Rozhovor se spisovatelem Jáchymem Topolem. Do Boskovic přijel číst na festival pro židovskou čtvrť, ačkoliv si den předtím poranil ruku při práci na „rekonstrukci ruiny“, jak říká opravě domu v Posázaví, kam jezdí psát. Na jeho čtení bylo narváno, poté jsme si povídali o jeho vztahu k židovské kultuře, o psaní, o neustálých změnách ve společnosti i o jeho práci v Knihovně Václava Havla.
Festival Boskovice je věnovaný zdejší židovské čtvrti. Máš nějaký specifický vztah k židovské kultuře?
Mám obrovský zájem, který je už utlučený desítkami let. Hlavně na gymplu jsem měl zvláštní řetězec příhod. Byli jsme partička – Milena Grušová, jejíž tatínek Jiří Gruša byl disident, který byl zavřený, a její dědeček byl Eduard Goldstücker. Židovský intelektuál, který byl jedním z organizátorů Liblické konference o Franzi Kafkovi. A v roce 1968 zdrhnul. Pak tam byla Hanka Skoumalová, jejíž tatínek byl mimo jiné překladatel Odyssea, ale to jméno zní taky klasicky židovsky. A pak David Sís, což je docela šílené jméno, a byl to syn slavného režiséra. A já.
Měli jsme paní učitelku Hanu Posseltovou, která přišla do třídy, ukázala číslo z Osvětimi a řekla: „Heleďte, Hurvíni, tohle ale není můj telefon.“ A začala nám vyprávět, jak esesačky neviděly, ale polské dozorkyně prokopávaly nemocným vředy. Měli jsme Osvětim z první ruky. O této Haně Posseltové, která mimo jiné překládala Márqueze, šla legenda, že se zachránila zázrakem a že uměla devatenáct jazyků. Třeba je to kravina, nevím. Později vydala knihu Máma a já, o putování Terezínem a Osvětimí. Mě strašně ovlivnila. Byla to autentická židovka z Osvětimi, která nosila hrdě to číslo. My jsme k ní chodili na návštěvu, kamarádili jsme se, půjčovali si samizdaty. A postupem času jsme zjistili, že někteří spolužáci nám říkají Ta židovská parta. S takovým tím lehounce antisemitským posměchem. Bral jsem to normálně, dělal si z toho legraci. Je strašně zvláštní, že ještě tehdy to takhle bylo, maturoval jsem v roce 1981.
Zároveň si pamatuji, jak jsme s Ivanem Lamperem kdysi uvažovali o tom, že v Revolver Revue vydáme seznam zavražděných Židů na Malé pevnosti. Proč? Už tehdy na sklonku bolševismu nás provokovalo, že ačkoliv na Západě slovo holocaust nebo šoa bylo naprosto běžné, tak u nás jsme se pořád učili, že oběťmi byli především komunisti. A o Židech jsme se neučili téměř vůbec. Byl to skrytý antisemitismus. Když si vezmeš proces se Slánským, byl to proces se spikleneckým centrem, kde řada lidí byli sionisté. Ota Pavel má úžasnou povídku Běh Prahou, kde popisuje, že jeho tatínek – byl to takový táta haur, což je termín ze Škvoreckého – se snažil být levičák a věřit komunismu, ale po procesu se Slánským vzal sekyru a vysekal někde Davidovu hvězdu, protože viděl, že ten komunismus je taky antisemitský.
V atmosféře tohoto skrytého antisemitismu jsem byl a všechno židovské pro mě bylo přitažlivé. Jednak z důvodu útlaku a pak samozřejmě kvůli tomu obrovskému židovskému kulturnímu světu. Četli jsme Franze Kafku, Gustava Meyrinka.
Tomu se pražský spisovatel nemůže vyhnout.
Nemůže. Začal jsem pak z legrace říkat, když se mě na Kafku někdo ptal, a říkám to doteď, i když na Kafku se už skoro nikdo neptá—
Neptá?
Myslím, že ta doba už je pryč. My jsme ještě svědci toho, že se okolo Staromáku prodávala trička s Franzem Kafkou, ale za posledních deset let je takový odliv. Vem si tu neuvěřitelnou dobu, kdy gigantem světového písemnictví byl tuberák, který své knihy vůbec neprodával, odsuzoval je ke spálení a umřel jako mladý. Tak to je přece strašný underground. A dnes je přece kult úspěchu – Dan Brown a podobně. My a asi ještě i ty jsme byli vychováváni v tom, že tohle je ta hvězda, tenhleten Franz Kafka. To je dnes neuvěřitelné.
