Rozhovor s Jaroslavou Patlokovou, která se už skoro tři desetiletí přátelí s dcerou posledního boskovického rabína Evou Morris. Navštívila ji znovu na počátku září, převzala v Jeruzalémě městskou cenu – v Českém domě se při té příležitosti konal večer nazvaný V duchu T. G. Masaryka. Toho se účastnili i další potomci boskovických židů. S paní Patlokovou jsme mluvili především o přátelství s Evou Morris, která z Boskovic uprchla před nacisty jako desetileté děvče, z traumatu zapomněla češtinu a až díky „Jari“ Patlokové se jí podařilo navázat se svým rodným městem nové vztahy.
Kdy a jak se začal psát příběh vašeho přátelství s Evou Morris?
Na počátku byl telefon do nemocnice, kde jsem učila na dětském oddělení. Používala jsem tam muzikoterapii, protože jsem muzikant a mám hudbu od dětství ráda. A v tom nemocničním prostředí jsem si uvědomila její terapeutické účinky, zvlášť pro hospitalizované děti, kterým nebylo dovoleno vidět rodiče každý den, jen třeba dvakrát týdně hodinu.
Svou hodinu muzikoterapie jsem ukazovala kolegyním z Vyškova, když do toho přišel telefon a někdo mi nabízel, že bych mohla jít studovat na tři měsíce do Haify, do Izraele. Já jsem řekla: „Bohužel, neumím anglicky, ani slovo, nic, nothing.“ Vrátila jsem se zpět, pokračovali jsme v práci s orffovými nástroji a zpívali jsme Hutkovu písničku Krásný je vzduch, krásnější je moře.
V kterém to bylo roce?
Bylo to na jaře 1991. Řekla jsem, že jsem to odmítla, a kolegyně Eva z Vyškova se na mě podívala a řekla: „Jari, prosím tě, ty tam musíš jet! Když ti dojdou slova v angličtině, začni hrát a zpívat!“ Mnohokrát jsem si pak na ta její slova vzpomněla.
Takže jste tam zavolala zpátky?
Zavolala a řekla, že to teda beru. Lehké to ale nebylo, začal kolotoč. Dostala jsem souhlas své rodiny a obrovskou podporu od manžela a maminky. Také moje sestra s rodinou velmi pomohli. Synům bylo tehdy 15 a 12 let. Vzala jsem dva kurzy u doktora Jílka, mechanické učení angličtiny. I’ve never been doing it. Prostě jsem vůbec nevěděla, co říkám. Když jsem se z kurzů vrátila, nevěděla jsem ani, jak se jmenuji, byly to opravdu vysilující dva týdny. Samozřejmě to nestačilo. A zase tam byla taková osudová náhoda, že jsem musela na akutní operaci, pak jsem byla doma a mohla jsem se té angličtině věnovat.
A pak jste vyrazila do Izraele?
Odlétala jsem 8. října, doma jsem zanechala kluky s maminkou a s manželem. Bylo to velmi smutné – když letíte do Izraele, musíte dělat takzvaný pohovor, který není moc příjemný, i když ten jazyk dobře znáte – proč tam jedete, jaký je účel návštěvy, kdo vám dal víza a podobně.
Z bezpečnostních důvodů.
Ano, vždycky říkají: „To je pro vaši bezpečnost.“ Ještě tam někdo říkal: „Ona se nedokáže domluvit, někoho zavolejte.“ Cítila jsem se hrozně, ale úplný opak byl odlet z Tel-Avivu po třech měsících, kdy mně na pohovoru řekla izraelská vojačka: „Byl to moc hezké si s vámi povídat.“ To bylo zadostiučinění.
A jaké to bylo v Haifě?
