Dne 21. května 1918 napsal Alois Jirásek dopis starostovi Boskovic Josefu Kirchmannovi, v němž jemu i obecnímu zastupitelstvu vyjadřuje poděkování za udělení čestného občanství města. Stalo se tak 16. května 1918 – rok po sepsání manifestu, v němž čeští spisovatelé apelovali na politickou reprezentaci, aby hleděla zájmů národa, a nikoli osobních.
Spisovatele Aloise Jiráska jistě není potřeba zvláště představovat, každý si jistě ze školy pamatujeme některé z jeho děl a snad každý někdy v životě – ať už díky, či navzdory povinné četbě – nějakou jeho knihu přečetl. Popularitě Jiráskova díla spíše neprospělo protežování jeho díla za minulého komunistického režimu. Nicméně snad v každé rodinné knihovně lze najít jeho knihy, či dokonce souborné vydání jeho díla.
Alois Jirásek se narodil 23. srpna 1851 v Hronově, pocházel ze starého selského rodu. Po studiích na gymnáziu uvažoval o malířské dráze (měl výtvarné nadání), nakonec se rozhodl pro studium historie na pražské filosofické fakultě. V Praze se seznámil s významnými osobnostmi – z výtvarných kruhů s Alšem, Myslbekem, Liškou, z literárních kruhů s Vrchlickým a dalšími. Po ukončení studií učil na gymnáziu v Litomyšli, později (od roku 1888) v Praze v Žitné ulici. Vedle své činnosti učitelské se věnoval soustavně i činnosti literární. Ve svých románech, povídkách a později i dramatech zpracovával témata z českých dějin, zejména z období husitského hnutí, pobělohorské protireformace a národního obrození. Nespornou jeho výhodou při beletristickém zpracování těchto témat bylo historické vzdělání, nadto se vždy o prázdninách vydával poznávat místa, o nichž se ve svých dílech chystal psát. Po vzniku ČSR se Alois Jirásek stal členem Revolučního Národního shromáždění a v letech 1920–1925 byl senátorem za pravicovou národně demokratickou stranu. Později se stranil veřejnosti a ztrácel i zájem o politické dění. Zemřel 12. března 1930 v Praze.
Jmenování čestným občanem Boskovic bylo motivováno spíše politickým aktem než jeho literárním působením a bylo schváleno městským zastupitelstvem právě rok po sepsání Manifestu českých spisovatelů z května 1917, jehož byl Jirásek čelným signatářem a patrně se i podílel na redakci textu. (Mimochodem, první čestné občanství za účast na Manifestu udělil Aloisi Jiráskovi Tišnov, v srpnu 1917.) Je trochu paradoxní, že se při tom zapomnělo na hlavního hybatele a iniciátora tohoto manifestu Jaroslava Kvapila, tehdy ředitele činohry Národního divadla v Praze, který byl členem Maffie, konspirační organizace českého domácího odboje, založené Edvardem Benešem. (Její název byl vzat od sicilské mafie, jejíž organizovanost zakládající členové české Maffie obdivovali).
