Rozhovor s vedoucí knihovny Miroslavou Jurdičovou a ředitelem Kulturních zařízení Oldřichem Kovářem. Boskovická knihovna setrvává v provizoriu takzvaného Okresňáku už 19 let a zatím to příliš nevypadá, že by se brzy mohla dočkat důstojného zázemí. Ptali jsme se, jak knihovna funguje, co by přesně potřebovala a co by se dalo pro novou knihovnu udělat ještě v tomto volebním období.
V jedné internetové diskusi se objevil názor, že než Boskovice postaví novou knihovnu, nebude už nikdo číst. Přestává se číst? Respektive – ubývá vám nějak dramaticky čtenářů?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Neubývá. Zůstává to stejné, ve statistikách jsou nepatrné výkyvy. Čtenářů máme asi zaregistrovaných asi 2 300, počet dětských čtenářů stoupá.
OLDŘICH KOVÁŘ: Pětina občanů Boskovic je registrovaná v knihovně.
Jak fungují nábory malých čtenářů?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Pořádáme besedy pro děti, spolupracujeme se školami všech typů z Boskovic i okolí. Jezdí sem rádi a po besedách, když se děti nadchnou a vyměňují si poznatky, bývá davové přihlašování. Sem tam pozveme na besedu i nějakého spisovatele, aby měly děti také nějakou změnu, jinak dělám besedy já.
Do kdy jim to nadšení vydrží? Zaznamenáváte odliv třeba po ukončení základní či střední školy?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Začíná to být horší už tak od šesté třídy. A jako u dospělých platí, že čtou víc ženy než muži, tak čtou víc holky než kluci.
Podíl žen je oproti mužům podstatně vyšší?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Je to tak. Muži tvoří asi 30 procent čtenářů, ženy 70. Muži jdou víc po naučné literatuře a válečných románech.
Ale to někdy opakované klišé, že do knihovny chodí jen důchodci a časem do nich nebude chodit nikdo, zkrátka neplatí?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: To ne, děti do 15 let tvoří zhruba čtvrtinu, lidé od 60 let nahoru asi 14 procent. To zase není tak moc.
Není to půjčovna knih, je to skladiště
Hlavní problém aktuálních prostor knihovny je nedostatek místa? Čím konkrétně je to pro vás i čtenáře nekomfortní?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Existují doporučené standardy pro knihovny, podle těch by mělo být asi 60 metrů čtverečních na tisíc obyvatel. Boskovice by tedy měly mít asi 720 metrů čtverečních, máme 550. Navíc boskovická knihovna má tradici a fond je bohatý, knih máme hodně.
OLDŘICH KOVÁŘ: Ve fondu máme asi 65 tisíc knih. Když jsme opouštěli prostory na Hradní ulici, měli jsme tam 1 028 metrů čtverečních. A teď jsme na 550, což nejvíc odnesly studovny. Stará studovna měla čtyřicet míst, po první regulaci měla ta nová dvacet míst, teď má osm plus čtyři u počítačů. Šlo to opačným směrem, než by to mělo být.
A je o práci ve studovnách stále zájem?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Zájem určitě je, řada lidí si tam dělá takovou domácí kancelář. Přijdou s laptopem, připojí se, napojí si mobil do elektriky. A v době zkouškového období je velký zájem o meziknihovní výpůjční službu. Meziknihovních výpůjček máme opravdu hodně.
Takže studenti na internetu všechno neseženou a pořád přicházejí do knihovny?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Třeba v roce 2008 chodilo studentů víc, ale pořád knížky potřebují, hlavně když píší bakalářské a diplomové práce.
OLDŘICH KOVÁŘ: Uzpůsobili jsme tomu i výpůjční dobu, studenti se ve čtvrtek vracejí do Boskovic, proto máme nejdelší výpůjční dobu, aby ještě stihli přijít do studovny a knihy si eventuálně objednat. Když kniha někde v republice je, knihovny kooperují tak, že ji tady obvykle do 48 hodin máme.
