Rozhovor s výtvarníkem Michalem Machatem, jehož výstava Úkazy a Tmelí bude zahájena v boskovické Galerii Otakara Kubína v sobotu 17. září v 15 hodin. První část kreseb vznikla jako ilustrace pro knihu Úkazy, pro kterou paralelně psal texty Petr Pazdera Payne a která vyšla letos v srpnu. Druhá část sestává z velkoformátových kreseb, doplněných technikou tmelení. Michal Machat vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ateliér skla. Je zastoupen v řadě českých i světových galerií a muzeí, ilustroval několik knih. Žije v Železném Brodě, je ženatý, má pět dětí.
Věnuješ se různým výtvarným technikám – když tě oslovil Petr Pazdera Payne, abys ilustroval jeho knihu, věděl jsi hned, že chceš využít kresbu? Nebo jak se to vyvíjelo?
Popravdě si genezi poslední spolupráce s PPP úplně přesně nevybavuju. Takže je možný, že budu kapku kecat, když uvedu, že Úkazy vznikly jako náhradní řešení za nakonec nedopadnuvší ilustrační doprovod Petrových, před dvěma roky vydaných, Předběžných ohledání. Tam jsme byli domluveni, že bych napsaný text klasicky „oilustroval“. Petr mi z připravované knížky nechal přečíst i několik povídek. V následujících Úkazech už došlo ke změně. Něco jsme spolu spáchat chtěli, ale textů měl Petr zezačátku jen několik, a to ještě výrazně zastoupených obligátními dramolety. Já namísto obrázků měl pouze hrubou představu, jak se tentokrát k jeho psaní výtvarně postavím. Udělal jsem několik kreseb a oskenované poslal e-mailem k natrávení. Petr zvolenou obrazovou i komunikační formu akceptoval a sám pokračoval v psaní a kompilaci. Já dál v ilustraci.
Domluvený požadavek na rozsah zamýšlené knížky nás nutil k další a další kreaci. Petr šáhnul i do archivu, aby doplnil proluky v postupně budované knižní kompozici. Já jsem se mezitím oddaloval od konkrétního vizuálního opisu napsaného a ulétával si po vlastní ose s volnou asociací k obsahu. Někdy v té době jsme se domluvili na definitivním názvu a zároveň dospěli k jisté změně formy – shodli jsme se, že má práce již nemůže figurovat jako „pouhá“ klasická ilustrace, ale že by se měla stát svébytným autorským obrazem, který by byl na srovnatelné úrovni s textem vydáván za neoddělitelnou vizuální součást Úkazů. Taková emancipace obrazu v rámci knižního tvaru. Stav, který mi svou relativní volností vyhovoval a který Petr víceméně pochopil jako inspirační výzvu k sepsání několika dalších stránek. A takto vzájemně, na střídačku ovlivňováni a neovlivňováni, jsme posléze celou knihu dokončili.
Vyžaduje práce na ilustracích po výtvarníkovi jiný způsob přemýšlení než samostatná tvorba?
Ale ano, když budu mluvit za sebe. Musím se průběžně hlídat, abych se napsanému moc nevzdaloval. Někdy stačí se jen naladit, nebo chcete-li jakoby souznít s textem, a pak se volně – samozřejmě s příslušným omezením – vyjadřovat. Když jsem s ilustracemi začínal, dělal jsem si při četbě poznámky nebo přímo takové malé skici či obrázky, které jsem nakonec třeba ani nerealizoval, ale byly důležité pro to, abych se do textu takzvaně dostal a výtvarně se v něm zorientoval. A někdy, když při četbě zjistím, že už mám nailustrováno, udělám takové kouzlo: vytáhnu z hlubin šuplíku nějaký zapomenutý cyklus kreseb či malůvek, abych zjistil, že se k textu hodí nebo jej alespoň zajímavým způsobem doplňuje. Pak už je to jen o výběru a redakční dohodě. No, a je tu i formální stránka věci: neustále musíte mít na paměti grafickou aplikovatelnost – zdali a jakým způsobem, technikou bude obraz reprodukovatelný. Tady mi pomáhá skutečnost, že jsem si odbyl čtyři roky na Hollarce, takže o tom, jak se dá to či ono polygraficky zvládnout, mám alespoň ánunk.
Používáš tužku, pastelky. Souvisí to se snahou postihnout a vyjádřit věci s určitou mírou dětské naivity či bezprostřednosti?
Vždy jsem se o infantilismy v umění zajímal. A ta tužka či pastelka jako atribut „upřímného“ vyjádření mi samozřejmě imponuje. Jsem takzvanej linkař a tužka je nositelkou linie, takže výsostně grafickým nástrojem, s kterým se dá – když se to umí – nejenom něco nakreslit, ale i „namalovat“.