A co teda odpovídáš, když se tě na něj ptají?
Mám pocit, že už se mě na něj deset let nikdo neptá. Ale chci říct, že bylo nějaké kafkovské výročí a já jsem si zformuloval, že mám jako pražský spisovatel k Franzi Kafkovi podobný vztah, jako měl on ke svému otci. To bylo ale před deseti, patnácti lety. Dneska už vymizel z povědomí. Tehdy to byl ještě takový obr, který vyčníval ze Starého města a každý spisovatel se s ním musel poměřovat. Musela to dělat ještě Havlova generace a částečně moje, ale teď to zmizelo. Nebo myslíš, že lidi čtou Kafku? Já mám pocit, že už ne.
Co třeba tvoje dcery?
Mám pocit, že ne. Že to znají, zkouší to. Ale já mám k němu taky takový divný vztah. Přiznám se, že mě to nikdy nebavilo. Jeho administrativní jazyk mě odpuzoval. Některé jeho povídky mám rád, samozřejmě Proces a Zámek, ale říkám to jako zaklínadla, nemám to v sobě úplně živé. Pro mě, pro moje psaní a pro můj život, je strašně důležitý židovský spisovatel Isaac Bashevis Singer. To je obrovský autor, kterého si čas od času čtu. Antonín Přidal, který nedávno zemřel, pořídil sbírku povídek Stará láska. Tu jak vidím za stovku v antikvariátě, tak ji koupím a někomu dám. Je úchvatná.
Mluvil jsi o vlivu židovské kultury, která tady byla. Cítíš po ní nějaké prázdno?
Mám pocit, že tohle už je taky věc, o které se mluvilo třeba před pětadvaceti lety.
Proto se na to ptám, jestli to pořád ještě cítíš.
Myslím, že jsme si na tohleto prázdno tak zvykli, že už je to vlastně jen fráze.
Zvykli jsme si, nebo se překrylo něčím jiným? Nebo žiješ v multikulturní Praze, kultury se mísí a už to není téma?
Ano. Já si pamatuju třeba právě na Jiřího Grušu, který se stal velvyslancem v Německu, jak jsme spolu měli debatu o tom, že speciálně jeho generace – tedy generace mého táty, Jiřího Gruši a Václava Havla – tohleto prázdno cítila. Po vyhnaných Němcích, po vybitých Židech. Já jsem v tom vyrůstal, cítil jsem to, věděl jsem, že je něco v nepořádku, ale už to pro mě byla fráze. Já nemám na rozdíl od generace mého táty dětskou vzpomínku na Židy, kteří jdou do transportu. Pro mě je to věc historie, film.
Zprostředkovaně mám taky otřesné zážitky. Když jsem studoval etnografii, dělal jsem výzkum na Smíchově okolo Anděla. Je tam synagoga Mír a zdar dalekému i blízkému, použil jsem ji v knize Anděl. Ta synagoga má plochou střechu a jeden chlápek a jeho žena mi tam vykládali, že za druhé světové války tam soustředili Židovky z Prahy 5, kde jsem žil a chodil na gympl. Byly to mladé holky – šestnáct, osmnáct let. A na té střeše se opalovaly nahoře bez. Což bylo pro lidi, hlavně chlápky z okolních baráků, strašné haló! Byly to moderní holky, studentky, nechodily do synagogy. Provokovaly čtvrť tím, že si tam opalovaly nahá prsa. A pak jely na práce do Polska… Zažil jsem ještě lidi, kteří tohle pamatovali, takovouhle otřesnou věc. Ale pro mě je zmizení Němců a Židů už literární záležitost. Dnes se pohybujeme ve světě, kdy Praha, ve které žiju, je multikulturní, jsou tam tisíce Číňanů, tisíce Vietnamců, Rusů, Američanů. Nejde říct, že ta rána je zacelená, nebude zacelená nikdy. Ale už žijeme v jiném úplném světě.
Cítíš v tom jiném světě, ve kterém žijeme, nějaké dopady toho, že česká kultura byla třeba nějak zapouzdřená?
To je těžké. Mám strach, že zas budu říkat nějaké fráze. V mých knížkách druhá světová válka, ty šílené jizvy, pořád nějak rezonuje.
