Rozhovor s galeristou Josefem Bařinkou. Galerie Otakara Kubína, kterou Josef založil společně s manželkou Lenkou v renesančních prostorách boskovické radnice, oslavila na konci listopadu 20 let své existence. Proto jsme si povídali hlavně o začátcích a historii galerie, která se stala významným boskovickým kulturním centrem.
Jak vznikla myšlenka založit v Boskovicích galerii?
Ten nápad přišel mimo jiné proto, že zde skončila pamětní a výstavní síň Otakara Kubína. Důležitou roli hrál také náš vztah k Vysočině, známost s vysočinskými malíři a tedy možnost je tady prezentovat. No a v tu dobu snad i nějaké množství peněz, které umožnilo restaurovat tyto prostory. Takže to bylo víc věcí. Také známost s panem Ludvíkem Kunderou, který nás v prvních letech provázel. Nakonec galerie opravdu vznikla, i když to stálo opravdu značné úsilí.
Můžeme začít od těchto prostor – jak jste na ně připadli a v jakém byly stavu?
Byla to náhoda, přesně už si ani nemůžu vzpomenout, jak to vzniklo. Chodili jsme po městě a hledali vhodné místo. Teď už nevím, kdo mi řekl, že tyto prostory jsou nevyužité, že je tu jen vyřazený nábytek a v zadní místnosti archiv. Zjistili jsme, v jakém je to stavu, a přesvědčili radnici, že bychom to uskutečnili. Tedy že jsme schopni to zafinancovat a dát to do pořádku.
Nebylo to tady v reprezentativním stavu?
Ne, byly v ubohém stavu. Byla zde obrovská vlhkost, bylo potřeba strhnout omítky, dát sanační omítky, odvětrat podlahy. To byl šťastný nápad, vlhkost se podařilo odvést, od té doby jsem si za celých dvacet roků nevšiml, že by nějaký obraz trpěl vlhkostí. Stálo to dost peněz, něco se mi pak město snažilo vrátit amortizací nájmu.
Je jasné, že jsi do toho zpočátku dost investoval. Říkáš, že jsi nějaké peníze měl, ale přece jen to není úplně obvyklá investice. Co ti na to říkalo tvoje okolí?
Jestli se tomu smáli, tak pochopitelně někde za rohem. Bratranec manželky mi říkal: „Co to děláš? To radši kup vagón obilí a někde to prodej!“ Z prodávání obilí bych ale asi moc potěšení neměl. Někdo si možná klepal na hlavu, ale přitom to vítal. Já myslím, že to byl dobrý počin.
Neříkáš si dnes, žes měl tehdy radši koupit to obilí?
Ne, ne. Nelituju toho, i pro mě samotného znamenala galerie hrozně moc. Jak z hlediska odborného, pokud jde o výtvarné umění, tak po stránce poznávání lidí z uměleckého světa, se kterými bych se jinak v životě nesetkal. Potkal jsem spoustu vysoce inteligentních lidí, a toho si nesmírně vážím. A to platilo i o manželce Lence a o synech. Kluci měli tehdy okolo deseti let a viděl jsem na nich, jak je to formuje. Z toho jsem měl taky potěšení.
Ten koncept, že galerie bude mít prodejní část a zároveň zde budou probíhat autorské výstavy, existoval od počátku?
Ano, zcela jednoznačně, protože jedno bez druhého nemůže žít. Těžil jsem i z toho, že když jsem se s někým domluvil, aby tady měl autorskou výstavu, navázali jsme trvalý kontakt a jeho práce jsem zde měl.
Ještě jsme nezmínil název galerie. Ten se odvinul od zrušení památníku Otakara Kubína?
