Rozhovor s Marií Sáňkovou, ředitelkou boskovické Městské správy sociálních služeb. Mluvili jsme o aktuální situaci v pobytové i terénní péči o seniory a také o tom, jak karanténní opatření prožívají a zvládají klienti i zaměstnanci.
Začnu aktuálním tématem – máte dost roušek?
Naše situace je úplně stejná jako asi u všech poskytovatelů zdravotnických a sociálních služeb. A to je, že tyto věci nemáme. Samozřejmě máme nějakou minimální zásobu v rámci normálního předzásobení, jak jsme zvyklí, kdyby se zde objevilo něco infekčního. Jsou to jednorázové pomůcky, ale ty si necháváme pro případ, že by se nám opravdu nějaká infekce potvrdila. Proto s nimi nakládáme velice opatrně a hospodárně. Víme, že na trhu v tuto chvíli neseženeme vůbec nic.
Mluvili jsme spolu v pondělí po jednání krizového štábu a říkala jste, že čekáte zásilku z kraje. To nedopadlo?
Obdrželi jsme sto jednorázových roušek. Asi si dokážete představit, že v počtu 120 zaměstnanců, z nichž 12 nebo 15 denně vyjíždí do terénu, je to pro nás zásoba asi na dva dny.
Jak to řešíte?
Naše švadlenka šije aspoň pratelné roušky, které budeme vyvařovat na 90 stupňů. Abychom zajistili v první řadě zaměstnance, ve druhé řadě klienty našich služeb, dovolí-li nám to kapacita. Dali jsme výzvu na web, že pokud nám můžou nějací dobrovolníci pomoct, jsme tomu moc rádi. Veřejnost reaguje, už během dnešního dne se nám tady sešla asi stovka roušek. Hned šly do prádelny, přežehlí se a budou se distribuovat. Snažíme se, i někteří naši zaměstnanci po odpolednech ještě šijí. Pomáhájí nám i v Domě s pečovatelskou službou – je tam klub, takzvaný babinec, a dvě mladší seniorky se ujaly dílničky. Dodali jsme materiál a snaží se šít taky.
Máte alespoň nějaký příslib od státu?
Stačí první dvě věty (paní Sáňková bere do rukou dopis z Jihomoravského kraje). Informace z kraje, že pro pobytové služby roušky zatím nejsou a nebudou. Zásoby nikdo nemá. Chápeme, že v tuto chvíli musí stát vyzásobit první linii – nemocnice, záchytné stanice, které dělají odběry, určitě jsou to policisté na hranicích, armáda. Případně ti, kteří jsou v lokalizovaných oblastech výskytu. My se snažíme udělat maximum pro to, abychom ochránili sebe i klienty, ale je nám jasné, že si momentálně musíme nějak poradit sami.
Nejste sice v první linii, ale pečujete o seniory.
Pečujeme o nejzranitelnější část obyvatel, ale ze strany kraje ani státu zatím bohužel žádné zásoby tohoto materiálu nepřišly. Věřím, že dělají, co můžou.
V jakém režimu dnes fungujete? Zákaz návštěv samozřejmě platí, jaká jste přijali další opatření?
Na jedné straně jsou vládní nařízení, ta se odvíjí podle toho, jak to jde den za dnem. Nejdřív byl vyhlášen zákaz návštěv od 9. března v pobytových zařízeních domova pro seniory a domova se zvláštním režimem. Od 16. března k tomu přibyl zákaz volného pohybu osob mimo areál a zařízení. To z naší strany zakázat nešlo, tady se pohybujeme na hranici práv klientů, takže pokud nepřijde takové nařízení, musíme respektovat svobody a práva – byť mezi našimi klienty není moc těch, kteří by mohli samostatně chodit ven. Byli to spíš jednotlivci, malinko lidí, se kterými jsme se to snažili řešit spíš domluvou, že pro ochranu zdraví jejich i ostatních lidí v zařízení není dobré, aby vycházeli. Od pondělka 16. ten zákaz platí celoplošně, byl vyhlášen jako opatření vlády.
