Krajiny Boskovicka: Křetínská kotlina

Srpen je vhodným měsícem k seznámení se s Křetínskou kotlinou. Kdo by neznal přehradní nádrž Křetínka, jedno z rekreanty nejvyhledávanějších míst Boskovicka? Ale ruku na srdce, kdo z vás byl někdy pěšky na stráních nad Křetínkou a podíval se na přehradu tak trošku z ptačí perspektivy? A že ty pohledy z různých stran stojí za to!

foto: Hynek Skořepa

V průběhu roku zdejší krajina mění barvy. Od šedi předjaří, kterou za sucha ruší bělavá pole na opukovém podloží. Až na okraj Křetínské kotliny totiž z Čech zasahuje Česká křídová tabule, budovaná písčitými usazeninami druhohorního moře. Šeď brzy střídá jasná jarní zeleň, doplněná žlutí kvetoucích pampelišek a sněhobílou barvou kvetoucích trnek. Počátkem léta se ve zrajícím obilí modrají chrpy polní, a když obilí vystřídají strniště, na loukách dominují bělavá květenství řebříčků. Podzimní mrazíky spustí barevné hýření listnatých stromů u cest i na okrajích jinak většinou jehličnatých lesů. První poprašek sněhu pak zvýrazní kontrast polí a mezí.

Tam, kde je na příkrých svazích na opukách jen mělká vrstvička půdy, vytváří se tzv. bílé stráně. Tráva a křoviny se střídají s místy téměř bez vegetace, s obnaženým podložím. Jen sem tam zavoní trs mateřídoušky, i když jí ubývá, jak stráně zarůstají křovinami. Dávno pryč jsou časy, kdy se na nich pásávaly kozy chudých chalupníků z okolních vsí. A okolní pole jsou plná kamení, které už celá léta nikdo nevybírá. Ono ho zde bývalo vždycky dost, ne nadarmo se polní trať nad Dolním Poříčím nazývá Štěrky (či Ščerky). Opuky se snadno rozpadají. Slovo opuka geologové jen neradi přiřazují jako nepřesný ekvivalent ke skupině písčitých hornin (slínovců). Já se ho ale budu držet, protože je výstižný. Zavedli ho již před staletími kameníci pro kámen, z jehož takřka pravidelných kvádříků stavěli románské stavby, třeba rotundy. Celá románská Praha byla z opuky, v některých tamějších domech zůstalo románské patro zachováno v podobě sklepení.

foto: Hynek Skořepa

Okraj České tabule nad údolím Křetínky je mírně zvednutý, dokonce tam lze vidět tzv. kuesty. Kuesta (termín pochází ze španělštiny) je asymetrický hřbet s jedním svahem pozvolným a druhým příkrým. Ten pozvolný je rovnoběžný s vrstvami usazených hornin, ten příkrý prořezává horninový sled napříč. Svitavsko, Orlickoústecko a Moravskotřebovsko jsou doslova krajinami kuest. Nejlepší představu o tom, co je to kuesta, si nejspíš uděláte, když projedete autem Hřebečským tunelem mezi Svitavami a Moravskou Třebovou. Jestliže kuesta Hřebečovského hřbetu je velmi výrazná a táhne se od jihu směrem k severu, kuesty nad Křetínskou kotlinou jsou dobře maskovány a dlouho unikaly pozornosti. Teprve před několika lety je odhalil geomorfolog dr. Mojmír Hrádek a popsal třeba v publikaci Přírodní poměry Boskovicka (2008). Směřují totiž od severozápadu k jihovýchodu a nejsou moc výrazné, i když svými čely (oněmi příkrými svahy) spadají prudce do Křetínské kotliny.

Podloží pískovců pak tvoří tmavé amfibolity letovického krystalinika, které zejména pod přehradní hrází nádrže Letovice (Křetínka) vytvářejí výrazné skály. O amfibolitech a o tom, co je to krystalinikum, jsem před časem psal v textu věnovaném Bohuňovským skalám. V krystalických horninách jsou dokonce i v rámci samotné Křetínské kotliny zaklesnuty křídové (druhohorní) usazeniny. Podobným blokem pískovců je také nejvyšší bod Křetínské kotliny, 547 metrů vysoký Fadrnák (též Padrnák či Brablencův kopec) mezi Křetínem a Vřesicemi. Jeho temeno je plošinou, jejíž vznik byl podmíněn vlastnostmi hornin (různé druhy pískovců) a erozí.

Křetínská kotlina je jakousi „minikrajinou“, tento okrsek v rámci Nedvědické vrchoviny v geomorfologickém (horopisném) členění zaujímá plochu jenom necelých 9 km2. Vzhledem ke svažitému terénu a málo úrodným půdám se však vyznačuje pozoruhodnými relikty středověkého využívání krajiny. Zvlášť při pohledu z dálky vynikají pásy mezí, porostlé stromy či křovinami.

Z hlediska horopisného členění náleží Křetínská kotlina k Hornosvratecké vrchovině a je tedy součástí Českomoravské vrchoviny. Hornosvratecká vrchovina se skládá ze dvou podcelků – vyšších a známějších Žďárských vrchů, a Nedvědické vrchoviny. A právě Nedvědická vrchovina zasahuje ze západu na Boskovicko hned několika svými okrsky (kromě Křetínské kotliny ještě Kunštátská vrchovina, Sýkořská hornatina či Olešnická kotlina).

foto: Hynek Skořepa

Nemohu již pamatovat, jak vypadalo údolí Křetínky před rokem 1979, kdy byla uvedena do provozu stejnojmenná vodní nádrž. Byl jsem v té době batole. Moje maminka však občas vzpomíná, jak se za mlada vracívali loukami z Křetína do Letovic. Těsně před vstupem do města se údolí zúžilo a sevřely ho skály. Ty skály jsou vidět pod hrází přehrady dodnes, ale projít tudy již nelze.

Vlhké louky kolem potoka Křetínky byly koseny a seno se z nich po staletí sváželo do jednoho z hospodářských dvorů letovického panství, na Svitavici. Mohutná stavba dnes stojí jen kousek od hladiny přehrady a slouží rekreantům. Když jsem před lety procházel fondy velkostatků v depozitech Moravského zemského archivu (tenkrát ještě v detašované badatelně na kunštátském zámku), narazil jsem náhodou ve fondu F 37 Biskupice u Jevíčka pod inventárním číslem 632 na rejstřík sklizně sena a otavy (Heu und Grummet Fechsung) z roku 1830. Nevím, jak se ten dokument mezi biskupické archiválie zatoulal, ale když jsem četl jména panských dvorů, hned jsem věděl, že jde o statek Letovice. Těch dvorů bylo v té době na Letovicku šest. Jeden přímo v Letovicích (u zámku), pak zmíněná Svitavice (Switawitzer Hof), zbývající v okolních vesnicích (Slatince, Trávníku, Vanovicích a Míchově). Jestliže senoseč u nás probíhala obvykle v červnu (jen v horských oblastech později), otava se kosila právě v srpnu, po žních. Z dětství se mi vybavuje říkanka: Sysel seče otavu, myška pohrabuje, zajíc na vůz nakládá, liška ušlapuje. Dnes však všechny tyto činnosti zvládnou stroje, jaké říkanky máme vyprávět dětem?

další seriály