Na Štědrý den jsme vždy s maminkou chystali sváteční stůl, na kterém nikdy nesměla chybět jablíčka. Vybírala jsem vždy ty nejdokonalejší a nejčervenější, pořádně je umyla, otřela a také trochu namastila, aby se leskly. Je to krásný rituál, stejně jako rozkrajování jablka na Štědrý večer. Vždy mě to dojme.
Nejprve je ticho a napětí, jestli se podaří jablko správně rozkrojit a jestli není třeba uvnitř zkažené, ačkoli je povrch nádherný. Pak to jakoby lupne, povolí slupka a prsty opatrně rozdělí jablíčko jako drahokam na dvě poloviny. Pokoj provoní svěží sladkost a ukáže se hvězda. Hvězda věčné naděje schovaná v každém plodu, v každé bytosti. Je tam a já cítím štěstí. Děti jsou celé natěšené, ale nikdo nespěchá, každý si chce ty krásné chvilky užít co nejdéle. Vše je v pořádku, vše je tak jak má být, protože tak jsme to chtěli.
Pěticípá hvězda uprostřed příčně rozkrojeného jablka je také pravděpodobně důvodem, proč byla jabloň zařazena v Keltském kalendáři stromů do období, které dnes se stejnou úctou a láskou slavíme jako Vánoční svátky. Spolu s fíkovníkem ohraničují zimní a letní slunovrat. Jsou to Kelty nejvíce uctívané ovocné stromy. Číslo pět pro ně bylo číslem lásky. Lásky k takzvanému jinému světu, neboli k věčnosti. Pět je také zastavení jednoho roku: zrod, iniciace, vyvrcholení, odpočinek a smrt. Proto byla jabloň stromem dokončení. Následuje po bříze, stromu zasvěcení a v zimě po buku. Jabloň byla, a myslím, že stále je, symbolem dokonalosti, výrazem láskyplného spojení mezi člověkem a přírodou, mezi životem a smrtí, mezi tímto a Jiným světem.
Jabloně mají velice bohatou mytologii. Právem patří do slavné rodiny růžovitých, jejichž květ je v symbolice alchymie a členů tajného spolku Růžových křižáků. Může to být pěticípá růže, ale také květ jabloně. Jde o strukturu pentagramu, jehož vrcholům jsou přiřazeny klasické elementy: země, voda, vzduch, oheň a éter, který symbolizuje most vše propojující, ducha, tvůrčí sílu a její manifestaci
Planá jabloň patří také podle staroirského seznamu stromů do první třídy, takzvané šlechty lesa, kterou tvoří dub, líska, cesmína, tis, jasan, borovice a jabloň.
Jabloně jako stromy se možná nemohou srovnávat s mohutností dubů, výškou jasanů nebo mocným dojmem buků, ale rozhodně jsou tak rozmanitě krásné, jako je život sám. Jabloně rostou téměř na všech půdách. V důsledku šlechtění bylo vytvořeno mnoho tvarů stromů od zákrsků, přes přísně zastřihované ovocné stěny až po stromy, které jsou nazývané krajinářsky významné. Jabloně jsou velice důležité, a to nejen pro člověka, ale pro řadu dalších živočichů. Na odrůdách, jejichž plody zůstávají v zimě na stromech, jsou přímo závislé některé druhy ptáků, protože země bývala několik měsíců pokryta sněhem. To stále platí ve vyšších polohách a já jsem opravdu velice ráda, že se staré odrůdy do naší krajiny navracejí. Příkladné jsou v tom malé obce, jako je Ludíkov, Benešov, Okrouhlá nebo Velenov, kde se za posledních několik let vysadilo desítky a možná už i stovky starých ovocných odrůd. Určitě se tak děje ve více obcích.
