Rozhovor s Monikou Oujeskou, ředitelkou Naší školy ve Velenově. Školu, která počítá se čtyřiadvaceti žáky, se místním podařilo obnovit přesně čtyřicet let po jejím uzavření. S činorodou maminkou pěti dětí jsme si povídaly o tom, jak funguje škola, kde se nezvoní ani neznámkuje, a jak se dá skloubit zaměstnání s péčí o více dětí.
Před dvěma lety jste ve Velenově otevřeli novou malotřídní školu. Proč jste se k tomu rozhodli?
Protože ve Velenově fungovala škola velmi dlouho dobu a také nám bylo líto, že velenovské děti zde vlastně nevyrůstají. Počínaje třetím, čtvrtým rokem vejdou do školského systému a z Velenova utečou. Rodiče je ráno vozí do školek a škol, a až skončí v práci, zase je vezmou domů. Vrací se mnohdy za tmy. Takže se tu děti často ani nepotkají, přestože jsme malá vesnice. Obnovením školy jsme chtěli podpořit sounáležitost zdejších dětí i rodin.
Kdo vlastně přišel s myšlenkou otevřít zde novou školu a navázat tak na tu původní?
Musím říct, že ten nápad nebyl můj. Oslovil mě náš starosta Jan Havelka a já do toho šla, ač se jednalo o opravdu veliké rozhodnutí. Já své místo – i přes dlouhou rodičovskou dovolenou – měla v jiné škole. Ale vést podobnou školu byl můj tajný sen, který jsem si řešila domácí školou a také učením na malotřídce v Lipové během rodičovské dovolené. My jsme velká rodina, máme pět dětí a knihařskou firmu, takže jsme celá rodina byli dohromady patnáct let doma. Své první děti jsem učila doma. Měli jsme obrovskou svobodu v tom jezdit si, kdy a kam chceme. Já se tedy musela rozhodnout, že půjdu denně zpět do pracovního procesu. Ale hlavně jsem musela přijmout to, že své další tři děti už nikdy nebudu mít v domácí škole. A to bylo na tom celém asi to nejtěžší. Takže školu jsem nakonec přijala jako své další dítě a musela jít do jejího vymýšlení a vedení naplno. Školu jsme přes rok budovali jako součást místního obecního úřadu, i přesto, že ve Velenově je nádherná a velká budova původní školy. Ta je bohužel v soukromém vlastnictví. Děti jsme tenkrát nijak nesháněli, reklamu jsme nikde neměli, rodiče se nám ozývali sami. Nastoupilo k nám dvanáct prvňáků, z nich bylo šest z Velenova, tehdy to byly všechny velenovské děti. Ostatní děti k nám jezdí z Kořence, Šebetova, Knínic a Boskovic. K nim ještě přibyl můj syn z domácí školy jako druhák. Chtěli jsme takovou školu, jaké fungovaly dřív, což znamená propojenou s rodinami. Kdy je možné, že dítě přijde do školy pozdě, protože doma měli předchozí den velkou oslavu nebo mají zabíjačku, tak prostě poběží brzo domů. Chtěli jsme školu, která funguje na bázi oboustranné důvěry, bez níž si to ani neumím představit.
Myslíš, že se vám během dvou let podařilo takovou školu vybudovat?
Myslím, že ano. Doufám. Rodiče mi dávají dokonce tak velkou důvěru, že můžeme s dětmi vyrazit, kam chceme nebo potřebujeme. Používáme velké auto, takže si můžeme denně zajet zaplavat, v zimě zabruslit nebo jet na jakoukoliv exkurzi, která se nám hodí do výuky. A před koncem školního roku jsme například měli týden na kolech, kdy jsme denně po výuce jezdili dvě hodiny na kolech a přitom se třeba stavili na zmrzlinu, a rodiče to vlastně ani nezjistili. Mám od rodičů k dispozici na celý rok určitý peněžní bank, který využívám na drobnější výdaje. Nemusím je žádat o každou dvacetikorunu, a to je velká důvěra a svoboda. Takže rodiče mi tu důvěru dali a já jim to oplácím tím, že se snažím, aby tu děti byly šťastné a spokojené.
Jak tedy vaše škola funguje? Jaký je jeden den v Naší škole Velenov?
