Bývalý boskovický evangelický farář Marek Zikmund působí už tři roky v Přerově a nedávno se ujal funkce seniora moravskoslezského seniorátu, tedy hlavního krajského představitele Českobratrské církve evangelické. Pro boskovický časopis Na rozcestí vznikl rozhovor o tom, jaké jsou jeho aktuální pracovní zkušenosti, jak vidí roli církve v současné společnosti, a také jak se vede jeho rodině.
Marku, jak se ti daří v novém působišti? Je farářská práce v Přerově odlišná od Boskovic? V čem se sbory liší a co z toho pro tebe vyplývá?
Přemístili jsme se asi jen o sedmdesát kilometrů, ale zdá se mi, že jsme se dostali do úplně jiného světa. Přerov je průmyslové město s pestrou skladbou obyvatel, je tu hodně lidí ze Slovenska, z Valašska, Romové, samozřejmě Hanáci. Boskovice jsou proti tomu jednolitější, homogenní, k bydlení rozhodně příjemnější. Velký rozdíl mezi oběma sbory vidím v tom, že v přerovském je více konvertitů, tedy těch, kteří uvěřili v dospělosti. Ti pochopitelně nejsou tak propojeni s evangelickou tradicí, je mnohem jednodušší přijít s něčím novým, ať s úpravou liturgie nebo určitou akcí. Není to velký sbor, necelých dvě stě členů, ale s živým jádrem a ekonomicky soběstačný. Na salár se tu vybere dost na to, abychom odvedli všechny platby, investovali do údržby a úprav kostela a ještě pamatovali na rezervní fond.
První rok byl dost těžký hlavně v tom, že jsme se ocitli mezi lidmi odlišné mentality, kdy mně měsíce trvalo, než jsem se naladil na stejný signál, na to, co si ostatní myslí a jaké mají očekávání. Myslel jsem, jdeme do nového, přijdou nové podněty, nová energie, a ono to bylo naopak… Teď už to vidím jako dobrou školu, která člověka naučí komunikovat s jinými typy lidí, v sekulárním prostředí, jaké tady je.
Byl jsi zvolen seniorem moravskoslezského seniorátu, co ti tato funkce hlavně přináší a co od tebe naopak vyžaduje?
Je to velký časový zápřah. Často se přistihnu, že se seniorátním věcem věnuji víc než sborovým, vějíř sborů je tady široký a musím pokrýt například sliby zvolených presbyterů, instalace farářů, vizitace, dovolenky a tak dál. K tomu občas řešení osobních konfliktů, bez kterých se žádné společenství neobejde. Ideálem by bylo, aby ve sboru seniorátní funkce nebyla nijak patrná, ale úplně to nepůjde. Výhodou toho je, že se rychleji a hlouběji seznamuji se seniorátem, který je velmi rozlehlý a kde jsem velmi krátce, a rovněž se svými kolegy a presbytery. Máme tu koktejl různých důrazů a spiritualit, od liberálně-reformovaných, luterských, pietistů až po letniční. A působí mi radost, když dokážou žít vedle sebe a vzájemně se obohacovat. Je to taková církev v malém. Ale když to zobecním, zatím mám dojem, že je s funkcí seniora spojeno více odpovědnosti než pravomocí. Jen si přeji, aby funkce seniora nepůsobila v mém případě převážně úřednicky, ale více pastýřsky.
Moravskoslezský kraj je vnímaný jako region s komplikovanými podmínkami pro život – především sociálně a také ekologicky. Co to znamená pro církevní práci?
Zásadně aktivity ve sborech probíhají podobně jako jinde, jen s tím, že se častěji setkávám s lidmi, kteří žijí v ubytovnách a jsou sociálně na hraně. V Přerově je míra nezaměstnanosti vysoko nad průměrem v ČR a kolem dvaceti ubytoven. Většina lidí ve sboru ale náleží ke střední třídě a po této stránce jsou na tom dobře, někteří velmi dobře, o to spíš se snažíme být vnímaví vůči jednotlivým členům sboru, žijícím ze dne na den. Případnou pomoc pak řešíme osobně. Rozhodně je nutné se představovat veřejnosti jako inkluzivní společenství, otevřené pro úspěšné i neúspěšné, ne jako uzavřený klub. Tento rok jsme ve sboru zaměstnávali na provozní práce jednoho nezaměstnaného člověka díky dotaci z Úřadu práce, myslím, že ke spokojenosti obou stran. Také se pokoušíme organizovat, spíše jako gesto, akci „Polévka pro bezdomovce“. Sám jsem nabídl jedné romské škole biblický kroužek, snad s užitkem.