Staré nebo také krajové odrůdy jsou ty, které byly lidmi vyšlechtěny v dané lokalitě, v dané krajině. Mají proto jedinečné vlastnosti výhodné pro konkrétní podmínky. V době otevřeného obchodu a rozmachu okrasného i užitkového zahradničení, a také hlavně v důsledku intenzivního ovocnářského hospodaření, se začaly krajové odrůdy vytrácet. Na první místo se dostala velikost a jakási „dokonalost“ plodu. Bohužel krajinářský význam byl upozaděn. Ovocné stromy dostaly své místo v organizovaných a pěstitelsky řízených plantážích. Vše, co se děje ve velkém, se stává těžko udržitelným. Proto se ošetřují ovocné sady různými postřiky proti škůdcům a chorobám, jinak by úroda pěstitele neuživila. Náš vnitřní hlas, zdraví a potřeba chránit také budoucí generace nás stále více přivádí k tomu, že mít za domem vlastní jabloň, pečovat o ni a sklízet vlastní úrodu, je přeci jen mnohem důležitější, krásnější a hlavně smysluplnější než celoroční zeleň jehličin, které do měst a vesnic nepatří. A tak se i do nových zahrad opět navrací ovocné stromy i krajové odrůdy. Děkuji za to.
Ovocné stromy a hlavně právě jabloně byly také důležitou součástí lesů. Významné nikoli hospodářsky, ale právě kvůli zvěři, ptákům, ale i kvůli celkové rovnováze a harmonii lesních porostů. Přirozeně se vyskytovaly v lužních lesích spolu s habry a duby. Pod lidským vlivem se dostaly až do horských oblastí, houštin i do kamenitých sutí. Do našich lesů se navracejí díky osvíceným lesním hospodářům, které na štěstí na Boskovicku máme. Jen v loni bylo vysazeno kolem stovky ovocných stromů na pozemcích MP Lesů mezi Velenovem a obcí Suchý. Snad přijde doba, kdy budeme ovocné stromy opět sázet do mezí a kolem cest, abychom tak smysluplně využili každý kousek půdy.
Jabloně v Boskovicích
Stará jabloňová stromořadí, která částečně vedou z Boskovic na Chrudichromy, k Sudicím, pod Vinohrádkami nebo v Pilském údolí, jsou už jen torzem slávy těchto stromů. Lidé od pradávna sehráli v jejich existenci tu nejdůležitější roli a v naší krajině je rozmnožili pestře a citlivě. V minulosti je k tomu vedla potřeba obživy. Archeologické nálezy jablek v lidských sídlech jsou od neolitu časté, ale není známo, kolik z nich pocházelo z již kultivovaných stromů. Jabloně jsou nejstarším kultivovaným stromem Evropy. Existuje tisíce kultivarů jabloní a stále se šlechtí nové.
Jabloň jako klasický představitel ovocného stromu je považována za strom nepříliš vhodný do městské zeleně, a proto byly vyšlechtěny kultivary okrasné, které se naopak staly perlami nových výsadeb. V Boskovicích mají například čestné místo u sochy T. G. Masaryka u Městského úřadu. Jedna starší okrasná jabloň musela nedávno ustoupit novému hřišti u základní školy na náměstí 9. května. Podle mého názoru měly být jabloně, ač třeba okrasné, dominantou Růžového náměstí, kde byly poněkud nesmyslně vysazeny žlutě kvetoucí štědřence. Když nebudu počítat jabloně v soukromých zahradách a ve dvorech, které jen vykukují za zdmi do ulic, tak jsem s výčtem těchto stromů v Boskovicích skončila.
Vždy však obdivuji staré zahrady všude kolem města. Zvláště jsou působivé staré sady směrem k Židovskému hřbitovu a mou srdeční záležitostí jsou tajné, houštím a vysokou trávou zarostlé zahrady na Podlesí. Připomínají mi pohádku Jiřího Trnky Zahrada, která byla natočena jako animovaný seriál v sedmdesátých letech. Jsou to místa, která stejně jako v minulém století ukrývají tajemství a dobrodružství. Stačí se osmělit a překonat vetchý plot. Otevře se jiný svět, ukrytý pod hustými neprořezávanými korunami prastarých jabloní, které obývá mnoho rodin ptáků, veverek, hmyzu a možná i bytostí, které neumíme pojmenovat.
Nejstarší jabloně si můžeme prohlédnout v mnohem kultivovanějším prostředí Arboreta Šmelcovna, které bylo od počátku ovocným sadem. Stáří původních stromů není známo, ale záznam z let 1946–1948 hovoří o obnově již starého ovocného sadu. Určitě se zde nachází sedmdesátileté jabloně, ale věřím tomu, že některé jsou i starší.
