Místní jména na Boskovicku: Drválovice

Před pár lety došlo k malé změně v pojmenování Drválovic – byla přidána čárka v druhé slabice. S jazykovědcem Vítem Bočkem se podíváme na ještě starší podoby názvu a především na jeho původ.

foto: Archiv obce Drválovice

Drválovice jsou dnes místní částí obce Vanovice, leží asi 10 km severně od Boskovic. Před pár lety zde došlo k malé změně v pojmenování, když byla do oficiálního názvu Drvalovice přidána čárka v druhé slabice, aby se tak vyhovělo zažitému výslovnostnímu úzu a deklarované preferenci místních obyvatel. My se však podíváme na ještě starší podoby názvu a především na jeho původ.

Známy jsou tyto staré doklady: in Drwalowicz (1256), in Driwalowicz (1320), ve vsi Drwalowiczych (1499), ves Drwalowicze (1547), ze vsi Drwalowicz (1560), ves Drwalowicze (1569), ze vsi Drwalowicz (1572), ves Drwalowicze (1573), ouřadu drbalowskeho (1612), Drbalowitz (1677, 1718), Drwalowitz (1720), Drbalowitz (1751, 1846, 1872), Drbalowice (1846, 1872), Drvalovice (1924). Vidíme, že podoba jména se zprvu příliš neproměňovala, ale od 17. století se objevila k původnímu Drvalovice konkurenční varianta Drbalovice, která se pak výrazně prosadila v 19. století. Patrně šlo o důsledek lidové etymologie, totiž přiklonění k slovesu drbat poté, co se zmenšilo či vytratilo povědomí o prvotní motivaci pojmenování. Původní jméno vesnice vzniklo ovšem pomocí přípony -ovice z osobního jména Drval, a znamenalo tak vlastně „ves lidí Drvalových“. Stejné místní jméno je doloženo i ze západního Polska: Driwalowicz (1295), Drwalowicz (1310), dnes Drwalewice.

Otázkou ovšem je, z čeho vzniklo osobní jméno Drval. Zatímco pro starou polštinu je možné opřít se přímo o staropolské slovo drwal „dřevorubec“, ve staré češtině podobný tvar doložen není. Autoři publikace Místní jména na Moravě a ve Slezsku Ladislav Hosák a Rudolf Šrámek existenci slova *drval předpokládají i pro Moravu, i když zmiňují, že přípona -al by byla dosti neobvyklá. Slouží totiž v češtině především k odvozování od sloves (kopal od kopat apod.), zatímco slovo *drval bylo patrně odvozeno z podstatného jména drva „dřeva“, od kterého je navíc doložena jiná odvozenina, staročeské osobní jméno Drvík s příponou -ík. I přes uvedené nejasnosti nám zřejmě nezbývá, než tento výklad přijmout. Alternativou by snad byl jedině předpoklad, že onen Drval, jenž českou ves zakládal či jemuž patřila, byl nositelem polského jména nebo se přímo jednalo o Poláka anebo dokonce česká ves vznikla při nějaké ojedinělé kolonizaci vedené z Polska (všimněme si, že nejstarší doklady české i polské vsi jsou zhruba ze stejné doby). Ale to je čirá spekulace, kterou by museli potvrdit, spíš však zamítnout historikové.

V každém případě však hloubkově máme co do činění se slovanským pojmenováním stromu a dřeva. Staročeské drva znamenalo jak „dřeva“, tak „stromy“ a bylo vlastně původně množným číslem k dřěvo „dřevo, strom“. Hláskové odlišnosti mezi podobou jednotného a množného čísla jsou odrazem velmi starých rozdílů, které se dají vysledovat až do období praslovanského. Jednotné číslo dřěvo je pokračováním praslovanského tvaru *dervo, zatímco množné číslo drva vychází z praslovanského *drъva. Tento rozdíl lze promítnout dokonce až na indoevropskou úroveň jako protiklad mezi podobou *dreu-/*deru- (tzv. plný stupeň) a podobou *dru- (tzv. nulový stupeň) kořene znamenajícího „dřevo, strom“. Z plného stupně tohoto kořene je například i anglické tree „strom“.

Ve staré češtině se ojediněle vyskytly i některé odvozeniny se základem drv-: drvěný „dřevěný“ (častější je ovšem dřěvěný, dřěvný) a drvonošě (s variantou dřěvonošě) „kdo nosí dřevo“. Tvary s drv- postupně ustupovaly a i v množném čísle se prosadily podoby se základem dřěv-, tak jak to známe dnes ze skloňování podstatného jména dřevo (i když se asi více užívá tvar dříví jako tzv. hromadné jméno). Ještě v Jungmannově česko-německém slovníku z 30. let 19. století ovšem nacházíme řadu tvarů s drv-: drvař „dřevař“, drveno „poleno“, drvěti „dřevěnět“, drviště „místo, kde je uloženo dříví“, drviti „mýtit“, drvoděl, drvohryz, drvokaz, drvoplen, drvotočka, drvovrtka „druh hmyzu“, drvoteň „místo, kde se štípá dříví“. Z nich jediné, které se ve spisovném jazyce udrželo dodnes, je drvoštěp.

Za zmínku ještě stojí, že ve staré češtině byly tvary drva, drvo- jednoslabičné. Ve staré češtině bylo takových jednoslabičných slov, která dnes vyslovujeme dvojslabičně, původně více a teprve časem se stávaly dvojslabičnými, například vietr (> vítr), blcha (> blecha), blsket (> bleskot); jedl (> jedle); básn, básň (> báseň), lázn (> lázeň). Zkuste si je vyslovit jednoslabičně! A jak to víme, že byly jednoslabičné, když ze středověku nemáme žádné zvukové nahrávky? Usuzujeme na to například ze skutečnosti, že taková výslovnost dodnes existuje v polštině a ruštině (polské wiatr, ruské myslь, žiznь), a dále z rozboru staročeských básnických památek, jež obsahovaly stejný, pravidelný počet slabik v jednotlivých verších. Dvojslabičné vyslovení zmíněných slov by tuto pravidelnost porušovalo.

další seriály