Proto se na to ptám. Pořád se k tomu vracíš, nebo aspoň v předchozích knížkách ses vracel.
Už to ale tolik necítím. Život se pořád strašně mění. A pro mě jako člověka své generace a spisovatele je spíš fascinující stroj času to agresivní Rusko. To jsem si myslel, že už nebude. Daleko chytřejší mozky, než je ten můj, si po Gorbačovovi a devadesátých letech mysleli, že Rusko bude přátelské. Včera jsem si pustil televizi a tam byl pořad o ruských raketách. Úplně propagandistický pořad, moderátor ukazoval, jak ty ruské rakety jsou nedostižné a říká: „Náš vzdušný prostor nikdo nedobude!“ Valil jsem oči, co to v té České televizi je. Takže spíš pro mě povstává démon minulosti, znovu ozbrojený, znovu chřestící zbraněmi, nevyzpytatelný a nebezpečný – a to je Rusko. Ale mrtví z druhé světové války jsou myslím zasypaní.
Ale zase: my jsme v podstatě Západ. Já pořád rozděluju Západ a Východ podle toho, kde minulost víc rezonuje. Teď mi volali kamarádi z Běloruska, abych se připojil svým hlasem k jejich protestu. Existují tam takzvané Kuropaty, píšu o tom v knize Chladnou zemí. U Minska je pohřebiště, místo, kde NKVD povraždilo desítky tisíc lidí. A Lukašenkův režim tam nechce dát žádný pomník. Chtějí na to zapomenout. Je tam zahrabaných desetitisíce, statisíce mrtvých. Disidenti tam nosí kytky, studenti to chrání a Lukašenko přes to chtěl postavit dálnici. A to neprošlo. Teď vydávají povolení, aby tam vyrostly kasina, hospody. Já si pamatuju, jak jsem dělal reportáže o Terezíně, kde to není možné. V Terezíně, protože jsme ve středu Evropy, každý chápe, že se tam do kasina jezdit nebude. Ale v Bělorusku tu minulost mažou.
Humor jako dar
Román Citlivý člověk je trochu zlom – rozhodl ses napsat knihu ze současnosti. To bylo důsledkem i tohoto přemýšlení, o kterém jsi teď mluvil?
Myslím, že to pro mě to byl takový nový náraz, že jsem se náhodou znovu dostal do krajiny svého dětství. V Citlivém člověku je přítomno, je to aktuální, ale samozřejmě jsou tam postavy, jako je Šupina v rybářské boudě – to byl chlápek, kterého jsem vídal v dětství. Tomu se nevyhneš.
Ale je to taky kvůli tomu, že současnost mně připadá pro spisovatele úžasná. Tak neuvěřitelná, rychle se přeskupující. Fascinuje mě.
Kniha se odehrává na periferii. Nelákalo tě napsat román z prostředí pražské kulturní elity?
Zatím vůbec. Když řekneš „pražská kulturní elita“, tak se musím usmívat.
Říkám to taky trochu v nadsázce. Takže nelákalo?
Opravdu ne. Jedna holka za mnou teď po čtení přišla a ptala se: „Jak to, že znáš to prostředí, o kterém píšeš?“ Já jsem měl velké štěstí, že jsem za komunismu šel dělat do kotelny, byl jsem pomocný dělník, nosil jsem uhlí. Zamlada jsem strčil nos do dělnické třídy, nebo spíš do lumpenproletariátu. Vůbec toho nelituju, přišlo mi to hrozně dobrodružné. Chodil jsem po Plzeňské, která dodnes vypadá jako skanzen bolševismu se všemi těmi cikánskými rody, s galérkou a zastavárnami, se strašnými pajzly. Je to nebezpečné polokriminální území, po kterém jsem se v těch osmnácti a devatenácti letech naučil chodit v těch montérkách. Bavilo mě to.
Nevím, nakolik vlastně nesplňuji tradici – když si vezmu Haška nebo Hrabala, taky to byli chlápci, co se nořili do různých prostředí, pomocí alkoholu a podobně. Možná že to, co dělám, není vůbec nic originálního, ale je to takový dojezd této tradice. Román ze života kulturní elity a ajťáků a ajťaček napíše někdo jinej.
A ty se teď tedy v Posázaví noříš i do života mimo Prahu?
Snažím se tam být, co nejvíc to jde.
Zajímá tě to prostředí víc i jako látka pro tvoje psaní?