Diskutovali jsme o tom obzvlášť s panem Kunderou. On nejprve vymýšlel jiné varianty, napřed se mu to moc nezdálo. I moji přátelé z Brna, když sem přijeli, říkali mi: „Dobrý den, pane Kubíne.“ Mysleli to samozřejmě s humorem. Po dlouhých debatách jsme nakonec dospěli k názvu Galerie Otakara Kubína. Jednak k poctě malíře, jeho významu pro Boskovice a známosti po celém světě.
Navíc ho zde i připomínáte.
Je zde několik obrazů z pozůstalosti, které jsou v majetku muzea. Bylo to ode mě gesto na oplátku, že jednu ne nepodstatnou část galerie věnuji těmto obrazům. Samozřejmě bezúplatně, také mě to těší.
Stává se, že galerii navštíví někdo, kdo přijel do Boskovic vyloženě kvůli Otakaru Kubínovi?
Někteří dokonce přijeli s tím, že počítali, že tu bude to samé, co bylo v památníku na panském dvoře. Musel jsem jim to vysvětlovat, někteří byli rádi, že viděli aspoň toto, jiní byli zklamaní, že je toho tady málo. Když bylo nějaké kulaté výročí Kubínova narození či jeho smrti, udělali jsme výstavu v celé galerii. Ale to se nedá dělat často, už jen vystěhovat odtud všechny nashromážděné obrazy není legrace. A teď už to nejde, protože velké státní i regionální galerie chtějí za zápůjčku obrazů peníze, na to jsem už neměl.
Už jsi říkal, že jste spolupracovali s panem Kunderou, ale jak tedy fungovala dramaturgie výstav a jak se tvořil výstavní plán?
Zpočátku nám opravdu výhradně pomáhal pan Kundera. Objezdili jsme všechny jeho známé, vesměs to byli významní výtvarníci s celostátním i mimorepublikovým významem. Sedli jsme do auta a tyto lidi navštěvovali. Já jsem od nich získal nějaké obrazy určené k prodeji a domlouval jsem s nimi výstavy. Tak se to rozbíhalo.
Jaká byla první výstava?
Začínali jsme výstavou Bohumíra Matala. Obrazy byly ze soukromých sbírek, nejvíce jich poskytli pan Kundera a doktor Vykoukal. Byla to zajímavá a důstojná výstava. Pak se to nabalovalo, zájemců bylo ze začátku mnohem víc, než jsme mohli uspořádat výstav.
Nemuseli jste nikoho přemlouvat?
Ne. Jen když jsem se chtěl dostat k nějakému významnému malíři, hledal jsem napřed cestu přes někoho, kdo se s ním zná osobně. Ale přemlouvat jsem nikoho nemusel, ba naopak někdy přicházeli sami. Některé jsem třeba ani nechtěl…
A musel jsi i odmítat?
Stalo se mi to, i když ne mockrát. Snažil jsem se vyhovět, ale muselo se to se mnou aspoň trochu potkávat. Nemohl jsem vystavit něco, k čemu bych měl odpor. To se nedá dělat. To se mi podařilo jen asi dvakrát.
Přece jen se ti to podařilo?
Podařilo, ten člověk mě pronásledoval dlouho.
Galerie nesloužila a neslouží jen výstavám, ale i dalším kulturním akcím. To jste taky plánovali od počátku?
Samozřejmě. Byl jsem tomu velice rád, že jsme zde mohli dělat takové koncerty. Některé jsou stabilní a hudebníci jako Ackerman a Kratochvíl se sem pravidelně vrací. Podobně besedy s Milošem Štědroněm, které běží už třináct nebo čtrnáct roků.
Ty vznikly jak?
Když tu měl pan Kundera výstavu svých výtvarných prací, u příležitosti svých narozenin. Miloš Štědroň dělal kulturní program na vernisáži. Takže se tu objevil. Znali jsme se už z dřívějška, když jsem zpíval v Brněnských madrigalistech, tehdy jsme třeba v rozhlase natáčeli jeho scénickou hudbu. Potkávali jsme se v divadle, začali jsme se zdravit, pak jsme se seznámili blíž. A když se objevil v galerii, oslovili jsme ho, aby zde besedy dělal. A on souhlasil. Chvíli trvalo, než se to zaběhlo, dnes je trvale plno. Trochu se to prostřídá, pokaždé nemůžou všichni, ale třicet čtyřicet lidí je tady vždycky, což je velice příjemné. Miloš sem jezdí rád, je mu tady dobře a těší se sem.
