Slovo a tvar Jana M. Tomeše

Na významné osobnosti bývá zvykem vzpomínat v souvislosti s nejrůznějšími výročími, ale můžeme tak učinit kdykoli, když nám cestu zkříží hluboká stopa, kterou zde zanechaly. Zejména pokud je to stopa stále živého díla, jež moudře a srozumitelně oslovuje i naši přítomnost. Takové stopy tu zanechal básník a kunsthistorik, celoživotně spjatý s Kunštátem, Jan M. Tomeš (1913–2010) a jedno z jeho děl, sbírka úvah a statí s přiléhavým názvem Slovo a tvar.

foto: Bohdan Holomíček

Slovo a tvar

Literatura a výtvarné umění byly pro J. M. Tomeše celoživotní láskou, láskou obapolnou a plodivou, nikoliv vzdálenou životu. Pakliže sám sobě v úvodu hořce připomíná, že je zde také výčitka a vědomí, co nad dary života a umění jsem zůstal dlužen, je pro nás čtenáře kniha spíše důkazem, že dlužen zůstal velice málo. Obsahem, intenzitou a hloubkou přemýšlení, ale i pokorným a vlídným stylem sdělení patří kniha Slovo a tvar k tomu nejlepšímu, co lze o umění a kultuře číst. A to o takové kultuře, která není pouze jednou z provincií rozsáhlé říše zábavy, jak pravil Paul Valéry. Všechna umění u Tomeše jsou a můžou být něčím víc, totiž nástrojem poznávání světa a člověka, jak sám autor říká. A dodává: „To platí o nich jenom tehdy, jsou-li poezií. Neboť krajky kankánů Offenbachových se roztáčejí v jiných sálech, než jsou zešeřené pokoje, kde se ptá adagii svých posledních sonát a kvartet Beethoven. Otázky kladené Hamletem, byť nezodpovězené, mají jinou barvu a jinou specifickou váhu než vtipné a bravurní odpovědi dramatiků XY a YZ. A boj s barevnou hmotou, který vedli na tomto světě Vincent van Gogh nebo Soutine například, se odehrával zcela jinde než nasládlé úspěchy malířů výtvarné fráze jakékoliv observance. A architektura konečně…“

Kniha Slovo a tvar, kterou vydalo nakladatelství Torst v roce 2003, shrnuje v autorově výběru a uspořádání studie, eseje, předmluvy, doslovy, texty do katalogů výstav, přednášky a jiné texty, původně otištěné v různých publikacích, případně v době vydání knihy dosud neotištěné. Soubor je rozčleněn do několika oddílů.

První nazvaný Mezi generacemi je zaměřen na texty o básnících, ke kterým měl Jan M. Tomeš od mládí blízko – o Josefu Horovi, Františku Halasovi, Klementu Bochořákovi, Ivanu Slavíkovi a Ivanu Blatném. Následují studie o francouzské poezii, kde najdeme mimo jiné překrásné texty o Antoinu de Saint-Exupérym, Charlesi Baudelairovi, a také o manželce Bohuslava Reynka Suzanne Renaud. Soubor nazvaný Z českého výtvarného umění otevírá stať Zakladatelé novodobého českého umění, pokračují texty o Josefu Ladovi, Janu Zrzavém, Josefu Šímovi, Bohuslavu Reynkovi, Františku Tichém a dalších.

Do další části knihy zařadil Jan M. Tomeš texty o třech osobnostech evropského malířství: Oskaru Kokoschkovi, Marcu Chagallovi a Henri Micheauxovi.

Knihu uzavírá oddíl nazvaný K výstavám několika přátel. Těmi přáteli jsou kupříkladu Petr Herel, Martin Strnadel či Aleš Krejča. Celkem Slovo a tvar na sedmi stech stranách obsahuje třicet osm Tomešových textů.

Tomešovo myšlení a Tomešův jazyk jsou myšlením a jazykem bytostného básníka, bohatství slov a hloubka myšlenek jsou přirozené, nevykonstruované a jakoby samozřejmě vycházejí z hlubin autorovy duše. A přitom zůstávají stejně přesné jako přísné, stejně čisté jako nesmlouvavé a stejně srozumitelné jako originální. Přes mohutnou erudici je pisatel zcela prost akademické manýry, nepotřebuje šermovat odbornou terminologií, nepropadá se do metajazyka. Mluví jasně a k věci, mluví zřetelně. A to vše by samozřejmě nebylo možné, kdyby samotnému psaní nepředcházela kromobyčejná schopnost porozumět uměleckému dílu a dokázat je citlivě a vědoucně vyložit. Ne nadarmo Janu M. Tomešovi kdysi v dopise napsal proslulý vídeňský výtvarník Oskar Kokoschka: „Neznám mezi dnešními mladšími historiky umění žádného, který by vládl vaší intelektuální bystrostí a který by byl schopen ve významu obrazového díla najít měřítko, které odlišuje umělecké dílo od triviality pouhé módní produkce.“

