Naši předkové, zejména Keltové i Germáni, uctívali stromy jako své průvodce, rádce a duchovní pomocníky. Stromy postavili do takzvaného stromokruhu. Tis však součástí tohoto kola není; je vším, co ho obklopuje. Získal označení „strom smrti“, ale je spíše stromem, který překonává veškeré naše představy o životě a možnostech existence v jiných sférách, než je tato naše fyzická (materiální) podoba. Pokud tedy máme tendence děje a věci pojmenovávat, tak si tis bez výhrad zaslouží nálepku „strom života“ nebo lépe „věčnosti“.
Tis červený (Taxus baccata) je mnohokmenný zaoblený stálezelený strom nebo široký keř, výjimečně vzpřímený. Patří mezi jehličiny, ale kromě jehličí má s koniferami málo společného. Je evropskou domácí dřevinou, ale původní je i v Asii a Severní Americe. Dalo by se říci, že tis je představitel našeho společného indoevropského dědictví. Přes svou hlubokou minulost a specifičnost však není opěvován jako jiné naše stromy. Zřejmě také pro své silně jedovaté části je na lidském seznamu spíše neoblíbených rostlin. Jeho unikátní nesmrtelnost je však nepřekonatelná. Mezi botaniky a dendrology se už půl století vede diskuze nad tím, zda je tis nejstarším stromem světa. Protože jsou důkazy o tom, že může růst prakticky věčně. V Anglii rostou tisy, jejichž věk je odhadován na pět tisíc let. Nejstarším je pravděpodobně tis ve Fortingallu ve Skotsku, jehož semena musela klíčit asi před osmi tisíci lety v tundře po době ledové.
Mnoho posvátných keltských a germánských míst sahajících do mnohem hlubší historie bylo kruhovitého tvaru a obestoupeno tisy. Dodnes je například zachován kostel ve Walesu, který je dokola obrostlý tisy, jejichž věk se uvádí ke dvěma tisícům let. A to si musíme uvědomit, že tyto stromy jsou starší než samotné stavba.
Víc než jen zajímavý
Tis roste velice pomalu, je to jeho způsob na cestě k dlouhověkosti, ale to není vše. Je vybaven několika jedinečnými schopnostmi. Například dokáže ze svých větví, které se časem sklání více k zemi, zakořenit a tvořit tak další řekněme mladší stromy ze stejného dřeva. Může se tedy stát, že kolem prastarého jedince, který se pomalu rozpadá, vzniká háj dalších jeho vegetativních potomků, kteří jsou propojeni jak kořeny, tak větvemi. Pokud bychom mohli sledovat takový strom bez lidského ovlivnění v průběhu tisíciletí, uviděli bychom mohutnou živoucí a stále se obnovující bytost s dutinou uprostřed. Jeho kořeny mohou dokonce růst i nad zemí nebo uvnitř dutého kmene. Viditelný tis proto nemusí být zdaleka prvním tělem prastarého oddenku.
Když chceme, můžeme tis všemožně tvarovat, stříhat a zmlazovat. Nevadí mu pravidelný střih ani radikální řez. Po takovém zásahu vypadá, že určitě musí zajít. Holé pahýly a jakoby suché větve jsou až odpuzující, ale tis dokáže znovu obrůst novými jemnými větévkami a v příštím roce se krásně zazelená. Je to „živel“ mezi stromy. Z rozpadajících se kmenů vyrůstají nové větve, a pokud ho nikdo neodstraní nebo oheň nespálí, dělá z něj jeho regenerační schopnost nejúspěšnější druh stromu. Nejstarší známé fosílie tisu jsou staré stovky milionů let. Nejvíce rozšířený byl v Evropě v době neolitu, v době bronzové a železné.
