Pavel Ambros: Otec Špidlík, interpret moderního umění

V Galerii Otakara Kubína byla v sobotu 23. března zahájena výstava s názvem Slovo a obraz: Otec Špidlík, interpret moderního umění. Autorem výstavy je Jan Jemelka, výstava je další z akcí věnovaných 100. výročí narození Tomáše kardinála Špidlíka a potrvá do soboty 13. dubna, kdy proběhne v 15 hodin zakončení s videoprojekcí Krásné slovo Otce Špidlíka. Úvodní slovo na vernisáži pronesl ředitel Centra Aletti v Olomouci Pavel Ambros, jehož úvahu jako pozvánku na výstavu publikujeme.

foto: Vladimír Friš

Vykládat moderní umění – tlumočit obrazy do jazyka a slova – to si nějak představit umíme. Ospravedlnit jej v jeho samotné podstatě je oříšek jiný. Ospravedlnit neznamená přijít s nějakou novou teorií, která se pokouší objasnit fakta. Znamená vstoupit do samotné existence umění – a rovněž do srdce umělce. Je zde svět a srdce: to je dílna, kde umělec tvoří. Srdce každého člověka, podobně jako vesmír, jsou nekonečně veliké a nekonečně malé. A v této nepatrnosti a v této propastné velikosti je tajemství umělcovy dílny.

Co to znamená, že otec Špidlík moderní umění nejen interpretoval, ale i ospravedlňoval? Můžeme se na to podívat z jednoho hlediska, které je v Boskovicích zvláště příznačné.

Jsem tím, jaké úvahy rozvíjel můj otec a jak se modlila má matka.
Jsem plodem namahavé dřiny mých předků.
Jsem vyústěním jejich snů, jejich neduhů, jejich uzdravení.
Jsem vyústěním jejich lásek, zápasů, dokonce i jejich kleteb a hříchů.
Jsem pokračováním jejich východů i západů slunce,
    jejich nelítostných zim, jejich nabuzených jar,
    jejich horkých letních dnů, jejich tichých podzimů.
Jsem jejich zrození i umírání.
Vědci hovořívali svého času – kdoví, jestli tomu
    tak ještě je – o dědičnosti, o chromozómech a genech.
    Tak se tím nezabývám. Jsem přesvědčen, že ve mně,
    v mém bytí a jednání je přítomno všechno, co prožívali,
    v čem neuspěli, kde vítězili ti, co žili přede mnou.

A pak dodává jednu překvapivou věc:

Živě cítíme, že jsme tím, čím jsme, i z toho důvodu,
    že naši předkové byli takoví, jací byli.
Naše víra má také zabarvení jejich víry.
Naše naděje má sílu jejich naděje.
Naše láska má také mohutnost jejich lásky.
Naše svoboda nese odstíny jejich svobody
    více či méně v sobě rozjasněné, zakalené či malebné.
Musíme je poznávat, abychom lépe rozuměli sobě samým.
Musíme, jak se říkalo ve středověku,
    vystoupit na jejich záda, abychom viděli dále.

Co to znamená – vidět dále? Nacházet ve věcech jejich nejvlastnější smysl a dát lidem novou schopnost se k němu vydat. Křesťan je člověk, který rozumí svému životu z jeho dovršení. Stejně jako bohoslužba, i umění přichází skrze stále očišťovanou inspiraci k nám jako Slovo, které otevírá to, čím se Bůh pro nás může stát a stává. Tento svět je nezměrný a neproniknutelný. Nemůžeme jej vlastnit. To, co můžeme, je zahlédnout jakési probleskování v dáli. Vesmír a srdce každého člověka jsou nekonečně veliké a nekonečně malé – jsou jedinou dílnou, v níž nikdy nemůžeme se zmocnit Boha, ale můžeme poznávat, že je Bohem s námi. Vidět dále znamená bdělost, která ze svého srdce i ze světa kolem nás nezničí čekání na druhý Kristův příchod.

další názory a komentáře