Asi se dá obecně říct, že si galerie vytvořila stálý okruh příznivců a pravidelných návštěvníků. Lidí, kteří ji vzali za svou.
Je to pravda. V této trochu pohnuté době, trochu poklesl zájem o autorské výstavy, lidé taky stárnou, odcházejí… Trochu se to přece jen změnilo. Na další kulturní pořady, jako jsou koncerty a besedy, se to tady zhruba zaplní. Jsem spokojený. Dřív jsem z toho byl vždycky špatný, když přišlo třeba jen patnáct lidí, bylo to pro mě tragické. Nikdo si z toho nic nedělal, ale já ano. Dnes už se to nestává. Občas se naše akce s něčím kříží, to se stává, pak je lidí třeba trochu méně, ale pořád je to zde docela zaplněné. Lidé se sem těší, teď bude přes Vánoce pauza, to se lidé vždycky ptají, kdy už zase něco v galerii bude.
Jsou lidé, kteří sem chodí celých dvacet let?
Pár jich tady je. A postupně se přidávali další, třeba začali chodit na koncerty a na besedy, a potom je to stáhlo i k výtvarnému umění.
Koncertů bývalo v minulosti i víc, ne? Spolupracovali jste třeba s brněnskou konzervatoří.
To bylo během těch let, kdy syn Miloš konzervatoř navštěvoval. Pořádali jsme zde koncerty, na kterých si studenti přehrávali skladby, které připravovali na soutěže nebo závěrečné zkoušky. To bylo velmi příjemné, jezdili s nimi kantoři a doplňovali to. V počátcích jsme spolupracovali i s kulturním střediskem, když měli nějaký komornější koncert, který by se nehodil do skleníku, udělali ho u nás v galerii. A své koncerty zde pořádali třeba i místní muzikanti jako Kristýna Znamenáčková.
A hrálo a hrává se i na vernisážích.
Vernisáže byly koncipované tak, že úvodní slovo dostává nějaký kunsthistorik, někdo skutečně fundovaný. A doplněno je to muzikanty, ať už z regionu, nebo i renomovanými hudebníky. Byli zde muzikanti z filharmonie, učitelé z uměleckých škol a podobně. Vystupovali zde kupříkladu trumpetista Jaromír Hnilička nebo houslista Jan Beránek. To všechno ke galerii patří a je to s její existencí nerozlučně spjato.
Ještě k autorských výstavám. Vyjmenovat je všechny nemůžeme, ale máš spočítané, kolik jich bylo?
Sto deset.
Můžeš jmenovat nějakou, která ti utkvěla nebo pro tebe byla něčím výjimečná a zásadní? Nebo koho sis zejména považoval?
Hned druhou výstavu zde měl Jaroslav Klápště. Toho si cením neskonale. Jednak ta výstava byla vysoce kvalitní, obrazů tady byla spousta, byla zde i grafika, opravdu bylo na co se dívat. A také jsme se spřátelili, stali se z nás dobří kamarádi. Zemřel bohužel už asi za tři roky, ale po tu dobu jsme se navštěvovali, on jezdil sem a my jako rodina za ním na Čikvásky. To bylo velmi vzácné. Jaroslav Klápště byl přítel Ludvíka Kundery, scházeli se u nás na zahrádce u krbu, já jsem jim vždycky něco pekl, oni pocucávali červené víno a jejich debaty byly prostě neuvěřitelné.
Jsou i umělci, kteří se sem vrací?