Tis je hlavně známý tím, že je celá rostlina silně jedovatá, jen červený obal semene je jedlý a láká zvěř. Tento sladký míšek se opět vymyká podobě běžných jehličin, které tvoří šišky. I ve své jedovatosti je jediný mezi jehličinami. Zatímco pro nás a domestikovaná zvířata jsou alkaloidy obsažené v celé rostlině tisu jedovaté, divoká zvěř je s oblibou stravuje. Zejména srnci, kteří jsou těmito látkami vzrušováni. Pro člověka je smrtelná dávka 1 gram jehliček tisu na kilogram tělesné hmotnosti, nebo dvě až 5 jader semen. Obsahuje alkaloid taxicantin, který při předávkování vede k bušení srdce, dýchacím potížím, po několika hodinách k ochrnutí, kómatu a zástavě srdce. To, co je při předávkování smrtelně jedovaté, může naopak ve správné míře léčit. Slibně se jeví léčba rakoviny vaječníků, prsou, plic a střev pomocí extraktu z tisu. Jde o obsah taxolu v pacifickém tisu, ale potřebná dávka pro jednoho pacienta stojí život šesti tisů za každý rok léčby. Proto v Kalifornii vznikly obrovité školky tisů a nastoupila zde systematická výroba taxolu.
Tis je také oproti ostatním koniferám dvoudomý, ale existují i jedinci, kteří mají květy obou pohlaví na jednom stromu. Dřevo neobsahuje žádnou pryskyřici. Jeho kmen srůstá vnitřně i zevně, a proto na jeho pařezu nejsou rozeznatelné letokruhy, které známe z pařezů ostatních stromů. Určení věku pokácených tisů je téměř nemožné.
Kde se setkáme s tisem
V současné době tis v přírodě těžko objevíme. Několik jich roste v Moravském krasu. V krajině jsou chráněné. Nejvíce jich můžeme nalézt v CHKO Jizerské hory, kde se nachází přes 500 stromů vysokého stáří. Pravděpodobně nejstarším tisem a českým vůbec nejstarším stromem je tis v obci Vilémovice na Vysočině. Jeho stáří je přes dva tisíce let a je uváděn i jako nejstarší strom Evropy.
Běžně jsou však tisy součástí městské zeleně, zahrad, parků a časté jsou kolem hřbitovů. Díky možnosti střihu a tvarování se používají jako živé ploty do stinnějších míst. Tisům nesvědčí přímé slunce, ale jinak jsou velice nenáročné.
V Boskovicích najdeme nejstarší a přirozeně rostoucí tisy v parku u zámeckého skleníku. Jeden roste u schodiště pod letním kinem, další mohutný u zdi k zámku naproti skleníku a další tvoří hustou zeleň ve svahu nad zdí. Pravidelně střižený živý plot z tisů je kolem palouku se sochou T. G. Masaryka u městského úřadu. Hustý tisový živý plot odděluje hlavní silnici od zeleně u základní školy na Sušilově ulici a další najdeme roztroušeně v městské zeleni, ale nijak významně. Zajímavá forma vzpřímeného tisu zdobí pás zeleně na Komenské ulici a mnoho šlechtěných kultivarů můžeme obdivovat v Arboretu Šmelcovna.
Tisy v Jihomoravském kraji
Jako nejmohutnější a vůbec největší tis v České republice je uváděn tis pod hradem Pernštejn, který dosahuje výšky necelých 17 metrů, šíře kmenu činí 455 centimetrů. Jeho stáří se odhaduje přes tisíc let a letos byl vyhlášen Nadací Partnerství stromem roku. Podle pověsti vyrostl z hole, která byla zapíchnuta v úplném začátku stavby hradu, ale protože hrad byl založen ve druhé polovině 13. století, spíše na stavbu hradu dohlížel. Neodmyslitelně však k Pernštejnu patří.
Památný tis najdeme u hradu Bítov. Mohutný tis doprovází Dianin chrám v Lednicko-valtickém areálu. Dva mocné tisy rostou v zámeckém parku v Letovicích.
