„Nalezení psi se u nás mají kolikrát lépe než doma.“

Rozhovor s Adélou Adámkovou, která vede Záchytnou stanici pro psy v Boskovicích. Povídaly jsme si o tom, jak stanice funguje, jací psi do ní přicházejí a co dělat s volně pobíhajícími psy.

foto: Martina Vašková

Co mám udělat, když na ulici uvidím volně pobíhajícího psa?

Pokud se jedná o psa pobíhajícího po Boskovicích, můžete jedině zavolat městskou policii a říct jim, kde se pes nachází. Nic jiného bych nedoporučila. Policie má speciální vozidlo na odchyt a umí si se zatoulanými psy poradit. Než přijdou, vznikne sice prodleva, ale odchyt se vždy podařil, i když už pes byl v jiné části Boskovic. Někdy při odchytu pomáhám i já, ale jinak je to práce policie. Společně jsme například před několika týdny chytali labradora, který běhal nahoru a dolů po ulici Komenského, ale bohužel po silnici. Což bylo velmi nebezpečné. Pak běžel přes náměstí až k zámeckému skleníku. Nakonec jsme ho nalákali na mou fenu a já po něm skočila. Takže jsme ho chytli, aniž by strážníci museli použít narkotizační zbraň, kterou už měli připravenou.

Jak mohou lidé poznat, že pes, kterého vidí, je k odchytu? Že například jen neutekl od sousedů?

On i ten pes, který by utekl od sousedů, se nemá co potulovat po městě. Může se pak totiž stát cokoliv. Když psa znáte, stačí jít k sousedům a říct, že jim utekl pes. Ale pokud si člověk není jistý, radím vždy zavolat policii. Samozřejmě je nejlepší se nejdřív přesvědčit, zda majitel psa není třeba za rohem. Také by bylo dobré, kdyby člověk dotyčného psa trochu sledoval, abychom pak věděli, kam běžel. Ale většinou kromě policie nebo mě psy nikdo nenahání. Lidé jen zavolají, kde psa viděli. Ale pozor, naše stanice nepřijímá psy, které by tam někdo dovedl, nejsme klasický útulek. Přijímáme pouze zatoulané psy z území našeho města.

A když policisté psa odchytnou, co se děje dál?

Po odchytu se pes dostane do naší záchytné psí stanice. Strážníci sem psa přivezou a umístí ho do jednoho ze sedmi kotců, z nichž jeden je karanténní. Dají pejskovi granule, vodu a deku a volají mně. No, a pak už je všechno ostatní na mně.

Co to pro vás obnáší? Co všechno musíte zařídit?

Nejprve se dozvím všechny podrobnosti – kde a kdy se pes našel, jestli má čip a obojek, co je to za plemeno a jak se choval při odchytu. Také jestli mám být ostražitá, nebo je pes přátelský. Co nejdříve to jde, nasednu do auta a jedu za nimi. Kolikrát se s policií potkáme ještě v útulku. Zkontroluju zdravotní stav psa. Hledám, jestli nemá nějaká zranění, která by se dala přehlédnout, kontroluji sliznice, jestli nemůže být vnitřně zraněn. Prohlédnu oči, uši, srst. Hledám, jestli nemá parazity, protože bychom ho potom museli dát do speciálního karanténního kotce, aby nám nenakazil ostatní psy. Příchozího psa vždy dáváme do vydezinfikovaného kotce. Když zjistím, že je pes v pořádku, jde ven z kotce a dám vědět dobrovolnicím, které nám chodí pejsky venčit a bez nichž si chod útulku neumím vůbec představit. Pokud má pes čip registrovaný v Boskovicích, policie dohledá a kontaktuje majitele. Pokud ne, psa vyfotím, fotku dám na sociální sítě a čekám, zda si pro něj někdo přijde. A pak mě ještě čeká ještě spousta administrativy. Každý pes má svůj evidenční list, kam píšu, co a kdy jedl a všechny veterinární záznamy. Krmivo jim mohu vydávat jen já, psi jedí granule, konzervy nebo psí kapsičky. Společně se strážníky je vozíme na všechna veterinární vyšetření. A jakmile psi stanici opustí, musím vše vyčistit.

