Krajiny Boskovicka: Hušák

Po několikaměsíční odmlce bych vám rád na stránkách Ohlasů představil další pozoruhodný kout naší krajiny. Na jaře a v létě jsem jaksi neměl na psaní čas. Bylo potřeba hlavně shromažďovat fotky a zajímavé poznatky přímo v terénu. Kromě toho jsem se taky toulal po úplně jiných krajinách, než jsou ty na Boskovicku. Dostal jsem se až do daleké Gruzie a obdivoval nebetyčné štíty Kavkazu, bujné subtropické lesy i bizarní polopouštní krajinu svažující se do bezodtoké pánve Kaspického moře. Všude to bylo nádherné, stejně jsem však byl rád, když jsem se vrátil zase domu na Moravu a mohl se dívat na malebnou krajinu kolem Boskovic.

Ve svém posledním (březnovém) vyprávění jsem psal o hrádku Rumberk a okolní pochmurné krajině českomoravského pomezí. V mlhavém závěrečném měsíci astronomického podzimu bych v ní ještě rád zůstal. Ano, astronomická zima letos (2018) začne až v pátek 21. prosince ve 23 hodin 21 minut a 53 sekund. Zimu meteorologickou tu už máme a je to dobře, snad sněžením aspoň částečně doplní chybějící vláhu za srážkově velmi slabý podzim (a vůbec celý rok).

Dnes budu psát o kopci Hušáku. Že ho neznáte? Ale znáte, jenom o tom nevíte. Pravda, Hušák leží již několik kilometrů za hranicemi Boskovicka, dnes navíc v Pardubickém kraji. Je to kopec nápadný, který je vidět z velké části Malé Hané. Uzavírá ji totiž ze severu. V Boskovicích stačí vyjít na Oboru, pasek s výhledem na ní najdete v době kůrovcové kalamity víc než dost. Hušák je ovšem vidět i ze Zlatnické cesty na svahu Pilského údolí pod Újezdem. Odtud je výhled okrášlen ještě kulisou boskovického hradu. Nakonec, v minulosti byl Hušák s Boskovicemi svázán, panství Moravská Třebová totiž na přelomu 15. a 16. století vlastnili páni z Boskovic. Poté byli jeho majiteli Žerotínové a nakonec, až do 20. století, Lichtenštejnové.

Hušák je v mnoha ohledech pozoruhodným kopcem. Geologicky jej budují prvohorní tzv. mírovské slepence (vznikly sedimentací na pomezí devonu a karbonu). Slepence často obsahují docela velké valouny, naplavené prudce tekoucí vodou, které byly později spojeny jemnozrnným tmelem. V okolí vrcholu je na Hušáku několik pěkných slepencových skalek.

626 metrů vysoký Hušák je navíc jedním z nejvyšších a nejnápadnějších kopců v kraji. Někdy bývá nepřesně označován za nejvyšší vrchol Malé Hané. Jde však o Malou Hanou v etnografickém pojetí, horopisně už Hušák k Malé Hané nepatří. Trnávecká pahorkatina, jíž je nejvyšším bodem, náleží totiž k Moravskotřebovské pahorkatině (podcelek). Ta je součástí celku Podorlická pahorkatina. Hušák je tedy už vlastně jakýmsi výběžkem podhůří Orlických hor. Málokdo z Boskováků asi tuší, že Podorlická pahorkatina zabíhá na Boskovicko až k Velkým Opatovicím a Letovicím.

Celý povrch Trnávecké vrchoviny je silně rozčleněný erozí. Navíc má kernou stavbu a výchozy odolnějších hornin z něj vystupují jako tzv. suky. Tektonicky podmíněné sníženiny mezi nimi jsou pak vyplněny mladotřetihorními (neogenními) mořskými usazeninami. Až sem totiž z jihovýchodu zasahovalo moře v předpolí vrásnících se Karpat. Poslední moře, které se k nám dostalo.

Geomorfologové, zabývající se tvary zemského povrchu, charakterizují Hušák jako výrazný široký rozsáhlý hřbet, přesněji hrásť. Taková hrásť je tvořena na sobě nakupenými krami zemské kůry, má podobu jakési stupňovité pyramidy. Budete-li na Hušák stoupat od Vísky u Jevíčka, dříve zvané Derflík, možná si dokonce sami všimnete, že se nejdřív dostanete na jakousi plošinu, ze které vás ještě čeká závěrečný výstup na vrcholovou část hřbetu.

Hušák je tedy tektonického původu, vznikl pohyby ker zemské kůry na zlomech. O tom, že na Hušáku zlomy skutečně jsou, svědčí existence Holubí studánky na jeho západním svahu (ve výšce 520 metrů). Prameny se na kopcích obvykle nevyskytují. Výjimkou bývají prameny zlomové, po prasklinách v zemské kůře se může voda dostat docela vysoko. Holubí studánka na Hušáku je vlastně obdobou zlomových pramenů ve světoznámých západočeských lázních. Až na to, že voda ze studánky není minerální.