V celé České republice je evidováno osmdesát památných tisů. Nejvíce – 22 položek – v Moravskoslezském kraji.
Tradice a léčení
To, že je tis člověkem využíván odedávna, ukazuje překlad jeho latinského jména. Taxus má spojitost s řeckým výrazem toxon (luk) a toxicon, což v řečtině znamená jed. Ze semen tisu si Keltové, ale i Římané připravovali jedovatou látku, kterou používali na přípravu otrávených šípů.
Dřevo tisu, jedno z nejkrásnějších na světě, má červenohnědé jádro a světlejší, úzkou běl. Je velmi tvrdé, těžké, odolné a pružné. Z našich dřev je nejtěžší. Do 16. století se používalo k výrobě topor, luků a kuší (i proto byl tis spojován se smrtí). Do Anglie byly zbraně z tisového dřeva dováženy z celé Evropy, export po Visle je doložen už z roku 1287. Tato oblíbenost výroby luků byla pro velice pomalu rostoucí tisy osudná. Jejich počet od středověku rapidně klesl a už se v budoucnu nezvýšil, protože hospodářsky je ve srovnání se smrkem a borovicí nevýhodný a nikdy se opětně nevysazoval. V 15. století se objevily první snahy o ochranu lokalit s výskytem tisu proti rabování, zřejmě však byly opožděné, protože v 16. století export pro nedostatek suroviny ustává. Až do počátku 19. století se z něj vyráběl vzácný nábytek s intarziemi, používán byl i jako trvanlivé dřevo stavební a k uchovávání vín.
Za jeden z nejstarších dochovaných výrobků z tohoto materiálu je považována plastika, tvář manželky egyptského faraóna z doby kolem roku 1 400 př. n. l. Ještě starší je tisové lučiště nalezené v tajícím alpském ledovci u mrtvoly pravěkého muže Ötziho, jehož stáří se odhaduje na 5 300 let.
V krajích, kde se tis vyskytuje ve větší míře, bývaly červené dužnaté míšky (takzvané tisinky) využívány k výrobě vína nebo marmelád. V posledních letech se používá tisová kůra na výrobu léků proti některým typům rakoviny.
Tis byl jedním z pěti magických stromů Irska a značil takzvaný „královský kruh“. Každý irský král nosil tisovou brož ve tvaru kruhu, aby mu připomínala otáčení kola života a nevyhnutelnost smrti. Brož se po smrti panovníka předávala jeho nástupci.
Tis patřil také ke dřevinám, kterým byla přisuzována kouzelná a čarodějná moc. Ve starém Řecku a Římě byl zasvěcen bohyni Hekaté, bohyni podsvětí a vládkyni nad přízraky a kouzly. V Británii se traduje, že tis rostoucí na hřbitově vysílá kořeny k ústům každého zesnulého. Symbolizuje tak znovuzrození duše.
V duchovní literatuře je tis mnohdy uváděn jako strom věčného života. Symbolický strom či brána propojující světy hmotné a nehmotné. Pro výklad mystérií je symbolem rajského stromu. Navíc má červené plody (jako jablka) se semeny, která usmrcují. Ale smrt pro naše předky nebyla hranicí, z které máme dnes strach, protože za ni nevidíme, ale byla pro ně spíš přechodem v dlouhém životě. V posvátném kruhu jsou smrt a život jedním a tím stejným: věčností.
Rada na závěr
Můžeme se léčit zvukem, hudbou, zpěvem. Nejvíce v hlavě vibruje „I“. Proto slova tis a sebevědomí (obrazně) stojí vedle sebe: německy ich (já), anglicky I. Hledejme sebe z pohledu nekonečnosti. Buďme k sobě upřímní, pak se nemusíme ničeho bát.
Život tisu jako oceánu
ukáže nám hloubu míru.
Zbavíš-li se strachu a všech požadavků,
projdeš bránu na druhou stranu času.
