Fotoalbum z roku 1945 představuje první ucelenější soubor fotografické dokumentace historických událostí v Boskovicích ve sbírce muzea. Přes jeho mimořádnost je nelze označit za unikátní, obdobné fotoalbum se totiž nachází i na městském úřadě, ani za zcela neproblematické: bylo nepochybně uspořádáno až s určitým časovým odstupem a fotografie nejsou řazeny chronologicky ani tematicky, často spíš nahodile a s víceméně vágními popisky, někdy i chybnými. I přes tyto výhrady se však jedná o nenahraditelný obrazový dokument doby.
Ve spojení s kronikářskými zápisy a s archivními dokumenty můžeme získat plastičtější obraz o průběhu posledních týdnů německé okupace a konce války v Boskovicích. (Následující text vychází z kronikářských záznamů a z textu připraveného Mgr. Jiřím Řezníčkem, tehdy historikem Muzea Boskovicka, k 60 . výročí konce 2. světové války.)
Přelom let 1944/45 dával tušit brzký konec války. Podél silnice do Hrádkova ukládali němečtí vojáci munici a do Pilského údolí navozili sudy s benzínem. Ve městě i za městem na silnici do Lhoty Rapotiny stavěli vojáci zvláštních oddílů obranné zátarasy, nuceně jim v tom pomáhali také obyvatelé města. V únoru projížděli přes Boskovice němečtí vystěhovalci ze Slezska, původem rumunští Němci.
Besarabové
V únoru projížděli městem němečtí vystěhovalci z Bílska, jak měli na vozech napsáno. Vozy měli opatřeny samodílně narychlo zhotovenými střechami, byly plně naložené pytli s obilím, senem a snad i šatstvem. Koně měli pěkné, bídy nebylo na nich vidět, jely většinou ženy s dětmi, muži byli starci, některý voják. Byli prý to Němci z Rumunska, před časem ve Slezsku Hitlerem usazeni. Místní Němci se svými příslušníky z bombardovaných měst tu přechodně usazenými dělali vystěhovalcům průvodce, opatřovali jim noclehy buď ve dvoře a když tam místa nestačilo i náměstí jim vykázali, připravili jim občerstvení a pak je poukazovali Bílkovou ulicí k další cestě. Mnohé vozy i jejich spřežení byly si tak podobny, že se zdálo, jako by se okruhem vracely. Přestěhovalci s nikým nehovořili, jen kuse sdělili, že táhnou do Rakous.
Koncem března začali Němci odvážet dříve nahromaděnou munici. Polní nemocnice zřízená v budově gymnázia začala v březnu přijímat těžce raněné k převazům. Kdo z nich zemřel, byl pochován u nového hřbitova v Doubravách. Na Záložně bylo zřízeno vojenské velitelství a v dnešní střední pedagogické škole a v přilehlých budovách si Němci zřídili zásobovací skladiště. Od druhé poloviny března byly kolem Boskovic rozestaveny také protiletadlové hlídky s kulomety.
Záseky
V městě i za městem na lhotské silnici bylo nařízeno stavěti obranné záseky, jimi byly silnice zúženy. Do země byly zakopány po obou stranách silnice klády, aby tvořily pevnou hráz, a jen silnice zůstala volná provozu. Na úplné uzavření silnice byly připraveny klády, kterými se měly volné průchody zatarasiti. Na zásekách pracovali němečtí vojáci zvláštního oddílu a poněvadž jich nestačilo, museli vypomoci domácí pracovníci… Záseky byly zbudovány v ulicích Komenského, Vodní, Riegrově, Růžové, Havlíčkově, Sušilově, Podhradí a Bílkově i na lhotské silnici v Mezihoří. Jaký měly záseky význam vynikne z tvrzení německých pracovníků, kteří vypravovali, že záseky staví již od Stalingradu, a ještě nebyl nepřítel zadržen.
Dne 5. 5. po poledni oznámil pražský rozhlas, že v Praze vypuklo povstání. V celém městě bylo asi jen tři až pět funkčních přijímačů, ale zpráva se po městě velmi rychle rozšířila. Druhého dne večer začal spěšný ústup maďarského zásobovacího oddílu, který byl umístěn v panském dvoře.
Ústup německé armády přes Boskovice začal ráno 7. 5. Poražená německá armáda prchala nejen po všech silnicích od východu k západu, ale celé houfy německých vojáků utíkaly na vlastní pěst polními a lesními cestami. Ústup pokračoval také v úterý 8. 5. Mnozí obyvatelé Boskovic si pro jistotu upravili sklepy na obydlí, u kterých zazdili okna, aby tam němečtí vojáci nevhodili ruční granáty. Dne 8. 5. 1945 vyslal ilegální revoluční národní výbor k německému posádkovému veliteli deputaci s výzvou, aby německé velitelství opustilo město a předalo veškerou moc zástupcům revolučního NV. To však Němci odmítli a pohrozili sankcemi v případě nepokojů.
