Stalo se to 28. října 1929 a bylo mu pouhých 36 let. Životem a dílem tohoto pozoruhodného spisovatele, rodáka z židovských Boskovic, se dlouhodobě a zevrubně zabýval Jaroslav Bránský, který již v 80. letech minulého století psal o Ungarovi řadu článků, posléze spolupracoval s germanistkou Evou Pátkovou a zejména německým badatelem Dieterem Suddoffem, několikrát o tomto autorovi hovořil v českém rozhlase a kompletně přeložil Ungarovo dílo z němčiny do češtiny.
Takže já s vaším laskavým dovolením, milí čtenáři, pominu tyto dnes už známé a dostupné údaje a pokusím se ve své vzpomínce na tohoto možná stále poněkud nedoceněného umělce věnovat se závěru jeho života a osudu nejbližší rodiny po jeho předčasné smrti.
Dalo by se říci, že Hermann Ungar byl šťastný člověk. Vzdělaný, ze zámožné rodiny, úspěšný ve své profesní kariéře, šťastný manžel a otec, známý jako vtipný a zábavný společník. Přesto v závěru svého života zřejmě trpěl uměleckou krizí, scházela mu invence i nová témata, ohlas jeho literárních děl nebyl takový, jaký by si přál. Zůstával ve stínu svých úspěšnějších souputníků, a to jej určitě velmi trápilo. Přesto se rozhodl opustit svou diplomatickou kariéru, 10. října 1929 nadobro odchází z ministerstva zahraničí, kde byl zaměstnán jako tajemník, s cílem věnovat se čistě jen literární tvorbě. Za necelé tři týdny je mrtev.
Osudným se mu bohužel stala jeho velká hypochondrie, kterou byl znám nejen v okruhu svých blízkých, ale i mezi lékaři, a ti bohužel podcenili Hermannovy stížnosti na silné bolesti břicha. Šlo totiž o akutní zánět slepého střeva, a v důsledku pozdního lékařského zákroku o záležitost fatální. Hermann Ungar umírá a je pochován na pražském hřbitově Malvazinky v Praze Smíchově.
Vdova Margaret zůstává sama na výchovu tří synů. Tato žena pocházela ze známé pražské židovské rodiny Stránských, Hermann se s ní oženil jako s rozvedenou Weissovou, matkou syna Johna, spolu pak měli syny dva.
V roce 1923 se narodil Thomas Michael, v roce Ungarova úmrtí pak mladší Alexander. Thomas Michael studoval v Praze na anglickém gymnáziu, kde maturoval v roce 1938. Rodině se podařilo emigrovat do Anglie až v březnu roku 1939, kde matka Margaret získala v Londýně pouze tříměsíční povolení k pobytu. V zoufalé situaci volila fingovaný sňatek s Rudi Kohnem (snad bratranec Hermanna Ungara?) a chystala se s rodinou vycestovat do Kanady. To se však nezdařilo, a tak se rodina Ungarů usazuje ve Wellsu.
Zde si Margaret opatřila práci a chlapci pokračovali ve vzdělávání. Pro snadnější asimilaci přijali anglická jména: Tom Unwin a Alec Unwin. Margaret zemřela nakonec v Kanadě ve Vancouvru v roce 1978 a její nejmladší syn Alec v Seattlu v USA v roce 2000. Alec v Seattlu pracoval jako fyzik v letecké firmě Boeing. Více informací se mi podařilo získat o Tomu Unwinovi. Ten se stal za války námořním důstojníkem při cestách vojenských konvojů do Murmanska. V roce 1945 byl pověřen úkolem dopravit německé vědce do Anglie, aby se nedostali do zajetí Rusů, a poté se stal velitelem přístavu v Travemünde a později Wilhelmshavenu. Byl činný v četných významných funkcích v Tanganjice (po roce 1961). Pak působil v Turecku, kde se setkal v roce 1968 s Alexandrem Dubčekem a plynně s ním hovořil česky, ostatně ovládal dokonale celkem 11 jazyků. V dalších letech působil na Filipínách, Nové Guinei, Ugandě, Kambodži a Súdánu. V pozdějším věku trpěl Parkinsonovou chorobou, ale nikdy neztratil smysl pro humor a osobní kouzlo, jak o něm napsala dcera Vicky. Zemřel v roce 2012 v Londýně.
V loňském roce jsem měla to štěstí setkat se s vnučkami spisovatele Hermanna Ungara. Jelikož přicestovaly z USA, předpokládám, že se jednalo dcery Aleca Unwina čili Saši Ungara. Ostych a jazyková bariéra mi zabránily vyptávat se na podrobnosti ze života této rodiny, avšak navždy mi zůstane na tyto dvě dámy úžasná vzpomínka – ony totiž jen velmi špatně, lámavě a s omezením na pár vět – se snažily hovořit česky! Bylo to nesmírně dojemné, vždyť ani jejich dědeček, spisovatel, češtinu ve své tvorbě nepoužíval, byť ji patrně ovládal. A tak se zde projevila příslovečná židovská úcta ke kořenům a předkům, úcta k městu, kde sice jejich dědeček strávil jen prvních 10 let svého života, ale kde se hovořilo česky, a možná, že i sám Hermann Ungar plánoval svá další díla psát v jazyce českém. Ale kdoví, to už se patrně s jistotou nikdy nedozvíme.