Před prázdninami jsme vyučování začínali na třešních, protože zrovna zrály, takže jsme mívali sraz pod stromy a pak šli společně do školy. Pondělky bývají jiné celý rok, ty pravidelně začínáme povídáním o tom, jak se děti měly o víkendu. Začínáme klasicky v osm hodin. Ale rodiče vědí, že když se cokoliv děje, mohou přijít později. Protože vždy se může něco stát – na cestě, se sourozenci, s čímkoliv. A my hlavně nechceme rodiče stresovat tím, že zde musí být na minutu včas. Takže u nás jsou dveře otevřené, dokud nepřijde poslední dítě. Protože toto je podle mě úplně první krok k tomu, jak vystresovat rodiče, a tím i děti. My tím, že začneme o patnáct minut později, nic neztratíme, naopak získáme neuvěřitelný poklid.
Naše hodiny začínají různě – někdy určuji, co bude já; a začínáme diktátem, násobilkou, vyvozením nové látky. Jindy něčím, co žákům nešlo, nebo mám pocit, že by jim prospělo. Jindy jim naopak nabídnu, ať si vyberou, čím chtějí sami začít. Oni si například zvolí písničky nebo to, co je včera velmi bavilo a my to museli ukončit, protože bychom nestihli oběd. Takže začátek hodin je vždy společný. Máme na to dvouhodinový pracovní blok. Jak to jde, odesílám je k samostatné práci, řeknu jim třeba jen pracovní sešit do matematiky, a oni si najdou, kde skončili a pracují dál. Ví, že mají udělat to, co zvládnou. Posunout se. Pro někoho je meta jedna stránka, pro jiného méně. Ale oni sami vědí, že pokud jim to nejde, mají pracovní sešit zavřít a jít dělat něco jiného. Mezitím se probírají pomůckami, k nimž přirozeně odchází. Všechny naše prostory jsou vzájemně propojené, takže když pracují, mohou si vybrat místo či pomůcky, které budou potřebovat. Mohou být ve třídě nebo v menší učebně nebo se uvelebit v knihovně, jak jim to vyhovuje. V tomto dvouhodinovém bloku se vystřídají všechny činnosti a předměty, které se potřebujeme naučit. Procvičíme matematiku, český jazyk, literaturu, geometrii, zkrátka vše, co máme v rámci týdenního rozvrhu zvládnout.
Pak následuje svačina, kdy chodíváme výhradně ven, pokud není úplně škaredě nebo zima. Když zůstáváme ve třídě, ke svačině čtu či pouštím něco zajímavého na interaktivní tabuli. A to je naše jediná přestávka za den. Po svačině nastávají výchovy a prvouka, máme zde nádherný sál na tělocvik, běháme po pastvinách, hrajeme pohybové hry venku, děti milují fotbal. Hudební výchovu protkáváme celým dnem, chodíváme hodně tvořit ven. Pak děti jdou na oběd, který do školy dovážíme. Pak navazuje družina, kdy se jim už věnuje paní vychovatelka, a já mám na starosti administrativu, kterou se v průběhu vyučování vůbec nezbývám. Před prázdninami jsme například razili heslo, že do aktovky patří plavky, a když jsme vyšetřili půl hodinu na konci dne, sedli jsme do auta a jeli jsme se vykoupat na Suchý.
A vy jste klasická základní škola, která musí pracovat podle osnov, nebo jste zaměřením spíše alternativní škola?
My jsme klasická škola, jedeme podle osnov jako jiné školy obdobného typu. Ale je pravda, že využíváme hodně Montessori pomůcek, které jsou úžasné. Spoustu pomůcek si i sami vyrábíme, tiskneme, laminujeme. A děti je mohou kdykoliv použít.
Kromě toho, že u vás nezvoní a nemíváte přestávky, používáš i nějaké odlišné vzdělávací metody, než bývají v ostatních školách?