Začátky určitě nebyly lehké, chtěla jsem se někde schovat, někam utéct, odletět domů. Ale skupina lidí, kteří tam se mnou studovali, a tým Izraelců, který nás vedl, byli tak podporující, milující a úžasní lidé, že mě v tom prostě nenechali. Říkali: „Jari, co děláš? Ty se učíš gramatiku? Prosím tě, pojď do města, tam se to naučíš s náma líp.“
Bylo nás dvacet devět účastníků z osmnácti zemí a pěti kontinentů. To teda byla škola života! Různé barvy pleti, různá náboženství – ortodoxní katolíci, protestanti, agnostici, židé… V neděli je pro Izraelce první pracovní den, protože v sobotu končí šábes. A už na mě klepaly kamarádky z Afriky: „Jari, jak to, že nejdeš do kostela? Jseš pokřtěná? Jseš. Tak jdeme do kostela.“ A já jsem s nimi šla. Byla jsem ráda. Takhle tam probíhaly tři měsíce. Bylo to náročné, ale byla to nejlepší škola života a angličtiny.
A setkání s paní Morris proběhlo jak?
Než jsem odjížděla, uvědomila jsem si, že mě asi 14 dní před odjezdem z Čech kontaktoval doktor Bránský, že se samozřejmě doslechl o mém odletu do Izraele, a že tam v Jeruzalémě žije dcera posledního boskovického rabína Isidora Reicha a že bych se s ní mohla zkusit zkontaktovat. Dal mi telefonní číslo, já jsem si ho schovala a pár dní před odletem jsem si řekla: „Já té paní Morris zkusím zavolat.“
Vytočila jsem číslo a svojí tehdy ještě trochu lámanou angličtinou jsem se představila. Na druhém konci jsem slyšela velmi mladistvý hlas. Evě v té době bylo 63 let, o rok méně, než je mně teď. Představila jsem se, kdo jsem a že jsem byla na stáži v Haifě. A že jsem na ni dostala kontakt a chtěla bych s ní mluvit.
Jak reagovala?
Ten hlas zněl smutně. Neřekla přímo, že o Boskovicích nechce mluvit, ale že už se tam nechce vracet. Že tam vzala své syny Michaela a Ámose v roce 1988, čili rok před Sametovou revolucí, a že její zkušenost byla velmi negativní, smutná. Dovedete si to představit – rok před revolucí bylo všechno zašedlé, lidé před ní zavírali dveře. Když se chtěla podívat do svého rodného domu, nebylo jí to umožněno. S tímto pocitem odlétala s klukama domů. Říkala, že má z toho špatné spaní, že ta zkušenost je až trýznivá.
Co jste jí na to řekla?
Michael se mě potom ptal, jak mě to napadlo, ale já nevím – prostě jsem cítila, že by měla přijet znovu, že to zkusíme napravit. Nějak úplně spontánně jsem řekla: „Eva, it must be changed! We will change it. Evo, to se musí změnit. Změníme to. Budeš mít jinou zkušenost, uvidíš.“
Tehdy jsem byla členka zastupitelstva, dokonce jsem byla i v radě, takže jsem intuitivně tušila, že budu mít možnost jí ty Boskovice nějak předat, jakoby na stříbrném podnose. A ono se to tak stalo. Všude ji vítali. Na začátku devadesátých let byl každý nakloněn Izraeli, až to bylo trochu zvláštní. Potom to trochu upadalo.
Vrátím se ještě zpět k vašemu telefonátu – setkali jste se po něm, nebo jste se poprvé viděli až v Československu?
Ne, neviděly jsme se. Jen jsem ji pozvala, protože jsem věděla, že v Boskovicích už je to jiné. A ona odpověděla: „Dobře, já teda přijedu.“ A byl červen 1992 a my jsme s manželem Evu vyzvedávali na letišti.
A to jste se poprvé viděly?
Ano. Přivezli jsme ji k nám domů. Když jsem jí teď říkala, že budu dělat interview pro vaše noviny a ptala jsem se jí, co mám říkat, napsala mi, že mám říct, že potřebuje víc takových lidí, říkala: „You put me back into my life. Vrátila jsi mě zpět do života.“
Ta její rána je taková zapouzdřená, zacelená, ale není zahojená. Někdy vyhřezne víc a někdy méně. Úplně vyléčená nebude nikdy. To není možné. V jednom z posledních e-mailů mi píše: „Jari, nevím, jestli si lidé dovedou představit, že jsem ztratila svou milovanou a milující babičku. A jakou trýzeň musela prožít, jaká muka, než ji dali do plynové komory.“ A to je opravdu fakt. Byl tam milion a půl dětí.