Jabloně v Jihomoravském kraji
Celý náš kraj je na tom ve výčtu významných jabloní stejně jako Boskovice. Za zmínku však stojí unikátní planá jabloň lesní (Malus sylvestris), která roste nedaleko od Dědic na Vyškovsku. Její kmen dosahuje v obvodu 2,5 metru. Protože jsou tyto patrně původní jabloně v naší krajině ohroženým druhem a patří do červeného seznamu, je to jistě geneticky velice významný strom.
Tradování
Říká se, že jablko je darem života a věčného mládí. Kéž bychom snědli každý den jedno, tak jak radily naše prabáby. Protože jablko, to je taková instantní a komplexní dávka zdraví a lásky v jedinečném balení. Trochu na ně zapomínáme v tom našem přesyceném světě. Přitom jsou jablka jediná z našeho ovoce, která vydrží v dobrých podmínkách až do příští sklizně. Rozhodně by neměla v našem jídelničku chybět. O pestrosti tradiční kuchyně se raději ani nebudu zmiňovat, protože jen štrúdly by nám vystačily na stovky stran.
Jabloň byla Kelty nazývána Quert (planá jabloň), až mnohem později dostala latinský název Malus sylvestris (jabloň lesní). V prastarých mýtech je jablko něco jako platná jízdenka umožňující se dostat z jednoho světa do druhého. Opravňuje vstup smrtelníků do světa nesmrtelných. V době předkřesťanské měla jabloň mnohem větší význam než jen poznání rozdílu mezi ženou a mužem. V legendách a bájích jsou jabloň a jablka zmiňovaná poměrně často. Většinou se jedná o spojitost s plodností, láskou, životem i odchodem na jiný svět a s věčným mládím. Můžeme se přít o to, zda Eva nabídla Adamovi v Ráji (věčnosti) zakázané jablko či granátové jablko, fík nebo třeba pomeranč, neboť v hebrejském originále se píše o peri, což je v překladu plod, a to ze stromu poznání. Přičemž strom si nemusíme představovat jako skutečnou dřevinu, ale spíše symbolický strom.
Jablko je také zmiňované v legendě o Merlinovi a Artušovi, kde doprovází rytíře, ale i obyčejné lidi do Avalonu, země nesmrtelných.
Jabloň v keltském stromokruhu
Keltové říkali o lidech, kteří jsou rozeni ve znamení jabloně (mezi 25. červnem a 4. červencem a mezi 23. prosincem a 1. lednem), že jsou spojovacím článkem, který spojuje vše oddělující. Jsou zprostředkovateli mezi nebem a zemí, mezi ideálem a skutečností, mezi dobrem a zlem. Nikdy se nenechají zatáhnout do bažin života, aby v nich utonuli. Nikdy netouží tak silně po „božských ideálech“, aby pozemské bytí oceňovali příliš nízko. Jejich vzorem je láska k nedílnému životu. Sledují přirozenou změnu nálad a někdy se přikloní k tomu, jindy k onomu pólu. Cit a rozum pro ně nejsou žádnými protiklady. Jejich morální tolerance je vzorná, zdá se, že akceptují to, že každý chce zodpovídat za svůj způsob života před svým vlastním svědomím. A že jím nikdo neprojde bez viny. Zjemňují extrémní životní postoje, hodnocení a soudy, jak jen to jde. To jsou možná důvody, proč se „jabloňoví“ lidé raději obklopují lidmi, kterým mohou pomoci, než naopak. Často se dostávají do dilematu mezi nezávislostí a bezpečím a k oné nezávislosti se probojovávají většinou sami, bez cizí pomoci. V tom se podobojí svému stromu.
V chladivém jiskřivém dni
sníh se snáší do korun jabloní.
S rubínovými plody něžně se loučí.
Je tak krásné ticho,
srdce se zastavilo.
Je dokonáno.
Uvnitř však zpívá oheň věčný.
Připrav se na cestu do Avalonu.
Všudypřítomná láska tě doprovází.
