„Jazz a fotka mi na studijním pobytu v Americe převrátily život,“ říká fotografka a zpěvačka Gabriela Kolčavová

Boskovická rodačka a absolventka zdejšího gymnázia Gabriela Kolčavová vystudovala nejprve angličtinu a výtvarnou výchovu na brněnské pedagogické fakultě, a poté uměleckou fotografii v americkém Texasu, kde působila celkem 6 let. Věnuje se také hudbě, zpívá ve vlastním jazzovém triu. Dnes je na volné noze a kromě focení a koncertování působí i jako lektorka ve fotografických a výtvarných dílnách. Proslavila se fotografiemi pořízenými na starý deskový fotoaparát.

Gábino, jak ses dostala do Ameriky?

Angažovala jsem se v anglických novinách, které jsme dělali při studiu na anglistice, a tam se objevila zpráva o půlročním stipendiu na college do Texasu. Už to sice nebylo těsně po revoluci, ale my jsme ještě neměli tolik příležitostí někam jet. Nadchla jsem se, nešlo ani tolik o studium, moc mě lákalo se někam podívat. Stipendium jsem vyhrála a odjela.

A co jsi v Texasu studovala?

Byla jsem na úplně bezejmenné college v texaském Wacu a navolila jsem si, co mě bavilo. Britskou a americkou literaturu, olejomalbu a taky fotografii – z nostalgie k tomu, že když jsme byli malí, tak táta doma vyvolával fotky.

Do té doby jsi opravdu vůbec nefotila?

Ne, vůbec. A zapsala jsem se i na zpěv, přičemž moje učitelka se věnovala jazzu. Takže až tam jsem začala jak s jazzem, tak s fotkou. A úplně jsem tomu propadla. To byl rok 2000 a můj životní plán se úplně převrátil. Pak jsem se vrátila, dokončila školu v Brně, a oni mě pozvali zpět do Waca, protože mi ve fotce hodně fandili.

Jak dlouho jsi tam nakonec byla?

Přijela jsem tam podruhé a pak ještě potřetí. Ředitel Dr. Michaelis, který fandil výměnám s českými studenty, mi doporučil, abych dokončila studium na univerzitě v Dentonu. A protože můj profesor fotografie Barney Fitzpatrick měl blízko do důchodu, plánovali, že až dostuduji, tak po něm fotku ve Wacu převezmu. Odešla jsem na postmagistrální MFA studium umělecké fotografie na University of North Texas do Dentonu, kde jsem byla dva a půl roku. Úžasné bylo, že jsme od začátku učili mladší ročníky. Pak mi nabídli, abych tam odučila ještě jeden semestr. A pak mě přetáhli podle původního plánu na mou původní McLennan Community College do Waca.

A tys jim utekla?

Já jsem to tam nevydržela. První semestr jsem byla nadšená, ale pak jsem najednou zjistila, že to vůbec není město pro mě. Možná kdybych bývala zůstala v Dentonu, který byl o moc liberálnější, tak by to šlo, ale Waco bylo tak republikánské a tak konzervativní, že to nebylo slučitelné s mou životní filosofií. Všichni jen popojížděli v autech na čtyřproudovkách, já jsem žila bez auta. Po roce jsem to vzdala. Celkem po šesti letech v Americe, kdy jsem jezdila domů jen v létě, jsem si uvědomila, že se chci vrátit.

Fotíš hlavně na starý deskový fotoaparát, zajímáš se o historické fotografické techniky. Tímto směrem tě to táhlo už od počátku, nebo jak jsi k tomu přišla?

Možné je to ovlivněné tím, v jaké době a u jakých profesorů jsem začala studovat. Tehdy se to začalo lámat, teprve se začalo přecházet na digitální laboratoře. Ale všichni profesoři byli pořád dost tradiční, vyučoval se třeba deskový fotoaparát, klasická černobílá a klasická barevná fotografie, včetně toho, jak se vyvolává ve fotokomoře. Všechno se ještě dělalo ručně. A učili jsme se i historické fotografické techniky, třeba kyanotypii, platinotypii. Já nejsem úplný fanda, že bych musela dělat jen s klasickým foťákem a na film, ono to vlastně nedává smysl – je to drahé a o moc časově náročnější. Ale mě baví to řemeslo, řemeslo fotografie. A stejného efektu, na jaký jsem u staré fotografie zvyklá, jinak nedocílím.

A v čem to spočívá? O co přichází fotograf se supermoderním digitálem?

Každý student by měl projít nejdřív klasickým filmem. Poznáš, který fotograf se učil na klasiku, a který ne. Je rozhodně pomalejší, rozvážnější. Víc myslí, než fotí. Pořád má v zátylku, že má třeba jen svitek na dvanáct snímků a nemůže za dvě minuty vystřílet dvě stě fotek. Takový fotograf přemýšlí úplně jinak.

Souvisí to i s výběrem témat?

