Krajiny Boskovicka: U Žlíbku

Druhá polovina září je vhodnou dobou k výpravě za jednou z nejvzácnějších rostlin Drahanské vrchoviny. Na nenápadné stráňce nad drobným potůčkem napájejícím Protivanovský rybník (onen, u kterého se nachází bývalý pionýrský tábor, sloužící dnes jako rekreační zařízení), roste hořeček český.

foto: Drahomír Skořepa

Ten potůček bývá v některých mapách nepříliš šťastně označován jako Huťský potok (podle Skelné Huti), ale od Protivanovského rybníka teče přímo k Oborskému dvoru (vlastní Skelnou Huť míjí), aby se tam stal jednou ze zdrojnic Luhy. Luha pak plyne krásným údolím směrem ke Sloupu a spolu s dalšími potoky v podzemí Moravského krasu napájí Punkvu. Ale o údolí Luhy až někdy jindy. Teď zpátky k hořečkům a dalším vzácným rostlinám.

Často jsem přemýšlel nad tím, kterou z rostlin na Drahanské vrchovině mám považovat za nejvzácnější. Adeptů je několik. Pominu-li termofyty (teplomilné rostliny) nejteplejších částí Moravy, které okrajově zasahují na jižní okraje vrchoviny (zejména na vápencích Moravského krasu), nabízí se především kruhatka Matthioliho. Ta byla objevena pravděpodobně v roce 1918 (údaje se rozcházejí) v propasti Macocha při jedné z exkurzí, kterou tam vedl botanik Podpěra. Je zajímavé, že žádná z předchozích expedic do Macochy (organizovaných Karlem Absolonem) kruhatku nezaznamenala. A to přesto, že se jich účastnili i botanici. V roce 1899 publikoval svůj soupis rostlin z propasti František Slavík, v letech 1904 a 1906 byly publikovány soupisy Františka Straňáka. Straňák, stejně jako Absolon boskovický rodák, se zúčastnil Absolonových expedic v letech 1903 a 1905 (vždy v srpnu).

Kruhatka roste na severovýchodní stěně propasti Macocha a v malém množství i na blízkém hlinitém kuželu v celkovém počtu kolem 100 jedinců. Podle všeho je zde reliktem (pozůstatkem) z konce poslední doby ledové. Josef Podpěra roku 1922 označil rostliny z Macochy za endemický poddruh Cortusa matthioli subsp. moravica. O tom, zda se skutečně jedná o zvláštní poddruh této rostliny rostoucí jinak ve vyšších polohách vápencových částí Karpat a Alp, vedou odborníci dodnes spory. Jasno do problému zatím nevnesly ani moderní metody molekulární biologie. Faktem je, že macošské rostliny se od svých příbuzných například ze slovenských Karpat většinou odlišují i vzhledově, mívají tenčí listy s olysávajícími řapíky. Kruhatka pak je rostlinou památnou nejen svým výskytem, ale i jménem. Odborné rodové jméno připomíná prefekta botanické zahrady v Padově J. A. Cortusa (1513–1603). Druhovým jménem vzdal autor dodnes platných principů botanického názvosloví Švéd Carl Linné hold dalšímu Italovi – P. A. Matthiolimu (1500–1577). Ten žil léta v Praze jako osobní lékař císařův a jeho proslavený herbář byl dvakrát přeložen do češtiny (1562, 1596).

Hořeček český (Gentianella bohemica) však považuji za rostlinu ještě vzácnější. Je totiž endemitem Českého masivu a subendemitem České republiky. Endemit je rostlina či živočich, kteří se vyskytují jen v určité oblasti na světě a nikde jinde. Jestliže je hořeček subendemitem ČR, znamená to, že se s ním lze setkat především v českých zemích, jen okrajově se objevuje v okolních územích (Horní Rakousy, Bavorsko, polské Slezsko). Na Drahanské vrchovině se pak nacházejí jeho nejvýchodnější lokality na světě, protože ještě východnější výskyty v Nízkém Jeseníku již zanikly. Na Drahanské vrchovině má dnes hořeček pouze dvě lokality – v přírodní památce U Žlíbku nedaleko Protivanova a ještě u Horního Štěpánova (tam však bylo zaznamenáno jen několik rostlin). Populace hořečku na bývalé obecní pastvině U Žlíbku patří k nejbohatším u nás, v příznivých letech zde lze pozorovat několik stovek kvetoucích rostlin. Takovými „horečkovými roky“ byla třeba léta 2002, 2005, 2009 a 2012.

Pro ochranu přírody objevila zdejší výskyt hořečku v 80. letech 20. století paní učitelka RNDr. Dáša Zouharová z Podomí, která tuto lokalitu dodnes sleduje a spolu se členy občanského sdružení Barvínek (podle nového občanského zákoníku vlastně zapsaného spolku, ale kdo si má ty neustálé změny pamatovat) se o ni stará. Než však státní ochrana přírody zareagovala, místní myslivci stráň osázeli smrčky. Narušení souvislého travního drnu výsadbou stromků hořečkům paradoxně pomohlo, o čemž jsem se sám přesvědčil, když jsem tehdy lokalitu poprvé navštívil. Pokud by však smrky vyrostly ve vysoký les, byl by hořečkům konec. Prostějovský botanik RNDr. Petr Albrecht, který měl tehdy na Referátě životního prostředí Okresního úřadu v Prostějově na starost ochranu přírody, naštěstí přesvědčil tehdejšího protivanovského pana starostu, že ty kytky mají mnohem větší cenu než pár smrků. Smrčky byly postupně vyřezány na vánoční stromky. Později zde bylo kvůli hořečkům vyhlášeno chráněné území (přírodní památka). V rámci evropské soustavy Natura 2000 nese Česká republika za zachování hořečku českého zvláštní odpovědnost. Naleziště u Protivanova je zařazeno v rámci soustavy Natura jako evropsky významná lokalita s názvem Stráň nad Huťským potokem.