Jsou. Je to zvlášť Odvárka, jeden z vysočinských malířů, který zde vystavuje i právě teď. Myslím, že je tu počtvrté. Ale zas tak moc jich není. Samozřejmě taky Vít Ondráček, ten patří k těm, kterým jsme uskutečnili víc výstav. To jsou asi dva, kteří zde vystavovali nejčastěji.
Přístup návštěvníků se během let změnil?
Já vlastně nevím, i když nad tím přemýšlím samozřejmě dost často. Odvárku třeba lidé znají, mají ho rádi, je velmi přístupný. Takže zaujme víc než třeba nějaká moderna, která přitáhne jen jedince, kteří to buď dokážou lépe strávit, nebo si na to hrají. Odvárka zaujme i starší lidi, zejména ty, kdo na Vysočinu jezdí, protože tamní krajina skutečně odpovídá tomu, co on prezentuje.
A kupují se obrazy méně, nebo stejně?
Je to slabší. Galerie už zdaleka není tak produktivní, jak bývala, to je jisté. Mám naštěstí úlevy od města na nájmu, jinak by nemohla fungovat. Výrazný pokles nastal asi před šesti lety. Zpočátku se prodávalo hodně, po dlouhé době tu byla možnost si obrázek koupit. Část příznivců galerie také zestárla, odešla.
A další generace nejeví o galerii takový zájem?
Je to obtížné. Dříve sem více chodili i z gymnázia, v rámci výtvarné výchovy. Teď tu byli po mnoha letech podívat se právě na Odvárku. Domlouval jsem se s nimi, že by té možnosti mohli zase využívat častěji. Myslím, že je zde kvalitní umění, ať je to autodidakt nebo akademik, tady si vkus nezkazí. Vystavovali zde opravdu významní umělci jako Oldřich Kulhánek, který navrhoval bankovky, Jaroslav Šerých, jeden z nejvýznamnějších malířů své doby. Oba už nežijí, ale vernisáží tady se ještě účastnili a byl to velký zážitek. To byly okamžiky, kdy jsme museli vernisáže přesunout tady do vestibulu a ten vestibul se naplnil. Byly zde i výstavy významných nežijících umělců, jako třeba Bohdana Laciny.
Ale tys nikdy nechtěl dělat galerii vysloveně pro ekonomický zisk, je to tak?
Je pravda, že když jsem měl ještě projekční kancelář, tak jsem to účetně vnímal společně s projekty, na kterých jsem pracoval, takže jsem neměl ani představu. Necítil jsem nutnost řešit, jestli to je, nebo není výhodné. Měl jsem tady dva zaměstnance. Ale to jsem měl hodně projekční práce a jezdil do zahraničí. Až tato moje práce po několika letech skončila, zjistil jsem, že už tady nemůžu dva prodávající držet. A nakonec jsem odešel do důchodu a jsem tady sám. A jsem rád, že každý den můžu vyrazit z domu, půlhodinku se projít, i když… No ale o zdraví mluvit nebudeme.
Ale trochu otázka to je – jestli tě to sem pořád táhne a máš chuť sem chodit, i když je to pro tebe po úrazu kolene obtížné.
Chuť mám. Drží mě to tady, za dvacet roků mi to přirostlo k srdci, s galerií bych se velmi těžko loučil. A aspoň mě to taky donutí dostat se do pohybu a udržet si kondici, což se mně stejně moc nedaří. Rýt na zahradě už nemůžu, ale do galerie dojdu, pokud není náledí. A jsem tady rád, i když to není dlouhá doba. Někteří lidé se sem přece jen zastaví, povykládat si a tak dále.
Takže dvacet let se oslaví a galerie bude fungovat dál?
Věřme, že ano. Je to pochopitelně závislé na mém zdraví. Když je jednou za čas některá výstava úspěšnější, přijde nějaká koruna k důchodu člověku k dobru, ale na to, aby si to někdo vzal na svoji obživu, to není.