Systém naší výuky vyplývá z malotřídního vzdělávání. Děti v malotřídkách jsou svědkem učiva ostatních ročníků, takže pochytají spoustu nového. A ač se to třeba nezdá, umí už mnoho dalšího učiva od svých spolužáků. To, co já učím prvňáčky, si podvědomě zopakují druháci, i když u toho dělají něco jiného. Děti zvládají mnohem víc, než po nich my chceme. Nasávají jako houby. Když se podíváme na propracované školské systémy třeba ve Finsku, kde je mají podpořené spoustou analýz a statistik, zjistíme, že to zde dělají dokonce tak, že nemají třídy s třiceti prvňáky, druháky i třeťáky, ale že tyto žáky smíchají do tříd malotřídního typu. Tak, jako se učilo kdysi u nás. V naší škole to nefunguje tak, že bych mohla předstoupit před třídu a říct, ať si otevřou učebnice na straně dvacet a udělají si cvičení. Ne. Každé z dětí má své tempo, já potom nebrzdím děti s nejrychlejším tempem, které normálně pořád musí na někoho čekat, ale ani netáhnu ostatní, protože škola je pro ně moc rychlá a oni nestíhají. Každý také dodělal písanku, jak potřeboval. Ale já potom nemohu logicky mít židli u svého učitelského stolu, protože nesedím, ale pracuji individuálně se všemi dětmi po celý den.
Ve škole ani nedáváme domácí úkoly. Jen pokud je dítě v nějakém učivu slabší, bere si práci domů, aby dokončilo to, co jiní stihli ve škole. Jinak domů nemusí nosit vůbec nic, jen pokud chtějí. A pak mi třeba ráno ukazují, co zvládly. Ale z toho se už můžu jen těšit. Také jsem chtěla, aby mi děti tykaly, což tedy některým rodičům moc nevyhovovalo, ale já nechtěla, aby mi dopoledne říkaly paní ředitelko a odpoledne na mě venku volaly Mončo.
Vaši žáci ani nedostávají známky, neztratí pak třeba motivaci se učit?
Vnímám to právě naopak. V okamžiku, kdy je dítě malé a dělá něco s vnitřní motivací a zájmem, ocenění nepotřebuje. Ale jakmile ho odměníme, vnitřní motivace skončí a už se nikdy nevrátí. Dítě už bude vždy jen čekat, co dostane, a nebude jej zajímat, že se může naučit něco nového. A to je typický úkaz ve školách, do nichž se malé dítě velmi těší, a za půl roku už je nebaví. Takže u nás neznámkujeme, vysvědčení si děti vyrábí samy, i když klasické vysvědčení v obálkách rodičům dáváme. Mně nevadí chyby, chci udělat co nejvíc proto, aby vnitřní motivace u dětí zůstala co nejdéle. Protože to prostě chtějí vědět, chtějí to znát. Žáci se pak hodnotí sami. Vidí, že se zlepšují, nebo naopak. A to je podstatné. U nás za chybu nedostanou, diktáty si opravují sami a já se pak ptám, kolik měl kdo chyb. Počty chyb vůbec nekomentuju. Když jsou z nich smutní, nabídnu jim procvičení v dalším cvičení a oni většinou souhlasí. Nedělají to pro mě, ale pro sebe. A pravidla, která v naší škole máme, děti během pár týdnů přijmou za své.
A co je pro tebe ve vaší škole to důležitější, s čím by měly děti od vás odcházet?
Snažíme se o dvě zásadní věci. První je, aby naše děti ztratily bariéru v tom, umět si cokoliv domluvit s dospělými. Oni jsou teď malí a často se bojí si něco domluvit. A to nechci. Snažím se to prolomit. Se mnou si mohou domluvit cokoliv, třeba i to, že je něco zrovna nebaví a chtějí dělat něco jiného. Snažím se je naučit, že pokud jdu ve slušnosti a s úctou, mohu si domluvit úplně všechno. Viděla jsem, že naše holčička běžela na autobus s rozepnutou aktovkou a vše se jí vytrousilo. A já věřila tomu, že ona přišla a řekla panu řidiči, že ztratila asi půl aktovky, jestli by počkal. A on opravdu čekal, všichni v autobuse čekali, ona si posbírala věci a jelo se dál. A nemusela být ve stresu. A pak mi přijde důležité, že dítě umí přijmout odpovědnost za svoje věci, za svoje vzdělávání. Zavedli jsme sice ve škole deníčky, kam by si mohly děti vše psát, ale téměř nic tam nepíšeme. Protože tolik nevadí, když dítě nějakou věc nepřinese. Ale zapamatuje si, že ji nepřineslo, a pak už ji vždy donese. Děti, které k tomu mají sklony, to zapomenou desetkrát, ale pak už si to ohlídají. Nechtěla jsem, aby věci týkající se vzdělávání dětí táhli jejich rodiče. Mým cílem je, aby zodpovědnost přijaly děti samy. Když si mají přinést plavky, vždy si je vezmou, protože za ty dva roky už pochopily, že je to jen na nich. Takže maminky večer nemusí například odtrhávat čtyři sta kousků toaletního papíru, protože si zítra má dítě přinést ruličku. Snažíme se rodiče vůbec nezaměstnávat. Protože děti mají zodpovědnost za svoje věci, za své vzdělání a pak za svůj život. A pokud si neumím v životě domluvit, co potřebuji, nebudu se nikdy cítit dobře. V naší škole ale děti od ničeho nechráníme. Jen se jim snažíme dát bezpečný prostor, kde si mohou všechno vyzkoušet, poznat svoji cenu. Vyrostou pak samy v sobě a my snad pustíme do světa osobnosti, které si budou věřit.