Život J. M. Tomeše

Jan Marius Tomeš se narodil v roce 1913 v Olomouci. Do Kunštátu se přestěhovat s rodiči již jako malý chlapec. Otec zde získal místo notáře a krásnou vilku ukrytou za kunštátskou školou. Sem se básník a historik umění vracel po celý život, který obsáhl bezmála celé století. „Ten kraj byl a zůstal také krajem mým,“ píše Jan M. Tomeš již v dospělosti o Vysočině. A dokládá to také, když v zamyšlení nad tvorbou Bohuslava Reynka, básníka a rytce z Petrkova u Havlíčkova Brodu, dodává o tomto blízkém koutě Vysočiny toto: „Kraj, v němž (Reynek) žil, znám dlouho. Je příbuzným kraje mého. Dalo by se říci, že je to jenom jeho jiný kout; tvrdší, trpčí, zasněnější; ale v jeho hlubinách je uložena táž geologie, táž stratigrafie odešlých generací se vrství na jeho malých hřbitovech se skřípajícími brankami. Západy nad ním mají tytéž barvy a odstíny jako u nás. Hasnou v chladných růžových, zsinalých žlutích, v těchže bledých tyrkysech. Je to kraj, který žije nejsilněji v kosém světle podzimu. To světlo ozařovalo štíty Samot Bohdana Laciny a rychle se žene pozdním sluncem po mezích, na nich František Halas nacházel poslední květy svého velkého a dodrženého slibu: Já se tam vrátím.“

Na studia odešel Jan M. Tomeš do Brna. Absolvoval nejprve gymnázium, poté na otcovo přání studium práv, k němuž se necítil být povolán, ale později mu pomohlo během okupace. Po konci války odešel do Prahy studovat na Karlově univerzitě obor svému srdci nejbližší – dějiny umění.

Významné však bylo pro mladého básníka již období brněnské. A v nemalé míře také zázemí domovského Kunštátu. V Brně se stal již v polovině 30. let členem společnosti, která se živě zajímala o surrealismus. „Scházeli se v ateliéru u Fany Povolného, což byl fotograf, jenž žil nějakou dobu v Paříži. Členem této skupiny byl i budoucí slavný básník Ivan Blatný,“ popsal u příležitosti 100. výročí Tomešova narození jeho přítel, kunštátský malíř Vít Ondráček. V té době se mladý básník intenzivně věnoval ještě své další vášni, jež ho pojila se slavným francouzským autorem Nočního letu či Malého prince Saint-Exupérym – létání. „Nejprve plachtil, později začal létat na motorových letadlech. Jezdil různě po republice a do Rakouska. Uměl výborně německy, v Brně bydlel v německé rodině. Také se učil francouzsky, anglicky a italsky. S létáním musel přestat s příchodem druhé světové války a později už neměl možnost se k němu vrátit. Existuje spousta fotografií ze třicátých let, na kterých je zachycen jako letec,“ doplnil líčení Tomešových mladých let Vít Ondráček.

V tomto brněnském období začíná v atmosféře sklonku první republiky mladý básník Tomeš také publikovat. První texty mu vyšly ve Studentském časopise, slavném periodiku, které připravoval Hanuš Bonn, vynikající židovský básník, který později zahynul v koncentračním táboře. Hned poté to byl Kritický měsíčník Václava Černého, i ten mu ve třicátých letech a za války otiskoval básně. Stejně tak Déčko E. F. Buriana. Básnická prvotina Klubko Ariadnino vyšla až za války – v roce 1942 v nakladatelství Borový. Původně měla vyjít v edici Prvních knížek, kterou řídil František Halas, ale nakonec se jí ujalo toto prestižní vydavatelství. Po válce následovala bibliofilsky sbírka Za… a sbírka Ruby.

Důležitou roli hrál v básníkově zrání také Kunštát. Jak jinak, vždyť tehdy se zde okolo Františka Halase ustavoval takzvaný první okruh básníků, jehož byl Jan Marius Tomeš součástí. „Potom existoval ještě druhý okruh. A později, když byl Halas zaměstnán na ministerstvu a rozhodoval, jaké knížky vyjdou, objevovaly se okolo něj i další tváře básníků, kteří se mu zištně snažili vlichotit. V prvním okruhu, který se datuje již do roku 1938, byl Jiří Orten, Klement Bochořák, Jan Marius Tomeš a také třeba Kamil Bednář. Tehdy Halas, který jezdil původně do Zboňku, začal díky Klementu Bochořákovi jezdit do Kunštátu,“ vysvětlil Vít Ondráček.

