„Na učitelské práci je nejhezčí, že je to interakce živých lidí a že je díky Bohu nevypočitatelná.“

Rozhovor s Pavlem J. Michelem, středoškolským pedagogem, který učí němčinu na Cyrilometodějském gymnáziu a střední odborné škole pedagogické v Brně. Nyní ovšem vyučuje jako prakticky všichni pedagogové distančně, a to ze svého lysického domova. Povídali jsme si právě o tom, jak distanční výuka probíhá a co se díky ní mohou učitelé naučit.

foto: Tomáš Trumpeš

Mluvíme spolu zrovna na Den učitelů. Váš učitelský stav teď prochází dost specifickou situací. Myslíš, že ho to trvale promění?

Myslím, že ta situace je opravdu natolik nová a neznámá, že v každém z nás musí zanechat stopy. A že je to šance pro to, abychom nástroje, které už dávno máme – zejména elektronické komunikační kanály – konečně začali využívat. Myslím si, že to může celkově proměnit styl komunikace učitelů a žáků. Nabízí se šance, že budeme víc mluvit o zpětné vazbě, která by měla být vzájemná.

Do distanční výuky jste přešli takřka ze dne na den. Jak náročné to bylo?

Byl to neskutečný a strašný šok. Smršť e-mailů z vedení, co by se mělo, co by se nemělo… Asi každý z nás hledal, jakým způsobem studentům zprostředkuje to, co má. Dostali jsme několik návodů od našeho školního ajťáka, i podle stupňů náročnosti na přípravu. Já jsem si nakonec vybral ten, který je na přípravu asi nejnáročnější, ale zdál se mi schůdný. Jako škola máme to štěstí, že naši studenti jsou poměrně aktivní, minimálně co se týče školního parlamentu, a sami studenti pro nás připravili e-learning v nástroji Google Učebna, protože si přejí učit se tam.

Takže studenti se podíleli už na tvorbě systému, ve kterém jste začali pracovat?

Ano. Vyjádřili přání, že by rádi měli veškeré materiály právě přes Google Učebnu. To byl ten nástroj, který jsem si intuitivně vybral. Cením si toho, že nás studenti vlastně připravili – natočili instruktážní videa a podobně. Faktem je, že videa přišla až potom, co jsem prožil víkend zoufalství, kdy si člověk neví rady a zkouší, co klapne. Ale i tak mně to pomohlo, protože některé věci, které říkali, jsem neobjevil. Myslím, že dnes už se většina našich pedagogů přemístila do Google Učebny a den za dnem zkouší nové věci, které se tam dají dělat.

Říkal jsi, že to pro vás učitele bylo nesmírně náročné, že to byl šok. Jaké to bylo pro studenty?

Myslím, že úplně stejné. Ze zpětné vazby, kterou od studentů mám, vím, že pro ně být doma ve vlastním prostředí a organizovat si čas sami není automaticky komfortní situace. Jsou zvyklí na to, že výuka ve škole je poměrně efektivní, protože škola poskytuje servis – řekne, kdy se co bude dělat a učitel nějak vede hodinu. Teď jsou hozeni do vody, navíc klima v rodině nemusí být vždy ideální a harmonické. Po prvních několika dnech opravdu psali: Pomoc, chceme zpátky do školy! Zároveň se nemálo studentů vyjádřilo v tom smyslu, že jim opravdu vyhovuje, že si můžou zorganizovat čas sami.

Jaký dopad to mělo na organizaci tvého pracovního času? Jak probíhá tvůj běžný pracovní den? Je to hodně odlišné od toho, kdy ve škole ráno odzvoní první hodina a odpoledne poslední?

Je to úplně jinak a ještě jsem asi nenašel denní rytmus, který bych potřeboval. Ale spíše než od rytmu dne bych začal od rytmu týdne. E-learning předpokládá, že studenti dostanou všechny materiály a úkoly na další týden v pátek. Právě proto, aby se na to mohli podívat a práci si rozvrhnout. Takže já vím, že do pátečního večera musím mít vše nachystané, a zároveň oni mají mít odevzdané to, co během týdne vyprodukovali. V ideálním případě by můj týden měl vypadat tak, že se v pondělí, v úterý a ve středu zabývám projekty, které studenti odevzdali, a čtvrtek a pátek pracuji na materiálech pro další týden. Zatím se to úplně nepovedlo, ale je to určitý klíč.

