Není známějšího a více nápadného stromu než břízy. Už malé děti ji bezpečně poznají. V její blízkosti je vždy dostatek světla, a proto dává pocit bezpečí, něhy, čistoty a lásky. Její jasně zelené lístky jsou prvním jarním osvěžením v krajině a s přicházejícím podzimem pak jako první žloutnou. Nepřestávám žasnout nad její nádherou a ladností, když jí vítr čechrá větévky pokorně skloněné k zemi. Vidím, jak tančí jako víla nad cestou, kudy kráčím domů. Vítá mě a já se vždy musím dotknout její bělostné kůry, abych cítila, jak v ní pulzuje život. Cítím, jak z hloubi země do ní proudí voda a ona jí přetváří na své tělo. Cítím, jak je důležitý každý okamžik. Právě teď je čas na nový počátek, začíná jaro.
Bříza (Betula) je snad nejméně náročným stromem vůbec. Jediné, co ke svému životu potřebuje, je voda a dostatek světla. Je to naše domácí, původní a typická pionýrská dřevina. Roste na celé severní polokouli od nížin do hor. Dokonce zvládá čelit půlroční noci a půlročnímu dni a v třeskutém mrazu roste i za polárním kruhem. Není divu, že se stala pro naše předky posvátnou. Jak velkolepá musela být pro Kelty podívaná, když se daleko na severu temnota noci nedostavila. Země božstev světla, domov Bílé bohyně a jejích březových hájů. Když Keltové zjistili, co bříza vydrží, jak dokáže růst na písčité či zamokřené půdě, začali jí bezmezně milovat. I my bychom měli. Bříza je nejenom krásná, ale její kouzlo a léčivé vlastnosti jsou hodny úcty.
Bohužel není momentálně ve velké popularitě. Škodíme sami sobě a pak hledáme viníky. A tak břízy dostaly od lidí nálepku: alergen. A nejen že z našich sídel mizí, ale ani se nové nevysazují. Navíc je pro některé velice obtěžující, když se břízy vysemeňují. V létě se rozpadají samičí šištice a do okolí jsou větrem roznášeny milióny okřídlených oříšků, které mohou kolonizovat i tu nejchudší půdu, ale také okapy, střešní římsy, škvíry v dlažbě či obruby chodníků. Je proto možné, že se na břízy budeme chodit dívat jen do volné přírody nebo tam, kde svá sídla lidé opustili.
Břízy v Boskovicích
Největší počet bříz v Boskovicích je ještě stále na Lidické ulici, ale jejich hustota se za poslední roky hodně snížila, řekla bych tak o polovinu. První bylo pokáceno stromořadí u mateřské školy asi před sedmi lety. Dnes si ho tam ani nevybavíme. Březové stromořadí od ZUŠ až ke křižovatce u hotelu Velen také rapidně prořídlo. Krásné břízy ještě setrvávají v okolí ZUŠ. Když byla pokácená první bříza ve zmíněném stromořadí, ještě týden vytékala z pařeziny voda. Vypadalo to, že v blízkosti praskl vodovod. Voda tekla po chodníku a my jsme mohli sledovat, jakou sílu má bříza i po svém skonu. Pro tuto úžasnou sací schopnost se břízy v minulosti sázely k domům, kde byla vysoko hladina podzemní vody, aby pomáhaly udržet stavení suché.
Svěžím zpestřením je bříza v židovské čtvrti na Plačkově ulici. Když se na jaře otevřou první zahrádky mohou se březovou přízní těšit hosté restaurace Zlatá růže. Sem tam jí také najdeme v městské zeleni na sídlištích, kde se spíš prosadila sama, než aby ji sem někdo sázel. Dominantu tvoří dvě břízy u křížku na oblíbené vycházce místních obyvatel cestou K Lipníkům. Není příliš obvyklé, aby Boží muka doprovázely břízy. Tuto čest mívají většinou lípy, ale právě břízy symbolizující zasvěcení a počátek mohou propůjčovat své bělostné tělo čisté lásce a být tak symbolem vzkříšení.
Břízy také doprovázejí vodní toky a nádrže. Jedna obzvláště krásná se sklání nad říčkou Bělou u mostu se silnicí na Prostějov. Jakoby se nemohla rozhodnout, jestli se má dívat na svůj odraz ve vlnkách, nebo na hrad na kopci. Pokaždé, když tudy procházím, přemýšlím jak to udělat, aby zde mohla být procházka podél říčky přes Červenku a Podhradí až do Pilského údolí. Byla by to nádhera, jít kolem řeky, mimo dopravní ruch a naslouchat šplouchání vody a šumění stromoví. Naše město leží na řece a my nemáme moc šancí si tento rozměr krajiny užít. Zahlédneme ji až na ulici Bělá a u Lasákova mlýna, kde mě nyní potěšilo, že zde právě břízy zůstaly. Drtivá většina okolních olší a vrb byla pokácena, aby na toto místo po dlouhé době mohlo slunce.
Poměrně často nalezneme břízy v našem okolí smíšených lesů a na stráních, kde tvoří krásné skupiny s borovicí. Jako sestry souputnice osidlují naší krajinu od doby ledové.
Břízy jsou krátkověké dřeviny, málokdy se dožijí sta let, a proto je nenajdeme ani v seznamu památných stromů v Jihomoravském kraji. Jejich smyslem není dlouhý život, ale spíš obnova. Otevírají dveře něčemu novému.
