Ondřej Dostál: Sochy ve městech potřebujeme

Letošní ročník festivalu Boskovice byl výjimečnější, než se mi na první pohled zdálo. Celkově je pro nás, co ve městě žijeme, tento festival důležitější, než si sami uvědomujeme. Letos tu výjimečnost způsobila drobnost – pro někoho možná nikterak výrazná, pro někoho možná iritující a pro někoho možná opravdu důležitá jako podnět k zamyšlení. Snad poprvé v historii festivalu opustily čistě umělecké formy muzeum a vnikly do veřejného prostoru. Někde nenápadně, někde vyzývavě, ale stoprocentně v ulicích.

Pavlína Kvita: Torzo (2018), sklocementPavlína Kvita: Torzo (2018), sklocement   foto: Tomáš Znamenáček

Pracuji v Brně a projekt sochy v ulicích a debaty o sochách v kampusu Masarykovy univerzity beru jako samozřejmou součást života v tomto městě. Ovšem v Boskovicích? Sochy v ulicích? Jak osvěžující. Do této doby jsem si neuvědomoval, jak moc sochy v našem městě potřebujeme a jak mi chybí. Vlastně jak moc je potřebujeme ve všech městech. A jak nám globálně chybí.

Nesnáším klišé a někdy i rádoby přechytračelé texty znalců umění. Chápu jejich práci, vážím si jí, ale mimo oborové časopisy se dost často jedná jen o povýšené texty plné cizích slov. Zároveň nesnáším laické otázky typu: „A co to vlastně je?“ Když přijdu k obrazu, tak se většinou také neptám: „Co to jako je?“ Možná se někdy stačí podívat – bez předsudku a s vlastním citem si říct: „Ano, to se mi líbí, i když nevím proč.“ On ten náš mozek umí víc než jen zajít do supermarketu a pustit televizi. On má v sobě zakódováno jakési vyšší estetično. Jen mu nechat prostor, aby se mohl projevit a mohl nám to ukázat.

Socha je uměleckou formou, proto očekávanou reakcí je interakce autora a diváka. Při umístění v exteriéru může na sochu reagovat nejen milec umění či zájemce (což se stává často v galerii nebo v muzeu, kam návštěvníci míří za tímto cílem), ale i kdokoliv, kdo sochu uvidí. A zde je schovaný zásadní bod spojený s instalací sochy ve městě. Socha se totiž stává součástí veřejného prostoru. Toho prostoru, který je pro všechny a všichni jej mohou v mezích pravidel využívat.

A můžeme se zeptat zcela pragmaticky: „Co nám sochy tedy přinesou?“ Můžeme být hyperpragmatičtí a bavit se, kolik peněz to stojí a jaká rizika to přinese. Pak ale nikdy žádnou sochu nikde nepostavíme. Jenže on to může být pragmatismus, který trochu pootočíme. Kvalitní socha ve veřejném prostoru totiž přináší estetickou hodnotu, zvyšuje zájem o veřejný prostor jako takový a možná zvyšuje i komerční hodnotu daného místa. Kdo by nechtěl mít před oknem kupříkladu Michelangela či Augusta Rodina.

Soch by nemělo být mnoho, dobrého jako šafránu. Právě to málo, které je cenné, přináší hodnoty, které podvědomě vstupují do myslí občanů. Ti je začnou brát jako standard a možná nevědomě zvyšují svoje znalosti i cit pro umění. Sochy v ulicích tak hrají roli kultivátorů. Zkvalitňují nejen veřejný prostor, ale i naše životy. I když s tím někteří mohou bojovat a odmítat to.

Sochy ovšem nemusí jen kultivovat – mohou šokovat, vyvolávat kontroverzi nebo klást otázky. I to do našich životů patří. Neměl by to být prvoplán, nýbrž umně vystavěná kurátorská konstrukce. I takové sochy by se k nám hodily. Nebylo by krásné debatovat o pocitech ze soch zkrášlujících Plačkovu ulici nebo Masarykovo náměstí? Nebo dokonce kruhový objezd při vjezdu do města? Třeba bychom se cítili lépe než při pohledu na poutač nejmenovaného obchodního řetězce. Ten se totiž nezáměrně stal takovou smutnou sochou, o které však raději nechci ani přemýšlet.

další názory a komentáře