A co bude, až budou v šesté třídě přecházet na jinou klasickou základní školu? Nenarazí pak?
To je hrozně dobrá otázka a je určitě na místě. Protože tuto otázku si klade většina rodičů, než sem děti dají, a kladla jsem ji i já v rámci naší domácí školy. Protože když jsem učila své dcery doma, panovala tehdy spousty mýtů a legend, jak se děti nezačlení, jsou divné a já nevím, co všechno. Takže ze své vlastní zkušenosti u dvou naprosto odlišných dětí a v jiných časových úsecích mohu říct, že vše proběhlo naprosto hladce. Co se týče školy, máme tu výhodu, že od nás děti odchází v okamžiku, kdy jdou do jiných škol i děti ze všech okolních malotřídek. Z boskovické školy pak zrovna odcházejí děti na gymnázia do primy, jiné děti přecházejí například do matematických tříd, takže vznikne velká migrace a děti nepřijdou do zaběhlého kolektivu. A mění se i učitelé, takže je tam nikdo nebude vnímat jako nějaké vetřelce. Takže se nebojím. Já sama od prvního dne šestého ročníku svých dcer nekontroluju, co se ve škole děje. Ale co potřebují, podepíšu, známky registruji, ale jinak je to zcela na nich. Pokud nesouhlasí třeba s trojkou, musí si ji opravit stejně samy.
Ty sama ses rozhodla před časem učit své děti v domácí škole. Co tě k tomu vedlo?
Když jsme s domácí školou začínali, byli jsme snad jediní na okrese. Všichni, i moji rodiče, nás měli za blázny. Ale člověk si to musel nějak ustát, pokud si byl tím rozhodnutím jistý, a to se děje i teď. Když půjdu s proudem, tak mě to ponese. Ale pokud chci jít proti proudu, a jsem přesvědčena, že je to správné, bude mě to stát spoustu úsilí. My jsme chtěli s manželem přijmout odpovědnost za vzdělání svých dětí, chtěli jsme s nimi trávit čas a snažili jsme se rozpoznat jejich talent. Což tedy dnešní školy nedělají. Mám pocit, že to mají právě naopak. Co ti jde, o to se nezajímáme. Ale co ti nejde, to procvičíme, doučíme, zkrátka se tomu budeme věnovat tak, abychom byli všichni v průměru. Takže ty potom můžeš být skvělý hudebník, úžasný dramatik, ale chemie ti nejde, takže to vše dotáhneme do průměru. Kdybychom to nechali být, ať je ten kluk čtyřkař, a zaměřili se na jeho talent, měli bychom geniálního spisovatele nebo filmového režiséra. Což je hezký úkol pro učitele i rodiče. A já jako rodič jsem to tak chtěla. I když jsem to možná ani neobjevila, možná ano, ale těch pět let jsem s nimi chtěla strávit. A vůbec jsem je o nic neochudila, protože děti měly spoustu kroužků a kamarádů. Při domácí škole byl čas na všechno, počínaje skauty, angličtinou, hrou na hudební nástroje, náboženstvím, přes tanec, sbor a já nevím co ještě. Měli jsme čas nebýt obětí systému a školního stresu.
Kolik k vám v novém školním roce nastoupí dětí a odkud?