Do toho přišlo hledání, v jakou dobu nabízet hodiny a konzultace online. Rozhodl jsem se, že budu hodně sveřepě zdůrazňovat, že konzultace online je nepovinná, tedy dobrovolná. Zároveň musíme online výuku nabízet v časech, kdy studenti mají náš předmět, abychom si s kolegy nekonkurovali. V tom jsme limitováni.

Čili držíte jakýsi rozvrh hodin?

Ano. Třeba s kolegou matikářem, který má se mnou půlenou hodinu, jsme se domluvili, že si v jednom čase může udělat matematiku, ať má celou třídu k dispozici. Já vždycky učím jen polovinu třídy, takže v těchto časech nabízím konzultaci, a další týden zase v časech, kdy ji má jiná polovina, aby nedocházelo ke kolizím.

Ještě stále řeším otázku, jestli mám konzultace nabízet spíš na začátku, nebo na konci týdne. Původní nápad byl, že studenty nechám, aby se nejprve seznámili s tím, co v kurzu mají, a teprve potom můžeme během týdne vyřešit online to, co jim vyvstane za problémy a za otázky. Zároveň se ale zdá, že dává smysl naplánovat si online konzultace už v pondělí nebo v úterý, kdy se všechno rozjíždí a studenty provést tím týdnem, popřípadě jim poskytnout výklad nebo nějakou aktivitu, kterou můžeme online udělat. Takže teď běžím oba dva systémy a vyhodnotím, co bude lepší.

Jak vypadají online konzultace? Jsou individuální, nebo máte společný video meeting?

Je to videokonference. Připojuje se něco přes polovinu studentů, což je fajn. Mám dopředu inventář témat, o kterých budeme mluvit. Většinou vycházím z dotazů, které mi přišly přes e-mail, přes chat nebo nějakým voláním o pomoc. Tím začnu a na sdílené obrazovce ukážu, co jak technicky funguje a co by mohlo pomoct. A pak odpovídám na to, co studentům dělá problémy. Plus když jsme teď probírali nový gramatický jev, měl jsem nachystanou hodinu online, kde jsem svou pracovní plochu využil de facto jako tabuli. Přišlo mi, že to je právě to, co škola face to face nabízí – že nejen promítneme na zeď něco hotového, ale můžeme něco vytvořit nebo to ukázat v nějakém rastru. Říkal jsem si, že než poslat k prostudování hotový materiál v PDF, tak ho raději vytvořím před nimi. Studentům se líbí, když se jim to postupně objevuje před očima a můžou sledovat jednotlivé kroky.

Nedošel jsem ještě tak daleko, že bychom měli německou konverzaci online. Nepřišel jsem zatím na to, jak to v naší pokročilosti udělat. Dalo by se uvažovat o nějaké konverzaci v jistých rolích, kdy by studenti mluvili mezi sebou. To musí ještě uzrát.

Do jaké míry je tahle výuka frontální a jak moc studenti spolupracují mezi sebou?

Oboje. Online škola může nabízet podobné sociální formy jako výuka v učebně. To, co jsem dělal v online konzultacích, by se asi dalo nazvat frontální výuka. Čili pozornost je zaměřena na mě. Zároveň bych řekl, že je tam důležitý aspekt, že se vidíme. Udělalo mi velkou radost, když jsem tváře studentů viděl. A myslím, že jim taky, v prvé řadě mě zajímalo, jak se mají. A je asi taky. Takže jsme si normálně povykládali, a potom to byla klasická výuka zaměřená na učitele, který něco předává. Nicméně v dané situaci to byl určitě nejefektivnější nástroj.

A ta spolupráce studentů?

Nabízel jsem zatím aktivity ve dvojicích – sepsal jsem témata do takové tabulky, studenti si je vybrali, určili si dvojice, vypracovali a odevzdali projekt. Chci, aby naše výuka byla interaktivní v tom, že oni sami něco tvoří. Zrovna tyto páry zpracovávaly přehled sloves, která jsme probírali, ale zároveň měli za úkol vytvořit pro spolužáky materiály na procvičování. A ty už dva týdny používáme. Vytvořili nejen data, tedy slovesa v konkrétních tvarech, ale i cvičení. A já to průběžně procházím, a když tam najdu nějakou chybu nebo něco, co by se dalo interpretovat dvojznačně, tak to trochu poopravím. Ale je to jejich dílo.