Je pravda, že teď tam chodím krajinou a říkám si: Kruci, co já tu budu dělat, když už jsem to napsal? Protože to mám vždycky tak, že když je knížka hotová, chci zase něco jiného. Napadlo mě, že bych mohl napsat další knížku povídek z Posázaví a nějak před sebou hrabat tu kuličku. Ale myslím, že to dělat nebudu. Je to stejné, jako když jsem po Sestře nějakou dobu čekal, abych nenapsal další Sestru. A napsal jsem toho Anděla, který je sevřený. Nevím, co bude.
Nakolik ti v přístupu k současnosti pomáhá humor?
Nedokážu si to bez něj představit. Zatím mám to štěstí, že mě ty směšné věci napadají.
V Citlivém člověku je humoru asi ještě víc než v předchozích knihách.
Asi jo, no.
Souvisí to s tím přechodem k současnosti?
Určitě ano. A hlavně ten černý humor. Říkal jsem to už v jiném rozhovoru, ty to víš a nechci se trapně opakovat, ale je to skutečnost, se kterou se nedá nic dělat – během psaní Citlivého člověka mi umřel brácha, táta a máma. Každý rok jeden. A to jsou takové věci, že bez humoru, božího smíchu v černé stěně, by člověk vůbec nemohl být. Je to dar. Beru to jako dar, že se člověk dokáže zasmát.
V některých kritikách jsi byl obviňován z elitářství, já měl ale dojem, že máš ke svým postavám pozitivní vztah. Šel bys s nimi na pivo?
Já s takovými lidmi jsem na pivu. Teď mám teda zase takové období, kdy z různých důvodů nepiju alkohol. Taky proto, že alkohol na mě začal působit jako depresivum, což se některým lidem stává. V mládí jsme v undergroundu s kamarády a kamarádkami kalili strašně. Kalili jsme tolik, že někteří jsou mrtví a někteří jsou abstinenti. A někteří to zvládají. Proč o tom mluvím – různá prostředí znám dobře. S kamarády jako je Petr Placák jsme prošli tolik putyk, třeba na Slovensku. Čundry a hospody jsou pro mě normální. Zřejmě narážíš na toho Klause, to byla taková zlá reakce.
A v recenzi v Hostu to bylo taky.
Recenze v Hostu na mě zapůsobila daleko drtivěji než celý Klaus. Protože to jsou lidé, kteří se zabývají literaturou, a nedávno jsem si zase vzpomněl, že když jsem si četl, co tam napsali ten pan Merenus, paní Ficová, paní Klíčová a pan Linhart, tak jsem z toho byl zaskočený. Připadalo mi to strašně zlé a připadalo mi, že tu knihu vůbec nečetli. Byl to takový nenávistný útok. Ale tak jako co…
Srovnáš se s tím?
Jak říká Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju.
Nebude tě to tížit u dalšího psaní?
Ne, ale nepatřím k těm lidem, kteří říkají, že je jim jedno, co kdo o tom napíše. To není pravda. Já to vždycky hrozně prožívám. Pak to pozapomenu a je mi to jedno. Ale když čtu útok, tak to na mě působí, nemám nějaký krunýř.
Život totalitu rozbije
V tvé poslední knize se objevuje taky dost politiky. Říkal jsi, že o tom nechceš moc mluvit, mě by ale zajímalo, jestli máš někdy chuť napsat knihu, která by byla úplně apolitická.
Strašně moc. Myslím si, že se k tomu chýlí. Jak jsem se tady seznamoval s boskovickými návštěvníky a vytahoval se, že mi kámen takovým blbým způsobem rozbil dva prsty, tak si buduji takovou možnost psát. Jsou tam jen kamna, takže v zimě topím dřevem. Rád bych napsal knihu, no, ale to je blbý, hele, mně se o té knize nechce mluvit.
Zajímá mě to obecněji, jestli tě minulost a politika pořád autorsky tíží, nebo ne.
Opravdu rád bych už nepsal knihy, kde ten bolševismus a nacismus jsou. Nechci a nemusím to mít ve všem.
Nemáš ten pocit, že je potřeba to dnes víc připomínat, protože doba houstne, jak se to někdy říká?
Ne, tohleto já vůbec neříkám. Dokonce tomu ani vůbec nevěřím. A dokonce mám pocit, že ty starší generace, jako je ta moje a ty ještě starší, nutí ty mladé, aby tu minulost memorovali proto, aby s nimi byli na jedné lodi. Stejně to tak není.