Nemůžou ani tady do parku?
Můžou. Možná kdybychom se teď šli podívat z okna, uvidíme je na lavičkách. Samozřejmě se snažíme je chránit, aby měli roušku, protože se můžou potkávat. Ale nemůžeme a nechceme jim úplně zakazovat, aby chodili ven. Zvlášť když jsou teď pěkné dny, snaží se je zaměstnanci vzít ven. Zrovna včera jsem měla radost, když jsem je viděla, čerstvý vzduch je pro ně důležitý.
Další opatření přibyla od úterka – osobám nad 70 let se doporučuje nevycházet. A k tomu přibyly povinné ochranné pomůcky, plus vymezená doba seniorům. Lidem, co máme v terénu, se snažíme i v písemné formě doručit, přestože o tom informují sdělovací prostředky. Předáváme to s obědy nebo při službě. Dáváme jim informační letáčky a výzvy, co mají dodržovat za hygienická pravidla, dáváme jim to třeba i na texty jídelníčků. Abychom pomohli osvětu co nejvíc udělat, aby byli senioři zodpovědní.
A pak máte vlastní opatření?
V rámci možností děláme interní opatření. Snažíme se domlouvat se s rodinami – právě proto že klienti jsou teď od nich odstřihlí – že mohou telefonovat, apeluju i na personál, aby možnost telefonických kontaktů podpořil. U těch, kdo ještě telefonovat mohou, případně aspoň vyřizujeme vzkazy. Chceme, aby tohle všechno fungovalo. Jsem si vědoma toho, že doba je strašně náročná; ti, co jsou u nás v zařízení, se bojí o ty, co mají venku, a zase naopak. Kde to ještě jde, zprostředkují naši pracovníci i svůj telefon, aby se lidé aspoň slyšeli, většina klientů vlastní telefon nemá. Abychom klienty udrželi s rodinami v kontaktu a aby se o ně nebáli.
Jak klienti situaci snáší? Tedy hlavně ti, kterých se výrazněji dotýká?
Myslím, že to snáší dobře. Hodně jich je omezených v mobilitě, takže to přijímají celkem dobře. Je to individuální. Ti, kdo byli zvyklí, že jim sem často chodila rodina, tím samozřejmě trpí, ale tam se právě snažíme kontakty zachovat. Jinak situaci sledují, dnes mají téměř na každém pokoji televizor, jsou velmi vnímaví k tomu, co se děje, takže ta opatření chápou. Musíme se tomu přizpůsobovat všichni.
Jaká opatření platí pro zaměstnance? Pro ty to asi také není jednoduchá situace.
Přesně tak. Staráme se o nejohroženější skupinu, takže apelujeme na to, aby zaměstnanci opravdu brali všechna opatření vážně, a pokud to jde, i v soukromém životě minimalizovali kontakty se známými a svůj pohyb na veřejnosti, abychom klienty co nejvíce ochránili. Myslím, že zaměstnanci k tomu přistupují velmi zodpovědně. Jsou si sami vědomi rizika, aby někoho nenakazili. Nejde to formou příkazů, ale doporučení. Vím, že to respektují.
Samozřejmě jim také doporučujeme, aby denně sledovali svůj zdravotní stav, měřili si teplotu. A kdyby měli nějaké respirační problémy, aby nechodili do zaměstnání a okamžitě kontaktovali své nadřízené. Snažíme se i po této stránce udělat maximum, abychom klienty ochránili.
A jaké máte personální kapacity? Zvládli byste to, kdyby vám teď několik lidí nahlásilo, že se necítí dobře a zůstanou raději doma?