Určitě. Samotný výběr fotoaparátu neskutečně souvisí s výsledkem. Když fotíš na Flexaretu, kterou můžeš mít u pasu a díváš se do ní shora nebo ji můžeš mít položenou na stole nebo otočenou vzhůru nohama, dosáhneš úplně jiných kompozic, než když musíš přikládat fotoaparát k oku. Jiné je to když máš Polaroid nebo když máš camery obscury, kdo kterých se nemusíš dívat vůbec. Tohle digitalisti vůbec neřeší, ti jenom řeší, jestli tam budou mít nějaké pixely a jak nejvíc můžou zvětšit fotku, aby nebyla rozmazaná. Tohle je dnes typický rozhovor mezi studenty fotografie: porovnávají megapixely svých čipů, a vůbec nepřemýšlí o tom, co fotí. Mě staré foťáky baví z toho důvodu, že ti každý umožní něco úplně jiného.

A deskový fotoaparát?

Když fotím deskovým fotoaparátem, je jasné, že nebudu dělat momentky… i když to taky dělám a jde to. Prostě si na ně počkáš. Je to klidná práce, u které na něco čekáš a uděláš třeba dva snímky za den. A musíš prostředí dobře znát, musíš použít stativ, z ruky se s tím fotí těžko. A to všechno určuje charakter toho, jaká ta fotka bude. Tohle v rámci digitálu dnes nikdo neřeší, prakticky všichni mají nějakou zrcadlovku, tedy stejný typ fotoaparátu. Málokdo má digitální stěnu na deskový fotoaparát, ta stojí půl milionu, maximálně mají různé objektivy, ale to obraz zase tak moc neurčuje. A přitom právě to, na co fotíš, určuje výsledek.

A čím je ti bližší focení na černobílý film? Nechybí ti barvy?

Když jsem jela před pěti lety do Nepálu, neodolala jsem a nakoupila si barevné negativy do velkého deskáče. Chtěla jsem to zkusit tam, kde jsou barvy opravdu neuvěřitelné. Dnes lidi fotí barevně a nepřemýšlí o tom, ale u mě jako u člověka, který chce vyfotit nějaký soubor, má představu o obsahu, který chce sdělit, je rozhodně lepší pracovat v černobílé. Pracovat v barvě není legrace, někdo říkal, že je rozdíl mezi barevnou fotkou a fotkou v barvě. V umělecké fotografii musí mít barva smysl, musí být vidět, že s barvami měl autor nějaký záměr – a to se děje strašně málo. A já to moc neumím. Když něco vidím, je to většinou založené na světle, na stínech, na tvarech. Ale barva tam není až tak důležitá. Stavím spíš na kontrastu.

Na černobílém vidění světa?

Vlastně ano. Když jsem zkoušela na začátku dělat s barvou, tak to stejně bylo hnědé na hnědém a nějaký stín. Takže jsem si říkala: proč to mám fotit v barvě? Je velmi málo fotografů, kteří zajímavým způsobem fotí v barvě. Já se tomu vyhýbám.

Zpracování fotek probíhá taky klasickou metodou? Vyvoláváš si je sama?

To je druhý důvod, proč je pro mě lepší dělat černobílé fotky. Ráda si je zpracovávám sama a mám to pod kontrolou. Když jsem přijela z Nepálu, přivezla jsem si sto barevných negativů. Dáš to někomu vyvolat a čtvrtinu mi jich pokazili, vyvolali je špatně. Je lepší si to vyvolat sám. Vím, že dnes je to trochu směšné, když ty digitální možnosti jsou tak jednoduše ovladatelné, ale když ty procesy znáš, můžeš s černobílým negativem pracovat. Když je šedivý den, vím co udělat, aby negativy byly kontrastní. Můžu si s tím čarovat, jak chci. Takže si vyvolávám filmy a zvětšuji si i fotky. Málokdy nemám jako konečný výstup své práce hotovou fotografii. To se mi stalo až teď s fotkami z Nepálu, kde jsem chtěla docílit takového kontrastu, jakého jsem ve fotokomoře docílit nedokázala. Takže jsem se obrátila na vynikající tiskařskou firmu Fotografiks, a ti mi to vytiskli z předpřipravených oskenovaných negativů. Nejsem proti tdigitálnímu přístupu. Když chci docílit něčeho, co mi digitální svět umožňuje a jinak to nedokážu, tak proč ne. Ale využívám ho málo.

Svět je dnes zaplavený komerční a amatérskou fotografií. Jaké místo v tom všem má umělecká fotografie – navíc černobílá, focená na historický aparát, postaru vyvolávaná? Cítíš se trochu na okraji, nebo je pořád dost lidí, které právě tohle zajímá?

Já se na okraji cítím hezky. Mám štěstí, že mám kolem sebe komunitu fotografů, kteří to mají podobně, ať už je to Vojta Sláma nebo Roman Franc a další.

Úplná anomálie to tedy mezi fotografy není?