Hele, to je ale těžký. Je pravda, že každý malý Němec a každá malá Němka vědí nazpaměť jména vyhlazovacích koncentračních táborů. V Rusku o gulagu neví nikdo. A to je nebezpečný. Prostě je to nebezpečný. A myslím, že výchova by měla být taková, že těm lidem do toho strčíš rypák, do těch zločinů. Ale není to moje puzení, ať to dělají učitelé. Já nebudu říkat, že píšu takto, abych zabránil budoucím zločinům. Ne, vůbec. Jsem zase cynik.
A věříš mladé generaci, že se s tím nějak srovnává?
Ano, já v podstatě věřím v mladou generaci. Myslím, že každá mladá generace se s tím musí vyrovnat sama. Já je rozhodně nebudu mentorovat. Ti lidi, co znám, mi připadají bezvadní. Je to okruh mých dcer a okruh lidí, kteří vyhledávají Knihovnu Václava Havla, mladí lidé, kteří píšou. Mám kontakt se spoustou lidí, kterým je pětadvacet a dvacet. A je to prostě normální.
Jsi optimista? Nebo máš teď pocit, že se naše společnost řítí někam zpátky a hrozí nová totalita? Nebo to můžou třeba vyřešit jedny volby a není to nic až tak fatálního?
S údivem jsem shledal, že jsem vlastně optimista. Fakt. Pamatuju si dějinné přemety, pamatuju si národ mlčící a z určité části udávající každého, kdo měl třeba dlouhé vlasy. A pak si pamatuju to obrovské spadnutí železné krusty strachu a devadesáté roky jako výbuch svobody a aktivity. Teď vidím, že nějaké ANO má 30 procent, což mi připadá neuvěřitelné a nechápu to. Myslím, že může, dřív než se nadějeme, dojít k další změně. Opravdu jedny pitomé volby, kdy tolik hlupáků zvolilo Zemana, to takhle podělaly. Fakt si myslím, že kdyby byl zvolený jiný prezident, bylo to jinak. A že to zas bude, že to nastane. Fakt jsem optimista.
Jsem čtenář Orwella a když O’Brien mučí Winstona Smithe, tak ten na mučidlech říká: „Stejně vás něco dostane.“ Příroda, něco, prostě si to myslím. Život totalitu rozbije.
A navíc teď žádná totalita není, je úplná svoboda. Když si vzpomenu na spoustu zavražděných a zavřených spisovatelů, tak se bojím, aby mi neuhnil jazyk, ale já na druhou stranu nevím, jestli to není ještě strašidelnější. V Rusku byli lidi zabíjeni za knihy a chodili do vězení za vlastnění knih. U nás v padesátých letech taky. A ještě já s kamarády jsme se mohli ocitnout na dva roky v kriminále kvůli nějakým básničkám. Tak dneska je tohle svobodné. Mocné to nezajímá, nějaké romány.
Trochu je to asi zajímá, třeba ten Klaus se ozval.
To jo. Ale spisovatelé v Rusku, které znám – třeba Ljudmila Ulická, sedmdesátiletá klasická prozaička, naprosto protiputinovská a protistalinistická – vydává knihy v ohromných nákladech, nemá žádnou cenzuru. To je skvělé. Na druhou stranu – i tohle je vlastně strašidelné.
Že je jim to jedno. Necítí to jako nebezpečí.
Je jim to úplně u prdele. Oni zabijou novináře, když do něčeho rýpe. Ale jinak – říkejte si, co chcete. Raduju se z toho, a zároveň jak říkám, aby mně z té radosti jazyk neoprýskal: Není to ještě strašidelnější? Nevím.
Mluvili jsme o mladé generaci a já bych to rád vztáhl ještě k literatuře. Absolvoval jsi teď festivalové čtení, kde jsi byl trochu jako rocková hvězda, přišlo víc lidí než na kdekterou kapelu. A byli to hodně mladí lidé.
Jak je to možné?
No to se ptám já tebe.
Já to nevím.
Tvá zkušenost ale je, že mladí čtou? Nepropadáš depresi, že už se nečte?