Čím tě oslovují a inspirují Petrovy texty?
Otázka by mohla znít: čím mě oslovuje a inspiruje Petr. My se známe už od jinošských let, a vždy jsme byli k sobě v jakýchsi vlnách umělecky přitahování. Něco máme společnýho, v něčem se doplňujeme – v čem konkrétně, to bych nerozebíral. Takže: známe se dobře! Ještě v době, kdy se Petr zajímal spíš o výtvarno, jsme spolu při různých malováních v plenéru či sochařských aktivitách strávili hodně času. Teď, kdy se oddává spíše psaní, můžu být pro Petra výtvarným doplňkem, i když by si svoje texty mohl obrázky doprovázet zcela sám. Jinak na jeho výrazu obdivuju tu úspornost až zkratkovitost, formální vybavenost, občasnou zaujatost, jistou citlivost, paradoxně doprovázenou sympatickou medvědí nemotorností či neohrabaností, a tu duchovní všudypřítomnost.
A jak vznikl a čím byl inspirován druhý cyklus Tmelí?
Jde o nezávislou, ale chronologicky na Úkazy navazující kolekci asi padesáti velkoformátových kreseb. Částečně si nesoucí obsahovou, ale i formální zkušenost z předešlé práce na knize. Hlavním motivem je zážitek z krajiny a z pohybu v ní. V závěru souboru už je zřetelná interní – někdy až intimní – orientace – důsledek to nemožnosti vyjet si na kole, koloběžce ven kvůliva namožené noze. A proč zrovna Tmelí? Pojmenoval jsem tak dokonce jednu z kreseb a jde o sentenci vlastního specifického pocitu nebo nálady a výtvarné techniky, která vznik těchto děl umožnila. Reliéfně-grafický záznam z kartuše akrylového tmelu vytlačeného „hada“ na grafitem pojednaný povrch papíru. A pak se nedivme, že se to dohromady všechno tak „tulí, jmelí, zelí a mlží“.
Kreseb v cyklu Úkazy i druhém cyklu Tmelí vzniklo více, než jich pojala kniha, a mnohem více, než může obsáhnout boskovická výstava – podle jakého klíče kresby na výstavu vybíráš?
Tak to v mém případě prostě je. Grafomanský přístup – doufám, že tuto upřímnost proti mně nikdo nezneužije – dává vzniknout vždy obsáhlejší sérii artefaktů s různými těmi variacemi, alternativami, zkouškami, skicami a rozjezdy. Alespoň je potom z čeho vybírat. V Úkazech se na volbě vedle mě podílel hlavně Petr, když pominu jeho ženu Olinu. Každý jsme si prosazovali vlastní propojení kresby s textem, jen málokdy jsme se sešli, ale nakonec – i přes bolestné kompromisy plynoucí z obsáhlejšího portfolia kreseb – jsme finální selekci zvládli. V případě vystavených exponátů jsme připraveni – pánžto hodlám výběr provádět společně s Petrem – zohlednit veškeré očekávané i neočekávané okolnosti a kritéria, známé až ve chvíli instalace. To znamená, že do instalace bude k dispozici veškerá téměř až dvousethlavá řada ilustrací a celý deseticentimetrový pakl volných kreseb.
Věnoval ses i počítačové malbě, je to pro tebe něčím výrazně odlišné od „ruční práce“? Nebo výtvarník práci na počítači zkrátka musí ovládnout, jako kteroukoli z výtvarných technik?
Počítač mi svého času pomohl zbavit se závislosti na alkoholu – svou magičností mě vytáhl z hospody vzhůru do kopce, domů. Nechal jsem se zvábit tou světelnou – a pro mě svého času i přesvědčivou – „nádherou“, neochvějně jsem pronikal do všech tajů, včetně grafických fines, a to zejména bitmapové grafiky. Tu jsem v malířské poloze „ovládl“ na tabletu – takovém tom teflonovém prkýnku s elektronickou tužkou – a vytvořil kvanta obrazových souborů, abych zjistil, že možnosti nabízených malířských softvérů jsou natolik dokonalé a pro grafika zvládnutelné, že si to člověk u monitoru může užívat skoro jako před stojanem.
Problém byl a stále je s výstupem. Ano, namaloval jsem tak mnoho obrazových souborů a ty bez jakéhokoli komplikovaného převodu nechal na ofsetu vytisknout jako knižní ilustraci. Jak ale tu iluzi z jedniček a nul jinak materializovat? I pouhý, byť třeba v prestižním profesionálním studiu pořízený, tisk v podobě autorského grafického listu vzbuzoval u zájemců o koupi nedůvěru. Často mne pronásledovaly poznámky: a Bůh ví kolik těch exemplářů grafiky je nakonec vytisknuto a kolik jich běhá po světě, a jak stálé a citlivé na přímé sluneční světlo jsou ty použité tiskové barvy… To vše bych ještě snesl, ale rozhodující bylo zjištění, že jsem se od počítače téměř nehnul. A nakonec jsem zvládl i nějaké flešové aplikace a skončil až u animovaného filmu. Crrr, špatný signál! Naordinoval jsem si dvouroční přestávku – „zastávkoval jsem“ – abych vše přehodnotil a vrátil se zpátky na stromy – po mnoha letech jsem zařadil zpátečku k „analogu“. Nyní rekapituluju a vyhodnocuju, k čemu všemu mi počítačová anabáze byla dobrá nebo na škodu.