Mezi nimi i lidé z Boskovic.
Když jsme o tom mluvili s Petrem Michálkem, líbilo se mi, když říkal: „458 je číslo, ale za každým je jeden lidský osud.“ A to je právě Eva. Když jsme teď byli v Jeruzalémě, seděli jsme u ní doma a bavili se o tom, co to znamená dobrý člověk. Co mohly Boskovice udělat pro židy víc? Teď říká, že už je s tím smířená. Říká, že boskovičtí nežidovští obyvatelé se báli – třeba někoho schovat. Že si říkali: tak, židy deportovali, a co bude dál, co bude s námi? Měli prostý, lidský strach.
Michael mi říkal: „Jari, ty nemusíš být perfect, nikdo nemusí být dokonalý. Stačí být good enough – dost dobrý. A prostě něco zkusit. A jen to, žes pomohla mé mamince, je good enough.“
Tím se vracíme k tomu, že druhá návštěva paní Morris v Boskovicích se tedy povedla?
Ta se tedy opravdu povedla. Eva se tady musela cítit jako královna. Byla přijata tehdejším starostou inženýrem Měcháčkem a místostarostkou. Chodily jsme po školách, vzala jsem ji do nemocnice. Vím, že byly zrovna volby, přišli k nám domů přátelé a vařili jsme volební guláš.
Dostala se i do toho jejich domu?
Ano. Dostala se všude. Byli jsme dokonce i u paní, která u Reichů sloužila. Ona spousta židovských obyvatel se vystěhovala z ghetta ven, stejně tak i Reichovi. Evu jsem pozvala za sebe, jako Jarka Patloková, neměla jsem za sebou žádné instituce, které by ji oficiálně pozvaly. Bylo to v osobní rovině, ale pomohlo, že jsem byla v zastupitelstvu. Ale myslím, že by se to i bez toho událo v podobných intencích.
Jak jste to prožívaly?
Eva byla jako člen rodiny. Vařily jsme a ona najednou řekla slovo pohádky. Vybavila si české slovo. Prezident Beneš dal dětem, které přišly do Anglie, pohádky, aby nezapomněly česky. Potom myslím řekla slovo kopec – nad židovským hřbitovem. Nad žiďákem, jak jsme říkaly jako děti. V dětství jsme brali ghetto jako neoddělitelnou část Boskovic, nevím, proč jsme ani nepřemýšleli o tom, co se stalo a proč se to stalo. Ani moji rodiče se mnou o tom nikdy nemluvili. Možná nás nechtěli děsit.
Ve škole jste se o tom tehdy asi nic neučili?
Ne. V osnovách o tom nic nebylo a málo učitelů by utrousilo byť jen pár slov.
Jak probíhala vaše letošní návštěva Jeruzaléma a akce na ambasádě?
Sešli jsme se předtím u Evy; když se mě Michael ptal na ten náš první kontakt po telefonu, plakala, jak jsem ji nikdy neviděla. Byli jsme všichni dojatí. Říkala jsem si, jak to zvládnu, když jsem úplně emocionálně vyčerpaná už teď. Ale víš, jak to je, když jsi na něco naprogramovaný a je to důležitá událost. Představ si, že Eva bude mít 91 let a dokázala zoganizovat takovouto akci. Našli se lidé, kteří jí pomáhali, ubytovali nás a podobně.
A jak to dopadlo?
Byl z toho krásný večer. Byl slavnostní, protože přijeli z České ambasády, ale byl zároveň velmi neformální a přátelský. Přišli tam potomci boskovických židů a přinesli si na to setkání to nejdrahocenější – své vzpomínky. Nejdrahocennější, ale i nejbolestnější. Kateřina Moravcová z České ambasády, velmi příjemná paní, pak přišla a řekla Evě: „Paní Morris, po dlouhé době jsem byla svědkem události, která byla velmi dojemná, důstojná, přátelská a navíc měla obsah.“ Byla tam také Judith Litoff, která zpívala úryvek z opery Brundibár, která vznikla pro děti v terezínském ghettu. Brundibár představoval Hitlera.