Ne, já jsem při svém vystoupení právě skrytě povzbudil ty, co se s tím potýkají. A kteří píšou, protože tam určitě někteří takoví byli. Říkal jsem, že za poslední rok, rok a půl jsem přečetl tři debuty: Vladimíra Válová, knihovnice z Třebíče: Do vnitrozemí; Daniel Hradecký, chlápek z Litvínova: Trosky jednoho deníku; Lucie Faulerová: Lapači prachu. Tři mladí lidé, úplně neznámí, kteří vydali dobrou knihu. Měli vnitřní puzení to napsat a vydat. Cesta ke čtenáři je asi těžší, ale furt to existuje, furt to je. A za našich životů to ještě bude.
Literatura se stýká s politikou
Na závěr jsem se chtěl ještě zeptat na tvou práci v Knihovně Václava Havla. Co přesně tam děláš?
Jsem dramaturg, vlastně se to dokonce jmenuje šéfdramaturg. S kolegy a kolegyněmi děláme takových patnáct až dvacet pořadů měsíčně. A protože je to Knihovna Václava Havla, tak jsou to pořady spjaté s Václavem Havlem, což je pro mě obrovská radost. Václav Havel byl nejen špičkový a světoznámý politik, takže k nám chce pořád přijet třeba polský politolog hovořit o recepci Václava Havla v Polsku, nebo se najde reportáž Václava Havla z prvních dnů uvěznění, což je neuvěřitelné, teď jsme to vydali. Nebo politici, kteří se s Havlem kamarádili – z Ameriky, z Polska, z Maďarska… Chtějí přijet a udělat u nás přednášku. Zároveň ti spolubojovníci Václava Havla: fotograf Bohdan Holomíček, Sváťa Karásek, Eugen Brikcius, lidi, kterým je dneska sedmdesát, u nás vystupují. Zároveň byl nejen politik, ale i literát, takže část programu je zaměřená i na literaturu. Mladých je tam málo, ale teď tam byl třeba básník Borkovec. No mladých, on je jako já. Nebo Petr Hruška z Ostravy. Není to úplně kulturní dům, ale literatura se tam stýká s politikou. Chodí k nám sedmdesát, osmdesát nebo devadesát lidí, což je myslím bezvadné. Dělám to už šest let a vypadá to nevyčerpatelně. Pravidelné pořady u nás má jednou měsíčně časopis Respekt. Hodně navštěvované, vždycky přijdou s něčím aktuálním.
Práce dramaturga je pro mě strašně výhodná, protože jak je ten mejl a mobil, tak když to šlape, jsem tam večer. Moderuju debatu, uvádím, bdím nad tím. Ale mimo nějakých porad se mi často stane, že dopoledne mám volná. A mně se nejlíp píše dopoledne. Dám si ranní kafe a hodinu a půl by to mělo jet.
Nemáš to tak, že bys nejradši jen psal a nemusel chodit nikam do práce?
Někdy jsem o tom snil, ale já vlastně necítím tu potřebu mít každý rok knihu nebo mít třicet knih. Ti moji starší spisovatelé jako Hrabal a Bondy tohle měli, knih napsali desítky. Já nevím, jestli tohle potřebuju, vydechovat pořád literaturu. Zatím to beru takhle. Buď jsem chodil do kotelny nebo jsem byl novinář. A to nešlo. Když jsem byl novinář v Lidovkách nebo v Respektu, nešlo to. Ale teď vyjde v Torstu kniha, která se bude jmenovat Výstup Jižní věží, a to dali takoví zapálení lidi dohromady mé publicistické texty. Reportáže, nějaké sloupky, najednou to vychází na nějakých dvě stě, tři sta stran.
Novinařina pro mě byla taky zajímavá, takže jak se mě dnes ta holka ptala, jak poznám ta různá prostředí – no tak jako že tam kurva jdeš! Dělal jsem i takovou černou kroniku, vraždy třeba. Nebo jsem dělal reportáže o pornoprůmyslu. To v té knížce vyjde. Součástí toho bylo, že tam přijdu, bavím se s lidma, dělám reportáž o vraždě, policajti mě vezmou do pitevny, bavím se s klukama, kteří viděli vraha. Stopuješ život a do prózy to pak používáš.
Takže když jsi novinařil, psalo se ti špatně, ale zpětně jsi to zúročil?
Prózu u toho psát nešlo. Když jsem byl v Respektu, dopisoval jsem tam ještě nějaké básně, takže je to promotané.
Knihu básní už nevydáš?
Myslím si, že ne. Píšu si básně, mám tady notýsek. Ale představa, že bych vydal knížku básní, že by ty básně spolu souvisely, tak to se mi nechce.