foto: Drahomír Skořepa

Letošní podzim (2016) není, pravda, k výpravě za hořečky zrovna nejlepší. Hořečkům totiž nepřejí suchá léta, kterých bylo za poslední roky několik po sobě. Hořečků na stráni u Protivanova proto teď kvete jen několik. Třeba se jich více objeví příští podzim, letos v létě přece jen občas zapršelo. Ale kdo ví, vzhledem k mírným zimám bez sněhu je vláhový deficit v půdě obrovský.

Ještě v polovině 20. století, před kolektivizací a intenzifikací zemědělství, byl hořeček ve středních polohách (vrchovinách) a horách Čech i Moravy hojnou rostlinou. Podle svědectví pamětníků se některé zdejší louky a pastviny ještě po válce doslova modraly hořečky. Hořeček český byl zaznamenán kromě okolí Protivanova také u Žďárné, Benešova, Kořence, Horního Štěpánova, Skřípova a patrně i u Suchého, i když v některých případech mohlo jít o záměnu s některým z hořců, třeba hořcem hořepníkem či hořcem brvitým. Hořce i hořečky jsou totiž rostliny velmi proměnlivé a jejich určování činí potíže i zkušeným botanikům.

Hořečky jsou jednoleté či dvouleté byliny (hořeček český je striktně dvouletý) s obvykle bohatým (aspoň za příznivých podmínek) květenstvím. Všechny u nás rostoucí hořečky vykazují či spíše vykazovaly řadu společných rysů. Většina druhů však už dávno vyhynula a i ty, které ještě v českých zemích přežívají, rostou dnes jen na několika málo zbylých lokalitách. Hořečky jsou sice většinou nenáročné na charakter půdy (mohou růst na kyselých podkladech i na bazických vápencích), zato jsou všechny závislé na mykorhize. Mykorhiza je zvláštním způsobem soužití kořenů rostlin s podhoubím hub a vy ji všichni znáte, aniž jste třeba nad ní někdy přemýšleli. Cožpak nevíte, že křemenáče rostou pod břízami, kozáci pod osikami, klouzci pod modříny, hřiby dubové pod duby, smrkové pod smrky a podobně? Zelené rostliny umí zachycovat sluneční záření a vytvářet organické látky (cukry) při fotosyntéze. To houby neumí. Zato mají v zemi vytvořenu rozsáhlou spleť vláken spojujících se v podhoubí (i když my si většinou všímáme jen nadzemních plodnic, sloužících k vytváření výtrusů, pomocí kterých se houby šíří na nová stanoviště). Podhoubí velmi snadno čerpá z půdy vodu s rozpuštěnými minerálními živinami, které pak může nabídnout rostlině. Ta houbě oplácí dodávkou cukrů.

Zejména klíčící mladé rostlinky hořečku jsou na mykorhize zcela závislé, hořeček je proto stejně jako ostatní mykotrofní rostliny velmi citlivý na rychlé změny půdního chemismu. Stačí louku či pastvinu pohnojit průmyslovým hnojivem a je zle! Také proto zmizely z většiny našich luk a pastvin nejen hořečky, ale také mnohé další nádherné rostliny, třeba vstavače (prstnatce) májové.

Dalším důvodem ústupu hořečku je upuštění od tradičních extenzivních způsobů hospodaření a celková eutrofizace krajiny, její obohacování živinami (především dusíkem). Zmizely všechny ty záhumenky, svažité kozí pastviny, meze vysečené až ke kořínkům trav – natolik byla píce pro dobytek chudým venkovským lidem kdysi vzácná. Socialistická velkovýroba dramatickou změnu zemědělské krajiny začala, opuštění malých hůře přístupných ploch po návratu kapitalismu ji dokončilo. Málokomu z mladších lidí se dnes chce plahočit na nějaké stráňce pod lesem a tahat odtud seno. Pro koho taky? Kozy a už ani ty králíky většina venkovanů dávno nechová.

foto: Drahomír Skořepa

Nezbývá, než aby situaci zachraňovali ochránci přírody. Moc se jim to nedaří, je jich málo, peněz a sil je nedostatek. Ideálním způsobem hospodaření pro lokality hořečků a řadu dalších ohrožených rostlin by pak bylo nikoliv sečení, ale pastva (nejlépe koz či ovcí). Pastva zabraňuje zarůstání stanoviště, zvířecí kopýtka rozvolňují drn a zašlapávají semena do půdy. Pastva je selektivní, zvířata se vyhýbají hořkým rostlinám (a hořce a hořečky hořké jsou, podle toho se i jmenují). Trus zvířat nakonec mírně obohacuje půdu živinami – tedy za předpokladu, že jsou zvířata na noc zaháněna do stáje, kde probíhá jejich hlavní vyměšování, jak se aspoň dříve dělo.

Organizace extenzivní pastvy (a nakonec jakékoliv pastvy zvířat vůbec) není jednoduchá, ochranáři proto většinou nahrazují pastvu posečením a vyhrabáním drnu železnými hráběmi. Budiž jim za to dík, protože tak umožňují jedné podivuhodné rostlině růst a nám ostatním kochat se krásami světa.

další seriály