Pro čtvrťáky, kteří jsou hodně vytížení, ale z němčiny nematurují, jsem připravil na aprílový týden práci, aby hlavně mluvili mezi sebou. Každý si má poslechnout nějakou německou písničku – v normální výuce jsme dost zpívali – a poté mají za úkol kontaktovat jakéhokoli jiného spolužáka a říct mu, co poslouchali a co si z té písničky odnesli za jazykový materiál. A ten, kdo tyto informace obdrží, je zanese do dotazníku v Google Učebně. Takže nepíšou o sobě, ale musí je někdo kontaktovat. Je to aktivita, která je samozřejmě chaotická a není vůbec pod kontrolou, kromě záchrany – kdyby někomu nikdo nezavolal, tak mu zavolám já.

Známkuješ? Hodnotíš teď práci studentů průběžně, nebo si na konci tohoto období vyhodnotíš, jak kdo pracoval?

Řekl bych asi velmi obecně, že nevím, jestli znám někoho, kdo rád známkuje. Jako učitelé jedeme v systému, který nám funguje. Údajně – říkali nám to na přednášce na pedagogické fakultě – existoval výzkum ministerstva školství, který zjišťoval motivaci učitelů základních škol pro známkování. A vyplynulo, že učitelé známkují z toho důvodu, aby udrželi kázeň. Takže vlastně používají ten nástroj k něčemu jinému, než k čemu je.

Čili ne k hodnocení a motivaci.

Vykonávají nad žáky nějakou moc. Učitel ukazuje, že je větší a důležitější.

Mě velmi často mrzí, že ať už člověk připraví jakoukoli aktivitu, tak někomu sedne, a někomu nesedne. Jsou rozdíly mezi klukama a holkama, mezi různými charaktery a podobně. Nikdy nepostihneme něco komplexně – ani v testu, ani v prezentaci. Přijde mi, že tohle je šance nehodnotit výsledky, ale práci studentů. A teď co to znamená hodnotit – myslím si, že to znamená říct tomu člověku zpětnou vazbu, která je k věci. Ne chválení nebo zatracování, ale udělat opravdu solidní, byť jednoduchou analýzu toho, co zpracoval.

A jak to tedy děláš teď?

Studenti mají různé úkoly, které zpracovávají a odevzdávají, a za to dostávají body. Bodování je nastaveno tak, že každý svým úsilím může dosáhnout na jedničku. A mně je v této chvíli jedno, jestli bude mít celá třída jedničky. Protože pokud budou studenti pracovat tak, jak zatím pracují, jedničky si rozhodně zaslouží. Většina z nich drží krok a dělá to, co má. Jsem toho názoru, že pokud opravdu krok drží a snaží se, nakonec tam je i měřitelný výsledek.

Mluvíš o tom, že studenti jsou různí. Neklade to větší nárok na učitele? Pokud tomu dobře rozumím, musí jim pak nabízet různé metody, a ne si vybrat tu, která se dobře učí jemu.

Standard je, zvlášť u učitelů jazykářů, že musí být zásobníkem metod. A ty pak mohou nabídnout. Příklad: v němčině jsou stejně jako v češtině tři rody – mužský, ženský, střední – a dá se používat třeba barevné kódování. Důsledně to dělám, i když je to pro mě velmi těžké, protože pro mě ty barvy vůbec nic neznamenají. Ale někteří studenti ve zpětné vazbě píšou, že jim to velmi vyhovuje, protože mají vizuální paměť. A jsou studenti, kteří lépe vidí struktury, takže se členy učí podle přípon nebo jiných gramatických znaků. Ani jedna z těchto věcí učitele nic navíc nestojí – jen má v ruce tři barevné fixy nebo křídy místo jedné, takže si nanejvýš trochu víc zašpiní ruce.

Každý učitel je samozřejmě omezený tím, co zná. Učím taky svým způsobem, ale snažím se mít co nejširší rozptyl, jak jen dokážu, abych učivo vysvětlil co nejvíce lidem a udržel je u toho. Abych pravdu řekl, není to pro mě otázka náročnosti nebo množství práce, ale uvědomění, že ne každý myslí jako já a že musí myslet jako já, aby něco pochopil.

Učíš středoškoláky, což už jsou skoro dospělí nebo dospělí lidé. Jsou do procesu výuky nějak vtaženi rodiče?