Michael se Evy pár dní před mým příletem ptal, jestli teď nastane ta chvíle, kdy ten příběh uzavřeme. Jestli uzavře kruh. A Eva mu odpověděla: „Proč bych měla uzavírat kruh? Nevidím život jako uzavírání kruhů. A jsem si jistá, že až přijde můj čas, tak budu někde uprostřed nějakého dalšího, jako obvykle. Život jde dál.“ Je jí 91 let a je úžasně optimistická.
Michael večer moderoval – jaké otázky vám kladl? Co potomky boskovických židů zajímalo?
To interview se zaměřilo na sdílené životy židovského a nežidovského obyvatelstva Boskovic z pohledu čtyř časových rovin – vzdálená minulost, nedávná minulost, současnost a budoucnost. Musela jsem si ujasnit spoustu věcí a prostudovat spoustu materiálů. Michael si myslel, že by posluchače mohlo zajímat právě třeba moje dětství v Boskovicích, jak jsem je prožila, že jsem vyrůstala v totalitním režimu. Jak jsem se dozvěděla o židech z Boskovic. Co zbylo z židovské čtvrti, jaké jsou vzpomínky – fyzické i duševní. A jak jsem se do toho všeho zahrnula.
Hodně ho zajímalo, jak se město stavělo k renovaci čtvrti, jak to probíhalo od začátku devadesátých let. Říkala jsem, že nebylo jednoduché skloubit lidi, kteří měli kompetence a kredit, aby zastavili likvidaci čtvrti – to byla radnice, památkáři a nadšenci – a na druhé straně lhostejné obyvatelstvo, které třeba nechtělo akceptovat požadavky památkářů. Zmínila jsem to, co jste měli v rozhovoru s Petrem Michálkem, že s tím chtěla pohnout také parta mladých lidí, kteří opravovali Sklepy a ze zbytků stavebního materiálu spravovali náhrobky. To se jim velice líbilo. Začali plakat, byli velmi vděční.
Vědí o festivalu, který se od těchto aktivit vlastně odvinul?
Vědí. A velký dík samozřejmě patří také studentům gymnázia, kteří v roce 2004 začali projekt Naděje – svědectví holocaustu. A pak se sem v roce 2015 Eva vrátila se synem Ámosem.
To byla její třetí návštěva tady?
Ano. Se synem Amosem, který je doktor historie, který učí na univerzitě v Haifě. Starší Michael je doktor teatrologie, učí herectví. Napadlo mě, že to by byla ta future – to pokračování, protože on si také potřebuje spravit dojem z roku 1988. Tak že bychom ho pozvali na festival Boskovice. Mluvila jsem o tom s Petrem Michálkem a s Dášou Hamalovou. A Michael mi říkal: „Jari, zapomeň na nějaký projekt, já si prostě zaplatím letenku a nějak se to udělá.“ Dášu napadlo, že bychom ho mohli vzít i do Brna na divadelní fakultu.
Ještě k rodinné historii: Eva záhy ovdověla. V roce 1971. Kenethovi bylo 42 let, Evě bylo 43 a zůstala s chlapci sama. Kluci mají velmi zajímavá, nádherná manželství míchajících se kultur. Michael má za ženu Betty, jejíž rodina utekla z Rumunska do Izraele. Mají spolu dvojčata. Ámos si vzal Orit, uprchlici z Afgánistánu, a mají dvě děvčata a syna. Všechna Evina vnoučata do Jeruzaléma přijela. Byl tam i náš vnuk Jáchym s přítelkyní. Nikdo jim nemusel nic říkat, sami si domluvili setkání a sešli se v Tel-Avivu.
To je také ta future.
Bydleli jsme u potomků boskovické rodiny Rabinowitz. Večer si povídali s mým mužem a říkali mu, že historii už změnit nemůžeme, ale měli bychom o ní vědět a snažit se o to, aby se to už nestalo. A tyto věci předávat dalším generacím. Přenos na další generace je to nejdůležitější. Nechci o tom mluvit jako o výsledku, manžel to nazval, že je to ta nosná věc toho všeho. Našeho osmadvacetiletého vztahu s Evou, který nebyl vždy jednoduchý. Od ledna, kdy bylo uvedení Eviné knihy vzpomínek na otce, jsem dostala 198 e-mailů. Někdy i dva denně, takže občas to bylo velmi vyčerpávající, občas jsme se nepohodly. Jak to tak mezi kamarády bývá.