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Je takový trend, že knihovna má být obývákem města. A to by měla být zejména studovna, v dětském oddělení nějaká ta čítárnička.
A to vám chybí?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: To nám chybí. Navíc stávající prostory jsou také ve špatném technickém stavu. Občas se něco udělá, třeba nová elektrika, podhledy, ale třeba podlahy na dospělém oddělení, to je hrůza.
OLDŘICH KOVÁŘ: Žijeme v sálech, které tomu nebyly nikdy uzpůsobeny. Není to půjčovna knih, je to skladiště. A dolů do půjčovny pro dospělé se nedá ani dostat bezbariérově. Za dětské oddělení se snad až tolik stydět nemusíme, to má asi nejlepší vizuální úroveň. Ale ten zbytek – bohužel.
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: V dětském oddělení je problém hlavně studovna, kde probíhají besedy. Je to taková nudlička, já tomu říkám vagónek, děti jsou pak někde daleko. Jinde jsou pódia, děti sedí na polštářcích a udělají si pohodu.
Odráží se to umístění knih? Že jsou moc natěsno, příliš dole?
OLDŘICH KOVÁŘ: To je také proti standardům – nutit starší lidi, aby při vybírání knih někde klečeli. Není to předepsáno, ale je doporučeno, v jaké výšce by měly knihy být, jak minimálně, tak maximálně. To nedodržujeme.
Musíte omezovat i knihovny fond, který je v půjčovně k dispozici?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Musíme vyřazovat, ale obměna knižního fondu je i doporučená. Veřejná knihovna nemá archivní funkci. Ale musíme i přesunovat do skladu, nějaký pohyb fondu tady je.
Kolik byste měli mít podle standardů výpůjčních hodin a jaká je realita?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Nejnižší hranice je 35 hodin, a na této hranici jsme.
OLDŘICH KOVÁŘ: Takže v tomto standardy splňujeme.
Kolik úvazků dnes knihovna má? Potřebovali byste jich víc, kdybyste se měli ze spodní hranice posunout nahoru?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: V tomto nejsou standardy přesně určeny, ale když se dívám po knihovnách okolo, je tam lidí víc. Nás je tady pět plných knihovnických úvazků na tři oddělení, takže na každém musí být jeden člověk. Kdyby bylo možné aspoň v hraničních půjčovních dobách propojit některá oddělení, bylo by to snazší, ale tady to technicky možné není.
V nové knihovně byste to tak chtěli?
OLDŘICH KOVÁŘ: To je taková naše vize, že by to bylo obsloužitelné z jednoho postu.
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Třeba v úterý kdy máme otevřeno přes oběd, knihovníci by se mohli vystřídat. Pak je tu ovšem ještě problém s napadením, není dobré, aby tady byl někdo sám.
OLDŘICH KOVÁŘ: Začalo se to řešit vzhledem k takové události, která se stala. Když máte čtvrteční zimní podvečer a mezi regály je jedna slabá žena, tak když někdo přijde a zabouchne dveře, najdete ji třeba až ráno.
Čtenáři nejsou raubíři
A jak to vypadá s nákupem nových knih? Kolik do něj ročně investujete?
OLDŘICH KOVÁŘ: Pokud jsem se dobře díval, za rok 2015 je to 1 380 nových titulů. Na nákupy to byl díky vývoji hospodaření jeden z těch lepších roků. To je výhoda většího podniku, když vyjde koncert, tak můžu dát mimořádnou dotaci do knihovny. Na druhou stranu musím poctivě přiznat, že když něco nevyjde, sáhnu prvně na knihovnu a zakážu nákup. To je jistota, aby zbytek organizace přežil. Nakupovat se snažíme, i když ty krásné časy, kdy jsme ve starých cenách nakupovali za 33 tisíc, jsou pryč. Teď v nových cenách nakupujeme maximálně za 10–15 tisíc korun. Teď se bude i knihovně dýchat lépe, když jsme dostali pětiprocentní navýšení rozpočtu, to se na povýšení měsíčního nákupu projeví. Děvčata navíc nakupují šikovně, jezdí prodejci, kteří nabízejí lepší ceny než knihkupectví, vybírá se uvážlivě.