Útěk Němců
Úplný ústup německé armády nastal v pondělí 7. května ráno, městem projížděly zásobovací vozy v dlouhých řadách, také v úterý ve dne i v noci projížděla vozidla všeho druhu. Mnozí obyvatelé upravovali sklepy za obydlí a zazdili okna, aby tam němečtí vojáci nehodili ruční granáty. Ve středu ráno již bylo pozorovat, že ústup je překotný a zmatený. Ve spěchu projížděla ulicemi různá vozidla, tanky, auta, kanony v chvatu se hrnuly na západ. Při tom se ukázalo, jak si Němci posloužili zásekami, které dříve nařídili nastavěti v ulicích. Došlo u nich k zácpám a k hádkám zastavených netrpělivých oddílů, když musely vyčkati, až se cesta uvolní. Na domech vlály již národní červenobílé prapory, o nichž ustupující Němci říkali, že jsou pro ně vyvěšeny. Nechtěli věřiti, že poražené Německo kapitulovalo a dali vyhlásiti, že německá armáda na Moravě bude dále bojovati s Ruskem. Za městem zapalovali již auta s benzinem a s municí, s nimiž nemohli dále projeti. Dopoledne 9. května zastavil na náměstí nějaký generál s důstojníky. Zatímco s nimi rozprávěl, zeptal se adjutant kolemjdoucích, proč jsou na domech prapory. Když slyšel o konci války a německé kapitulaci, prohlásil, že o tom nic nevědí, že nedostal zpráv „svrchu“ a že ani nesmí to generálovi sdělit. Zatím projížděl náměstím německý voják na motocyklu a měl v ruce papírový český praporek, patrně ho vzal dětem. V oficírech se vzbouřila ultragermánská krev, jeden běžel zastavit odvážlivce, který dle jeho mínění takto zneuctil německou uniformu, s revolverem v ruce ho přinutil zahodit praporek a odměnil smělce několika pohlavky. Byl to poslední projev jeho neurvalé moci. Všeobecné opovržení provázelo tento výkon zkomírající germánské nadutosti. Generál pak nasednul na auto a zmizel na západ…
Po druhé hodině svolával místní rozhlas tlumočníky z ruštiny, aby se dostavili na městský úřad, že ruské vojsko postupuje od Skalice a bude třeba je uvítat. Byla to léčka na oklamání v městě se hromadících Němců, kteří již ztratili vedení. Také německé velení v městě, které bylo v hotelu Záložna, kde od 30. dubna vlál vedle hákového praporu černý prapor, jímž oznámena byla Hitlerova smrt, nefungovalo a zmizelo. Ke 4. hodině, kdy ulice byly přecpány Němci, nastal zmatený útěk, oficíři na koních, v autech, vozy, pěší, kanonýři odpřáhli koně, nasedali na ně, všichni ujížděli a utíkali všemi ulicemi na sever z města, všeho zanechali a prchali každou cestičkou.
V židovské čtvrti v Plačkově ulici zapálili prchající Němci muniční auto polité benzinem a způsobili obyvatelům v přilehlých domech velké škody na obydlích, 2 domy vyhořely, jiné byly vybuchujícími střelami otlučeny, okna rozbita a obyvatelé, kteří zůstali v domech, zažili pekelná muka…
I ve středu 9. 5. stále přes Boskovice ustupovala německá armáda. V 8:00 převzal konečně Národní výbor výkonnou moc na okresním úřadě: za okres ji převzal Karel Kosička a za město Karel Kovařík. V poledních hodinách se podařilo odbojovým skupinám J. Dřímalky zajmout asi 1000 německých vojáků a důstojníků i s výzbrojí. Mezi 16. a 17. hodinou přišla do Boskovic partyzánská skupina vedená kpt. Josefem Henkem a partyzáni pod vedením kpt. Juraje (Josef Jakeš). Ve zmatku, který zde vládl, bylo zajato dalších asi 1000 Němců.
Kolem 22:00 přijeli do Boskovic první tři vojáci, kteří patřili do 1. čs. armádního sboru – poručík Karel Krejčí, Volyňský Čech Andrej Kovač a Slovák Michal Stafura. Asi půl hodiny po nich přijely hlavní oddíly Rudé armády a rumunské armády, které přes Boskovice pokračovaly směrem na Poličku a Svitavy. V Boskovicích zanechaly pouze menší posádku pod velením kapitána Boltunova; rezidenci obsadilo NKVD.
