V úvodním textu prosincového vydání tištěných Ohlasů se zamýšlíme nad tím, proč je důvodem k optimismu, když vedení města mluví špatně o architektuře.
Mezi muzikanty se vypráví vtip o dvou houslistech, jednom z Prahy, druhém z Brna. Brněnský se ptá pražského: „Víš, co se u nás o tobě říká? Že prý už ti to moc nehraje.“ A pražský odpovídá: „A víš, co se u nás říká o tobě? Nic. Vůbec nic.“ Občas si ten vtip vybavím, když slyším některé výroky našich zastupitelů a radních na téma architektury ve městě. Z těch vět je často poznat, že architekturu stále ještě považují za pomyslnou třešničku na dortu, drahý nadstandard, nehospodárný výstřelek. Přesto je to pro mě důvodem k optimismu oproti době před třiceti, dvaceti, deseti lety, kdy se v Boskovicích o architektuře neříkalo nic, vůbec nic.
Od revoluce se ve městě nepodařilo postavit jedinou skutečně kvalitní veřejnou stavbu, na kterou by mohly být hrdé i následující generace. V minulém volebním období se nám poprvé podařilo tomuto milníku přiblížit, byť klopotně a s kompromisy, návrhem nové knihovny od Zdeňka Fránka. Tato stavba může zlepšit kulturu v Boskovicích hned třikrát: za prvé by po více než dvaceti letech nesplněných slibů konečně dostala knihovníky z nevyhovujících prostor do důstojné budovy odpovídající moderním nárokům, za druhé by byla první porevoluční veřejnou stavbou, u které by mělo smysl mluvit o architektonických kvalitách, a za třetí by její dokončení zlepšilo kulturu politickou, protože bychom poprvé dokázali, že jsme schopni spolupracovat na investičním projektu více než jedno volební období.
Na titulní fotografii najdete alej ovocných stromů nově vysázených v Dolinkách u sběrného dvora. I tenhle zásah do veřejného prostoru chce svůj čas. Doufám, že až se jednou zakousneme do hrušky z této aleje a podíváme se nazpět do doby, kdy se sázela, uvidíme také opatrný, nejasný začátek sebevědomějšího, kulturnějšího města.
