Novým dramaturgem divadelní části festivalu Boskovice 2015 se stal brněnský režisér a principál divadla Feste Jiří Honzírek. Na letošní dramaturgii je zřetelně znát, že ji připravoval divadelník, který o sobě říká, že tíhne k divadlu se sociálním a politickým přesahem. A k experimentům. Jiří se nemohl účastnit festivalu hned od začátku, takže náš rozhovor probíhal přes internet.
Jiří, jaký máš vztah k Boskovicím a boskovickému festivalu? Jezdil jsi sem v minulosti jako návštěvník?
Rodina z tátovy větve pochází z Horního Štěpánova, vesničky 20 kilometrů od Boskovic. Jezdil jsem tam donedávna za babičkou. Táta i brácha vystudovali v Boskovicích střední zemědělku. Docela Boskovice znám, hlavně tu starou silnici od Skalice lemovanou ovocnými stromy – haha. Festival je pro mě velmi speciální, není monstrózní, má genius loci a výjimečné charisma. Těším se.
Letos jsi dostal nabídku podílet se na festivalu jako dramaturg divadelní části. Bylo pro tebe důležité, že festival je právě v Boskovicích a je věnovaný židovské čtvrti?
Dramaturg divadelního programu pro festival je něco jako kurátor výstavy výtvarných děl. Má na hromadě hotové kusy a část z ní vybere. ČAS, kdy se přehlídka odehrává, MÍSTO, kde se odehrává, a aktuální DĚNÍ ve společnosti. Tři kritéria společně s naturelem dramaturga utváří onen klíč k výběru. Můj naturel tíhne k divadlu se sociálním a politickým přesahem, k polemice se zavedenými pořádky, a zároveň (nebo: A na druhé straně) k experimentu, k pokusům. Tedy ano, bylo pro mě důležité, že se festival odehrává v židovském městě 70 let po konci války.
Jak se tedy tvá dramaturgická koncepce odvinula?
Šlo mi o vytvoření atraktivity přehlídky skrze prolínání všech zmíněných kritérií, nechtěl jsem ulpět v jednom z nich. Pietu obětem války uctíme operou Brundibár, která byla realizována pro pobavení dětí v terezínském ghettu. Inscenací Schovejte si slepice zároveň připomínáme oběti holocaustu z řad Romů, na něž stále jaksi nemyslíme. Pohybové divadlo tělesně postižených Bílá holubice pak tancem část festivalu, kterou bych nazval Solidarita, zakončí. Připomeňme si, jak mluví o postižených prezident. Připomeňme si, jak – nebýt nešťastných uprchlíků – nesli by celou českou xenofobní zátěž Romové atd. Víkendový program je zároveň lemován exkluzivní dílnou ve veřejném prostoru, již vede umělecká aktivistka slovensko-židovského původu Tamara Moyzes.
Druhá linie programu nabízí progresivní žánrovou ukázku domácí alternativní scény. Depresivní děti experimentují s divadelními hranicemi, když materiál pro své představení sbírají na schůzkách svých členů se ženou, která na internetu hledá milence. Teatr Novogo Fronta se promění v bezbřehý gejzír zábavné klaunérie a grotesky, tentokrát opravdu žádná deprese. Konečně nedělní pohádka pro děti Ukradený čas předvádí na naše poměry dosti originální interakci s dětmi. Dodávám, že všechna představení jsou i přes svá témata živá a zábavná.
Dlouhodobě se jako divadelník zabýváš tématem identity současného člověka. Je tedy i pro řekněme současného a angažovaného umělce důležitý vztah k minulosti a její reflexe?
Na tom, že vlivy minulosti utvářejí přítomnost, není nic nového. Člověk potřebuje vědět, co se s ním a s jeho okolím dělo dříve. Proč je takový, jaký je. Kdyby minulost neměla vliv, pak by přítomnost mohla vypadat jakkoli, ale ona vypadá takhle a my se můžeme ptát proč. Zároveň je ono hledání identity takové pěkné a na hodně počinů použitelné zaříkadlo, a tak doufám, že jsem vybral kusy, kterým o identitu skutečně jde.
Na festivalu tuto reflexi ČASU reprezentuje asi nejvíc představení Brundibár – dětská opera hraná v terezínském ghettu. Jak vznikala tato inscenace?
