„Čestné měšťanství neb občanství… udělují obce osobám, jež obzvláště poctíti chtějí, bez všelikých závazků, co právo čestné,“ praví Riegrův Slovník naučný. Boskovice udělují čestné občanství od roku 1863, kdy se jako prvnímu této pocty dostalo boskovickému rodákovi, žijícímu v té době ovšem ve Vídni, Petru Bílkovi.
Institut čestného občanství byl zakotven v legislativě, podmínkou bylo, aby dotyčný měl rakouské občanství a udělení občanství bylo schváleno dvoutřetinovou většinou všech členů výboru. Čestní občané měli v dané obci volební právo. V současné době udělení čestného občanství upravuje § 36 (1) zákona č. 128/2000 o obcích (obecní zřízení), a to tak, že obec může udělit čestné občanství obce fyzickým osobám, které se například významnou měrou zasloužily zejména o rozvoj obce; odůvodnění pro „udělení čestného občanství obce je vždy věcí úvahy orgánu, kterému přísluší rozhodovat o jeho udělení“. Čestný občan obce má právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce svá stanoviska v souladu s jednacím řádem zastupitelstva obce. Podobně jako obce udělovaly čestné členství i spolky; v současné době nežije žádný z čestných občanů Boskovic.
Historická sbírka boskovického muzea obsahuje soubor diplomů čestného občanství (a to nejen města Boskovice) a čestného členství nejrůznějších spolků – nejčastěji spjatých se jménem právě Petra Bílky, ale i dalších osob. Náleží sem i blahopřání k narozeninám. Diplomy či dopisy, jsou často litografie, v ozdobných deskách, potažených sametem či jinou textilií a s ozdobným kováním, často se štítkem s iniciálami poctěného.
Petru Bílkovi bylo uděleno „právo čestného měšťanství města Boskovického“ dne 18. září 1863. Jak se ve zdůvodnění uvádí, bylo to za „zásluhy, jichžto jste podporováním zdejší školy a ostatních ústavů obecních o blaho obce městské nabyl, jakož i dobrodiní, jichžto při každé příležitosti chudému obyvatelstvu poskytujete“. Nepochybně se tak stalo v souvislosti s Bílkovou návštěvou v Boskovicích v srpnu toho roku, kdy přivezl knihy pro školní mládež a obdaroval finančními dary učitele a nákupem knih a časopisů také podpořil nově zakládaný spolek Velen, jehož stanovy byly právě v srpnu 1863 sepsány a následně v říjnu téhož roku schváleny. Bílka se pak stal i čestným předsedou spolku Velen.
Petr Bílka se narodil 4. května 1820 v Doubravské (dnes Bílkově) ulici v Boskovicích. Pocházel z chudých poměrů, jeho otec Jan Bílka byl vojenský invalida, matka Rozálie rozená Kovářová. Boskovický kaplan P. Chornitzer si všiml nadání a píle chlapce a zasadil se o to, aby jej rodiče dali studovat na gymnázium (v Moravské Třebové v letech 1832–1838) a poté pokračoval na universitě ve Vídni. Vzhledem k nemajetnosti rodičů byl nucen si na své studium vydělávat kondicemi, tedy doučováním. V letech 1844–1850 působil jako učitel v Hermannově výchovném ústavu ve Vídni, který v roce 1850 převzal do vlastní správy. Téhož roku se oženil s Karolinou Wiesingerovou, dcerou lékaře z Moravské Třebové, s níž měl čtyři děti. Svým působením v Hermannově ústavu získal věhlas a respekt v širokých kruzích nejen ve Vídni, ale i za hranicemi země. Mezi jeho žáky byla řada pozdějších politiků, podnikatelů, umělců, například kníže Liechtenstein, hrabě Kounic, Ugart, bratři Kleinové, Schoeller a další. Bílka byl ředitelem ústavu do roku 1874.
Další velké zásluhy si Petr Bílka získal svou snahou o povznesení národního života ve Vídni. Stal se zakladatelem slovanských spolků ve Vídni, a to nejen českých. Přes 200 českých obcí a spolků mu udělilo čestné občanství, respektive členství (vedle Boskovic to byly Dačice, Frenštát pod Radhoštěm, Žďár, Jedovnice, Lysice, učitelské spolky v Telči, Vyškově, Brně, Umělecká beseda, Spolek českých matematiků, České muzeum, Matice česká, Matice moravská aj.). Zasloužil se též o vydání Šemberovy monografie o pánech z Boskovic. Petr Bílka zemřel 11. září 1881 ve Vídni.
Z dosavadních celkem 33 čestných občanů bylo pouze sedm boskovických rodáků, a jen třetina jich byla v době udělení titulu občany Boskovic. Nejčetněji bylo čestné občanství města uděleno ještě za habsburské monarchie – celkem 26 osobám, nejčastěji z důvodu podpory snah o založení gymnázia v Boskovicích – i když dlouhá desetiletí neúspěšných. V období první republiky obdrželi čestné členství jen dvě osoby – prezident T. G. Masaryk (v roce 1930) a místní lékař a amatérský archeolog, jeden ze zakládajících členů muzea MUDr. Karel Snětina. Po válce obdrželi čestné občanství prezident Edvard Beneš a básník Petr Bezruč (oba v roce 1946). Po roce 1989 obdrželi čestné občanství dva římskokatoličtí kněží – P. Tomáš Špidlík (1996) a P. Alois Krchňák (2000) a bývalý profesor gymnázia a velký propagátor sportu v Boskovicích Martin Strnad (2000). Musím přiznat, že se mi doposud nepodařilo zjistit, jak tomu bylo s udělováním čestného občanství v období komunistického režimu – buď zastupitelé čestné občanství prozřetelně neudělovali, nebo se nám o tom nedochovaly informace.
Nepochybně je v pořádku, že se čestné občanství města uděluje velmi střídmě. Ovšem téměř dvacetiletá přestávka by snad opravňovala v užití tohoto institutu k ocenění skutečně významných osobností spjatých s Boskovicemi. Nevíte o někom, kdo by si čestné občanství Boskovic zasloužil?