Co se děje se psem přes den, bývá v záchytné stanici sám?

Ne ne, to vůbec. Zakládám si na tom, že se o psy staráme tak, jak bych chtěla, aby bylo postaráno o mého psa, kdyby se náhodou dostal do útulku. A můžu říct, že ti nalezení psi se u nás mají kolikrát lépe než doma. Lidi mi často píšou, jak z fotek psi působí šťastně a spokojeně. Máme celkem pět dobrovolnic na venčení psů, takže se stane, že pes je od rána do večera na procházkách. Také s ním cvičíme poslušnost, jsou ve výběhu, mají spoustu hraček.

Jak dlouho u vás psi průměrně zůstávají?

Záleží, jestli mají čip, nebo ne. Ve vyhlášce města máme, že boskovičtí psi musí být čipováni. Pokud jsou, je to jednodušší, majitele dohledáme a psa vracíme skoro ihned. Když čip nemá, je to potom složitější. Od začátku ledna 2020 bude čipování povinné pro všechny psy, tak se těším, že nám to velmi ulehčí práci. Protože pokud pes čip nemá a není zaregistrovaný v Boskovicích, ani v žádném registru, můžeme jen čekat, jestli si majitel přijde, nebo ne.

A když nepřijde?

Pak musí být každý pes čtrnáct dní u nás. Což je taková povinná karanténa, kdyby se u něj projevila nějaká nemoc. A pokud je zdravý, můžeme jej pak nabídnout do náhradní péče. Což znamená, že mu najdeme nového majitele. S tím podepíšeme smlouvy a předávací protokoly, kde jsou uvedeny všechny informace o daném pejskovi. Ale také to, že majitel nesmí psa týrat a že ve dvouměsíční lhůtě se stále může přihlásit původní majitel, kterému můžeme psa vrátit. A ten nový majitel má pak nárok vrácení veškerých nákladů, které mu vznikly po dobu, co psa měl. Ale to se opravdu nestává. A pokud bychom žádného nového majitele nenašli, náhradním domovem se psům stane naše stanice. Prý zde dříve bývali psi i jeden rok, ale já už nic takového nezažila, nového majitele většinou najdeme velmi brzy.

Vedete si nějaké statistiky, kolik psů vaší stanicí projde?

Průměrně tak jeden, dva psi týdně. Teď, co se o nás víc ví, přijde mi, že přibylo i psů. Od ledna jsme u nás měli třicet čtyři psů.

A jaká je u vás situace právě teď? Kolik pejsků je ve vaší stanici?

Aktuálně máme psa a fenku, které jsme našli spolu mezi Hrádkovem a Boskovicemi. Oba měli stejné obojky, tedy sešitý pruh látky, takže bych řekla, že budou od stejného majitele. Pro pejska už se ozvali dva zájemci. Původně jsme je chtěli udat spolu, jsou na sebe zvyklí, ale fenečku si nakonec necháme, čeká štěňata. Tak jsme se rozhodli, že štěňata odchováme sami a až to bude možné, půjdou s adopční smlouvou do náhradní péče.

A máte nějak vysledované, že psi, kteří u vás skončí, se zaběhli, nebo se jich spíš chtěl někdo zbavit?

Bohužel je to tak, že většina psů je vyhozená z domova. Možná je to tím, že se o nás víc ví a lidé si myslí, že se o jejich psy postaráme. Nevím, jestli to bývalo i dříve, než jsem sem nastoupila, nedokážu to posoudit. Ale na příkladu dvou psů, kteří tu aktuálně jsou, je vidět, že o ně majitel nestál. Fena vypadá, že měla štěňata nedávno, teď čeká další, tak se jich majitel nejspíš raději zbavil. Co se týká zaběhnutých psů, majitelé nám ztraceného psa kolikrát ohlásí ještě dříve, než psa odchytneme. Hledají ho usilovně, a to je pak vše rychle vyřešeno. Ale také se nám stalo, že jsme našli psa, já ještě ten večer dohledala majitelku, která mi napsala, že se ozve. Ozvala se třetí den, ráno přišla na služebnu s tím, že spěchá do práce a psa si vyzvedne až večer. Asi si náš útulek spletla s psím hotelem. Ale podle toho se pak i odvíjí výše pokuty za zaběhnutého psa. Pokud je to nechtěné a vše proběhne, jak má, jedná se o pár stovek. V ostatních případech může být pokuta až deset tisíc korun.

foto: archiv Adély Adámkové

Bývají u vás psi podobné rasy, nebo je to úplně různorodé?