Inscenace se jmenuje Brundibár z ghetta. Byla uvedena na květnovém brněnském Ghettofestu, který se odehrává v lokalitě, kde žije množství romských rodin. Je to jednak působivý a atmosférický prostor, jednak je právě historicky naplněný doslova k prasknutí. Ghetto se tu vytvořilo už před válkou, kdy tam bydlely zejména německé rodiny (moje prababička v jedné z nich posluhovala) a čeští obyvatelé tam nechtěli chodit – už tady vznikl stereotyp o „nebezpečné Bratislavské“ – Romové v druhé polovině 40. let byli do tohoto stereotypu sestěhováni z celého Československa. V dětské opeře Brundibár z ghetta zpívá přes dvacet dětí, které navštěvují místní základní školu. Jde tedy o unikátní propojení uměleckého artefaktu s autentickým životem. Za války operu zpívaly židovské děti v terezínském ghettu, kterému se lidé vyhýbali jako tomu brněnskému. Režii opery drží Linda Keprtová, jedna z nejvýraznějších mladých operních režisérek současnosti.
Dalším účinkujícím je soubor Depresivní děti touží po penězích. To už zní naopak hodně současně.
Současné až budoucí. Inscenace působí malinko scifi, minimálně v použitých divadelních prostředcích. Tyto soubor nasazuje na látku, která je minimálně kontroverzní, ne-li eticky v současnosti nepřijatelná. Pět členů souboru chodilo v různých časech na rande s jedinou ženou, aniž by věděla, že je zdrojem inspirace pro divadelní hru. Míru etičnosti takového přístupu si najděte sami během představení. Dodám jen, že každá doba má svá témata, která jsou pro ni „už moc“ a mnoho z nich se postupně stane běžnými. Vzpomeňme na otevřené sexuální scény britské nové vlny 90. let, nekompromisní hejtování rakouské xenofobie v dílech Elfriede Jelinek a Thomase Bernharda nebo současnou polskou divadelní scénu.
Vztah k MÍSTU má reflektovat také dílna se slovensko-izraelskou artivistkou Tamarou Moyzes, kterou jsi do Boskovic pozval. Můžeš představit, o co se bude jednat?
Tamara Moyzes je přední uměleckou aktivistkou, svůj styl nazývá artivizmem. Účastníci dílny budou v sobotu ve dvou skupinách studovat metody a možnosti artivismu. V neděli je budeme potkávat v Boskovicích při hledání současné duše židovství, židovského města, odkazu židovské historie atd. Pro mě je tato událost vrcholem divadelního programu. Zasáhne ulice, veřejnost, návštěvníky festivalu, mrtvé i živé. Jsem nadšený, že Tamara přijala naše pozvání.
Jak důležitý je pro identitu současného člověka vztah k místu? Stává se pro něj trochu zbytečným, nebo je tato zbytečnost právě zdánlivá a ve skutečnosti ho ohrožuje?
Vztah člověka k místu je přirozený, stejně jako vztahy s lidmi, to přece jinak nejde. Otázka je, na čem ten vztah stojí, jak se vyvíjí, kdo a co ho ovlivňuje atd. Abych mohl odpovědět na Tvoje otázky, i když jsi v Boskovicích a já v Brně, musel jsem najít místo, kde se cítím dobře, a kde můžu trochu přemýšlet – kavárnu. Ve vztahu k místu myslím málo věříme svým návykům z dětství, svému dětství vůbec. Kolik z nás minimálně 18 let kompletně utvářelo místo, kde jsme žili? Nejde o to, jestli to byly Boskovice nebo Toronto, jde o to, že vzniklo vědomí vztahu, důvěra. V dospělosti nejsme příliš jiní, těžko budeme kompletní, pokud tuhle pozici vztahu s místem opustíme. A jsme zpět u minulosti, místo a čas se prolnou. Divadlo by mělo mít tuhle schopnost, pokud se dobře poskládá program…
Téma ohrožení souvisí také s tím, co nazýváš DĚNÍ. Cítíš v aktuálním společenském dění nějaké nebezpečí toho, že by se právě témata minulosti, která nám připomíná židovská čtvrť, mohla navracet? Nebo má současná společnost zcela jiná ohrožení?