Věřím, že jejich čas v oblíbenosti opět přijde. Možná v nás ještě přetrvává jakási spojitost s okupací ruskými vojsky a totalitní dobou, protože v Rusku a některých dalších zemích bývalého Sovětského svazu je bříza považována za národní strom. Jenom na území samotného Ruska se její porosty odhadují na 10 miliónů hektarů. Ale byla by to škoda, ochudit se o takovou nádheru. Vždyť právě březový háj svou zelení a bělavou čistotou dokáže provonět jarem a nadějí snad každého poutníka.
Tradování a léčení
Bříza byla vždy důležitým stromem mírných a arktických zón Evropy, Asie i Ameriky. Z její vodě odolné kůry se vyráběly kánoe, vědra, střešní šindele i boty. Díky obsahu dehtu hoří její dřevo i čerstvé. Jedno ruské přísloví říká: bříza dává světlo, tiší výkřiky, léčí a čistí. A je to jistě pravdivé, protože březové větévky se vždy používaly k stimulujícím úderům těla v sauně na všech zmíněných kontinentech včetně potních chýší, které jsou typické pro severoamerické indiány. V Anglii se březové metly používaly k potrestání nevychovanců a k mrskání narušitelů zákona, aby se z nich vyhnali zlí duchové.
Léčivých účinků břízy se i nyní využívá ke stimulaci hospodaření s vodou a čištění. Čaj z čerstvých lístků má blahodárný vliv na ledviny a napomáhá léčení dny a močových cest. Věhlasná je síla březové vody, která se získává navrtáním kmene. Čistí krev a je uznávaným tonikem pro celý organismus. Oblíbený je také březový šampón na vlasy. Vyrobit si ho můžete z odvaru listů břízy sbíraných od dubna do května.
V době jarní rovnodennosti přidávali keltští druidové březovou mízu do vína na oslavu přicházejícího jara, které osvobozuje duše stromů. A se špalíčkem břízy byli pohřbíváni i keltští válečníci, protože věřili, že bříza je průvodkyní duší a oni se tak s klidem mohou sklonit před nebeskou Matkou, její náručí smrti a znovuzrození. V tradicích je bříza považována za strom zasvěcení, strom počátku. Připravuje půdu stejně jako duši. První opisy prastarých indických véd byly psány do březové kůry. Stejně tak ve starém Irsku se uvádí jako „matka učení“ abeceda s prvním písmenem B, beth – bříza, a první znaky ogamu (runové písmo) prý byly vepsány do březové hole. Se začátkem je spojována dokonce i v židovské kabale. Hebrejsky beth je „dvojka, která otevírá nabývání tvarů tvoření“.
Bříza je také spojována s ochranou a plodností. Březovým koštětem se vymetalo vše špatné a staré z domu. Někdy se tento akt používal jako rituál „vymetání ducha starého roku“, aby se udělalo místo pro nové. Koště se pak jako ochranné kouzlo pověsilo na štít domu nebo nad dveře.
Rituály a zábavy jara se vždy odehrávaly v březovém háji, pozemském projevu bohyně lásky. Není divu, že je v mýtech bříza jmenována, Frigga a Demeter nebo Afrodita a Venuše. Ve Skotsku bylo ještě do nedávné doby zvyklostí, že mladé páry s příchodem jara mizely v březovích hájích a dospělí byli pro tento jeden den zbaveni manželských slibů. V době zvyšujícího se tlaku církve se ujal kompromis mezi pohanskými zvyky „hříšného dovádění“ a představou spořádaného života. Bříza byla přenesena do vesnice, barevně ozdobena a kolem ní se konaly slavnosti jara. První májky se začaly objevovat až ve 13. století, ale na svátek Beltaine se z březových větévek vyráběly svazečky – ochranné amulety v podobě kříže, jako symboly čtyř živlů v rovnováze. Ty se pak zavěsily na nejvyšší místo v domě.
V Keltském stromo-kruhu je den břízy určen na 24. června, jako den světla, tři dny po letním slunovratu. Lidé rození v tento den jsou zvyklí uskutečňovat své sny. Ačkoli jsou raději v rodinném bezpečném kruhu, mají šťastnější ruku v realizaci snů jiných. Dělají mnohé pro druhé a doufají, že i oni udělají něco pro ně. Určitě se nevyhnou zklamání, ale zůstávají dále věrni svému snu či přání. Vydrží čekat dlouho, a proto si vypěstovali jeden z nejcennějších pocitů: vděčnost. „Březoví“ lidé mají pružné zdraví, zůstávají po celý život bdělí a i přes vysoké postavení zůstávají skromní.
Na závěr trochu inspirace
S jarem přichází nový začátek, je správný čas k posunutí se dál. Nechte odplavat tak jako Morenu (zimu) vše zlé, ztuhlé a chmurné. Potěšte se pohledem na světlo břízy a pokuste se očistit své myšlenky třeba tím, že vystoupíte z všednosti dne a uděláte něco mimořádného. Mě například inspirovaly názory světově uznávaného psychologa prof. Philipa Zimbarda, který v loni převzal nejvyšší vyznamenání Akademie věd ČR. Definuje zlo jako činnost jedince, která poškozuje ostatní jedince i skupinu, jejíž je tento jedinec součástí. Podobně jako se chovají rakovinné buňky, které svojí činností poškozují tělo, jehož jsou součástí. Nebuďme tedy sami naší zhoubou, ale zkusme nesobeckou spolupráci. Buďme každodenními hrdiny i tím, že budeme zpochybňovat své názory. Jak řekl Charlie Chaplin: „Následuj ty, kteří hledají pravdu, ale uteč od těch, kteří ji našli.”
Něha v bílém plášti
náruč života otvírá.
Ztělesněním lásky na Zemi
své tělo dává.
Před zlem chrání,
kde její dítě procitá,
vše začíná.