Přijde k nám sedm prvňáčků, což je absolutní strop. Místa jsme výhradně nabídli velenovským dětem i s mnoha schůzkami pro rodiče. Pokud možnosti nevyužili, nabídli jsme jejich místa jiným – sourozencům dětí, kteří tu už jsou, nebo těm, kteří se stihli ozvat, než jsme měli plno. Teď se k nám přidávají spíš Boskovičtí. Vzhledem k tomu, že jsme nová škola, děti k nám zatím jen přichází. Zatím nikdo neodchází, takže musíme kalkulovat se všemi místy, s každou židličkou na další tři roky, abychom měli místo pro Velenovské i pro sourozence dětí, které tu jsou. Což je také naše velká priorita, aby rodiče nevozili jedno dítě doprava a druhé doleva.
Říkala jsi, že k vám nastoupí Boskovičtí. Proč si myslíš, že v dnešní době rodiče, a to nejen ti Boskovičtí, vyhledávají alternativy ke klasickým základním školám?
Důvodů asi bude víc. Rodiče mohou dnes vybírat. Chtějí pro své dítě to nejlepší. A pokud takto přemýšlí, budou pak logicky volit mezi různými druhy škol, ať už v jiných městech nebo s jiným zaměřením. Nebo se mohou poohlédnout, jaká vyučující bude zrovna učit mého prvňáka, jak to která malotřídka dělá nebo jen přemýšlet nad tím, že i malý kolektiv může být velká devíza. Pokud se jim nelíbí prostředí, kdy za každé zapomenutí dostane dítě puntík, za pět třídní důtku a za patnáct důtku ředitele, což se dnes běžně děje, prostě musí volit jinak. Já to ale nehodnotím ani nesoudím, chápu, že se ve třídách snoubí hodně dětí a asi dost problémů, ale věřím tomu, že i na velké škole jdou dělat krásné věci.
Takže věříš, že i ve velkých školách je změna přístupu ke vzdělání možná? Jakým způsobem by se to mohlo stát?
Pokud si vysoké školy pedagogické budou vybírat toho, koho si do škol pustí, pokud se ředitelé zaměří více na lidi, které si zaměstnají, a pokud vyučující sami budou mít nějakou filozofii a budou svoji práci dělat srdcem, tak to změnit jde.
I v těch velkých školách?
Ano. Jsem přesvědčená, že i kdybych učila na klasické základce ve třídě s pětadvaceti dětmi, dělala bych to úplně stejně jako teď. I v té třídě máš svou komunitu, s níž to můžeš dělat, jak potřebuješ. Určitě bych musela známkovat, ale to bychom si s dětmi nějak vysvětlili, zřejmě bychom nemohli podnikat tolik věcí, ale snažila bych se to domluvit i tak. Bylo by to o rodičích, ale teď je to o nich taky. Prostě bych se co nejvíc snažila přiblížit příznivému modelu.
A proč myslíš, že to učitelé ve školách takto nedělají?
Nechci dávat všechny do jednoho pytle. Za zavřenými dveřmi velkých škol, se velmi často dějí krásné věci, učí úžasní učitelé. Používají zajímavé metody ve vyučování a děti se tam moc těší. O tom jsem přesvědčená. Ale jestli se ptáš, proč někteří to tak nedělají, možná jsou učitelé unaveni, možná mají nad sebou někoho, kdo je hodně hlídá a nedá jim důvěru. Učení pak berou jako zaměstnání, kdy jen čekáš na odchod domů. Oni by určitě namítali, že jsem nová, dělám to chvíli a mám málo dětí. Ale já tu práci znám, vím, že je to náročné, ale priority si můžu nastavit. Můžu si říct, jestli chci, nebo nechci učit, jestli chci, aby děti do školy chodily rády, nebo ne. Můžu přece odejít, nebo změnit školu, nechat se obohatit novým kolektivem a novými metodami, možnosti zde pořád jsou. Někdo třeba říká, že se u nás sešly dobré děti, ale tak to není. Přišlo jich sem dvanáct, úplně nesourodá skupina. Ale my jsme jim ukázali, že to jde bez ohrožování, povyšování se, soupeření a povedlo se to. Ano, zatím máme málo dětí, ale nebude to tak vždycky. A s pokorou přijímám to, že se možná jednou hodně nadřeme, ale teď to máme takto.
