Rozhovor s výtvarníkem Vítem Ondráčkem o jeho grafickém cyklu Křížová cesta. Ta je vystavena v boskovickém evangelickém kostele až do konce listopadu, prohlídka je možná při akcích v kostele nebo po předchozí domluvě. S autorem jsme mluvili o zrodu tohoto díla a také o zvláštní technice, kterou vyvíjí celý život.
Nejen pro mě bylo překvapivé, že ses pustil do tématu křížové cesty. Jak jsi k tomu přišel, případně jak to přišlo k tobě?
Pro mě to bylo taky velice překvapivé. Kdysi, je to tak 30 let, jsem si koupil v antikvariátě Bílkovu křížovou cestu. Symbolismus mně byl vždycky blízký, je v dobrém slova smyslu literární a já mám k literatuře blízko. Dnes už je to možná anachronismus. Bílkova křížová cesta pro mě byla tak trochu východiskem, ale samozřejmě jsem nemínil dělat znovu Bílka. To byl jen takový podklad. Bílek zase vychází – což se neuvádí – z Gustava Doré.
Napadalo tě to během těch třiceti let občas, nebo to nečekaně přišlo až teď?
Nečekaně. Přišlo to najednou… Říkat shůry je trošku podbízivé, ale jak říká Josef Čapek, že skutečný umělec si dává úkoly sám, tak možná si to jenom myslí. Možná si říká, že si ten úkol dal sám, ale on přiletěl shůry. On tím Čapek samozřejmě myslel, že opravdový umělec je svobodný.
A nepracuje na zakázku.
Ano. Nedělá design.
Nepřeskakovat a tou cestou projít
Měl jsi na začátku konkrétní představu, jak křížovou cestu uchopit? Jak pojmout jednotlivá zastavení?
Říkal jsem si, že se budou objevovat, vyvstanou. Takže jsem spontánně nakreslil první, pak mi to šlo až podezřele dobře.
A šel jsi postupně po té cestě dál?
Ano. O to šlo – nepřeskakovat a tou cestou projít. Potom přišla krize u devátého zastavení. Zoufal jsem si, jestli jsem nešlápl úplně vedle. Pak jsem se přes to zase dostal. Ujasnil jsem si na začátku, že různé překážky a pochybnosti do toho budou patřit a že může přijít leccos. Třeba včetně zdravotních potíží. A že to musím udělat a nesmím se nechat ničím zviklat. Takže jsem se zviklat nenechal.
Jak dlouho jsi na tom pracoval?
Vlastně jenom tři měsíce, což je směšně krátký čas.
Zase tak krátký ne. Představu výtvarného výrazu, který stojí na siluetách, na určité proměňující se barevnosti, jsi měl od začátku?
Měl. Když jsem vyvinul techniku tisku z korků, věděl jsem, že by to v této technice mohlo být něco dosud neviděné. Že tomu touto grafickou technikou dám výraz s jinou estetickou fasetou. Je to trochu v siluetách, nejsou tam výrazy utrpení tváře. Je to zvláštní askeze a jisté výrazové ztišení.
Zároveň se tím umocňuje naléhavost jednotlivých situací a je to tím pádem v něčem možná až divadelní?
Určitě. Ale člověk samozřejmě vychází i z toho, jak to dělali ti před ním. Proto mně nešlo o postmodernismus nebo nějakou zvláštní zaumnost nebo o shromažďování symbolů a citací, rádobysouvstažností. Spíš jsem se snažil o určitou strohost, neukecanost. A zároveň robustnost, výraznost.
Ten výraz robustní dnes používají třeba i politici, chvilku byl takový módní – myslím, že Topolánek byl jednu dobu robustní. Ale ono se robustnosti může dosáhnout třeba na malém formátu, není to záležitost obrovských zvětšenin. Může jí být dosáhnuto na minci, jak o tom svědčí třeba antické mince.
Narazili jsme na tradici. Téma křížových cest si v tomto ohledu nese velkou sílu. Musel ses s tím nějak vyrovnávat? Do jaké míry jsi nad tím přemýšlel a probíral se třeba různými křížovými cestami, které jsi v životě viděl?
Kdybych si příliš procházel to, co vzniklo, tak by mě to rozdrtilo. Tak jsem se do úkolu pustil a spoléhal spíš na paměť. Jako kluk jsem třeba chodíval s maminkou do kostela do Šlapanic. Křížová cesta tam byla po stěnách, něco jsem si pamatoval. Zrušil jsem ale třeba komparz vojáků a naříkajících lidí, snažil jsem se vše zjednodušit, aby byl výraz víc koncizní.
A zároveň je výsledek víc soustředěný na Ježíše.
Když se Ježíš trochu vzdálí a je menší, je víc politováníhodný. A když je hodně blízko, tak kupodivu se nějak stává tebou. Možná že to neříkám správně. Pocity a vzpomínky se přitom objevují různé. Rozhodně to není jako u Bílka, kde dochází ke ztotožnění s Kristem – tak to u mě ani náhodou. Bílek ukřižoval sebe sama. Ale zároveň si uvědomuješ, že život je strašná kláda, ráhno, a každého to dostane. Jak říkal Leonard Cohen v posledním rozhovoru švédské novinářce: Každého to dostane, každého to rozdrtí, i tebe.