Mění se to každým dnem. Každé ráno v 9 hodin vyhodnocujeme personální situaci všech úseků. Máme zde i nějaké OČR zaměstnanců, kteří mají malé děti a neměli možnost to řešit. Zatím je to ale všechno ve zvládnutelném stavu. Povolali jsme na brigádu dohodáře, hodně z řad studentů, zejména zdravotnických oborů. Jsou k nám zvyklí chodit třeba už několik let v létě v době dovolených vypomáhat na brigády. Podařilo se nám uzavřít dost dohod se studenty zdravotnických nebo i sociálních oborů. Studenti jsou doma a teď nám chodí vypomáhat. Takže třeba jeden pracovník zůstane doma a dva studenti si rozdělí jeho úvazek. To funguje a jsem velmi ráda, že to takto máme.
Takže zatím tu situaci zvládáme, aniž bychom museli třeba přes kraj žádat povinnou službu, která je studentům nařízená. Zatím máme kontaktů tady na území dost a daří se nám to pokrývat. Uvidíme, jak to bude dál.
Máte kapacitu na to, abyste zvýšili práci v terénních službách? Lidí, co je budou potřebovat, protože zůstávají doma, asi dost přibylo.
Řešíme to. S tím doporučením, aby lidé nad 70 let nevycházeli, vznikla i povinnost obcí kontaktovat je a postarat se o ně. Ve spolupráci s městem se udělal seznam, v Boskovicích je to přes 1800 lidí. Z toho jsme městu vyřadil těch asi 400, které máme v péči. Město ty další kontaktuje a zjišťuje, jestli potřebují s něčím pomoct, nebo je o ně postaráno. Pokud to budou jednorázové výpomoci, budou se řešit z úrovně dalších dobrovolníků, kteří třeba už dnes na městě pracují. A pokud v rámci první depistáže najdou klienty, kteří by potřebovali víc úkonů sociální péče, předají je nám a ještě máme vyjednaný Červený kříž, který má také registrovanou pečovatelskou službu. A má nějaké volné kapacity, takže pokud bychom to nezvládli přijímat my, bude to dělat Červený kříž. V koordinaci jsme schopni seniorskou pomoci oslovit a kde bude potřeba, přerozdělit si to.
My jako sociální služby teď můžeme pracovat ve zjednodušeném administrativním režimu – to máme povoleno od ministerstva práce a sociálních věcí, aktuální metodikou pro krizový režim. Nemusíme provádět až tak důkladná šetření o zavedení sociální služby. Můžeme reagovat rychle, některé úkony můžeme zavést hned. Můžeme je dělat ve zúženém režimu, což znamená, že můžeme dělat ty nejdůležitější úkony, které jsou teď potřeba, a ne jen pro lidi, kteří mají zavedenou pečovatelskou službu. Toho samozřejmě využíváme, každý den se najdou dva, tři, čtyři případy, kde takto rychle službu zavádíme.
Na druhou stranu zase musím říct, že spousta rodin je dneska doma a po určitou dobu jsou schopni si péči o seniory zajistit. Snažíme se pružně domlouvat, udělají to na dobu dočasnou a neztratí tím nárok na poskytování pečovatelské služby. Jakmile bude rodina potřebovat, zase tam naběhneme. Ale teď nám tím uvolní ruce pro tuto dobu a my můžeme poskytovat péči někomu dalšímu. Zatím nedochází k tomu, že bychom museli odmítat. Když se nám někdo ozve, jsme ještě schopni službu zavést. Neřešíme mladší seniory, kteří třeba jen potřebují dovézt oběd. Ty odkazujeme na komerční sféru – na restaurace a poskytovatele stravovacích služeb. Rodině poradíme a odkážeme je na internet, kde jsou kontakty. Pokud už tam nabíhá nějaká péče, zvlášť zdravotní, snažíme se hlavně seniorům, kteří jsou sami, hodně pomáhat. Hodně často se teď řeší, že jsou omezené ambulance a lékaři a vyzývá se, aby tam lidé nechodili. Osmdesátiletý člověk si nevyřídí po internetu e-recept. To teď děvčata hodně řeší, že někomu docházejí léky a potřebuje to zařídit. Domluvíme se s lékaři, aby to poslali přes nás, vyzvedneme to v lékárně a doručíme. Snažíme se myslet na ty nejdůležitější věci.
