Tomáš Trumpeš: Naděje Jednoho světa

Festival Jeden svět probíhal ve druhé části uplynulého týdne v boskovickém kině Panorama. Projekce dokumentů o lidských právech doprovodilo hned několik zajímavých besed, které moderoval Tomáš Znamenáček. Témata byla různá, vždy naléhavá, příběhy a zpracování mnohdy drsné. Především díky výborným hostům je ale vyznění festivalu jednoznačně pozitivní.

Hostem debaty na téma dezinformací byl František Trojan z projektu zvolsi.infoHostem debaty na téma dezinformací byl František Trojan z projektu zvolsi.info   foto: Tomáš Trumpeš

Propadnout beznaději a nedůvěře přitom může být docela snadné, ať už se zabýváte vylhanými zprávami a jejich šířením na internetu, pečujete o osoby s poruchami kognitivních schopností a sledujete, jak jich přibývá, nebo pozorujete zmanipulovaný virtuální svět sociálních sítí.

Poselství hostů boskovického Jednoho světa vyznívalo pozitivně už jen tím, že setkat se s lidmi, kteří nerezignovali, uchovali si víru ve smysl svého počínání a dělají společensky prospěšné věci, je samo o sobě povzbudivé. Zejména když se jedná o lidi, kteří dokáží přiznat svá pochybení, své slabosti, případně říct prostě: Nevím.

Různost témat i prostředí, která dokumenty přestavily, byla dost široká, a tím se nejlépe naplnil samotný název festivalu. Po jeho absolvování si můžeme zase o něco lépe uvědomit tu prostou a přitom mnohdy tak popíranou skutečnost – ano, svět je opravdu jen jeden. A je propojený asi víc, než kdy byl. O to důležitější je, abychom nebyli lhostejní a líní. Ten jeden svět má totiž stále řadu obrovských problémů a ani v naší bohatší a vyspělejší části není zdaleka všechno vyřešené. Navíc se rozhodně nemůžeme chlácholit tím, že nám nehrozí úplně nová rizika – ať už společenská, ekologická, sociální, politická či zdravotní.

Víru v jeden svět deklarovali už Komenský, Čapek a samozřejmě mnoho dalších univerzalistů. Paradoxně je zpochybňována právě dnes, kdy je více než zřejmé, jak moc na nás mohou dopadnout problémy, které jsou nám na oko vzdálené. A kdy máme také nejmenší možnost tvrdit, že o nich nevíme, a tudíž se nemůžeme cítit spoluzodpovědní za jejich nápravu.

Naděje Jednoho světa by mohla spočívat i v tom, že stejně jako se globálně šíří nejrůznější negativní jevy, může se globálně šířit i solidarita, zájem o druhé a každý dobrý nápad na řešení toho, co tento jeden svět trápí. Festivalové filmy zároveň ukázaly, že nestojíme před dilematem, jestli řešit globální problémy světa, nebo rezignovat. Každý jsme v jiné situaci a máme před sebou jiné výzvy. Někdo se dokáže postarat o blízkého člověka, který onemocněl Alzheimerovou chorobou, někdo se snaží vysvětlovat rizika internetu těm, kteří jsou jím ohroženi, někdo se prostě jen začne zajímat o děti vyrůstající v neutěšených poměrech.

A někdo uspořádá festival, na kterém se lidé potkávají, debatují a sdílí své obavy a zkušenosti s naším společným jedním světem. I v tom je naděje. Místním kinařům proto patří velký dík, že Jeden svět do Boskovic přivedli. Bylo by pro ně asi jednodušší přidat pár dalších projekcí blockbusterů, namísto energeticky jistě velmi náročného uspořádání akce s menším potenciálem prodaných sedaček a popcornu. Diváků Jednoho světa však určitě nebylo méně, než je pomyslná hranice smysluplnosti, a ještě pozitivnější je, že mezi nimi bylo dost mladých lidí, kteří se zajímají a nebojí se diskutovat.

Takže věřme, že Jeden svět bude v Boskovicích pokračovat i v dalších letech a kino i díky němu bude kromě generování tržeb plnit i své hlavní poslání – přinášet důležité kulturní a společenské podněty, jak se na veřejnou kulturní instituci sluší.

další názory a komentáře