Zájemce o dějiny boskovických židů může sáhnout po několika souhrnných historických publikacích, zejména od Jaroslava Bránského. Přestože některé poznatky budou asi průběžně upřesňovány, hlavní rámec příběhu je vcelku dobře znám. Pro jazykovědce je zde zajímavá otázka, odkud se vůbec v češtině vzalo slovo žid. Odpověď není úplně snadná a její hledání nás zavede až do dávných dob raného středověku. Nevyhneme se přitom představení základních principů etymologie, jazykovědné disciplíny pátrající po původu slov, ani historickému přehledu o kontaktu různých etnik v raně středověké Evropě.
Podoby odpovídající českému tvaru žid jsou doloženy i v ostatních slovanských jazycích, více v jazycích jihoslovanských (bulharské žid, srbochorvatské žȉd, žìdov, židovin, slovinské žȉd) a západoslovanských (slovenské žid, hornolužické žid, dolnolužické žyd, polabské zaid, kašubské žid, polské żyd, żydowin), méně v jazycích východoslovanských (staroběloruské židъ, žydъ, archaické ukrajinské žyd, staroruské židъ). Vůbec nejstarším dokladem tohoto slova u Slovanů je staroslověnská forma židovinъ, jež se vyskytuje ve větším množství literárních památek, které patrně vznikly už v době Velkomoravské říše, tedy ke konci 9. století. Ve všech případech mají uvedená slova dva základní významy, jednak „příslušník židovského národa“, jednak „vyznavač židovského náboženství“, tj. význam etnický v prvním případě a význam náboženský v případě druhém (čeština oba významy rozlišuje i formálně, psaním velkého, nebo malého počátečního písmene).
Existuje-li pro určitý konkrétní význam slovo víceméně shodného či alespoň podobného znění ve všech slovanských jazycích, ukazuje to zpravidla na jeho větší stáří. Usuzuje se, že takové slovo pochází už z praslovanštiny, jakéhosi prvotního, písemně však ještě nedoloženého jazyka společného zprvu všem Slovanům, ze kterého se posléze jeho rozrůzněním vyvinuly jednotlivé nám známé a už písemně doložené slovanské jazyky (nejstarším takto doloženým jazykem je právě staroslověnština, jazyk, který na Velké Moravě užívali Konstantin a Metoděj se svými žáky při svém misijním působení). To lze předpokládat i pro naše slovo: z výše uvedených podob se rekonstruuje původní praslovanský tvar židъ. S tímto prvním krokem se však etymologie většinou nespokojuje a pátrá se dále po hlubším původu praslovanských slov. V našem případě je vcelku nasnadě, že židъ nějak souvisí s latinským tvarem iūdaeus „žid, židovský“ (do latiny se toto slovo dostalo z řeckého ἰουδαῖος „židovský“ a to zase pochází z hebrejského jʻhūdah „oslavený“). Nelze však jednoduše předpokládat, že onen praslovanský tvar židъ byl přejat přímo z latiny, protože tomu odporuje hláskový stav obou slov: počáteční hlásková skupina iū [jú] v latinském tvaru by se asi jen stěží začala u Slovanů vyslovovat jako ži. Etymologové proto předpokládají, že zdrojem slovanského slova byl spíše nějaký pozdější tvar, ne už latinský, ale románský. Mluvená latina byla totiž zase jakýmsi prajazykem jazyků románských, jejím rozpadem vznikly španělština, francouzština, italština a ostatní románské jazyky. Původní latinský tvar iūdaeus se v nich vyvinul do nejrůznějších hláskových podob. Pro nás je důležité, že některé z nich mají na začátku dž či ž a i. Je tomu tak hlavně v některých severoitalských nářečích. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že slovanská podoba židъ má svůj původ právě v této oblasti.
