Vít Ondráček: Ludvík Kundera – 100 let!

V březnu uplynulo 100 let od narození Ludvíka Kundery. V textu pro Kunštátský zpravodaj na něj vzpomínal a mnoho důležitého z jeho života připomněl jeho přítel a autor životopisné hry Mění se kulisa, kunštátský malíř Vít Ondráček. Text publikujeme i my a zveme vás ke vzpomínce na významného literáta.

Manželé Kunderovi, Dalibor Chatrný, oslava 90. narozenin L. K., březen 2010
Manželé Kunderovi, Dalibor Chatrný, oslava 90. narozenin L. K., březen 2010foto: Marek Lepka

22. března 1920 narodil se v Brně Ludvík Kundera „coby Beran čili Skopec“ jak sám podotýká. Roku 1945 poprvé navštívil Kunštát pozván Janem M. Tomešem a na náměstí hned potkali Františka Halase. Do městyse se pak L. K. opakovaně vracel, našel si tu ženu a posléze se sem i přestěhoval. Jeho komplikovaný a hluboký vztah k místu dobře ilustruje název Kunderovy vzpomínkové prózy: SVÍZELNÝ KUNŠTÁT. Svízel jako bylina vyskytuje se ve dvou variantách – svízel syřišťový a svízel přítula. Je ovšem ještě třetí svízel, ten s lidmi. Co všechno pro náš městys L. K. vykonal nedá se objektivně změřit. Ostatně slovem objektivní, se pokud vím, nikdy nezaklínal. Pan Ludvík se horoucím vyznáním vyhýbal, nechtěl rozmělňovat na „epigonské drobné“ Halasovo Já se tam vrátím, tu monumentální miniaturu. A hned na úvod své kunštátské prózy říká, že je vlastně „přivandrovalec“ a slýchá, že ti prý do toho nemají co mluvit… Naopak, pane Ludvíku! Právě „náplava“ vnáší do místních poměrů širší kontext a v případě L. K. šlo bez přehánění o kontext celoevropský, ne-li světový. Mimochodem náplava i ve smyslu environmentálním zúrodňuje. Takové záplavy Nilu kdysi umožnily vznik mocné egyptské říše a tedy základu pozdější evropské mediteránní civilizace, stejně dávné jako kultura čínská. Ale vraťme se do Kunštátu k Ludvíku Kunderovi. Na stránkách Zpravodaje přinášíme několik miniaturních črt a vzpomínek na kunštátského Klasika. Toto vzpomínání se ponese těkavě, bez kontur, v útržcích a fragmentárně.

Litoměřice

Poslední výlet pana Ludvíka směřoval do města jeho mládí. V dubnu, téměř v předvečer prvního máje toho roku, jsme společně navštívili město, kde se narodil Alfred Kubin a kde jak známo zemřel Mácha. Město Broggiovy architektury. Litoměřice. Bydleli jsme přímo na Vikárce, dostali klíče od Máchovy úmrtní světničky a o půlnoci se tam vypravili s hořící svíčkou v ruce. L. K. tam recitoval vestoje – vždy vestoje! – svoji báseň o městě, dětství, Karlu Hynku Máchovi. Byla to vlastně jeho poslední „veřejná“ recitace, přímo v místnosti kde žil a zemřel Mácha! Přes den jsme navštívili dávné bydliště, kde L. K. v letech 1932–38 žil. Se spolužákem, básníkem Janem Zuskou, tu společně hrávali na klavír a nadšeně holdovali hot-jazzu. Je to rožák na Šafaříkově ulici, dříve Guttenbergova. Po válce vadilo každé německé jméno, neobstál ani vynálezce knihtisku! Ještě jednou v mladosti své kraje, opakoval pan Ludvík několikrát a vzpomínal, jak si tu kdysi coby mladý sportovec pořídil meniskus. Zranění nohy bývá fatální, ze sportovce se stal literát. Vleže, na lůžku. Publikoval v třídním časopise Zaostřeno na septimu a byl pověřen projevem při shromáždění gymnázia. Zlatým bodem tohoto projevu bylo navržení T. G. M. na Nobelovu cenu!

Zazimování, chata L. K. nad Kunštátem, leden 2010
Zazimování, chata L. K. nad Kunštátem, leden 2010foto: Vít Ondráček

Chata „Na Vrších“

V této minichatě, jen deset minut cesty nad Kunštátem, vzniklo mnohé dílo. Kdysi sem přivlekli L. K. s Franzem Fühmannem kufry knih a tašky vína a pracovali tu na největší německé antologii české poezie. Tu překonala myslím až v letech nultých jiná, na níž spolupracoval L. K. zase s Eduardem Schreibrem. Na chatě pan Ludvík napsal Labyrint světa a mnohé básně, celé Zazimování je vlastně chatě a jejímu bezprostřednímu okolí věnováno. Chata byla rovněž azylem před neustálým sledováním fízly.