K Holubí studánce se váže lidová pověst, která byla zaznamenána v několika verzích. Vždycky však jde o něčí uzdravení, podle tradice je totiž zdejší voda léčivá. Podle jedné verze uzdravila nemocného chudého domkáře, kterého ke studánce poslala ve snu bělostně oděná žena, vznášející se nad vrcholky stromů. Snad to byla samotná Panna Maria.

Kromě toho se povídá, že u Předního Arnoštova, na západním úpatí Hušáku, byla kdysi dávno vybojována krvavá bitva. Žíznící raněný voják, který zůstal ležet v poli, pozoroval ptáky, aby našel vodu. Ke studánce byl přiveden hejnem holubů a voda jej navíc zázračně uzdravila. Ve skutečnosti zřejmě nejde o bitvu z dalekého dávnověku. U blízkého Křenova se v roce 1758, během tzv. sedmileté války, střetlo rakouské císařské vojsko s Prušáky. Tehdy se císařovna Marie Terezie marně snažila získat Pruskem nedávno zabranou část Slezska. Přestože měla řadu zdatných vojevůdců, třeba generála Laudona (Generál Laudon, jede přes vesnici…, určitě znáte tu písničku), tahala za kratší konec provazu. V březnu 1763 byl na zámku v Hubertusburgu mezi Lipském a Drážďany podepsán mír, který obnovil status quo ante bellum, tedy předválečný stav. Slezsko bylo definitivně ztraceno, dodnes nám ho zůstal jen malý kousek.

Ať už to bylo jakkoliv, někdo z uzdravených nechal z vděčnosti nad studánkou postavit kapličku, u ní pak vyrostla lovecká chata. Místo ukryté v lesích je krásné, i když ty lesy zrovna hezké nejsou. Lichtenštejnové si sice vybírali osvícené lesníky, kteří dbali na alespoň částečném zachování smíšených porostů, Hušák však zrovna není ten správný příklad. Převažují zde nepůvodní jehličnaté monokultury a smrkové porosty v posledních letech podléhají kůrovci. Kalamitní těžba pomocí moderní techniky (harvestorů) lesu ani půdě neprospívá.

Mezi skalkami na vrcholu Hušáku však stojí krásný starý buk. Jeho rozvětvený křivolaký kmen lahodí oku a připomíná, že les by neměl být pouze „továrnou na dřevo“. Kůrovcová kalamita nebývalého rozsahu, strašící střední Evropu, by mohla otevřít cestu k odolnějším smíšeným lesům. Bez pochopení ze strany lesníků a tolerance odolných dřevin přípravného lesa (bříza, osika, jíva) to však nepůjde. Snad se jednou opět stará kamenná lichtenštejnská označení s čísly lesních oddělení ocitnou v lese, který jich bude hoden. Smrkové monokultury, vysazené během válečného hospodářství za poslední války či krátce po ní, to každopádně mají spočítáno.

Bez auta se dnes na Hušák dostanete špatně. Autobusem je možné dojet jedině do Jevíčka, odkud je to na vrchol Hušáku po modré turistické značce sedm kilometrů. Kde jsou časy, kdy blízké Chornice byly rušnou železniční křižovatkou. Z Velkých Opatovic přes Jevíčko do Chornic dnes jezdí jediný „studentský“ vlak v neděli odpoledne.

Na jaře můžete zkusit kolo. K Holubí studánce dojedete snadno po širokých cestách. Když jsem bydlel v Jevíčku, chodíval jsem na Hušák každý rok v předjaří. Odučil jsem si své hodiny na gymnáziu a vyrazil do tmavnoucích lesů. Když jsem se pak večer, už za tmy, vracíval přes Vísku ke starému královskému městu, sotva jsem už viděl na cestu. V ten čas nejvíc houkají sovy, samci si na jaře vyznačují hlasem teritorium, které zabrali pro novou hnízdní sezónu. A lákají samičky. Pravidelně jsem slyšíval houkání puštíka, naší dnes nejběžnější sovy (dříve hojný sýček je ohrožený vyhynutím). Někde v dálce se ozýval také hluboký, mnoho kilometrů slyšitelný hlas výra. Jedno jaro jsem pod Hušákem náhodou narazil na dutinu s mláďaty strakapouda. Křičela tak, že je bylo slyšet na celý les. Měla hlad. Honem jsem se klidil pryč, aby se rodiče nebáli přilétnout k hnízdu s nějakým tím soustem.

Hlavně jsem však na Hušák chodíval kvůli devětsilům. Obyčejným bílým devětsilům, hlavičky jejich květenství zde už někdy v únoru vykukovaly ze sněhu. Byly pro mne předzvěstí přicházejícího jara. Už teď se na ně těším, na devětsily a hlavně na jaro. Pár měsíců krušné zimy je zatím ještě před námi. Zanedlouho se však začne prodlužovat den a dočkat se jara už bude snazší.

další seriály