Zatím jsem komunikoval jen s jednou maminkou, ale teď je chvíle, kdy by normálně byly třídní schůzky a hovorové hodiny. Vedení školy tento týden nabídne rodičům možnost, že nás můžou kontaktovat.

Jak funguje pedagogický sbor? Máte porady či konzultace taky přes videokonference? Vyměňujete si zkušenosti a koordinujete práci?

Fungujeme jako škola online, máme online sborovnu, kde máme materiály, které potřebujeme. Důležité je, že to nejsou jen nějaké úřední papíry, ale jsou to věci ideové – nevím, jak jinak to nazvat. Znamená to, že vedení školy záleží na tom, abychom pracovali s laskavostí, abychom ke studentům měli jednotný přístup a oni se mohli orientovat. Vedení velmi záleží na tom, abychom zohlednili situaci, ve které jsme. Můžeme svým způsobem zapomenout na školský vzdělávací program a podobně, ale to neznamená, že se na všechno vykašleme. Jde právě o to, že to musí být dynamická rovnováha.

A máme i online předmětovou komisi, kde si s kolegy vyměňujeme úplně konkrétní věci, na které jsme narazili, co fungovalo, co nefungovalo. Samozřejmě musíme vytvořit i nějaký dokument, třeba přílohu k systému hodnocení, takže na tom také pracujeme.

Na začátku jsi říkal, že studenti po pár dnech říkali, že by chtěli zpátky do školy, jak to vypadá teď po pár týdnech?

Někteří to ve zpětné vazbě za tento týden opět zmiňovali. Jinak převažovala spokojenost, myslím, že si zvyknou. Sám jsem začal uvažovat o tom, jestli by nebylo fajn chodit do školy třeba jen tři dny v týdnu a mít dva dny online. U středoškoláků by to šlo a myslím, že bychom jim mohli dát tu důvěru, že si ty věci prostě zorganizují sami. A my učitelé ne že budeme zalezlí doma, ale budeme pro ně online a můžeme jim online taky pomoct.

A co vám nejvíc chybí?

Určitě je to hlavně osobní kontakt. Na učitelské práci je nejhezčí, že je to interakce živých lidí a že je díky Bohu nevypočitatelná. Teď je to samozřejmě chladnější, snažím se to kompenzovat aspoň tím, že studentům nabízím i to, že mi můžou normálně zavolat přes školní chat. Posunula mě v tom jedna studentka, která mně zavolala. Vyděsil jsem se a říkal si, jak to že mi volá – nezvedl jsem to, pak jsem jí zavolal zpět a zjistil jsem, že je to dobré. Vyřešili jsme něco, o čem bychom si sáhodlouze psali. Po tomto křtu jsem to studentům začal nabízet – pokud mají nějaký problém a vidí, že sedím u počítače, protože tam svítí zelené světýlko, ať neváhají a zavolají. Během týdne jsem měl pár takovýchto hovorů a přišlo mi to skvělé. Vyřešili jsme hovorem a sdílením obrazovky třeba během pěti minut věc, nad kterou se děcka tři dny trápila. Myslím, že je důležité to u online výuky zachovat, aby to nebylo jen po e-mailu a jen s obrazovkou, ale aby tam byl vždycky i hlas, a pokud možno i tvář.

Vrátím se ještě k úvodní otázce – pokud budeme optimisté a budeme předpokládat, že karanténa brzo skončí a vy se vrátíte do školy. Bude něco jiné?

Myslím, že to bude jako po dlouhých prázdninách, kdy se už všichni těší. A myslím, že si to užijeme s jistým humorem. A že i situace, které nás normálně nebaví – třeba nějaká opakovací cvičení – můžeme minimálně zezačátku posunout na úroveň, ve které budeme provádět to, co máme, ale budeme se na to dívat z odstupu a s humorem. Představuju si, že se studenti budou těšit i na to, že musí mít od třídních podepsanou propustku, když odcházejí ze školy…

A změní se nějak tvoje učení po této zkušenosti?

Spíš teď vnímám deficit, že ještě neumím zorganizovat online aktivitu v reálném čase, ve kterém by probíhala reálná komunikace v cizím jazyce. Což máme ve třídě. Musím zdůraznit, že učím spíše začátečníky či mírně pokročilé studenty a nikdo z nich tento rok nematuruje z němčiny. V reálné situaci jsme ale schopni udržet většinu hodiny v němčině, protože jsme tam fyzicky a je tam kontext. A já jako učitel si můžu vyhrát se situací, která tam je. To je to, po čem asi prahnu. Nemyslím, že je nemožné udělat to online, ale opravdu ještě nevím jak.

