Krajiny Boskovicka: Zkamenělá svatba

Poblíž Svárova, na svahu kopce Na vrších (589 m), se nachází zajímavé skalní útvary. Jižní okraj Malonínské vrchoviny (ta už je z hlediska horopisného členění součástí Podorlické pahorkatiny) se zde stýká s Letovickou kotlinou, která náleží k Boskovické brázdě (Malé Hané). Malonínskou vrchovinu budují usazené horniny svrchní křídy (druhohor) a právě v nich, konkrétně v křemenných pískovcích, vznikly zmiňované skalní útvary.

foto: Hynek Skořepa

Kopec Na vrších je vlastně kuestou, asymetrickým hřbetem s jedním svahem pozvolnějším a druhým příkrým. Mírněji skloněný svah označují geologové jako strukturní (je rovnoběžný s vrstvami usazených hornin), příkrý svah pak jako erozní (erozí, tedy rozrušováním hornin vzniklý svah protíná vrstvy sedimentů napříč). Kuesty jsou pro v minulosti geologickými pochody zdvižený východní okraj České tabule typické. Mnohem výraznější jsou o něco severněji, v okolí Svitav a Moravské Třebové. Z České tabule (Svitavské pahorkatiny) v menší míře zasahují i dále na východ, do Podorlické pahorkatiny.

Geomorfolog dr. Mojmír Hrádek v knize Přírodní poměry Boskovicka (Boskovice 2008) píše, že na stěnách zdejších skalních útvarů se kromě skalních voštin vyskytují i zvonovitá zahloubení, ukazující na význam procesů zvětrávání a odnosu pískovců při ústupu čel kuest. Voštiny jsou jamkovité prohlubně ve svislých a převislých skalních stěnách. V dřívějších dobách o nich geologové soudili, že vznikají větrnou erozí (obrušováním povrchu skal zrnky písku unášenými větrem). To snad může částečně fungovat v pouštích bez vegetace, ale v našich středoevropských podmínkách se na vzniku voštin jednoznačně podílí především chemické zvětrávání. Vědci v posledních letech věnují výzkumu voštin jako typického fenoménu v Čechách tak hojných pískovcových skalních měst značnou pozornost. Vyzkoumali již, že voštiny se u nás nevytvářely v chladném suchém podnebí doby ledové, kdy byla i zdejší krajina převážně bezlesá, nýbrž v dobách s vlhčím podnebím (třeba v dobách meziledových). Jelikož se voštiny nacházejí i na skalních plochách v minulosti opracovaných lidmi, je potvrzeno, že vznikají také v současnosti. Výzkumníci dále zjistili, že na vzniku voštin se významně podílejí krystalky solí, které pohlcují vzdušnou vlhkost a bobtnají, zvětšují svůj objem. Právě díky tomu dochází k vydrolování zrníček písku a vzniku voštin.

Ještě je třeba se zastavit u samotného názvu voštiny. Tyto jamky pokrývají někdy docela hustě povrch skal a připomínají včelí plástve, kterým se ve včelařství konec konců říkávalo a ještě dnes občas říká voštiny (je zde stejný slovní základ jako vosk).

foto: Hynek Skořepa

Zajímavé skály v lese u Svárova podněcovaly lidskou fantazii. Lidová pověst, zaznamenaná v knize Františka Továrka Zašlými stezkami (Pověsti a zkazky z Malé Hané), která vyšla roku 1972 v Jevíčku, o původu názvu Zkamenělé svatby říká přibližně toto:

Mezi Vanovicemi a Svárovem je v lese řada balvanů, podobajících se zkamenělým kočárům. Mezi lidmi se povídá, že to kdysi byly kočáry opravdické. To prý se jednou vracela svatba z Vanovic z kostela zpátky do Svárova. Jak tak jedou, těší se na hostinu, vesele na sebe pokřikují, jsou samý žert a šprým. Vozkové práskají biči, koně řehtají a podkovy zvoní…