Není. Nemůže se tím ale člověk třeba chtít stoprocentně uživit.

Ale ty funguješ takzvaně na volné noze. Jak je to těžké se na ní udržet?

Je to velmi náročné, ale když už se ví, že to dělám, dostanu občas zajímavou zakázku. Třeba od muzeí, která chtějí bromostříbrné zvětšeniny nebo potřebují kopie fotografií a negativů. Nebo potřebují poradit se starými materiály. Nebo někdo ví, co přesně dělám, a s tím mě osloví. Dělala jsem třeba zakázku pro Brněnskou filharmonii, chtěli přímo černobílé fotky muzikantů na deskáč. Ono tím, že negativy jsou z deskáče tak veliké, mají po oskenování fotky úžasnou kvalitu třeba pro použití na billboardy. Takže si to pořád najde cestu k lidem, kteří to chtějí. Ale samozřejmě nedělám jen fotku jako zakázku, taky ji především vyučuju.

A do toho ještě muzika. Aktuálně působíš ve vlastním jazzovém uskupení, co pro tebe muzika dneska znamená?

Máme trio se saxofonistou Radimem Hanouskem a Radkem Bagárem na piano. Často s námi hostuje ještě někdo na bicí a na kontrabas. Od podzimu bychom rádi udělali nový repertoár. Hraní je pro mě strašná radost, pokaždé to přináší něco nového, hrajeme spolu opravdu rádi. Muzika pro mě dokonce svým způsobem znamená silnější zážitek než vizuální umění. I když chodím na výstavy a na koncerty, přináší mi hudba tisíckrát častěji silnější zážitky. Možná je to i tím, že fotka je dnes tak zahlcená a fotí hodně lidí, kteří na to jdou úplně odjinud.

A to tě neoslovuje?

Chci být sebekritická, takže spíš řeknu, že tomu možná dostatečně nerozumím. Spousta věcí mě míjí. Ale když člověk vyučuje, musí být otevřený. Je v pořádku, že má někdo koncept, který mu fotografie umožňuje. Mně to zkrátka třeba jen není blízké. Fotka umožňuje opravdu spoustu velmi různých věcí.

Jako lektorka vedeš i v Boskovicích nyní výtvarné dílny – co přesně se na nich děti učí?

Mám radost, že letos poprvé mám dílnu v Boskovicích. A doufám, že to není naposled, rádi bychom ji pořádali každoročně. Loni jsem začala s týdenní dílnou pro děti v Mendelově muzeu, není jen fotografická, ale výtvarná. Ale věnujeme se i něčemu z fotografie. Dělali jsme cameru obscuru, kdy si děti vyrábějí své vlastní fotoaparáty. Foťák se dá udělat z čehokoliv, z krabičky od sirek, od čajů. Opravdu kvalitní fotoaparát. Děti tomu nechtějí věřit a učí se princip, že když je někde dírka, kterou vniká zvenku světlo do tmavého prostoru, můžou si tak vyfotografovat vlastní fotku vlastnoručně vyrobeným fotoaparátem. Tohle je pro děti lákadlo, ale děláme i kyanotypii, což je přes sto sedmdesát let stará fotografická technika. A děláme i malbu, kresbu a chci dělat i linoryty. Ty děti vždycky velice baví a ne vždycky se k tomu dostanou. Když se někdy dětí ptám, co dělají ve výtvarkách ve školách, divím se, že se tam někdy nedostanou skoro k ničemu. Mě inspiruje hlavně svět přírody, zvířat a rostlin, takže se snažím i já děti takto inspirovat a přinášet jim techniky, ke kterým se ve školách nedostanou.

Bude z dílen nějaký výstup?

Bude z toho výstava, tuhle neděli v 16 hodin bude vernisáž v Kafe za rohem, kde budou ukázky toho nejlepšího, co se dětem povedlo.

A nedočkáme se v Boskovicích také výstavy tvých fotografií?

Vypadá to, že možná na přelomu roku by zde měla být výstava fotek z Nepálu. I když jsem tam byla už na přelomu let 2010 a 2011, je to můj poslední ucelený soubor. Zpracovávala jsem ho až v roce 2013. Ale kdo ví, co budu vystavovat, protože za 14 dnů odjíždím do Jižní Ameriky a budu tam mít možnost pět týdnů fotit. Takže jsem zvědavá, co z toho vznikne. Beru si tentokrát Flexaretu, protože budeme cestovat jen baťohem, deskáč bych celou dobu neutáhla, dohromady to se vším všudy váží asi deset kilo. Takže možná budou v Boskovicích už fotky z Jižní Ameriky, kdo ví.

(Úvodní barevnou fotografii z boskovické fotografické dílny pořídil pro Ohlasy Tomáš Znamenáček běžným digitálním fotoaparátem s dírkovým objektivem Wanderlust Pinwide. Černobílou dvojfotografii na konci článku pořídily děti v rámci zmíněné boskovické dílny.)

další rozhovory