Pokaždé je to jinak. Pokud se k nám dostane nějaké konkrétní plemeno, majitele najdeme. Když se jedná o nějakého voříška, bývá to těžší. Před pár týdny jsme měli křížence ovčáka, asi desetiměsíčního psa, který bez problémů zvládal všechny povely. Byla jsem přesvědčená, že tak úžasný pes musí někomu chybět, a nic. Nikdo se neozval, ale pes už je spokojený v nové rodině.

Jak dlouho záchytná stanice v Boskovicích vlastně funguje?

Zhruba osmnáct let. Dříve byla na Hybešově ulici v areálu Vyšší odborné školy ekonomické. Když se začalo stavět sídliště Na Výsluní, stanice se přesunula vedle areálu Sita, nedaleko lesa zvaného Doubravy.

Kdo ji vybudoval?

Od začátku patří pod město Boskovice, provoz a veškeré náklady hradí Městská policie Boskovice. Nejedná se však o klasický útulek, kam by někdo mohl odložit nechtěné zvíře, slouží pouze k umístění psů, kteří se toulají na území Boskovic.

Jak jste se k práci v záchytné stanici dostala vy?

Moje práce pro útulek začala už před deseti lety. Tehdy, v sedmnácti letech, mě napadlo, že udělám vánoční sbírku pro psy. Sice jsem moc nevěřila, že by někdo něco dal, ale nakonec vánoční sbírku děláme už deset let a je z ní krásná tradice. Lidé nám darují krmení, pamlsky, deky, podložky, zkrátka hmotné potřeby pro psí stanici. Díky pořádání sbírky si mě lidé s útulkem často spojují, takže už dříve se stávalo, že mi volali, co mají dělat, když odchytli psa. Já jsem jim ale pomoct nemohla, jen poradit, ať se obrátí na policii. A dalším důležitým pojítkem bylo to, že manžel dělá u městské policie. Takže se to tak najednou semlelo, bývalý správce zrovna skončil, a já se musela rozhodnout v podstatě z týdne na týden. Neměla jsem moc času na rozmyšlenou, jsem jsem na rodičovské dovolené, doma mám čtyři děti. A to bylo zrovna loni v prosinci, okolo Vánoc, tou dobou tam bylo docela dost psů. Říkala jsem si, co se s nimi stane, když tu práci nevezmu… No, a tak jsem se stala od loňského prosince správcovou boskovické záchytné psí stanice.

A co se od vašeho příchodu změnilo?

Vlastně všechno od základů. Dříve se tam správci střídali, fungovalo to různě. O psy se hodně staraly dobrovolnice, což tedy dělají naštěstí pořád. Zásadní je pro mě komunikace s policií, a protože je můj muž strážník, například psy předáváme společně, velmi mi ve všem pomáhá. Jsem za to moc vděčná, mám tak přehled, kam psi jdou, komu je předáme. Dříve to fungovalo tak, že lidé jen zavolali městské policii a oni jim psa spolu se smlouvami vydali. Správce vlastně ani nevěděl, kam pes jde.

Sleduji facebookovou stránku vaší stanice, kam velmi často dáváte fotky psů s vámi a sdílíte jejich příběhy. To asi taky dříve nebylo, ne?

Facebook a webové stránky stanice fungují už několik let, web spravují dobrovolnice. Ale já chtěla, aby se o naší stanici a psech vědělo ještě víc, přišlo mi to důležité. Proto se sociálními sítěmi hodně pracuji. Neznámí lidé se mi pak často ozývají, píšou mi, že u nás pejsci vypadají šťastní nebo že je třeba chtějí venčit, to mám až tři telefonáty týdně. Ale teď žádné dobrovolníky nehledáme. Navíc to není tak jednoduché, je potřeba sepsat smlouvu s městskou policií a dodržovat řadu bezpečnostních opatření. Ale lidé nám určitě víc volají a zajímají se, takže psi jdou většinou po karanténě hned do nového domova. Díky Facebooku si třeba našla jedna naše fenka nový domov až v Havířově. I kvůli propagaci jsme na jaře pořádali výtvarnou soutěž pro děti, abychom je nalákali na den otevřených dveří naší stanice. A lidí přišlo opravdu dost. Já jich čekala jen pár. Nakonec jich přišlo okolo stovky, zajímalo je, jak to u nás funguje, a já si vzala kontakty na případné zájemce o psy.