Funkce seniora vyžaduje a přináší také pohled na církev řekněme z vyššího bodu. Jak vidíš budoucnost církve? Hrozí jí v příštích letech nějaká úskalí v podobě ekonomických potíží, úbytku členů, nedostatku farářů?
To je výzva na samostatnou přednášku, ale budu stručný. Ve výhledu dopředu nemám strach, při budování sborů bude totiž záležet na nás samotných, na našem vztahu k Bohu, na naší odvaze a vizích. Toho slova se nebojím, musíme mít představu, čeho chceme dosáhnout a za co se modlit.
V posledních letech bylo na seniorátní a celocírkevní úrovni velké téma hospodářské zajištění církve. Myslím, že je na čase se zaměřit na naše teologické a duchovní základy, na pastorační a misijní práci. Jak moc bereme víru v Ježíše Krista vážně, zda je pro nás směrodatná v každodenním životě, rozhodování, čemu při svých vytížených plánech dáváme přednost… zda jsou pro nás naše sborová společenství opravdu rodinou. Tady se rozhodne, jestli církev obstojí, nebo ne. Jestli zakusíme Boží požehnání, nebo jeho mlčení. Rád připomínám konec 5. knihy Mojžíšovy, kde je Boží lid postaven před obě varianty: požehnání i zlořečení. Záleží, čemu dáme přednost.
Díky Bohu se potkávám ve sborech s lidmi, kteří žijí z víry a mají o své sborové společenství velký zájem. Můžu zmínit sbor, který nemá vlastního faráře, a přitom se v něm práce rozrůstá, přicházejí noví lidé, připravují se ke křtu. Lidí není málo, jde jen o to, aby našli v církvi své místo. Jsme ve stadiu, kdy většina sborů je momentálně životaschopných, ale pro náš další život bude nutné si osvojit jinou mentalitu, nahradit tu udržovací za misijní. Věřím, že to s Boží pomocí půjde, jiná cesta ani není.
Vždy jsi citlivě vnímal nejen vnitrocírkevní, ale také celospolečenskou situaci. Představuje ta pro dnešní evangelickou církev nové výzvy a povinnosti?
Mám dojem, že v poslední době má církev čím dál víc důvodů se projevovat a pořádně nahlas. Vzhledem k tomu, že mezi vládními i mnohými opozičními politiky je tolik těch, kteří se chtějí zalíbit malováním strašáků, naháněním strachu z migrantů, o kterých nic neví, kdy se stírá hranice mezi populisty a takzvanými demokraty a hlava státu velí k ozbrojování občanů proti zcela fiktivnímu nepříteli, místo aby zklidňovala vášně a spojovala, je vzácný každý projev moudrosti a solidarity. Na komunální i celostátní úrovni. Jak je možné, že v žebříčku popularity světových státníků je u nás Putin výš než představitelé Německa a Evropské unie? Svědčí to o tom, jaké propagandě se tu daří. Pokud rozhodující lidé v kultivaci veřejného mínění selhávají, musejí o to víc zabrat církve. Máme co říct, jen se nebát.
Na závěr nás zajímá, jak se daří tvé rodině. Co dělají Marta a děvčata?
Marta brzy po přestěhování začala pracovat v Církevní mateřské škole. Po hodně krušných začátcích, kdy druhý den po nástupu byla nucena školku bez jakýchkoliv zkušeností necelé dva měsíce řídit, je tam teď spokojená, práce s dětmi je její parketa. Má to jen háček v tom, že musela začít dálkově studovat Střední pedagogickou školu, aby získala potřebnou kvalifikaci, třebaže má vystudovanou vysokou pedagogickou školu. Za sebou má první rok, před sebou ještě dva. Ale škola je čtvrt hodiny od nás, tak je to výhoda. Zvládá to dobře, i když školních, školkových, sborových i jiných povinností je často extrémně nad hlavu.
Jana v září nastupuje do šesté třídy, Alena jde do třetí a Lydie bude ještě rok s maminkou ve školce.
Na závěr chci říct, že moc rádi na Boskovice vzpomínáme a myslíme, přirostly nám hodně k srdci. Srdečně vás zdravíme a zveme do Přerova!