Ale tvůj způsob učení v normálních hodinách ve třídě to nezmění?

Myslím si, že ne. Moje hodiny jsou postavené tak, že samozřejmě používám nějaké nástroje – projekce, poslechy, videa, to všechno máme – ale hodina jazyka se dá odučit i s křídou a tabulí. Ale už teď mám materiál, který můžu využít. Vytvořil jsem nějaké kvízy, nejdřív jsem je zamýšlel využít k testování, ale pak mi došlo, že je to hloupost, protože to nepotřebujeme. A zjistil jsem, že to může být nástroj učení drilem. Ke každému týdnu vyrábím pro rozšíření slovní zásoby několik kvízů, které si studenti můžou opakovat, kolikrát chtějí, než jim to jde. U správné i chybné odpovědi dostávají zpětnou vazbu, kterou tam zadám dopředu, třeba na co si mají dát pozor. Z dotazníků zatím plyne, že s tímhle jsou poměrně spokojeni. Přijde mi, že to je věc, kterou můžu udržet a nabídnout potom jako nadstavbu. Myslím, že až přijdu do školy, budu jednou nohou v učebně a druhou v Google Učebně.

Dozvěděl ses něco nového o studentech?

V rozhovoru jsem už několikrát použil spojení zpětná vazba. Přijde mi to důležité normálně a dělám to co čtvrtletí – formou anonymní ankety v našem školním systému. Vždycky se dozvím něco, co mě překvapí a zarazí. Když teď plánujeme v rytmu týdnů, dostanou studenti vždy dotazník, kde je jen jedna otázka: Co vám leží na srdci ohledně tohoto týdne? Můžou napsat úplně cokoli. Dotazník je otevřen hned od pondělí až do neděle. Dívám se tam průběžně a sleduju buď jen atmosféru, nebo se dozvím zcela konkrétní věci. Když to na sebe prásknu, tak v jedné skupině bylo třeba pět poznámek: tento týden jste nám toho dal opravdu moc. Což mě vůbec nenapadlo, nedávám toho záměrně nějak moc. A mohl jsem operativně ubrat, podíval jsem se, co studenti v e-learningu ještě neřešili a odebral jsem celou jednu část, protože se to dá přeplánovat. Pak jsem dostal tip, že bylo teď hodně psaní, jestli by nebyla možná zase nějaká lehčí aktivita. I tomu jsem velmi rád vyhověl. Nebo studentka popisovala konkrétní technický problém, tak jsem ji mohl kontaktovat. Tento dotazník není anonymní. Dovolil jsem si to z toho důvodu, že si cením názoru svých studentů a i když to zní možná hloupě, myslím si, že oni to ví. Že se vždycky zabývám tím, co mi řeknou a napíšou. V tomto případě je tam proto i uložena e-mailová adresa, abych mohl reagovat.

Přijde mi zásadní, aby panovala oboustranná důvěra. Studenti vědí, že to, co do dotazníku napíšou, si přečtu a že se tím zabývám – ne že to automaticky splním, ale že tomu věnuji pozornost, přemýšlím o tom a zareaguju – tak to je klíč k tomu, aby i oni svůj studijní proces aktivně spoluvytvářeli.

V běžné výuce by škole by takovéto zpětné vazby mělo přibýt?

Určitě. Mám s tím jenom dobrou zkušenost. Tím neříkám, že jen příjemnou. Před Vánoci jsem měl v jedné skupině pocit, že nám to nefunguje, že jsem za jakousi skleněnou stěnou, kterou si studenti postavili a že nekomunikujeme. Byli jsme schopni si to vyříkat u kulatého stolu a mně to moc pomohlo. Nebylo to tak, že bychom se vzájemně obviňovali, kdo za to může, ale studenti řekli konkrétně, co by potřebovali jinak. A neříkali nic, co by se nedalo zrealizovat. Takže si myslím, že i když obsah zůstane stejný, tak forem, postupů a metod je opravdu nepřeberně a vždycky se dá vybrat.

A učitel by měl víc vtáhnout studenty do procesu a způsobu výuky?

Určitě ano. Jinak to bude vypadat tak, že učitel je ten hlavní… A abych pravdu řekl – tak už to dávno není.

další rozhovory