Několikrát jsem se tam zúčastnil táboráku, té letní noční kytice, kdy se vyplavuje ze dna duší romantika. Smáli jsme se douzovaným klobásám, za něž byl kdosi kdysi literárně seřezán. …A také norský básník doudil své výrobky… Poslední léta už návštěvy chaty řídly až přestaly docela. Výstup do kopce náročný… Několikrát jsem chatu alespoň vyfotil, třeba pod závějemi sněhu, abych básníka milujícího vánice a chumelenice (Ve vánici) potěšil. Měl vždycky ohromnou radost. Jednou mě tam chytili v zimě policajti se psem coby vykradače chat. Fotil jsem – byl jsem tedy „tipař“.

Kunštátské zvony

Unikly rekvizicím – plurál je namístě. Dělo je jak známo teplá sestra zvonu. Dovolím si otázku, i když zůstane bez odpovědi. Napadlo L. K. někdy, když psal „svého Komenského“ a slyšel na chatě nad Kunštátem odbíjení z kostela Svatého Stanislava, že stejný zvon slyšel při svém pobytu v Kunštátě i sám Komenský? Jednou jsem vystoupil na věž a spatřil tři zvony. Umíráček. Zvon z roku 1732 a zvon z roku 1549. To je on. Halas, Blatný, Seifert, Komenský, ba i Kepler slýchali tento zvon?

Kunštátský zámek od Makova, květen 2010
Kunštátský zámek od Makova, květen 2010foto: Vít Ondráček

L. K. A  J. M. TOMEŠ

Kunštátskému historikovi umění a básníku J. M. Tomešovi věnoval L. K. překrásnou kapitolku ve druhém díle Různých řečišť. A byl to právě Tomeš, kdo pana Ludvíka seznámil v létě 1945 na kunštátském náměstí s Františkem Halasem. J. M. T. je pro L. K. vůbec postavou klíčovou. Ocituji na tomto místě Řečiště: Jednou jsme byli s větší společností na dožínkách u sokolovny, vystoupení dorostenek vyvolalo poněkud pobavenou reakci: „Slůňata…“ Jen jedna z dívek, štíhlá rusovláska, se od dusavého stádce odlišovala elegancí i pohybovou spontánností: za tři roky se stala mou ženou. Ano, byl to J. M. Tomeš, který řekl: Ale ta rusovláska v poslední řadě není žádné slůně! Ani J. M. Tomeš nerázuje už svižným krokem přes kunštátské náměstí se zvednutým límcem u kabátu, oba velcí přátelé odešli z tohoto světa téměř současně.

L. K. a umění výtvarné

Ne, optimistou nebyl, ale věřil v práci, neboť práce = názor. V tomto oboru je mým mistrem tento muž, sdělil mi při jedné z návštěv v polovině devadesátých let. Tím mistrem přes výtvarné umění pan Ludvík mínil Victora Huga. Francouzský romantik byl nejen básníkem a romanopiscem, ale také pozoruhodným výtvarníkem; objevuje se u něj už v polovině 19. století technika dekalku, znovuobjevená surrealisty, kosmický pohled na letící planetu v prstencích par, hieratické znaky a kaligrafie… Krásná Hugova monografie z vydavatelství Gallimard mi pak byla půjčena. Něco jsem znal (tomu se L. K. divil), myslím že z knihy Pět romantických siluet či odkud…

Pan Ludvík nejen skvěle o obrazech, sochách a fotografiích psal, on „výtvarničil“ už za války společně s Josefem Istlerem. Roku 1944 šlo o to, uniknout novému totálnímu nasazení, stát se výtvarníkem za Istlerovy pomoci… Později „vyráběl“ každoročně novoročenky či hromničenky, lepil koláže, nejraději t r h a - n é. Techniku hlubotisku si vyzkoušel až v osmdesátce! Vytvořil v ní sérii suchých jehel a leptů. Celý život byl v osobním a epistolárním styku s výtvarníky včetně těch největších, s Arpem, Höchovou, Picabiou, Schwittersem, Naumem, Hausmannem, s Asgernem Jornem či Josefem Šímou. Spoluzakládal přece skupinu RA! Výstavy zahajoval i recenzoval. Doma na stěnách i na příčkách knihovny neustále přemísťoval obrazy, vytvářel tak ze stěn jakési koláže v nových a nových konstelacích. L. K. a výtvarné umění, to je otázka tak obsáhlá, že se nedá na této ploše ani naznačit…

Bibliofilie Kundera-Ondráček
Bibliofilie Kundera-Ondráčekfoto: Vít Ondráček

Okno Ludvíkovy pracovny

Když jste v noci kráčívali napříč kunštátským náměstím nebo jste se vraceli z Panského domu, zářila pověstná jistota okna pracovny L. K. Toto zhasínalo vždy až „pozdě k ránu“. Básník byl nočním pracovníkem. Titul Mnoho nocí, to je tuším Weiner, měl ostatně rád. Sám vytvořil cyklus grafických listů s názvem Tolik nocí. Okno, nad ránem poslední svítící okno celého náměstí, po tolika nocích zhaslo. Jeho světlo ulpělo ovšem na literách Ludvíkových knih!