Jinak si myslím, že elektronická média jsou na svém počátku vývoje, že je zlaté časy čekají a že ještě budeme koukat, co všechno zvládnutím IT půjde realizovat. Jsem ale stará škola, odkojenej ruční prací, kterou jsem nakonec i upřednostnil. Teď však se mi znalost počítače hodí při práci s grafickou úpravou a celkovou výpravou knížky – teď už jsem skoro sám schopnej dát dohromady publikaci, jako jsou Úkazy.
A jak důležité je pro tebe obecně ovládnutí řemesla? Dnes se často staví hlavně na nápadu. Snažíš se obraz nejdřív vymyslet a pak namalovat, nebo roste postupně a proměňuje se i na základě řemeslné práce?
Jak jsem říkal: jsem už starší generace, a ta si na řemeslném zpracování vždy zakládala, považovala jej za důležitý aspekt hodnotného díla. Přesto se sám sebe – jako autora se „šikovnými prstíky“ – ptám, jestli ta dokonalost nakonec celkovému vyznění spíše neškodí, jestli bych něco neměl jakoby „nezvládnout“, „nedodělat“, aby vynikla myšlenka, duch díla. Vidím zde i tu souvislost s dětským podáním, co jsme o něm před chvílí hovořili. A vybavuje se mi ještě ze studií, když se v situaci, kdy to někomu takzvaně začalo samo kreslit, pro změnu přecházelo raději na levačku. Tam už ta myšlenka zůstala, byť třeba poněkud prkenná.
Ale vyhýbal bych se těm „nápadům“, jsou to jen povrchní signály. Obraz vzniká sám od sebe, je zrozen postupně na základě autorových myšlenek a empirie, a ten – autor – se taky formuje časem – umělecky zraje. Nápad chápu jako ze zákonitých souvislostí vytržený stav mysli. Něco jiného je umělecky generovaná vize – tu si s sebou často nosím, umanutě se jí zaobírám, a když se dostanu k práci, snažím se k ní samozřejmě přiblížit. Záhy ale zjišťuju, že se stala pouhým impulsem ke vzniku jiného, ale srovnatelně regulérního díla. Původní vizi opustím, překonám a nahradím nově vyprovokovanou vizí. A ta svoboda s možností změn, improvizace, ty zážitky z kreativního procesu, ovlivňovaného vším možným, včetně řemeslného postupu – to je ta správná katarze, má nirvána. A pokud se ale snažím danou vizi jen napodobit nebo ji přímo zhmotnit – což prakticky nelze – tak dílo většinou nedopadne, bývá unavené, ploché, nezáživné, a já nepociťuju žádoucí uspokojení.
Z Prahy ses před lety odstěhoval do Železného Brodu. Vyhovuje ti držet se trochu stranou, nebýt v centru dění?
To je „stará písnička“. Jsem Žižkovák. S mou ženou Hanou, s kterou jsem se seznámil a studoval společně na Umprumce u Libenskýho a která je z Jablonce, to je pár kilometrů od Brodu, jsme už měli malého kluka a já začínal být poněkud unavený z toho pražského kolotoče dění začátku devadesátých let. Tak jsme se odstěhovali a založili rodinné hnízdo jejím, severním směrem. Byl jsem z toho maloměstského ústraní zezačátku uchvácen – teď, časem, poněkud lituju, že jsem mnoho pražských vazeb zpřetrhal. Opravil jsem starej barák a postavil si vedle něj ještě jeden, takovej malej jako studio a narodilo se nám celkem pět dětí. Těžko už od tohoto stolu uteču, spíš se snažím stávající situaci přizpůsobit a to fatální odloučení sám sobě obhájit. Sice mě neotravuje ta fůra zbytných „centrálních“ podnětů, ale na druhou stranu jich mnoho postrádám.
Znáš Boskovice? A oslovuje tě tvorba Otakara Kubína, po kterém nese jméno místní galerie?
S prominutím si nevzpomínám, že bych v Boskovicích někdy byl, a je možný, že se rozpomenu, až se u vás porozhlédnu a při té příležitosti třeba v galerii zhlédnu nějaká plátna od mnou v mládí obdivovaného Kubína.