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Pro nákup české literatury existuje projekt Česká knihovna, toho využíváme. Tak jsme měli letos knížky za 14 tisíc, je to hodnotná česká literatura, dětská i pro dospělé. Na nákup knih je také knihovnický standard.
A ten splňujete?
OLDŘICH KOVÁŘ: Tento ne. Jako neplníme v počtu míst ve studovně, neplníme ani v nákupu.
Setkáváte se s kritikou v odborných kruzích? Bývalá vedoucí knihovny paní Moráňová mi před lety říkala, jak pro ni bylo nepříjemné pořád poslouchat, že boskovická knihovna nesplňuje, co by měla.
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Nás ale Moravská zemská knihovna chválí za práci, máme dobré výsledky. Naopak nám nabízí, když mluvíme o nových prostorách, že kdybychom něco potřebovali, tak jsou ochotni nás podržet. Výsledky máme dobré, jen co do prostor jsme popelka, to už mají snad všechny knihovny této velikosti vyřešené.
OLDŘICH KOVÁŘ: Nový pan ředitel Moravské zemské knihovny pan Kubíček se tady byl podívat, fandí nám a říkal, že pokud budeme potřebovat, tak vahou své osoby a svého úřadu nám pomůže. Má svůj vliv na celorepublikové úrovni, ale my bychom spíš potřebovali jasné slovo od zřizovatele, co s námi má za záměr.
Setkáváte se i s kritikou či nespokojeností ze strany čtenářů? Nebo si zvykli?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Jsou trošku zvyklí, a možná jsou až moc slušní. Když jsme dělali dotazník, prostory až tolik nekritizovali, i když tam se řešila hlavně dostupnost. Když jsme se čtenářů vyloženě ptali, bylo jim spíš hloupé se kriticky vyjadřovat.
OLDŘICH KOVÁŘ: Je to dávno i povahou a skladbou lidí, kteří do knihovny chodí. To nejsou raubíři a kritici, přicházejí za svou knihou a na podmínky si, jak říká paní vedoucí, trošku zvykli.
Knihovna musí být ve středu města
Je podle vás důležité, aby nová knihovna byla v centru města a ne někde na periferii?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: To je určitě důležité, tohle je právě také knihovnický standard, knihovna má být dostupná. Já jsem hodně na dětském oddělení a vidím, jak pro děti ze Zelené je to šílená výhoda. Než odjedou autobusy na venkov, je knihovna plná. Knihovna určitě musí být ve středu města.
OLDŘICH KOVÁŘ: To byla snad jedna z mála výhod přemístění z ulice Hradní. Ač jsme tam měli luxusních více než tisíc čtverečních metrů, dostupnost po přesunu sehrála svou roli a trochu kompenzovala chybějící metry. Ono se sem chodí jednak půjčovat, ale některé děti sem chodí třeba každý den, zastaví se tady při cestě ze školy. A senioři, když zapršelo nebo namrzlo, už nahoru do kopce na Hradní nepřišli. Tady to mají u nosu. Já i z tohoto důvodu pořád preferuji tu původní ideu knihovny v ZZN. To je pro nás úplně ideální místo.
Je pro vás důležitější být v centru než mít možnost většího parkoviště okolo budovy? Máte vypozorované, jestli k vám většina čtenářů chodí či jezdí?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Tady v okolí nějaká parkovací místa jsou, lidí auty také přijíždějí.
OLDŘICH KOVÁŘ: Já navážu – to, co má dnes za ZZN vyblokováno Mountfield, kdyby měla městská knihovna, bohatě stačí.
Nebylo by nejlepší řešení postavit knihovnu úplně novou? Nehrozí v případě ZZN, že se tam takříkajíc jen vymění záclony a udělá se zase nějaké provizorium?