Na konci křížové cesty je ale u tebe přítomná jakási transcendence, naděje. Navzdory drtivosti to nevyznívá bezvýchodně.
Je tam opuštěné tělo vržené do prostoru. To tělo je v poloze, kterou má Botticelli na obraze Kladení do hrobu, je to jen mírně pozměněné.
Vít Slíva na vernisáži říkal, že už je zde předzvěst nanebevzetí.
To tělo levituje. Mizí postavy kolem, mizí i tomba. Tělo už se možná vznáší, aby vzápětí stoupalo vzhůru. Jestli v tom je naděje, tak proč ne.
Specifikum chyby a všemocná náhoda
Nevím, kolik toho chceš prozradit, ale můžeš říct něco i k technice, kterou je křížová cesta vytvořena?
O technice daktylogramů vznikl film, kde je prozrazeno vše. U tisku z korkové masky to takto neprozradím, ale jedná se o tisk v hlubotiskovém lisu z korkových desek. Korek se začal prodávat počátkem osmdesátých let. Já jsem si tehdy koupil špatný lis. Bylo to načerno, protože tehdy musel být každý lis přihlášený. Psal se rok 1982.
Aby se na nich nemnožily protistátní materiály.
Mluvil jsem o tom tehdy s Vladimírem Komárkem, ten mi potvrdil, že lis musím přihlásit. Já jsem samozřejmě nic nehlásil a načerno jsem koupil načerno udělaný lis z kradeného materiálu ze Zbrojovky. Ale ten lis byl na hlubotisk špatný, válce byly vroubkované – třeba lept tím pádem vznikal jako takový prašivý otisk. Protože se začal prodávat korek, zjistil jsem, že když budu řezat do korku a tisknout, ozubení už nebude poznat. Dělal jsem si takto pro sebe ilustrace k Villonovi a postupně jsem začal tuto techniku vyvíjet. To jsem dělal nějakých 35 let, a pak jsem si řekl, že bych mohl třeba udělat křížovou cestu. Ono to trvá.
Šla by ta technika použít na jiném lisu?
Ne. Nejspíš ne.
Takže je to vlastně specifikum chyby tvého lisu?
Je to specifikum chyby a zároveň všemocná náhoda, která k tomu člověka přivede.
Jak moc je takováto práce náročná?
Je to dřina, protože v lisu nejezdí desky po kolejnici, není tam žádný převod. Když jsem byl na sympoziu Klatovy–Klenová, byl tam lis, který šel úplně úžasně, na tak fantastickém lisu jsem nikdy netiskl. Na mém lisu je to dřina, člověk na tom úpí, takže když dělá křížovou cestu, chytí ho taková bolest v kříži, že se pak nemůže dostat z výletu domů.
To se ti stalo?
Zablokovala se mi páteř, člověk vypadá, jako by dostal klackem. Ale už to pomalu odeznívá. Jenže bych zase potřeboval něco vytisknout na výstavu do Francie. Už to asi nebudu pokoušet, moje žena Jana mě přemlouvá, ať raději vyberu něco z toho, co už mám.
Křížová cesta má 14 zastavení, každé jsi tiskl ve 14 variantách. To je poměrně hodně práce, když navíc každá grafika musí lisem projít opakovaně. Je to tak?
Třeba tak třicetkrát. A potom jsou zkoušky. Pak mi bylo velmi líto, že ty desky byly v uvozovkách dokonalé, jak byly nasáklé barvou. Měl jsem různé druhy papírů, které mi věnoval pan Vejpustek z Tišnova, a zjistil jsem, že třeba na křídový papír vzniká úplně jiný reliéf, jiné vykreslení. Zkoušel jsem to ještě varírovat, nakonec to bylo skoro tisíc grafik. Něco jsem zničil, ale několik set jich zůstalo.
Křížová cesta je vystavena v Boskovicích v evangelickém kostele, kde bude až do konce listopadu. Máš už nějaká další místa, kde bude k vidění?
Jen jedno. S Milošem Doležalem, básníkem a autorem knížky Jako bychom dnes zemřít měli o páteru Toufarovi, zní domluva, že to bude na Pejškovně, což je jeho chalupa u Lipnice, kde mívám už asi jedenáct let výstavky svých věcí. Setkávají se tam literáti, malíři a divadelníci – tam bude křížová cesta vystavená, zase v jiné variantě.
V létě tě čeká výstava ve Francii – tam křížovou cestu nebereš?
Možná nějakou ukázku vezmu. Je totiž otázka, co tam vůbec vybrat. Je to v Rodez, ve velké dvojgalerii, takže máme obrovský prostor. Vystavovat tam budou dva fotografové – Honza Adamec a Pavel Šmíd – a já tam budu mít malbu plamenem, grafiku a daktylogramy. Možná se tam několik ukázek ze zastavení křížové cesty ocitne. Asi by to byla jakási možnost, jak vyvést křížovou cestu z Kunštátu za hranici.
