„No a najednou z toho bylo 27 let vězení.“

Rozhovor s Ľubomírem Smatanou, autorem rozhlasového dokumentu Důchodce na tripu o oběti takzvaných scammerů – tedy lidí, kteří rozesílají podvodné e-maily. Povídali jsme si před zahřívací projekcí na festival Jeden svět, který se koná v kině Panorama od 17. do 22. března. Ľubomír Smatana absolvoval v Boskovicích besedu, jejímž tématem byl stejně jako u našeho rozhovoru námět zmíněného dokumentu – neuvěřitelný příběh obyčejného důchodce ze Šumavy, který bez peněz a bez znalosti jazyků odletěl do Afriky, do Jižní Ameriky a posléze do Hongkongu, kde byl zadržen s kufrem, ve kterém bylo ukryto šest kilo kokainu. Dnes si v hongkongském vězení už dva roky odpykává celkem sedmadvacetiletý trest.

foto: Tomáš Znamenáček

Natočil jste rozhlasový dokument Důchodce na tripu. Jak jste na to téma, respektive na tento konkrétní příběh přišel?

Byla to náhoda, protože je to strýc jednoho mého kamaráda. Takže se nám to trochu přihrálo do ruky. Nebyl to člověk z davu, ale náhoda přes kamaráda, jehož strýc takto dopadl.

Přemýšlel jste už předtím o tom tématu podvodných e-mailů?

Četl jsem o tom, ale že bych o tom přemýšlel, to ani moc ne, protože jsem věděl, že se takový člověk nedá moc sehnat. Těch případů je určitě hodně, ale nikdo se s tím nepochlubí. Dokud nedojde k nějakému průšvihu.

Uvědomil jsem si, že tam mám trochu slepou skvrnu. Bral jsem to tak, že tyhle mejly nám chodí všem, všichni je ignorujeme a vlastně není žádný problém. A najednou se ukáže, že problém tady je – ve vězení v Hongkongu sedí pán odsouzený na 27 let.

A takových lidí bude víc, ale dost těžko se o nich dozvíme. Toto je bezpochyby extrémní případ. Lidi tady doplácí spíš na to, že posílají peníze nebo se nechají na něco nalákat, ale aby se někdo sebral a takto někam odjel… Takovou odvahu nebo spíš nedostatek soudnosti má asi málokdo.

Tím se dostáváme k příběhu pana Vladimíra, který jste popsali. Jak ten jeho příběh začal?

Když jsem se o tom dozvěděl, říkal jsem si: OK, to je zajímavá story – jak je možné, aby se takovýhle strejda dostal až do Hongkongu? Chlapík, který nezná žádný jazyk, bydlí na vesnici na Šumavě, nemá žádné významné sociální kontakty. Úplně obyčejný týpek z vesnice. To byl ten důvod, proč jsem to začal dělat.

A jak se to tedy stalo? Co bylo na začátku? Anglický e-mail v poště?

Dostali jsme se zcela legálně do jeho e-mailové schránky, poslal nám z Hongkongu přístupové heslo. A v té jeho schránce toho byly fakt tisíce. Tisíce mejlů. Asi je to tak, že člověk odepíše na jeden nebo na dva… My máme poštu chráněnou přes sítě, správce tam má něco nastaveného a odfiltruje to. Lidé, kteří používají běžné portály, to mají také odfiltrované, ale ne dost silně. Plus když už se člověk někam natáhne, začnou mu chodit další a další. Pan Vladimír na spoustu věci odepisoval. Byly to blbosti – jak si levně vydělat, jak rychle zbohatnout a podobné zoufalé e-maily.

Tento konkrétní případ začal tak, že se chytil už rok předtím, než odcestoval, ale ta skupina z něj lákala peníze. Časem došli na to, že žádné peníze nemá. Nebyl schopen jim poslat ani padesát dolarů.

Čili pro ně nebyl zajímavý?

Nebyl. Potom po roce mu ale začali psát znovu, zřejmě už měli jiné myšlenky.

Ti stejní lidé?

Ano, z té stejné adresy. Pisatel či pisatelka se představila jako Sonya. To může být samozřejmě kdokoli. Začali si dopisovat. V dokumentu už třeba není, že ona mu poslala peníze do Sušice do banky, aby si je vyzvedl. Přes American Express. A on jí odpověděl, že to nejde. Poslali mu peníze a on si je ani nedokázal vyzvednout. Podle mě se dá American Express vyzvednout všude. Pak už měl letenku, ale nedojel na letiště, protože nebyl schopný sehnat si peníze na cestu do Prahy. To mu vyšlo až napodruhé.

A kam odletěl?