Surrealismus

Ta historie je zaznamenána v Řečištích. L. K. chápal surrealismus mimo jiné jako ztělesnění rozporností XX. století, v náznaku dokonce jako varování před zvrtávající se technickou civilizací. To je, domnívám se, důležitý postřeh, v tomto aspektu je surrealismus aktuální právě dnes, teď. V době antropocénu, kdy ekologie je pouze výhodnou záminkou k čerpání evropských dotací, se po Vinném vrchu honí čtyřkolkáři s motorkáři, přes kvetoucí chráněný hořeček brvitý, jemuž L. K. věnoval kdysi text Zkáza hořcové louky. V době chaotické zástavby krajiny všehochutí garážové architektury zní velmi surrealisticky pozvání na závody tracků v extrémním terénu Halasova Kunštátska. Nestaráme se, že podobné hojně navštívené „kulturní akce“ přejaté ze Západu nemají s evropskou kulturou pranic společného. Surrealistický fantom má podobu stroje, na jeho masce blikají neklidná těkající očička lidské chtivosti. Ostatně, jak napsal L. K. v textu k Černé Duze: …zavilý boj oblého principu s principem kosým – to vše jako by byla pohřebiště naší dlouho vychvalované technické civilizace z dob, kdy se „něco zvrtlo“, kdy plech ovládl svět a volanty se točí naprázdno.

V ulicích Brna: Svět, jak ho vidíme, právě mizí

Kráčel jsem po Brně prvně po smrti Jana M. Tomeše a Ludvíka Kundery, svět doléhal ke mně jen jako jakási „rezidua obrazů“, nebe se zdálo být nějak dál, město působilo jinak, změnil se svět, a to nejen svět ve mně? Kontinuita už není sdílena, je přetržena. Jistě, je to v řádu věcí, že příroda začíná stále znovu, ale vědomí toho faktu neuleví, zůstává prázdno, které nic nezacelí.

Grodek v Haliči

V roce 1914 narukoval otec L. K., poručík Kundera, do Haliče. Prožil velké bitvy, z nichž právě ta u Grodku znamenala smrt pro básníky Františka Gellnera a  Georga Trakla. Ludvíkův otec přestál i pozdější boje na piavské frontě, proto mohl jeho syn později kompletního Trakla přeložit a napsat televizní inscenaci o Gellnerovi. Tu, kterou natočil Sokolovský a jejíž záznam byl po nechutné aféře s komunistickou cenzurou smazán. Inscenaci jsem náhodou v roce 1984 viděl, jmenovala se Radosti života. Ptal jsem se autora, jestli nesáhl po Gellnerovi proto, že Halas napsal o všech postavách z Olšanské vily kromě Gellnera. No, něco na tom je, řekl L. K., usmívaje se. O souvislostech s otcem poručíkem jsem tehdy netušil…

L. K. na svatbě manželů Ondráčkových 2. listopadu 1996
L. K. na svatbě manželů Ondráčkových 2. listopadu 1996foto: Bohdan Holomíček

Čaj, víno a exploze v šatlavě

Pohostinnost, vždy připravenou a vlídnou, poznali u Kunderů mnozí, jimž bylo dáno v družně a přátelsky živém smyslu posedět.

„Co si dáte? Máme tu ryzlink a furmínek z Dolních Bojanovic, čaj dle přání, anebo slivovici.“

„Já bych prosil to bílé bojanovické.“

„Dobře jste si vybral! Dám si s Vámi.“

O kávě či pivu nebyla nikdy řeč. Zato o čaji… Čaj je mocnost harmonizující! V prostoru čaje vstupujeme do prostoru poezie. I pro duši zkrušenou měl L. K. ten pravý nápoj. Sám jsem asi dvakrát ochutnal čaj proti šílenství.