A tu, zrovna v půli cesty, stojí jakýsi vousatý děda a volá: „Lidé dobří, svezte mě aspoň kousek, hrozně mě bolí nohy.“ První vozka však jenom koně popohnal a švihl stařečka bičem přes hlavu. To ale neměl dělat. Stařec napřáhl ruku za vozy a zvolal hlubokým hlasem: „Běda vám, za vaši bezcitnost vás proklínám!“ V tom okamžiku koně strnuli, kola kočárů se přestala točit, biče ztuhly nad hlavami vozků…

A od těch dob ční v lese na půl cestě mezi Vanovicemi a Svárovem tiché kameny, připomínající koně, kočáry a lidi. Říká se tam U zkamenělé svatby a o půl noci bývá prý slyšet v těch místech řehtání koní, práskání bičů i veselý smích svatebčanů.

foto: Hynek Skořepa

Chcete-li Zkamenělou svatbu spatřit na vlastní oči, dostanete se k ní snadno po červené turistické značce vedoucí z Kochova do Velké Roudky. Poblíž je dokonce umístěna informační tabule naučné stezky. Ale pozor. K vlastní Zkamenělé svatbě, skále připomínající kočár, se musíte od informační tabule vydat ještě několik desítek metrů neznačenou pěšinou vlevo do svahu. Skála je totiž ukryta ve smrkové mlazině.

Pokud si dáte tu námahu a vydrápete se pak od ní svahem až na hranu kuesty, otevřou se vám tam z některé z pasek krásné výhledy směrem k Letovicím. Lesy kolem Zkamenělé svatby jsou dnes kulturní, převážně smrkové, místy s borovicí. V původních listnatých porostech byl jistě významně zastoupený dub. Však ho zde lze dodnes sem tam najít. Když jsem byl ovšem na Zkamenělé svatbě před více než rokem naposledy, mnoho dubů bylo vyznačeno ke kácení. Některé pravda nebyly v moc dobrém zdravotním stavu, přesto jejich kácení považuji za rozhodnutí velmi nemoudré, které měl lesník spravující zdejší lesy lépe zvážit. Zvlášť v posledních suchých letech smrk v těchto polohách totiž přestává být perspektivní dřevinou. A i mizerné duby středního věku plodí, zasypávají půdu pod sebou žaludy a dávají tak vzniknout nové generaci lesa. Mohl zde díky tomu růst smíšený les, mnohem odolnější vůči větru, suchu i hmyzím škůdcům, než je smrková monokultura. Je mi líto, že se tak nestane.

foto: Hynek Skořepa

Raději pojďme pryč z nehezkých nepůvodních smrkových lesů. Pokud byste se vydali do lesů pod Zkamenělou svatbou nikoliv po značce, ale jinými polními cestami, mohli byste jít kolem samoty Dvorsko, ležící asi 1 km severovýchodně od Kochova. Jan Knies v Boskovském okrese (Vlastivěda moravská, Brno 1904) píše, že jde o bývalý hospodářský dvůr. Dále udává, co se o Dvorsku prý vypravuje. Údajně šlo o samostatný statek, který náležel evangelíkovi. Ten byl po třicetileté válce vypovězen (podle Kniese dokonce až kolem roku 1750) a odešel do Uher. Skutečnost ovšem byla nejspíš prozaičtější. Knies totiž také píše, že při převodu letovického panství byl roku 1711 zmiňován Kochov s rychtou a také se vsí Dvorskem. Nejde o jediný případ na Boskovicku, kdy nebyla plužina zaniklé vesnice celá zalesněna. Majitelé panství pak často zabrali pole pro sebe a posílali na ně pracovat robotníky. K uschování sklizně nechali zbudovat dvůr. V mapě druhého vojenského mapování z let 1836 až 1852 je místo za Kochovem označováno jako Dworek. V ještě starší mapě prvního vojenského mapování z let 1763 až 1787 je ovšem u tehdejšího dvora napsáno (čtu-li popis dobře) Freyhof. Že by tedy skutečně nešlo o dvůr panský, ale svobodný? Nevím. Možná by znal odpověď nějaký historik.

Poblíž dvora později vznikla taky hájovna. Jak se zde, na samotě, asi žilo?

další seriály