Boskovická KSČ v roce 1968 podporovala snahu o reformy a celostátní vedení strany v čele s Alexandrem Dubčekem. I proto byl pro KSČ v Boskovicích vpád okupačních vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jako rána z čistého nebe.
„Před 23 roky 9. května 1945 jsem jako předseda revolučního národního výboru vítal vítěznou Rudou armádu v Boskovicích. Kolik radosti působil příchod vojáků generála Svobody, nynějšího presidenta Československé republiky. Jak jsme očekávali příchod vojáků Rudé armády, a dnes s jakým zklamáním přijímáme příchod té samé armády. Je mně smutno a bolestno u srdce, že táž armáda jde na týž lid, který nic neudělal, než že chce žít svobodně a demokraticky ve vlastním státě. Vraťte se domů, ať naše mladá generace na Vás nevzpomíná se smutkem, tak jako my, starší, kteří jsme Vás vítali v roce 1945,“ napsal Karel Kovařík krátce po okupaci v srpnu 1968 do tehdejšího novinového občasníku boskovické KSČ s názvem Boskovická pravda.
Boskovická KSČ podporovala snahy reformního křídla ve straně v čele s Alexandrem Dubčekem. Byla s ním na stejné vlně, což ale někteří komunisti v regionu nenesli dobře. O boskovické organizaci se šířily z Letovic nebo Velkých Opatovic polopravdy a dezinformace, zejména související se začleněním boskovického okresu do blanenského v roce 1960. Boskovická KSČ se kvůli tomu dostala do sporu i s okresním národním výborem (ONV). „Nač ten pokřik a obviňování, že by se Blanensku lépe hospodařilo, neboť na Boskovicko jde větší část prostředků, jak tvrdí v prohlášení ONV,“ psalo se v Boskovické pravdě.
Když v srpnu 1968 vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy, KSČ v Boskovicích tuto okupaci jednoznačně odmítla a protestovala proti ní. „Požadujeme, aby členové předsednictva ÚV KSČ byli okamžitě propuštěni a mohli svobodně vykonávat své funkce,“ stálo v Boskovické pravdě s tím, že dále důrazně žádají, aby nově zvolený ústřední výbor strany podnikl všechna opatření pro bezodkladný odchod okupačních vojsk.
A o pár dní později se psalo také: „Okupační vojáci, jste podvedeni, běžte v zájmu socialismu ČSSR a na celém světě, v zájmu jednoty mezinárodního komunistického hnutí okamžitě domů! To je stanovisko dělnické třídy a pracujícího lidu Boskovicka.“ Nápisy odsuzující okupaci se objevovaly i vyvěšené po městě.
Zajímavé je i to, že boskovičtí komunisté své posrpnové noviny doprovázeli kromě karikatur i citáty významných českých literátů, a to včetně Karla Čapka. A neváhali vytvářet historické paralely, když kupříkladu známé verše Františka Halase Zvoní zvoní zrady zvon, psané po Mnichovu na adresu Francie a Anglie, namířili proti ruským okupantům.
V Boskovicích v reakci na okupaci vznikla mládežnická organizace, která měla ukázat, že lidem ve městě nejsou jednotky v ulicích lhostejné. „Na protest proti okupaci chceme uspořádat protestní průvod naším městem,“ psalo se.
Dva dny po okupaci 23. srpna se v Boskovicích stávkovalo. Boskovické podniky, mezi nimi největší Minerva, okupaci totiž také odsoudily. „Nepodporujeme a nebudeme nikdy podporovat jakoukoliv vládu a orgány, které budou s okupanty spolupracovat,“ stálo v rezoluci závodu. Přidali se i příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří se také přihlásili k okamžitému odchodu okupačních vojsk. „Žádáme vydat zrádce československého lidu ke spravedlivému potrestání,“ vyjádřila se ostře proti přítomnosti vojsk Veřejná bezpečnost v Boskovicích.
Podle zpráv KSČ v Boskovické pravdě na tom byly okupační jednotky po čtyřech dnech už špatně, neměly totiž dost zásob. „Okupační jednotky jsou vyčerpány, hladoví a je jim zima. V noci ze soboty na neděli rozhodlo velení okupačních vojsk provádět výměnu a doplňování vojsk čerstvými zálohami. Ubývá vojsk polských, protože Polákům věci došly dříve, přibývá vojsk sovětských,“ popisovali aktuální situaci komunisté.
Ve velmi nelehké situaci se ocitli i někteří představitelé Minervy. Dne 20. srpna totiž odcestovali do lotyšské Rigy, tehdy součásti Sovětského svazu, kde společně s dalšími československými podniky vystavovali své stroje na speciální expozici. Když se dozvěděli, co se v Československu děje, chtěli protestovat tím, že nic nebudou vystavovat. Nakonec ale zvolili šalamounské řešení. Stroje vystavovali, ale zároveň i vyjádřili nesouhlas s okupací.
„Jako politický protest proti bezpříkladnému aktu byla odvolána tisková konference, zrušen oficiální ceremoniál připravený na úrovni představitelů lotyšské SSR a požádán tisk, aby výstava nebyla komentována,“ popsali později zástupci Minervy.
Začátkem září už si v Boskovicích uvědomovali, že Moskva bude do dění v Československu v mnohém zasahovat, ale ve svém postoji neustupovali. „Musíme si na to zvyknout, ale nesmíme se s tím smiřovat,“ trvala na svém boskovická KSČ. Země, které okupovaly Československo, nazvala „takzvanými přáteli“.
V listopadu poté odeslali přímo Alexandru Dubčekovi petici s 2500 podpisy za pokračování reforem a odstoupení Vasila Biľaka a Aloise Indry, kteří takzvaným zvacím dopisem pozvali vojska Varšavské smlouvy do Československa. Podpora z Boskovic trvala sice i v lednu 1969 od Minervy, ta už ale zároveň poukazovala, že je znepokojena odstraňováním pokrokových komunistů z čelních funkcí a postupným smiřováním se s okupací mezi straníky i obyvateli.
Čistky a „nová interpretace“ okupace nakonec dostihly i Boskovice, jak se kupříkladu píše v kronice gymnázia ke školnímu roku 1969/1970. „Škola měla za úkol nejen výchovu a výuku, ale také realisaci konsolidačního procesu, poněvadž vlivem deformací po dvě léta byla narušena vnitřní stabilita našeho státu. Bylo třeba upevnit názorovou jednotu celého sboru,“ stojí v kronice.
„Obrodný proces po lednu 1968 byl členy sboru přijat kladně. Očekávali vývoj k socialistické společnosti. Další vývoj byl přijímán různě. Nikdo ze sboru neschvaloval tendence, které měly oslabit posici strany a dokonce zvrátit vývoj k socialismu. Vstup vojsk spojeneckých armád na naše území byl záhy pochopen z hlediska významu,“ píše se dále s tím, že ředitel gymnázia Bohumil Jakubec musel školu opustit „pro vážné chyby v letech 1968/1969“.
