Jiří Bureš: Dát si trochu do těla

Zamyšlení evangelického faráře Jiřího Bureše o tom, že izolaci lze využít k tréninku a k objevování toho, co nám chybělo. Text byl původně publikován v rámci seriálu Slovo na den.

Červená zahradaČervená zahrada   foto: Tomáš Znamenáček

Když jsme se byli minulou sobotu projít s dětmi, uviděli jsme z vyhlídky od boskovického hradu jsme něco, co nás pořádně rozesmálo. Fotbalové hřiště, zdálky pod námi, jako na dlani, a na něm jediného fotbalistu.

Zkuste si to představit: samotný chlapík v červeném dresu, freneticky pobíhající uprostřed úplně prázdného trávníku. Docela dobrý vtip na fotbal v čase sebeizolace. Jenže pak nám došlo, že ten soukromý trénink dává dobrý smysl: i když se nedá hrát, tak sportovec prostě potřebuje zůstat v kondici, neztratit cit pro míč a být v kontaktu s přirozeným prostředím své hry. Svaly, které se nepoužívají, ochabnou; pohyby, které tělo přestává dělat, ztratí přirozenost a samozřejmou lehkost, kterou u sportovců obdivujeme. Když už fotbalista nemůže hrát svoji hru, jak je zvyklý, s ostatními, aspoň si pořádně dá do těla. Kdoví, možná mu hodiny práce na sobě umožní vyniknout, až bude tato podivná doba za námi.

O tréninku a sebekázni atletů píše i apoštol Pavel na konci deváté kapitoly prvního dopisu Korintským (9, 25–27):

Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný.

A Pavel pokračuje: Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.

Měl svatý Pavel rád sport, běhání a zápas? Rád se na ně díval? Nebo je dokonce praktikoval? Myslím, že je to docela dobře možné, píše o nich se zřejmou sympatií. Každopádně trénink a sport využívá jako obraz pro své křesťanské čtenáře. Sportovec chce hrát svou hru co nejlépe, běžec chce dát svému výkonu maximum. Zápasník nedbá na nějakou ránu, naopak: rány zpevňují jeho tělo i vůli. Čím více odhodlání, sebekázně a cviku, tím lepší to je, když se pak jde na věc.

Vhodnost tréninku a tělesné sebekázně, naznačuje Pavel, se týká nejen sportovců, ale i nás křesťanů. Jistě, my máme jiný cíl než oni, čeká nás jiný věnec, jiné vítězství – které zajistil Kristus. My jsme v tom s ním, hrajeme, běžíme, zápasíme… A k tomu stojí za to se co nejlépe připravit a vyztužit, aby to nebyl sportovní průšvih a dalo se na to aspoň trochu dívat.

Křesťanství je kolektivní hra; není to žádný karetní Solitér, který si mastíme doma v pokojíčku. Miluj svého Boha, miluj svého bližního, říká Ježíš; v tomto Božím sportu se hraje s druhými a pro druhé. Ovšem když je nám teď, možná i na delší dobu, tato kolektivnost znemožněna, co to využít k pořádnému tréninku? Dát si trochu do těla, ať jsme čilejší, až přijde zase na věc? Co kdybychom protřepali ochablé svaly, které pozapomněly na ty základní pohyby – modlitbu, čtení Bible, rozjímání? Co kdybychom se otužili proti různé měkkotě a nekázni, které nám zabraňují v hraní této krásné hry?

Kdysi se křesťané uchylovali do samoty, stranou světa, do pouště nebo do klášterů, aby takový zápas a trénink podstupovali. My jsme se v izolaci ocitli nedobrovolně. Je to nepříjemné a náročné, ale můžeme toho také využít. Sám na sobě si uvědomuji, jak moc potřebuji znovu najít pravidelnost modlitby. Jak málo jsem četl Bibli jako text určený na prvním místě mně. Objevil jsem také – díky prvním dnům karantény – že mi chyběl větší kontakt s dětmi a s rodinou, že mi chyběly vycházky do přírody. Přemýšlím, jak tyto sklony, tělesné návyky a sebeorganizaci, když se v nich potrénuji, využít k tomu, aby se mi Kristovský sport hrál s mnohem větší lehkostí. S tou samozřejmou lehkostí, kterou tak obdivuji na trénovaných sportovcích.

Přeji vám dobré dny. A pokud do toho jdete se mnou, tak i pořádný trénink, duchovně šitý na vaši míru.

další názory a komentáře