Kdo si přečte jedenáctý díl sebraných spisů Piju čaj, všimne si, že mezi řádky probleskuje často vášeň k jinému nápoji, dobrému vínu, nejlépe moravskému. Nejlépe letošnímu, žádný archiv! Mladé víno, ba nejmladší, totiž burčák. Ten se hojně nalévá z mnoha zdrojů nestejné kvality každoročně o kunštátském jarmarku v polovině září. L. K. měl vždycky perfektní přehled, který nabízený burčák je nejlepší. Radil jsem se s ním každoročně, i o našem posledním společném jarmarku. Nakoupil jsem spoustu burčáku dle dobré rady, střídali se u nás po tři dny čerství hosté. Všechen se také vypil. Všechen – až na jednu plastovou láhev, kterou nějaký vtipálek při odchodu napevno zašrouboval. Láhev, zatímco jsme tvrdě spali, na stole nahoře v ateliéru nabývala na objemu. Připravoval jsem si právě snídani, když domem otřásla exploze. Burčák byl všude. Byl… ještě dnes občas vylovím kresby zmáčené lepivým mokem. Ludvíkův přítel, spolusaunista, brněnský Monteverdi Miloš Štědroň kdesi vyprávěl o slovu BURČÁK, že je objevil v latinském textu pocházejícím z Brna tereziánské doby. Dva žáci pijí tento skvělý nápoj a jeden z nich se dušuje, že se polepší. Ale dnes ještě ne. Až zítra!

Svatý Halas

Spektrum zájmů L. K. a hloubka ponoru do věcí jako by jej ještě řadila k velkým vzdělancům minulých časů. Jako měl Johann Wolfgang von Goethe svého „českého svatého“ – Keplera! (tři doložené pobyty v Kunštátě!) – měl i pan Ludvík na Parnasu svého českého Básníka Františka Halase. Sebraných spisů díl desátý. Zůstal mu věrný doslova až za hrob a  jeho práce pro „kunštátského klasika“ je až bezpříkladná. Když se dnes řekne „kunštátský klasik“, naskýtá se ale náhle otázka: Který? Jsou dva!

Vlídnost L. K.

Nezaměňovat prosím s neviděním rozporů a záporných stránek dění. L. K. kdysi uváděl výstavy svých přátel oslovením: Vážení přátelé – a nepřátelé! Vždyť jaký závěr mají jeho paměti? Pozor, Ludvíkovi už rudne jizva! (Dětské zranění břitvou na pravé tváři). To bylo důrazné znamení nesouhlasu s okolními řečmi, začínám být rozčilen, stoupá ve mně vlna hněvu a užuž hrozí vybuchnout… Ano, L. K. viděl kriticky a přesně, k jistým stolům si nesedal či k nim nespěchal, když nebylo zbytí… Dle jeho slov lapkové, kteří řádili kdysi ve hvozdu před Černou Horou, nebyli pochytání DODNES! Vždycky si na ta slova vzpomenu při návratu autobusem z Brna do Kunštátu. Ještě v devadesátých letech v černohorském lese ukradli barokní sochu Panny Marie s Ježíškem stojící u cesty. Zapřáhli ji za auto a utrhli z podstavce. Inu: sochy putují. A občas se i kradou.

Kunštátský hřbitov od Halasova hrobu
Kunštátský hřbitov od Halasova hrobufoto: Vít Ondráček

Kostel, hřbitov, hostinec

Kostel Svatého Stanislava jsem už zmínil v souvislosti se zvony. Nejstarší hostinec v Kunštátě, Panský dům z roku 1610 stojí hned naproti kostelu. Kdo všechno jej už navštívil, snaží se naznačit obraz v salonku. Seděli tam v š i c h n i: Halasové i Kunderové, Blatný, Seifert, Orten, Kainar, Palivec, Tomeš, Hrubín, Machovec, Krchovský, Hrbáč, Balaštík, Doležal, Slíva či Typlt. Karbaníci tam hráli taroky a pijáci hleděli přes vertikály kouře okny na náměstí se sochou zlaté Marie Panny zřízené dobrodinci, poslouchajíce při tom funébrmarše kunštátské dechovky, zkoušející v salonku. Občas žestě teskně doprovázely nevázané dovádění u kašny, které má rovněž svoji tradici, a nad kterým Marie jen beze slova rozpřahuje ruce. Dnes je Panský dům po generální opravě pohříchu zavřen. Dočkáme se?

Na hřbitov se musí do kopce. Vyjdeš vzhůru Lipkou a staneš u hřbitovního kostela skrývajícího hrobku Honrichsů, zdejší zámecké šlechty. O náhrobní desce dávné kunštátské hejtmanky Bradošovské umístěné uvnitř prohlásil L. K., že se jí nevyrovná v rozvernosti žádná jiná. Vesele vstane zas a stačí jí jeden otčenáš… A neumřela, nýbrž usnula. Akademickou obec na hřbitově tvoří Halasové, otec a syn Jan, Zdeněk Kožmín, J. M. Tomeš, Ludvík Kundera. Ta „akademická obec“ by se jim možná nezdála… Tak tedy: Zde smrt svou žijí tito velcí mužové, aby jednou – kdo ví – vesele vstali zas!

další názory a komentáře