Manifest českých spisovatelů z května 1917 byl apelem na české politiky, poslance v říšské radě, aby si nezadali s monarchií a nekřížili plány zahraničního i domácího odboje vlastním závazným prohlášením k podpoře habsburské dynastie. V předvečer jednání říšského sněmu, svolaného na 30. května 1917, Jaroslav Kvapil po poradě s dalšími spisovateli sepsal manifest adresovaný českému poselstvu na říšské radě:
Českému poselstvu na říšské radě! Obracíme se k Vám, pánové, ve velké době našeho národního života, v době, za niž všichni budeme odpovídati celým staletím. Obracíme se k Vám, k poselstvu českého lidu, dobře vědouce, že my čeští spisovatelé, osobnosti v našem životě veřejně činné a známé, máme nejen právo, nýbrž i povinnost, mluvit za rozhodnou většinu českého světa kulturního a duchovního, ba i za národ, jenž sám promluviti nemůže. Co nejdříve sejde se říšská rada a politickému zastupitelstvu českého národa naskytne se poprvé za války příležitost, aby z její tribuny projevilo všechno, co se dosud projeviti nemohlo ani tiskem, ani jiným veřejným způsobem. … Nuže, pánové, aspoň tam buďte pravdivými mluvčími svého národa, aspoň tam povězte státu i světu, co Váš národ chce a na čem trvá! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin způsobem nejrozhodnějším a nejobětavějším, neboť nyní rozhoduje se o českém osudu na celá staletí! … Teď však se otevírají brány rakouského parlamentu, a politickým zástupcům národů poprvé se naskýtá příležitost, aby, budou-li chtíti, svobodně mluvili a jednali. Cokoliv řeknou a cokoliv ujednají, uslyší se nejenom doma, nýbrž i v celé Evropě, ba v zámoří. Na Vás pánové, jakožto na mluvčí českoslovanského národa pohlížeti budou dnešek i budoucnost, a není sporu, čeho po Vás žádají. … Evropa demokratická, Evropa národů svéprávných a svobodných jest Evropou zítřka a budoucnosti. Národ žádá po Vás pánové, abyste byli s touto velkou dějinnou chvílí, abyste jí věnovali všechny své schopnosti, abyste jí obětovali všechny jiné zřetele, abyste v té chvíli jednali jako mužové nezávislí, mužové bez všelikých závazkův a prospěchův osobních, mužové svrchovaného mravního a národního vědomí. Nedovedete-li učiniti zadost všemu, čeho národ po Vás žádá a co Vám ukládá, vzdejte se raději svých mandátů, prve než na říšskou radu vejdete, a odvolejte se k své nejvyšší instanci: k svému národu! V Čechách a na Moravě, v květnu 1917.
Manifest byl rozeslán po Čechách a Moravě a hromadně podepisován. 17. května 1917 vyšel v pražském týdeníku Národ Kvapilův úvodník, v němž manifest komentoval a obhajoval postoj spisovatelů – to, že apelem na poslance zasahují do politiky. V deníku Večer vyšel manifest ještě týž den v plném znění a následující den v Národní politice. K 17. květnu 1917 podepsalo manifest kolem sto třiceti spisovatelů, celkem pak dvě stě dvacet dva, v čele s Aloisem Jiráskem. Manifest podepsali natolik rozdílné osobnosti jako bratři Čapkové, Z. Nejedlý, I. Olbracht, J. S. Machar, A. Sova, Emanuel z Lešehradu, O. Březina, J. Deml a další. Viktor Dyk poslal svůj podpis z vězení, naopak nepodepsal Petr Bezruč – z obavy před uvězněním, neboť se nedávno z vězení vrátil (trest dostal za protihabsburskou báseň, kterou nenapsal). Své podpisy připojili i historikové – V. Novotný, A. Sedláček, K. Krofta a představitelé dalších oborů: literární kritik F. X. Šalda, literární historik A. Novák, archeolog L. Niederle, lékař J. Thomayer a další. S boskovickým regionem je spjat jeden ze signatářů R. Bojko, který však tehdy žil a tvořil v Napajedlích; zde se výrazně zapsal do historie města a 29. října 1918 na shromáždění lidu oznámil vznik samostatného československého státu.
Manifestem spisovatelé dosáhli toho, že se Český svaz na říšském sněmu vyjádřil „o domáhání sloučení všech větví českoslovanského národa v demokratický český stát“. Osobní statečnost českých spisovatelů tak přiměla české poslance, aby konečně tlumočili názory celého národa. Dosáhli tak sjednocení české domácí i zahraniční politiky, což přispělo k prosazení Masarykem upaltňovaného práva na sebeurčení českého (a slovenského) národa.
Jaroslav Kvapil, autor manifestu, s odstupem let napsal ve svých pamětech: „Měl opravdu náš spisovatelský projev ten rozhodný a vůdčí vliv na zásadní změnu politické taktiky české? Měl především vzácné štěstí, že přišel včas a že přišel vhod těm, kdož v lůně české politiky cítili nesnesitelnost dosavadních taktických rozpaků…“