Přes dva africké státy doletěl do Jižní Ameriky. A z Jižní Ameriky do Hongkongu. V Jižní Americe bydlel v hotelu, který se jmenoval stejně jako město – Sao Paulo. Byl tam zavřený asi šestnáct dní, pokud se dobře pamatuju. Šestnáct dní si nebyl jistý, kde bude spát, vždycky mu zaplatili hotel jen na jednu noc a potom si celý den dopisoval s tou osobou a čekal, až mu zaplatí další noc. Byl bez peněz, takže se nasnídal v hotelu a čekal. Takhle ho dusili a dusili a dusili. Hrozně dlouho. Až mu potom přišel mejl: čeká na tebe taxík, je tam dárek pro našeho kamaráda. Podepíšeš to, dáš mu dárek, tedy kufr, a je to vyřešené.

On vzal kufr a odletěl do Hongkongu?

Byl šťastný jak blecha, že se po tolika dnech dostane z patálie, vzal kufr, odjel na letiště a odletěl do Hongkongu. Tam, protože byl dezorientovaný – je to starší člověk a špatně slyší – nemohl svůj kufr hned najít. Tím byl podezřelý, nějak divně kolem kufru chodil. Tohle už víme zprostředkovaně.

Jinak jste ten příběh zrekonstruovali na základě těch mejlů?

Ano, jenom na základě těch mejlů. Příběh končí mejlem, kde mu Sonya napsala, že si má vyzvednout kufr a odletět. Pak ještě přišel jeden mejl: Kde jseš, co je s tebou? To už byl pan Vladimír zavřený. A to bylo celé.

Pan Vladimír nám pak z vězení psal úplně bizarně, ať napíšeme Sonye, že se něco stalo, že ho někdo napálil a že jedině Sonya mu může pomoct, že Sonya ho zachrání.

Vůbec mu nedošlo, že za tím stojí?

Vůbec. Domníval se, že to na něj někdo nastražil a že ho Sonya z toho vytáhne.

foto: Tomáš Znamenáček

To jsme na konci příběhu, ale přece jen se ještě zeptám na ten začátek. To toho člověka motivovalo? Jak se to teda stane, že obyčejný chlapík z vesnice sedne do letadla a odletí do Afriky, do Jižní Ameriky a do Hongkongu?

On žil do devadesátých let vcelku normálně. Měl dům, auto. Pak začal ekonomický boom a všichni začali shánět prachy. On se úplně nechytil, nebyl na tom moc dobře, najel na taková ta podivná letadla, přišel o nějaké úspory, přišel o barák. S rodinou se moc nestýkal, protože ho všichni znali jako týpka, co si od každého půjčuje peníze a je problematický. S rodinou nevycházel, jen se sestrou, která je mimochodem u jehovistů. To asi není důležité, ale ona ho podporuje i ve vězení, psala mu a podobně.

Čili se z něj stal celkem loser, bydlel v pronajatém bytě v Sušici, za který platil pakatel, ale stejně byl pořád v dluhu. Neměl do čeho píchnout a pořád sháněl peníze takovýmto způsobem. Prostě chtěl snadno zbohatnout. A domníval se, že toto je způsob, jak se mu to podaří, že dostane milion dolarů, když někde podepíše nějakou smlouvu. A ještě mu Sonya psala, že část peněz, které získají, se použije na charitu, takže si myslel, že někoho zachrání. Nevím, do jaké míry se to v jeho mozku všechno popletlo, ale v každém případě dneska víme, že je dost dezorientovaný i v tom vězení. Je to pán, co mluví z cesty, píše na všechny strany, že se stal obětí komplotu. Napsal i správkyni Hongkongu, kterou tam delegovali Číňani. Píše dopisy různým lidem a myslí si, že mu pomůžou. Podle mě to fakt nemá v hlavě v pořádku.

Zároveň je to ale vlastně fakt, že je obětí komplotu.

Ano, to je. A u soudu ho chtěli osvobodit. Konzul říkal, že policista už chystal propouštěcí papíry a i obhájce si myslel, že je to jisté, že ho pustí. Pak se něco pokazilo a dohodli se jinak. Jeden ze soudců byl Brit nebo Australan, nesoudí to jen místní, ale zástupci Commonwealthu. Pracují tam vysloužilí soudci. No a najednou z toho bylo 27 let vězení.

To bylo před dvěma lety. Teď je pořád tam? Má šanci se odtud dostat?

Má. Mezi Českou republikou a Hongkongem existuje smlouva o extradici. Už od odsouzení se o tom vyjednává. Je tam předpoklad, že by se to mohlo dojednat a mohl by nastoupit trest tady.

Je tam i možnost snížení trestu?

Podle smlouvy si to musí odsedět. Trest může být snížený jedině kvůli zdravotnímu stavu. Teď je mu sedmdesát jedna let. Takže chtěl vydělat snadno prachy a zároveň byl natolik jednoduchý, že mu nedošlo, do čeho leze.

Jednoduchý a zvláštním způsobem odvážný. Sednout takhle do letadla a odletět… A neuměl ani trochu anglicky?

Ne. Komunikace probíhala kompletně přes Google Translator.

Všechny ty e-maily?

