někdo jiný.

Ale sama jsi ten pocit neměla, že bys to měla vést jinam?

Neplánovali jsme nějak měnit kurz. Ale doba se mění a všechno se samozřejmě vyvíjí, takže chceme dát větší prostor mladým lidem. To je velmi důležité, oni už na to mají jiný názor a jiné představy o programu. Je dobré, že se generace prolínají. Mluvíme o tom hodně, je fajn, když si každá generace najde v programu to své – mladá, střední i starší. Myslím, že i o to se Česťa snažil. V jednotlivých týmech se nikdy nepracovalo direktivně, vždycky formou konzultace, kompromisů, domluvy. Aby z toho, co jde ven směrem k lidem, měli všichni v týmu dobrý pocit, že je to to nejlepší. Skoro ve všech týmech se generace prolínají, což si myslím, že je velmi dobré. Můžou si i vzájemně pomáhat a obohacovat se.

další rozhovory