Na fotkách z útulku často fotíte psy s vašimi malými dětmi. Nebojíte se, že se jim může něco stát?

Ze začátku musí být člověk ostražitý a hlavně musí používat zdravý rozum a nebýt úplně hrr. Musíte se se psem seznámit nejdříve opatrně přes kotec, přes vodítko, pak se dívat, jak pes zareaguje, když kolem něj proběhne dítě. Jakmile zjistím, že je pes v pohodě, vezmu jej na procházku ven nebo na náměstí, aby si zvykl. Ti psi byli kolikrát celý život jen na zahradě, u nás potom opravdu ožijí. Ale stalo se, že se po mně ohnal pes a já musela na pohotovost, ale po pár dnech to bylo dobré. Jednou jsme měli psa, k němuž jsem nemohla ani já. Pokousal paní, která se jej pokoušela odchytit, i strážníka, který ho přivezl, a po čtrnácti dnech už byl na utracení, protože k sobě nepustil nikoho do kotce. Naštěstí se ozval původní majitel až někde z Hlinska, kterého pes poslouchal na slovo. Jinak se nebojím, nepřemýšlím dopředu, co všechno by se mohlo nebo nemohlo stát. To bych tu práci nemohla dělat. Děti beru většinou s sebou, ony se tam velmi těší. Už když do útulku jedeme, hádají se, jestli to bude pes, nebo fena a jaká jim dají jména. No a když pejsci odjíždí, tak pláčou, ale to já taky, i když jsem samozřejmě ráda, že mají nový domov.

Říkáte, že psi jsou u vás šťastní. Myslíte, že například těch čtrnáct dní, které u vás stráví, je může změnit? Nebo jim pomoct?

Určitě ano, obzvlášť pokud jsou to mladí psi. U nich je velmi důležitá socializace už od štěňátka, aby si vlastně zvykli úplně na všechno. A to my se jim snažíme ukázat. Setkají se s ruchem města, auty a hlavně s dětmi, takže za těch čtrnáct dní od nás odcházejí docela spravení, ale je důležité nenechat je být a pracovat s nimi. Stejně tak důležité je ukázat psovi, že vám může důvěřovat, a on si rychle zvykne. Což tedy jde u staršího psa hůř. Ti už bývají poznamenáni špatnou zkušeností, ale jde to i tak. My tím, že jsme v blízkosti silnice na western, kde je ruch, chodí zde lidi, psi, jezdí kola i auta, tak je vystavujeme různým situacím. Samozřejmě si umím představit lepší místo pro naší stanici než u skládky, ale asi by mohlo být i hůř.

Jaké máte s vaší psí stanicí plány?

Pro nás je teď zásadní odchovat štěňata, zvládnout porod fenky, která je teď v útulku. Sehnat nějakou porodní bednu, zařídit vhodné místo pro porod a po osmi týdnech najít majitele pro štěňátka, kterých má být pět. V prosinci zase počítáme s vánoční sbírkou pro pejsky a na jaře s nějakou akcí pro děti. Nápadů mám mnoho, ale času na realizaci už méně.

Vy sama máte psa, s nímž tancujete. Stíháte to všechno pořád i přes práci v útulku a péči o děti?

Ano, pořád tancuji se svou Nessie většinou na plesech, karnevalech, dětských dnech. Přes léto se s ní snažím zvládnout alespoň dvoje závody. Se psy jsem vždy sportovala, na cvičáku jsem vedla různé lekce pro psy. S manželem také ve školách a příměstských táborech přednášíme o odchytu psů. Do toho všechno budu v dubnu dodělávat veterinu. Ale se psy jsem odjakživa, mám je ráda odmalička, dokonce prý moje první slovo bylo pes.

další rozhovory