V zemi, jejímž obývákům vládne Zdeněk Pohlreich, kuchař (!), a která se už 70 let schovává do kostýmu oběti války, vyhrožují elity lidem utíkajícím před válkou oprátkou! Prezident vypouští nenávist podle nálady. Neonacisté pořádají pochody a demonstrace. Vláda mlčí. Tváře televizních seriálů mlčí. Veřejnost mlčí. Takhle si představuju šedou zónu, normalizaci v celé její zrůdnosti. Totální konformita ve prospěch vlastní pohodlnosti. A ve stejné zemi se zuby nehty hledá odkaz Jana Husa. Jeho hodnoty a pravda, které bychom mohli sdílet. Jaký paradox! Člověk, který považuje svou pravdu za totální a zemře pro ni, je blahoslaven, zatímco obyčejní muslimové utíkající před mačetami a bombami vidí na Václaváku oprátky, protože jsou prý náboženští fundamentalisté. Jsme naprosto zmatení.
A jak se proti těmto ohrožením bránit?
Odpovědi na podobné otázky hledám v dialogu se svým synem. Vidím, že když mu věřím i v komplikovaných situacích, věří pak sám sobě i svému okolí. Přijme rychle neznámé. Podporoval bych větší důvěru v samotný život, život mimo státní socializaci a takzvanou slušnou civilizovanost. Nevěřím tomu, že by člověk měl apriorní dispozice k nedůvěře v jiné lidi, k jejich odsuzování. Pokládám to větším dílem za reakci na zážitky z minulosti, za pokusy vyrovnat se se sebou samým, za následky manipulace od lidí zištných. Kdybychom se odvážili víc sami sebe pustit z rukou toho, co se „normálně“ dělává, možná bychom slyšeli lépe své vlastní hlasy. Jak pravil jeden z transparentů na nedávné brněnské blokádě neonacistického pochodu: Lásku vole!
Věříš, že tomu muže být nápomocná kultura? Ač je dnes často vnímána jen jako prostředek k zábavě?
Kultura by měla být taky zábava. V tom tkví její moc. Na pětníku dokáže pozvednout naši chmurnou náladu, rozptýlit pochyby, potěšit. Zábava je odnepaměti jednou z funkcí kultury. Pokud v té zábavě umíme pokládat otázky, přesáhnout humor a vyjít z něj dál, tak prima. České divadlo disponuje příklady skvělé zábavy s výrazným společenským apelem – Osvobozené divadlo, Divadlo Sklep a jeho Česká soda, Divadlo Komedie vedené Dušanem Pařízkem atd. Na druhou stranu bychom v onom momentu pokládání otázek mohli být ostřejší. Dobré a patřičné položení otázky totiž občas vyžaduje radikálnější formu sdělení. (Slovo „vyžaduje“ je podstatné – chci tím říct, že radikalita není rozmar.) Před Strakovou akademií, sídlem vlády, už týden měl na šibenicích viset zástup těl s tvářemi ministrů. Radikální, ale jasně konfrontující: Pokud necháte neonacisty v roce 70. výročí války vyhrožovat oprátkami lidem, kteří utíkají před válkou a nemohou na svých osudech změnit nic, jak se postavit k vám, kteří s odkazem bojovníků proti fašismu a komunismu vedete společnost a můžete měnit mnohé?
Ty působíš jako umělecký vedoucí divadla Feste. Kromě řekněme standardních divadelních inscenací připravujete také dost specifické projekty. Aktuálně třeba Okružní jízdu, popisovanou jako divadlo v městské džungli brněnského Hlavního nádraží. O co se jedná?
Je to zábava. Taková ta milá chvíle všeobecné zábavy. Baví se diváci, cestující na Hlavním nádraží, veřejnost v prostoru před nádražím. A taky se diví, všichni se každou jízdu divíme. Zasahujeme do veřejného prostoru programovou turistickou prohlídkou míst, k nimž má celé Brno blízký vztah, míst, z nichž však z různých důvodů Brno utíká. Diváci se na chvíle stávají aktéry samotné hry (hry na divadlo), cestující se stávají diváky. Pozice diváka a aktéra se prohazují, a přitom nikdo nemusí dělat nic navíc. Srdečně vás zvu, je to výjimečné.
Objeví se Divadlo Feste někdy také na festivalu v Boskovicích? Myslím, že jste tady ještě nehráli.
Je to čekání na dárek, který hodně chcete. Festival v Boskovicích naturelu Feste sedí. Letos ovšem ještě ne, přece si sem nepozvu vlastní divadlo…
Jak vůbec plánuješ prožít boskovický festival, chystáš se vedle pracovních povinností i na nějaké vlastní festivalové zážitky?
Jsem festivalový povaleč, užiju si to maximálně.