Jak by se měli dnes senioři hlavně chránit? Nejdůležitější je zákaz vycházení?
Určitě co nejméně kontaktů. Každý kontakt s druhou osobou je pro ně dnes potenciální nebezpečí. Doporučujeme omezit kontakty, které nejsou nutné. Nicméně pokud mají rodinu, tak aby za nimi docházel třeba jeden z rodiny. A aby dbali na zvýšenou hygienu. Aby se často myli, používali jednorázové pomůcky, před každým jídlem, po každém jídle – ty základní věci. Pořád jim říkáme, jak je to teď důležité a dáváme jim letáčky.
Tu hranici, jak se chovat k seniorům, si teď všichni hledáme. Jestli tam jít na návštěvu, nebo tam nechodit vůbec, nechávat jim jen nákup za dveřmi o omezit kontakt úplně.
Myslím, že toto není v tuto chvíli nutné. Takto se chovají dobrovolníci nebo některé profesionální komerční služby, ale to proto, že jsou během dne v kontaktu se spoustou dalších lidí, tak aby omezili rizika co nejvíc. Ale pokud je to v rámci rodiny a v sousedských vztazích a je to opravdu jeden a jeden člověk, tak je lepší ten kontakt udržovat. Nemusí to být celá rodina, ale jen jeden z nich. Pro staré lidi je důležité kontakt udržovat, aby se necítili úplně odříznutí od světa. Ale chraňme se všichni co nejvíc.
Říkala jste, že senioři jsou dobře informovaní. Setkáváte se občas i s tím, že situaci podceňují nebo zlehčují? A říkají: no já si ještě nakoupit zajdu…
Rozumím. Zrovna dnes jsme to v terénu řešili, že když jim vláda vymezila dobu od 7 do 9 hodin, tak mají pocit, že je to privilegium a že budou od sedmi do devíti vyrážet, protože je to pro ně. A neuvědomují si, že pro ně je každý kontakt rizikový. I když se budou třeba mezi sebou setkávat. Některé věci si ještě neuvědomují tak, jak jsou ta nařízení myšlená a jak by se měla chápat. Takže jsme jim vysvětlovali, že jim jsme schopni nakoupit a ať opravdu nevychází. Ať se opravdu chrání a zůstanou doma, ať respektují opatření a doporučení, která jsou teď vydávána, aby minimalizovali riziko, že onemocní. Protože oni jsou tou nejohroženější skupinou. U starých lidí má to onemocnění nejhorší průběh.
Snažíme se to pořád vysvětlovat, byť mnozí to teď chápou, že mají určitou výsadu, které by měli využít. Pořád edukujeme a domlouváme. Je to individuální. Jsou lidé, kteří to respektují, lidé, kteří to zlehčují a pak ti, kteří dokud to nemají zakázáno, tak to budou dělat. Jako u jakékoliv jiné věkové skupiny.
Mluvíme teď hlavně o akutní situaci, kterou prožíváme. Neznáme odpověď na otázku, jak dlouho to celé bude trvat. Jak dlouho by pro vás bylo únosné fungovat v takovémto režimu? Když to nebude trvat týdny, ale třeba měsíce?
Bohužel si myslím, že toto jsou jen první opatření. Nějaká doba nás ještě čeká a neskončí to za týden ani za čtrnáct dní. Musíme se teď všichni rychle učit fungovat v naprosto jiných mantinelech a podmínkách. Pro nás je prioritou, abychom co nejvíce ochránili jak klienty v pobytových zařízeních, tak v terénních službách. Ale nemyslím si, že nám nemůže zítra nebo za týden nastat situace, kdy budeme muset poskytovat službu i někomu s onemocněním. Byť za dalších zvýšených opatření – bariérových, hygienických a dalších. Na to se samozřejmě připravujeme, děláme si plány, chystáme si možnosti, jak bychom izolovali klienta, pokud by nám onemocněl. Nebo část oddělení. Připravujeme se, i když si to samozřejmě nepřejeme a děláme všechno pro to, aby k té situaci nedošlo. Žijeme ale v realitě, která nastala a musíme být připraveni, že i takováto varianta může nastat.