Zároveň to ale svědčí o tom, že zájem paní Morris o Boskovice je obrovský.
Je nesmírný. Zajímá se i teď, co dělám za rozhovor, co je to za časopis, jestli bych jí pak nemohla poslat výtisk nebo stručně říct, o co se jedná.
Ještě jsme také neřekli, že vy jste v Jeruzalémě dostala ocenění.
Eva mi už v lednu říkala o celebrating Jari – říkala jsem si: „Oh, my God, co se bude dít?“ Eva napřed zamýšlela navrhnout mi ocenění Righteous Gentiles pro spravedlivé mezi nežidy. Potom jsme se ale domluvily, že to by bylo příliš, říkala jsem, že tolik jsem toho nedokázala. Tohle se dává především lidem, kteří třeba někoho zachránili před holocaustem. I když Eva, která neprošla tou hrůzou a těmi branami koncentračního tábora, byla státem Izrael uznána jako holocaust survivor – přeživší holocaustu. A to kvůli tomu traumatu. Protože jí se to pořád vrací. Jsou tam i výčitky. V jejích vzpomínkách na otce je zmínka o tom, že se ještě v Boskovicích chodily dívat se sestrou Ruth na vláček. A Eva tam pak píše, že v roce 1942 mohla být v tom vlaku, ale zachránili se. Do toho se jí vynořují vzpomínky na spolužáky, kteří byli brutálně zavražděni, a pronásledují ji děsivé sny.
I dnes se ještě stane, že má přednášku – stále ještě přednáší o problematice stárnutí a vícegeneračním soužití – a i v Izraeli jí někdo položí otázku, jak si vysvětluje ona a její rodina, že jsou zachráněni a komunita 458 obyvatel odešla do transportu. Eva odpovídá, že její tatínek rabín v synagoze všechny vyzýval, ať utečou.
A jakou cenu jste tedy nakonec dostala?
Domluvily jsme se, že převezmu cenu města Jeruzaléma, která se předává významným návštěvám. Je to lev z kmene Juda, který je součástí jeruzalémské vlajky. Předávala mi ho místostarostka Jeruzaléma.
Byl mezi návštěvníky ještě někdo další, kdo Boskovice navštívil?
Byla tam právě Elianah, která je z rodiny Rabinowitz, a byla tam Ruth Springerová. Přinesly mi i některé věci z rodinných archivů, něco jsem dala do muzea. Na jedné z fotek je i Springerův dům v Boskovicích, myslím, že je to v ulici ke gymnáziu. Ruth pořád říkala, že její rodina byli velcí altruisté. Jako si Eva začala vybavovat česká slova, Elianah si od tatínka pamatovala písničku Já mám koně vraný koně. Tančily jsme u toho, možná jsme vypadaly směšně, ale měly jsme úžasnou radost. Některé zážitky jsou až nesdělitelné.
Můžete se přesto pokusit říct, co to přátelství s Evou Morris znamenalo a znamená pro vás? Ona říká, že jste ji vrátila do života. A jaký vliv má ona na vás?
Častokrát jsem o tom přemýšlela. Co to pro mě znamenalo? Bez ní by můj život nebyl tak bohatý a bez ní bych si neuvědomila, kdo jsem a co tady na tom světě ještě dělám a mám dělat. Pokud mám ještě nějaké poslání, tak vím, co to je. Dělala jsem všechno intuitivně a dělala jsem to proto, že jsem byla přesvědčená, že takto je to správně. Protože na druhém konci telefonu byla žena, která se cítila velmi špatně, bylo jí ublíženo. A k Boskovicím chovala vztah, se kterým já jsem nesouhlasila, chtěla jsem to změnit. Nejsem samozřejmě expert na judaismus a na židovskou problematiku, šla jsem do toho všeho spontánně, intuitivně.