Co vás čeká ve velenovské škole, jaké máte plány?
Aktuálně u nás vzniká venkovní učebna, protože jsme jako jeden ze tří projektů získali finanční podporu od Nadace Partnerství. Jednalo se o projekt Zelené oázy, jehož vypracováním jsme strávili spoustu času. Respektive děti si jej tvořily samy. Takže venku za školou vzniká učebna, takový přírodní vzdělávací prostor a školní zahrada s houpacími sítěmi, ale i třeba s loukou, s vyvýšenými záhony, proutěnými stavbami. Určitě také přemýšlíme nad tím, jak získat víc místa pro děti, jejichž rodiče by měli o naši školu zájem. Samozřejmě nevíme, jak bude zastupitelstvo škole po volbách nakloněno, ale bylo by určitě řešením rekonstruovat zde v obecním úřadě v prostoru nad sálem druhou třídu. Takže bychom mohli mít dvě patnáctičlenné třídy i výtvarnou učebnu, dvě paní učitelky a asistenta. Navýšila by se kapacita celé školy a mohli bychom například zastřešovat i domácí vzdělávání. A náš velký sen je provozovat školu v místě té původní velenovské. Jedná se o krásnou starou budovu, která by se musela sice celá rekonstruovat, ale pro školu je to naprosto ideální místo. Budova je bohužel v soukromém vlastnictví a taky hodně zničená. Ale kdyby se to paní majitelka rozhodla prodávat, snad bychom mohli být na prvním místě. To je můj sen, kterého se nevzdám snad do důchodu.
Vím, že jsi velmi aktivní člověk, kromě školy a dětí jste měly se sestrou na starosti i Zámecké hemžení, aktivně jsi působila v boskovickém mateřském centru. Můžeš shrnout, co všechno jsi vlastně dělala?
Založila jsem boskovický dívčí skautský oddíl Minetaka. Můj manžel Marek založil chlapecký oddíl Nibowaka ještě osm let přede mnou. Byl mi v tom velkým vzorem.Oddíl jem vedla naplno víc než dvanáct let, bylo to takové moje první dítě. Během toho se mi narodily moje dvě první holčičky, takže jsem jezdívala na tábory i s nimi. Potom jsem spolupracovala s mateřským centrem, kde jsem vedla hudebně pohybové aktivity pro děti od dvou let a přidala jsem k tomu kroužek flétniček. Protože jsem věděla, že bych chtěla trošku víc, než mi mateřské centrum umožňovalo, založila jsem hudební školičku, kterou prošlo okolo stovky dětí. Rodiče samozřejmě byli celého tohoto hraní součástí, děti pak později ke mně přecházely hrát na příčné flétny. A do toho jsme se sestrou pořádaly Zámecké hemžení, charitativní akci právě pro podporu mateřského centra. Protože já teď vedu velenovskou školu a sestra dětskou skupinu v Boskovicích, Zámecké hemžení jsme na čas přerušily. Ale myslím, že se k němu zase vrátíme. Taky jsme založili klub rodinného skautingu a každoročně pořádáme skautský tábor pro rodiny s dětmi.
Jak se to dá všechno zvládnout s tolika dětmi? Někdy maminky padají únavou, a to mají jedno, dvě děti…
Já vlastně nevím, žádný recept na to nemám. Navíc spoustu věcí, co zde zazněly, už nedělám. Ale je pravda, že škola není málo a rodina také ne. Je pro mě důležité, aby ani jedno z toho nestrádalo. Asi je potřeba to vše dělat srdcem a také umět odmítat. V okamžiku, kdy se ti narodí první dítě, miluješ ho naplno a děláš pro něj vše. A když se ti narodí druhé, tak tu lásku nedělíš, ale násobíš. A já měla oddíl Minetaka jako první dítě, do toho těch svých pět a teď ještě školu. Je potřeba velké úsilí, to ano, ale já mám velkou oporu, bez které by to nešlo, v manželovi, v našich dětech a velké poděkování patří i babičkám. Mám radost ze všeho, co se zde v Naší škole uskutečňuje. Z dětí, od kterých se hodně učím, a z lidí, kteří dali malé vesnické škole důvěru a podporují nás.