Stejně tak se nám to může stát v terénu, že budeme muset za zvýšených hygienických podmínek poskytovat službu. Proto jsme klientům v rámci informačních dopisů psali, že kdyby měli potvrzené onemocnění nebo karanténu, ať se nám to nebojí říct. Že to neznamená, že bychom službu zastavili, pokud ji budou potřebovat. To v žádném případě. Vyčlenili bychom člověka, který by chodil jen k těmto lidem a fungoval by ve zvýšeném izolačním a hygienickém režimu, abychom ochránili všechny ostatní. Na tyto varianty se musíme připravovat.
A taky na to, že to může trvat dlouho.
Přesně tak.
Na závěr jsem se chtěl zeptat, jak to prožíváte osobně. Už jsme mluvili o tom, že pracujete v segmentu, který je označován jako nejzranitelnější. Jak se vyrovnáváte s vlastními obavami a podobnými myšlenkami, které teď asi přicházejí na každého?
Musím říct, že poslední týden není až tak moc čas o tom přemýšlet. Opravdu přijdu většinou ráno a odcházím až kolem sedmé hodiny. Jen se snažím pročíst všechno důležité, posouvat to dál, rozdělovat, abychom celou situaci zvládli. Pak člověk přijde domů, jenom padne a je rád, že se vyspí. A pak jde ráno zase do práce. Na ty myšlenky v tuto chvíli není velký prostor. Nicméně si uvědomuji, že zažíváme něco, na co jsme nebyli dost dobře připravení a je to něco výjimečného a musíme se s tím porvat. To si asi uvědomujeme všichni. Že se svět změnil a bude to mít dopady na všechny. Ale myslím si, že i ta opatření se teď dělají především proto, aby se minimalizovalo šíření nákazy a minimalizovalo se právě ohrožení pro tu seniorskou populaci, byť to bude za cenu zmenšení ekonomického růstu, nebo dnes už spíš za cenu ekonomických ztrát. Budeme se s tím muset všichni vyrovnávat, ale já to považuju za nezbytné. Musí to tak asi být a musíme to takto respektovat, abychom to měli všichni snad co nejdřív za sebou.
Ale ještě chci říct jednu věc. My v sociálních službách jsme zvyklí na to, že musíme řešit věci okamžitě, že se děje spousta mimořádných věcí, že musíme umět improvizovat, že občas poskytujeme nepřetržitou službu. Jsme obor, který je na tu situaci, která přišla, trošku cvičený. Jsme na to zvyklí praxí, to je pro nás teď velkou výhodou. Život a svět se teď paralyzoval a my umíme v těchto situacích rychleji reagovat. Pro pracovníky v sociálních službách je to strašně dobře, že – aspoň z mého pohledu – dokážou to všechno lépe zvládat. Nejsou roušky, tak čtyři holky večer napíšou na Facebook, že začaly šít. Vidíte tam zájem. Řešíme mimořádné situace, byli jsme zvyklí i na infekční onemocnění. I když se dělá všechno proti tomu, tak zde občas nějaké infekční onemocnění bylo – přišel s tím člověk z nemocnice nebo zvenku – pak se to zjistilo a museli jsme okamžitě fungovat v nějakém bariérovém režimu. Zvýšené hygienické podmínky, oddělený pokoj, zvýšená hygiena. Jsme zvyklí v těchto režimech pracovat. To jsou všechno zkušenosti, které se nám teď zúročí.