Básnická tvorba Jana M. Tomeše by si vyžádala zcela samostatnou pozornost, jakkoliv se básník po únorovém puči v roce 1948 víceméně odmlčel. Sám tuto skutečnost komentuje ve stati Z dálky času skromnými slovy: „Potom se dlouhá léta propadala do ticha. Přece však zůstávaly ještě na stole ležet listy s nějakým sonetem, neuzavřenou slokou, s překladem básníka, který byl blízký mému srdci, s řádky přeškrtanými a napsanými znovu. Neboť přeci jenom zkoušíme říci, o čem víme, že to vyslovit nelze. Také já jsem se o to pokoušel.“ Dokladem tohoto pokoušení je sbírka Staré zahrady, která však v roce 1969 vyšla pouze bibliofilsky, oficiálního vydání se dočkala až v roce 1996. A podle Víta Ondráčka se i její název váže opět ke Kunštátu: „Titul sbírky Staré zahrady je takový krycí plurál, protože jde především o starou zahradu okolo vilky zde v Kunštátě. Což samozřejmě nevylučuje, že obecně miloval staré zahrady, ale určitě šlo především o tuto zahradu, která se postupně měnila. Přistavěla se tam škola, byla vykácena část stromů, zmizela socha Amora, zahrada se postupně odpoetizovávala, ale přesto je to dodnes místo nesmírně poetické, s krásnou vilou uprostřed.“

foto: Bohdan Holomíček

Bohatý a plodný byl také Tomešův profesní život. Po válce tedy v Praze na Univerzitě Karlově vystudoval dějiny umění, ještě u Antonína Matějčka a významného kunsthistorika profesora Cibulky. S nimi, a také s profesorem V. V. Štechem, vyjížděl ještě do Paříže, do Švýcarska, do Itálie. Doktorát získal obhájením disertační práce o romantickém malíři Aloisi Bubákovi. Krátkou dobu byl zaměstnán na brněnském magistrátu, poté na ministerstvu informací, což bylo de facto tehdejší ministerstvo kultury, kde pracoval pod Františkem Halasem. Toto místo po Únoru opustil a pracoval v Národní galerii, odkud přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, habilitoval prací o Antonínu Slavíčkovi a stal se docentem. Společně kupříkladu s Karlem Svolinským zde působil až do roku 1968, kdy odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a musel s pedagogickou činností skončit. Poté odešel do předčasného důchodu. Kontinuálně vydával monografie o malířích a překládal. Monografie vycházely nejprve u nás, postupně se však seznámil s významnými osobnostmi evropského umění, například s Oskarem Kokoschkou, Henry Moorem, Tristanem Tzarou a Giorgiem de Chiricem, a díky tomu jeho knihy začaly vycházet i v Moskvě či v Londýně.

Po celý život Jan M. Tomeš také překládal své milované básníky: poezii Charlese Baudelaira, manželky Bohuslava Reynka Suzanne Renaud či Gérarda de Nerval, jehož knížku Chiméry přebásnil už za války. Vedle prací o výtvarném umění a překladů připravil v roce 1967 antologii surrealismu Magnetická pole, knížka vyšla v Klubu přátel poezie. Zúročil tak svůj celoživotní zájem o surrealistickou poezii, konkrétně se zabýval především Henri Michauxem. Jan M. Tomeš byl také členem týmu, který se zasloužil o český úspěch na světové výstavě v Bruselu.

Jan Marius Tomeš zemřel v roce 2010 ve věku nedožitých 97 let. Dočkal se tedy ještě jak oficiálního vydání sbírky Staré zahrady, tak souboru esejů a úvah o umění Slovo a tvar.

Klíč k nalezení sebe sama

Skromný a noblesní básník a historik umění Jan Marius Tomeš zůstává jako vilka za kunštátskou školou také stále trochu ukrytý za dalšími kunštátskými literáty – Ludvíkem Kunderou, Klementem Bochořákem a samozřejmě Františkem Halasem. Kniha Slovo a tvar je však krásným důkazem o velikosti a poctivosti tohoto jemného a pokorného ducha. Každému skutečnému milovníkovi umění, který v něm nehledá jen cestu k vlastnímu povýšení či oblouznění, ale upřímně usiluje o porozumění a citlivost, může nabídnout přesně to, co popisuje Jan M. Tomeš, byť v souvislosti zcela jiné, ve své stati o Františku Halasovi: „Neboť nelze si osvojit – leč jenom jako průhlednou masku –, pro co nemáme nejhlubších vnitřních předpokladů. Můžeme však nalézt oporu pro svoje kroky, vyhlížet v dálce vedoucí světla pro svoji cestu. Někde také může být nalezeno poučení, osvícení; stačí k němu někdy jediná věta, která se stane klíčem k nalezení sebe sama.“

další zpravodajství