OLDŘICH KOVÁŘ: To by byl krok zpátky. Museli bychom se jednak zbavit hluku z Jarošky, celá fronta oken by se musela vyměnit. Byla by škoda tu budovu jen přetřít a nechat to tak. Toto je šance udělat knihovnu na sto let. Hlavně ne zase nějaké provizorium s tím, že se to doopraví, až budou nějaké peníze. To známe, ty nebudou nikdy. To je jako byste se stěhovali do nového domu a říkali si, co všechno tak zatím necháte. Ne. Musí se to udělat od základů, přestavět to ve spolupráci s profesionálními architekty, kteří dělali knihovny po republice.
My jsme jeden čas, když to bylo žhavější téma než teď, jezdili po knihovnách se dívat. Je tam spousta nápadů, doporučují nám kanceláře, které to umějí namalovat podle standardů, znají to. Aby byly patřičné výšky, vzdálenosti regálů a podobně. U nás když se dnes podíváte, tak mezi regály neprojede ani vozíček s knihami, nebo projede s bídou. Takže se nechceme dostat do situace, že nás tam šoupnou, aby se nás zbavili.
Takže to nemáte jako sportovci, kteří o hale říkali: Lepší něco než nic?
OLDŘICH KOVÁŘ: Ne. Pro nás je řešení poctivá knihovna na sto let.
A nebylo by proto lepší postavit novou budovu, od začátku projektovanou jako knihovnu?
OLDŘICH KOVÁŘ: Ale kde v Boskovicích v centru města sehnat plac na knihovnu. Nelze. Měl jsem maximálně takový nápad na to parkoviště mezi Jednotou a Škodovkou. Byla to taková vize, kterou jsme probírali ještě s Přemkem Reiblem, že by se zachovalo dozadu parkoviště, do kterého by se najíždělo z ulice, a nad tím by byla dvě nebo tři patra knihovny. Bylo by to v centru města, svým způsobem by se uzavřel prostor náměstí 9. května. Bylo mi ale řečeno, že pod tím parkovištěm je taková změť inženýrských sítí a infrastruktury, že by bylo dražší než celá knihovna to přeložit.
A proluka U koupadel?
OLDŘICH KOVÁŘ: Tam narážíme opět na to, že je tam vodovodní řad, jehož přeložka by stála jako polovina knihovny. Tohle všechno už jsme oťukávali. Tam už by se mi navíc zdálo, že bychom šli přeci jen kousek dál z centra. I když bych si dovedl představit, že by tam knihovna dotvořila to prostředí a líbilo by se mi to. Ale pořád mi připadá, že v ZZN se dá udělat za málo peněz hodně muziky. Základní nástřel rekonstrukce tam byl odhadnut na 22 milionů.
Hrozná věta: My už se toho nedožijeme.
Už jste trochu narazili na to, že to vypadá, jako by téma nové knihovny nebylo dnes úplně žhavé. Máte dojem, že se na něm pracuje a někam se posunuje?
OLDŘICH KOVÁŘ: Z mého pohledu je to stále odkládané téma. Jsme opravdu jedni z posledních v republice, kteří mají provizorně umístěnou knihovnu. Jiná města mají knihovnu lépe umístěnou, postavenou, vybavenou. Já pořád tlačím na to, že počítáme s tím, že to bude komunitní centrum – s knihovnou, s klubem důchodců, s literární kavárnou. Že to bude místo, které bude žít nejen knihovnou, ale v širších souvislostech. A to je téma, které se dnes nosí. Potřebujeme pro lidi důstojné prostory, máme 21. století a nedostaneme se s vozíčkem do půjčovny. Chodíme po křivých podlahách, regály máme z doby za krále Klacka a vypadá to zde jako ve skladišti.
Zvládli byste takový nový provoz v pěti lidech, které teď máte?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: To asi předcházíme událostem. To se ukáže, ale kdyby byla větší studovna a lepší podmínky, dokázali bychom nabídku služeb ještě rozšířit.