Změnilo vás to a ovlivnilo to váš pohled na svět a na život?
Samozřejmě. Moji studenti – někdy chudáci – na kterékoli škole, kde jsem učila, věděli o tomto příběhu; co se tady stalo a proč se to stát už nesmí. Snažila jsem se v nich probudit to, aby neměli jen dobré známky, ale hlavně aby byli dobří lidi. A mám neskutečně krásné zpětné vazby. Někdy i na ulici, když potkávám známé. Ne že by přímo děkovali, ale možná někdy i to – za to, co jsem udělala. To mě posiluje a dává mi to vědomí, že jsem přispěla k něčemu dobrému. A jsem hrdá na to, že jsem z Boskovic a mám takové báječné spoluobyvatele.
Jeden z mých studentů, Kamil Vystavěl, vystudoval VUT a kromě toho, neboť pochází z evangelické rodiny, také bohosloveckou fakultu a dělá faráře v Moravské Třebové. V roce 2017 jsme měli sraz a on nám psal, v e-mailu, co zrovna dělá a byl tam úryvek z jeho kázání na evangelium sv. Jana – o tom, že musíme pěstovat lásku k ostatním lidem, k sousedům, k těm, kdo jsou jiného smýšlení, jiného vyznání a názoru, ale hlavně že musíme začít u toho, abychom měli rádi i sebe. A Kamil mi napsal: „V urovnávání nejrůznějších šrámů minulosti toliko mluvím (myšleno z kazatelny) a vy to skutečně děláte.“
Jak ve světle toho, o čem mluvíme, vidíte dnešní společnost? Říkala jste, že paní Morris si zachovává optimismus. Jak to vidíte vy?
Trošku mě svírají obavy. Jsem zneklidněná tím, co se děje třeba v Evropě. Že roste antisemitismus a odcházejí židé z Francie nebo z Německa. Celkově politickou situaci nevnímám pozitivně, ale rozebírat politiku v tomto článku konkrétně nechci.
Jste pedagožka, pohybovala jste se celý život mezi mladými lidmi. Věříte mladé generaci?
Věřím, určitě věřím. Musíme odstraňovat takovou tu malost a zapšklost, více se rozkročit a být otevřenější. O tom vždycky mluvil Václav Havel, že nám v Čechách hrozí jakási provincialita, ať jsme víc otevření světu. Ať jsme pravdiví sami k sobě i k ostatním. Jinak přesně nevím, jak na to odpovědět. Nechci zranit ty, kdo jsou mi blízcí, nebo ty, o kterých si myslím, že společnosti – ať už jsou to konkrétně Boskovice nebo Česká republika obecně – velmi pomáhají a něco přinášejí. Já ti tu otázku vrátím: Jak vnímáš společnost ty?
Optimismus jsem neztratil. Jinak bych ani nemohl dělat novináře.
Takže jsme na tom asi podobně. Já jsem ho taky neztratila.
Je důležitý příběh paní Morris a příběh vašeho přátelství i pro město? Jsou její návštěvy důležité i pro nás ostatní?
Přesně tak, jsou. Třeba dopis, který poslala a byl čten v muzeu studenty pedagogické školy, byl nádherný. Začínalo to: „Moji drazí přátelé v Boskovicích…“ Boskováci si potřebují uvědomit, co se tady stalo. Jsou různé pohledy, někdo mě třeba před odletem potkal a říkal: „Jari, prosím tě, to už je dávná minulost, co se stalo těm boskovickým židům, to není potřeba připomínat.“ A někdo zase říká: „Jari, tys Evu přivedla zpět do rodného města a pomohla jí konfrontovat se s tím strašným traumatem.“
Musí se o tom mluvit. Pokud chceme být optimisty, musíme o tom mluvit. V románu Aleny Mornštajnové Hana, který teď čtu, se mluví právě o minulosti, a autorka tam píše: „O minulosti musíme vědět co nejvíc, abychom neopakovali stále stejné chyby. Jednotlivé události spolu vždycky nějak souvisí. Zapadají do sebe a vyúsťují v další dění. Jen pochopení souvislostí je cestou, jak se může lidstvo pohnout dopředu.“ A to je ono.