Všechno. Kolikrát si nerozuměli, tak si to psali znovu. No je to bizarní. Úplně bizarní. Do jisté míry je v tom ten člověk nevinně. Chtěl prachy, ale určitě nevěděl, že bude pašovat drogy. A po těch dlouhých dnech, kdy ho dusili v Sao Paulu v hotelu, byl rád, že to má za sebou, vzal kufr a letěl. V tom kufru bylo šest kilogramů, ale ty kufry jsou velké a těžké, on tam naházel pár svých věcí, sbalil kufr a šel. Fakt si nemyslím, že o tom věděl. Drogy byly zespodu ve dvojitém dnu. Neměl moc na výběr, sbalil kufr a šel.

Kolik takových obětí může být? Je o tom nějaká představa?

Když jsem to studoval, našel jsem si spoustu textů o scammerech, kteří takto tahají z lidí peníze. Ale byly to texty jen o lidech, kteří posílali peníze. Jeden čas byla dokonce nějaká akce FBI, to jsem zaznamenal v amerických novinách. Nejstarší napálený byl devadesátičtyřletý pán.

Ti lidé posílají peníze proto, že s nimi ten někdo vstoupí do komunikace a píše si s nimi. Ptá se na jejich problémy, jak se mají, co dělají. Mají někoho, kdo s nimi jedná jako rovný s rovným. Mají se komu svěřit, mají si s kým povídat. Staří lidé jsou často sami a najednou objeví někoho, kdo s nimi komunikuje. Četl jsem nádherný text o tom, jak nějaká paní takto posílala peníze, byla celá šťastná a nikdy neuvěřila, že ten někdo ji podvádí, i když o tom existovala spousta důkazů. Nevěřila tomu, pokračovala v komunikaci a v posílání částek do Afriky.

Je vůbec možné, třeba u případu pana Vladimíra, podnikat nějaké kroky, aby byli ti podvodníci dopadeni a kriminalizováni? Zkrátka aby se to nějak řešilo?

Pro českou policii je to dost nemožné, protože se to většinou odehrává na území jiných států. Jediné, co je možné, je informovanost. Říkat lidem, aby nenaletěli. Ale ten samotný trestný čin se odehrává někde jinde. Celá drogová cesta je mimo území České republiky. Naše orgány v trestním řízení se to jen dozvědí a pak spolupracují na vydání toho člověka do České republiky. Jinak si myslím, že ne. Jen informovanost.

Ale že by třeba informovali zemi, ze které chodí podvodné e-maily a nějak se to řešilo, to se neděje?

Muselo by se nejdřív zjistit, odkud to chodí. A to je prakticky nemožné. Viděl jsem dokument – jiný, než budete promítat vy tady – o takovéto farmičce, kde pracovala spousta lidí v kancelářích a dopisovali si takhle stále dokola. Posílali obrovské množství mejlů a vždycky se nějaká rybka chytla. Lidi tam chodili normálně jako do práce, fungovali podle toho, jaké bylo časové pásmo. A občas tam i někoho zatkli, někdy místní policie někoho sebere a obviní. Ale jak to pak dopadne, v nějaké takové africké zemi, to jsem se nedozvěděl.

Mluvili jsme o informovanosti, k té určitě přispěl i váš dokument. Jakou jste na něj měli odezvu?

Jo, docela dobrou. Mělo to velký úspěch. Protože to tady vlastně nikdo nedělal. Bylo to ojedinělé téma, ten člověk je zkrátka nešťastník, který se dostal do takovéto šlamastyky. A z toho vězení pravděpodobně nikdy nevyleze. A navíc prostě není úplně v pořádku duševně.

A ještě k tomu, jak se tomu dá zabránit – říkal mi konzul, že tam mají takovéto případy dva. Ještě tam je jeden Čech, který také pašoval, ale ten o tom, že pašuje, podle mě věděl. Byl odsouzen už předtím v České republice za to, že dělal bílého koně. Dostal tady deset let. A jeho syn mi to taky tak popisoval. V těchto případech nikdy nefungují rodinné vazby. Nefungovaly v těchto dvou a myslím, že nefungují ani v těch ostatních. Rodinné vazby jsou narušené.

Takže my jako Česká republika tam máme dva případy, ale konzul z Kolumbie má normálně úřední hodiny ve vězení. Každý den dvě hodiny. Tam je to úplně normální, z Jižní Ameriky to frčí. Každý ikstý projde, každý ikstý je zadržený a seberou ho. My jsme výjimka v tom, že je tam dost málo lidí. Jihoameričané jsou tam takto na denním pořádku, proto to i soudy jedou en bloc, je to pro ně zcela normální. Vědí, že se pašuje, pašeráci vědí, že pašují, no ale pak se objeví takovýhle strejda, který je úplně mimo.

Myslíte, že se s ním někdy setkáte? Plánujete pokračovat, pokud se dostane do českého vězení?

Ano, jasně. Chci se s ním setkat, až ho vyexpedují do České republiky.

Takže bude další díl dokumentu?

Asi ano, když mě tam nechají natáčet.

další rozhovory