Uvedená hypotéza dobře odpovídá historickým kontaktům románského (severoitalského) a slovanského obyvatelstva. Ve druhé polovině prvního tisíciletí po Kristu, nejspíše od 7. století, docházelo k šíření křesťanství mezi Slovany. Misie ke Slovanům byly vedeny hlavně z měst na pobřeží Dalmácie, ale kromě toho také z takzvaného akvilejského patriarchátu, církevního území nacházejícího se v severovýchodní Itálii, zhruba mezi Benátkami a Istrií. Misionáři z této oblasti byli posíláni zejména k Chorvatům a Slovincům, ale pravděpodobně i na Velkou Moravu, a to v první polovině 9. století, ještě před byzantskou misií Konstantina a Metoděje. O kontaktech Velké Moravy se severoitalským prostředím svědčí archeologické i historické prameny:
Velkomoravský kostel v Sadech u Uherského Hradiště vykazoval typické architektonické prvky užívané v severní Itálii. (Vladimír Vavřínek, Církevní misie v dějinách Velké Moravy, Praha 1963, str. 33.)
Soudí se, že právě misionáři ze severní Itálie užívali ve svých kázáních prvky svého rodného nářečí. Případ slova žid přitom není ojedinělý, kromě něj se touto cestou do nejstarších stadií češtiny a ostatních slovanských jazyků pravděpodobně dostaly i další křesťanské termíny, například kříž (z nějaké severoitalské podoby vycházející z latinského crux), mše (z nějakého pokračování latinského missa) nebo kmotra (z pokračování latinského commāter). (Kdo se chce o této problematice dozvědět více a nebojí se suchopárného vědeckého textu, může se podívat sem.)
Do tzv. Cividalského evangelia byla během osmého až desátého století vpisována jména význačných poutníků, kteří se na své cestě do Říma zastavili právě v severoitalském městě Cividale (na obrázku slovanské jméno Rastisclao, tedy Rastislav).
Doba prvních dokladů slova žid na našem území snad víceméně odpovídá i prvnímu výskytu židovského obyvatelstva u nás. Sporadické zprávy o židech v našich zemích pocházejí pak z 10. století, konkrétně z latinsky psaného celního řádu asi z let 903–906 a z arabsky psané cestovní zprávy Ibrahima ibn Jakuba z let 965–966, v níž jsou zmiňováni židovští kupci přicházející za obchodem do Prahy. (Vloni byla vydána záslužná edice zpřístupňující všechny prameny k středověkým dějinám židů v Čechách a na Moravě do roku 1347 a vyšel i pěkný sborník odborných textů věnujících se nejrůznějším aspektům života židovského obyvatelstva u nás v době středověku). Natrvalo se u nás židé usazovali zřejmě až od 11. století. Pro jazykovědce je v tomto ohledu zajímavé, že v řadě středověkých rukopisů židovských autorů se nacházejí tzv. kenaanské glosy, tj. slovanské, převážně české výrazy vepsané většinou přímo do hebrejského textu, a to hebrejským písmem. Tyto glosy jsou vzhledem ke svému stáří velmi cenným svědectvím o podobě staré češtiny. V posledních letech se vcelku intenzivně zkoumají.
Ale zpět k naší etymologické otázce. Hlavním úkolem etymologie je zjišťovat vznik zkoumaného slova, v případě přejatých slov zejména určovat jazyk, ze kterého bylo slovo přejato, a vnější okolnosti tohoto procesu. Druhým krokem pak může být sledování vývoje slova v novém jazyce, do kterého se dostalo. V našem případě lze zaznamenat odraz zvláštního postavení židů na evropském kontinentu. Jak známo, vztah většinově křesťanské společnosti byl k židovským komunitám ne vždy nekonfliktní. Postupně došlo k proměně z původní fáze jakési „spletité tolerance“ do fáze často otevřeně útočného antisemitismu. V první fázi byli židé tolerováni mimo jiné i proto, že stát (tj. panovník) měl z časté činnosti židů, tj. obchodu s penězi, zisk v podobě daní. V jazyce se tato situace projevila tak, že výraz pro žida získal také sekundární význam „lichvář“, „skrblík“ (to je doloženo například ve slovinštině). Středověký antisemitismus měl nicméně základy religiózní: židům byla přisuzována kolektivní vina za ukřižování Krista, byli považováni za věrolomníky, obviňováni z rituálních vražd, zneuctění hostie, travičství studní a podobně. Tento postoj se pak v jazycích odrazil ve vzniku dalších významů u původních výrazů pro žida, a to „darebák“, „ničema“, „lump“ či „proradník“. Jazyk je zkrátka ve všech dobách určitým odrazem stavu společnosti, jejích hodnot a pohledu na svět…