OLDŘICH KOVÁŘ: Ve Vyškově třeba funguje model centrálního odbavování. Mimochodem tam čekali na novou knihovnu 13 let.
To je docela slušné, oproti našim 19 bez výsledku.
OLDŘICH KOVÁŘ: Povedlo se to, až když se stal bývalý knihovník místostarostou.
Co boskovičtí politici, chodí do knihovny?
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Paní místostarostka.
Chodí se sem aspoň podívat? Chodí za vámi konzultovat, jak by se měl problém knihovny řešit? Kdy byl naposledy kvůli knihovně někdo v knihovně?
OLDŘICH KOVÁŘ: Paní starostka sem chodí na úvodní setkání s důchodci. Čekal jsem, jestli se o tom budou bavit, ale bylo to umírněné. Oni ti největší kverulanti nepřišli nebo už umřeli. To je to, co slyšíme v klubu důchodců pořád: My už se toho nedožijeme. A to je hrozná věta.
MIROSLAVA JURDIČOVÁ: Lidem to taky často prostě nedochází, že jako chodí do pěkné banky nebo na pěkný úřad, mohla by i knihovna vypadat jinak.
OLDŘICH KOVÁŘ: V rámci celé kultury jsme se posunuli – zrekonstruovali jsme katolický dům, hned na to se otevřel zámecký skleník, to jsou prostory, za které se stydět nemusíme. Knihovnu cítím jako svůj vnitřní úkol. Zatím je to 19 let příslibů a také nákupů – ZZN se kupovalo pro knihovnu, budova O2 také. Namaloval se projekt Domu dětí a mládeže, dvakrát jsme prolézali budovu na Svatopluka Čecha, kterou má záchranný sbor. Řešilo se židovské město, spodní trakty na Havlíčkově. Ale zatím je to tak, že se pořád jen jedná, a pak přijde nějaký problém.
Úspěch? Rozhodnutí o umístění a studie
Asi není reálné očekávat, že na konci volebního období bude dělat rozhovor již v nové knihovně. Ale co by se muselo prosadit a připravit, abyste to hodnotili jako úspěch?
OLDŘICH KOVÁŘ: Rozhodnutí o umístění a reálná studie. To bych hodnotil jako úspěch tohoto volebního období. To si myslím, že mluvím jako realista. V minulosti jsem byl několikrát osloven politiky, ať zapátrám po dotačních titulech, které by knihovnu zaplatily. Říkám na to: Dobře, já rád zapátrám, ale po čem mám pátrat? Bude se přestavovat starý objekt, stavět nový objekt, bude moderní, bude v historické čtvrti? Nebo co to bude? My máme nějaké přání, ale kde to bude a jak to bude vypadat, to musí město vědět. Pak teprve můžu já vzít studii a jet někam jednat. Nemůžu tam přijet s tím, že bychom někdy někde chtěli v Boskovicích nějakou knihovnu. To mě každý vyhodí.
Takže hlavní problém je, že nemáme nic rozhodnuto.
OLDŘICH KOVÁŘ: Nevíme nic, to je ten problém. Teď mi odpověděli, že není pravda, že se nic neděje, že byli osloveni fakultou architektury a že studenti budou zpracovávat návrh komunitního centra v Boskovicích.
Ale to přece vůbec nic neřeší.
OLDŘICH KOVÁŘ: Mají pocit, že to řeší, když budou studenti zpracovávat svoje studie. Tohle už přeci dělali studenti s panem Fránkem.
A může to být tak maximálně zajímavý brainstorming.
OLDŘICH KOVÁŘ: Ale zůstává základní problém, že nevíme co a kde. Nejdříve se musí rozhodnout, kam to umístit. Proto znovu říkám, že pro mě by bylo obrovským úspěchem tohoto volebního období, kdybychom měli místo a alespoň studii. O projektu zatím nemluvím.
