Ondřej Sabol: Terapie filmovým objetím

Čeští diváci se v posledních měsících houfně přejídali velkolepě povrchním filmem o slavném Freddiem Mercurym. Na hranolkách s kolou se ale nedá žít věčně. Chce to něco výživnějšího, co skutečně zasytí. Pro všechny diváky, kteří prahnou po opravdu hutné stravě, je tady neokázalá Roma Alfonso Cuaróna, pojednávající o věcech nejpodstatnějších. O dětství, rodině, velkém domě a služce Cleo, která pravidelně drhne dvůr od psích výkalů, zpívá ukolébavky dětem před spaním a vaří heřmánkový čaj pro doktora Antonia, vládce domu. Zkrátka vytváří domov.

Roma je film, který voní, ševelí a zurčí. Alfonso Cuarón se ve svých téměř šedesáti letech vrací do dětství a vytváří fresku překypující životem. Mexiko City 70. let v jeho pojetí diváka opájí podobně jako procházky v lesích Cameronova Avatara. Někdy nechává Cuarón postavy doslova ztratit se v prostředí – v rušných ulicích, monumentálním kině, venkovské krajině či zablácené vesnici. Divácká pozornost v těchto momentech opouští sledované postavy, jejich přítomnost někde blízko sice tuší, ale nechává se omámit vším, co se děje kolem nich.

Stejnou metodu využil režisér i ve svém strhujícím dystopickém filmu Potomci lidí, kde skrze ni vytvářel nepříjemné napětí. Postavy v ohrožení života se nám najednou ztratí z dohledu, my slyšíme jen křik nebo výbuchy a nemáme tušení co se děje. V Romě má tato metoda úplně opačný efekt. Zmizení postav v bohatě překypujícím prostoru nevytváří strach, ale pocit spočinutí ve světě filmu společně s nimi.

Záběry kamery v Romě jsou zamilované do každého detailu. Svět se jeví neobyčejně zabydlený, aniž by působil aranžovaně. Kamera se chová podobně, jako když se malé dítě dostane na půdu starého domu a obdivuje prapodivné předměty, které zde nalézá. Jedna z prvních sekvencí představuje postupně všechny místnosti domu, který lze v případě Romy považovat za jednu z ústředních postav. Kamera sleduje služku Cleo, jak prochází všemi místnostmi; prostřednictvím táhlých záběrů se v útulném domě pomalu zabydlujeme. Do prázdného domu začínají postupně přicházet jeho další obyvatelé a večer vrcholí monumentálním příjezdem otce. Pomocí několika rafinovaných zkratek víme o postavách během několika minut vše.

Zpětně film působí jako téměř autisticky promyšlený koncept, v němž má své přesné místo i krátký záběr na kapající vodu v kuchyňském dřezu. Přitom ani na sekundu nebudí Roma při sledování dojem chladného a vyměřeného systému. Veškeré dění i vztahy působí autenticky a neinscenovaně. Jako by Cuarón točil dokument o skutečných lidech. Natáčení probíhalo chronologicky, což je v dnešní době poměrně ojedinělá metoda. Cuarón chtěl, aby si postavy mohly prožít celý příběh i svůj vývoj co nejpřirozeněji. Herci navíc neměli scénář k dispozici s předstihem, ale Cuarón jim vždy dával pokyny až přímo na place. Představitelka hlavní role ani není herečka, takže pro ni byla tato metoda nejpřijatelnější. Celé to zní jako vyprávění z natáčení filmů velkých evropských režisérů 60. let.

Roma ale není Fanny a Alexandr traumaty postiženého Bergmana, ani rozverná Felliniovská féerie. Ač nám filmy těchto autorů možná v některých momentech Romy vytanou na mysl, Cuarón se vydal svojí vlastní jedinečnou cestou. Nekopíruje staré mistry. Napsal scénář, film režíroval, stříhal a stál i za kamerou. Tentokrát svůj film ani nekonzultoval se svými spřízněnými kolegy, Guillermem del Torem a Alejandrem G. Iñárritem, na něž se v minulosti při tvorbě obracel. Situace, kdy celý film stojí na jednom člověku, který nemá téměř žádnou korekci, zavání velkým průšvihem. Místo průšvihu před sebou máme filmové zjevení, které jakoby přicházelo z jiného světa, nebo přinejmenším z jiné doby. Roma by například udělala radost slavnému filmovému mysliteli André Bazinovi (1918–1958), který vyzdvihoval práci s dlouhým záběrem, velkými celky a hloubkou pole, díky nimž si divák může svobodomyslně prozkoumávat zobrazený svět.

Na první pohled přitom může působit Roma velmi prostě. Sledujeme vybrané epizody ze života Cuarónovy rodiny, napětí ve vztahu rodičů, společné večery u televize, návštěvy příbuzných. Trochu to připomíná probírání se krabicí černobílých fotek. Vyprávění ale nesleduje primárně život rodiny, soustřeďuje se na služku Cleo. Rodina s velkým domem tvoří vlastně jen prostředí, v němž žije. I v tomto případě vede Cuarón naši pozornost jiným směrem, než bychom možná očekávali od filmu z jeho dětství. Všechen prostor dává Cleo, která byla přece „jen služka“, tedy někdo stojící v pozadí rodinných dramat. Zdánlivě vedlejší postava se stala tou hlavní.

Ač nenápadná a tichá, v Cuaronově vzpomínání ztělesňuje právě Cleo ústřední a pevný bod jeho dětství. Cleo je především Matkou. Někým, kdo absolutně přijímá a nesoudí. Snáší trpělivě rány vlastního života a i navzdory nim zůstává stále vřelou a láskyplnou vůči ostatním. Její vzhled i chování do jisté míry připomínají světici, bytost až nadlidskou. Představuje nositelku života, jeho ochránkyni. A to i doslova.

Až při psaní scénáře začal Cuarón pátrat po tom, jaký život v jejich domácnosti Cleo vlastně měla a čím si procházela za zdmi jejich domu. Jako dítě přirozeně nedokázal její perspektivu vnímat, bral přítomnost usměvavé Cleo jako něco automatického. Zůstaly v něm ale vzpomínky na pocit bezpečí, něhy a přijetí, které Cleo vnášela do jejich rodiny. Roma chce ale kromě dětsky idealizovaného pohledu vylíčit Cleo jako samostatnou osobu s vlastním osudem.

V tom je Roma až terapeutickým zážitkem. Sledujeme příběh člověka, o němž by se nikdy nikdo z nás nebyl dozvěděl, kdyby o něm Cuarón nenatočil film. Liboria „Libo“ Rodríguez, jak se Cleo ve skutečnosti jmenuje, by zůstala jen jeho hezkou vzpomínkou z dětství. Díky Cuarónově intimní filmové výpovědi se Cleo stává chůvou nás všech. Není slavnou osobností, které tvůrci postavili filmový pomník, ale někým, kdo nám připomíná, že jsme všichni děti toužící po objetí.

Roma, 6. března 2019 ve 19:30, Kino Panorama

další názory a komentáře