Příjezd vojska
Po páté hodině byli na náměstí odzbrojováni zadržení němečtí vojáci. Přijelo auto se 6 partyzány, k nim se přidali místní dobrovolníci, odzbrojovali Němce, řadili je do houfů a odzbrojené odváděli do táborů. Ve chvíli bylo zneškodněno na 2 tisíce vojáků…
Obyvatelé zachovali klid, scházeli se na Masarykově náměstí a očekávali dalších událostí. Večer přišly první oddíly ruských vojsk, velitel kapitán Boltunov zaveden byl na obecní úřad, převzal vojenskou správu města od připraveného národního výboru revolučního. Na náměstí se rozléhalo jásavé volání: „Sláva ruské armádě, naší Osvoboditelce! Ať žije generalissimus Stalin! Sláva presidentu Benešovi!“
Ještě večer strženy byly z budov německé nápisy, tabulka Heidrich platz byla zašlapána a zničena, aby druhého dne nebylo památky na strastné doby našeho ponížení. Rozradostněné zástupy srdečným jásotem vítaly přijíždějící oddíly ruského a s nimi bojujícího českého vojska…
O zmatcích při obsazování Boskovic se ve svých vzpomínkách zmiňoval i pozdější genmjr. Oldřich Kvapil, člen štábu 1. čs armádního sboru, který obsadil budovy na Bělé, kde před tím sídlil štáb německé armády:
…k našemu štábu přicházeli večer němečtí důstojníci z odlehlých pozorovatelen… Nebyli informováni o situaci a velmi se divili, že nenašli štáb, ke kterému patřili, na místě… Strážní našeho štábu byli velmi udiveni, když se v podvečer začali objevovat nepřátelští vojáci a důstojníci. Když odzbrojili první a zjistili, co se děje, zavolali si na pomoc jednotku samopalníků, k níž patřili, a pečlivě hlídali, aby jim nikdo neutekl. Ani jeden z překvapených nestačil použít zbraně, všichni se vzdávali. Poctivě říkám, že někteří potřebovali k tomu pochopení situace trochu důrazněji domluvit, což samopalníci činili s opravdovou chutí.
(Milan Kopecký – Petr Sehnálek. Poslední výstřely. Bojová cesta 1. československého armádního sboru v SSSR v květnu 1945. Bratislava 2017, s. 135.)
Bylo potřeba se vypořádat s pozůstatky války, zlikvidovat zanechané zbraně a munici – to se dělo v lomu v Doubravách, zajatci byly využíváni k úklidovým pracím veřejného prostranství.
Z koncentračních táborů se navrátili boskovičtí občané – Boháček, Živný, Skopal, Kopeček, Ludvík Vojtěch ad., a i přes poznamenání přestálými útrapami se zapojovali do veřejného života. Euforie z ukončení války a nabyté svobody vedla k nevídané aktivaci společenského a kulturního života. Spolky obnovovaly svoji činnost, za okupace nuceně utlumenou. Byly pořádány veřejné koncerty, slavnosti a jako slavnost bylo pojato i rozloučení se sovětskými vojáky a jejich velitelem, kteří odjeli z Boskovic 10. července.
Odjez Rudé armády
Koncem června byl ohlášen průchod ruského vojska s těžkými tanky, pro něž měly býti silniční mosty zvlášť zpevněny. Měly to býti Kaťušky, jež Němce drtily. Vojska prošla, projely zásobovací vozy i obyčejné kanony, přihnali zvláštní honáci stáda hovězího dobytka i ovcí, ale těžké tanky nedojely, pro ně byla pohodlnější státní silnice. Pozornost budilo, že v ruském vojsku byly uniformované a vyzbrojené ženy, které konaly službu s ostatními vojáky. Ruské vojenské velitelství zůstalo v městě se strážními oddíly do 10. července, kdy kapitán Boltunov předal správu předsedovi okresního národního výboru prof. L. Vojtěchovi a předsedovi místního národního výboru K. Kovaříkovi… Obyvatelstvo se s ruskými bratry srdečně rozloučilo se slibem, že bude na jejich pobyt u nás a velikou práci i oběti přinesené pro naše osvobození trvale pamatováno.
Kronikář už samozřejmě nemohl v zápise reflektovat pozdější vývoj událostí. Za veškerou nepřebernou literaturu k tématu si na závěr dovolím ocitovat jednoho z našich nejvýznamnějších historiků 20. století, Viléma Prečana; konec války nenahlíží z perspektivy jediného dne, ale v širších historických souvislostech:
Bez ohledu na ty či ony priority ve válce se ovšem nakonec metody uplatnění sovětského vlivu v Polsku, Československu, sovětském pásmu Německa, v Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku staly jednou z hlavních příčin rozpadu válečné koalice: hlavní fronta studené války probíhala podél železné opony, za níž drželi Sověti národy, které osvobodili v posledním roce války z německé okupace či nadvlády, přičemž v některých případech je namístě hovořit nikoli o osvobození země, nýbrž o jejím obsazení.
