Vedle obsáhlé fotogalerie Tomáše Znamenáčka se k letošnímu ročníku festivalu Boskovice vracíme ještě reportážními texty našich redaktorů Jana Bařinky a Tomáše Trumpeše. Ti popisují, co zajímavého viděli a slyšeli, a jak festival prožívali den po dni.
Čtvrtek
JAN BAŘINKA: První den festivalu byl pro mě do velké míry poznamenán dvojím účinkováním. V 16 hodin jsem stihl zajít do Muzea Boskovicka na zahájení hned šesti výstav, přičemž už tam jsem litoval, že skvělé maďarské Bujdosó Trio, které obstaralo hudební program, bude vystupovat v židovské synagoze v 19 hodin, tedy v době, kdy se budeme s Divadlem NABOSO chystat na představení v sokolovně. Také z oficiálního zahájení festivalu v zámeckém skleníku jsem musel odejít v půlce, tentokrát kvůli přípravě na koncert s kapelou Nadívaný skřivánek v klubu Sklepy, takže i z koncertu dalšího zajímavého maďarského hudebního uskupení Dina Trio Band jsem zvládl pouze část.
Zbytek večera jsem strávil na Sklepech, kde jsem poslechl výbornou kapelu YLO – africký slon a na závěr půlku kapely Spytihněv, která z technických důvodů nedorazila celá, doplněnou o bubeníka z kapely Sblížen.
TOMÁŠ TRUMPEŠ: Dopoledne prvního festivalového dne jsem strávil přípravou rozhovoru s novým dramaturgem divadelní části Jiřím Honzírkem. Byla to zároveň dobrá příležitost popřemýšlet pokud možno v širších souvislostech o festivalu, jeho výjimečnosti, významu a poslání.
Jako první festivalovou událost jsem si ve čtvrtek odpoledne vybral filmovou projekci, avšak nakonec ji v předsálí kina Panorama předběhla výstava Jirousovy děti aneb Český hudební underground 70. a 80. let v obrázcích. Výstava potvrdila, že když je co nabídnout, divák snadno oželí supermoderní instalaci, což myslím dobře koresponduje i se samotným poselstvím Jirousem reprezentované druhé kultury. Na jedné z fotografií ze 70. let Magor vypadal skutečně přesně tak, jako vypadal v televizním seriálu České století, natočeném podle scénáře v Boskovicích narozeného Pavla Kosatíka. Toto jeho seriálové ztvárnění však bylo naopak trpkým důkazem toho, jak je tragické, když se v uměleckém díle formálně přesně zvládnutý povrch nesetká s věrohodným vnitřním obsahem.
Film Horký vzduch byl prvním realizovaným scénářem mladého Jiřího Křižana. Projekci předcházelo vynikající úvodní slovo Pavla Taussiga, mimo jiné o tom, jak komunisté malému Jiřímu Křižanovi popravili tátu, a pak mu po letech chtěli dát Státní vyznamenání Klementa Gottwalda. Tedy muže, jehož podpis se skvěl pod tátovým rozsudkem smrti. Scénárista ocenění odmítl, čímž si řekl o další perzekuce. Samotný film byl vynikající ve všech ohledech, především herecké výkony bardů jako Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan či Václav Trégl dávaly vzpomenout na dobu, kdy měli herci ještě ve tvářích vepsáno víc než zkušenost čekání z fronty na castingu, jak kdosi moudře vystihl.
V muzeu se konalo zahájení výstav, přičemž ty umístěné přímo v budově rezidence se se mnou v duchu předchozích ročníků poněkud míjí. Zvučná jména úspěšných umělců, případně mladých, kteří mají k úspěchům tzv. našlápnuto, zdá se mi, festivalu tolik nesluší. Kde asi jsou Váchalové dneška, kteří nelétají tvořit do New Yorku, nevystavují v předních galeriích, ale tvoří ve skrytu svá geniální díla?
Po slavnostním zahájení ve skleníku jsem musel vyrazit na představení divadla NABOSO, o kterém referovat vzhledem ke střetu zájmů nemohu. Čtvrteční večer jsem pak strávil opět v kině – ve společnosti Vráti Brabence při sledování dokumentu, ve kterém ho zpovídá novinářka Renata Kalenská. Vráťova osobnost je natolik fascinující, že tato možnost pobýt díky dokumentu hodinu a půl v jeho přítomnosti prakticky překryje všechna pochybení tvůrců. Nejzajímavější mi přišlo, že se Vráťa moc nenechal dotlačit k nějakým filozofickým či politickým rozpravám, ale naopak vynikl hlavně ekologický rozměr jeho myšlenkového světa. I novinář se nemůže než sklonit, když Vráťa říká, že „poslouchat ptáky je důležitější než číst noviny“. Ostatně z toho nevyplývá, že číst noviny by důležité nebylo.
Blues ve skleníku bylo před půlnocí tak skvělé, že se to nedalo vydržet, takže jsem svůj první festivalový den raději ukončil.
Pátek
JAN BAŘINKA: Pátek jsem sice zahájil na UNI scéně v Panském dvoře na vystoupení Jany Vébrové. Výborný koncert, kde zazněla například část Erbenovy balady Štědrý den, jsem však opustil po půlhodině, neboť jsem spěchal na čtení Petra Pazdery Payna před antikvariátem. Zazněly povídky z rukopisu i z poslední sbírky Předběžná ohledání a své volby rozhodně nelituji. Nejvíce mě zasáhla patrně povídka Před tunelem, která na příběhu o sporu dvou spisovatelů různými způsoby nahlížela na samotnou literární tvorbu.
S malou zastávkou na Biorchestru jsem se poté vydal na loutkové představení Sněhurka v podání divadla Kolárka. Klasická pohádka nabídla dostatek vtipu i pro dospělé, jednoduchý trpasličí popěvek – „my, a my, my jsme ti trpaslíci“ – se navíc stal jakousi naší festivalovou hymnou a po zbytek festivalu jsme jej nebyli schopní dostat z hlavy.
Celému druhému dni dominovala ženská energie. Na UNI scéně kromě Jany Vébrové vystoupila mimo jiné Žofie Kabelková nebo slovenská zpěvačka Katarzia, i zmiňovaná Sněhurka byla předvedena v podání dvou žen. A to nás ještě večer v letním kině čekala kapela Mucha na úvod a Iva Bittová na závěr.
Muchu jsem viděl dříve mnohokrát sólově i s kapelou, ovšem vystoupení na festivalu Boskovice 2015 opět přesvědčilo, že každý jednotlivý koncert stojí za to, přestože tentokrát chyběly mnohými očekávané hity jako Ježíš nebo Nepojedeš nikam. Nebyl jsem sám, kdo po energickém představením plném humoru a mnohovrstevnatých textů nebyl schopný plně vnímat zadumanější Longital, raději jsem tedy čerpal síly na kolumbijské Meridian Brothers. Jejich hudba, v programu označená jako tropicko-psychedelická, se nepodobala ničemu, co jsem do té doby slyšel, a podobný pocit jsem četl i z tváří ostatních návštěvníků. Vrcholem jejich vystoupení byl velmi netradiční cover písně Purple Haze od Jimiho Hendrixe. Závěr večera patřil Ivě Bittové a hvězdně obsazené kapele Čikori. Škoda že některé návštěvníky odradila pozdní hodina koncertu, šlo totiž také o jedinečný zážitek a skvělou tečku na dobrou noc.
TOMÁŠ TRUMPEŠ: Mou nespokojenost s výstavami v rezidenci v posledních letech dokonale vyvažují výstavní počiny spojené s fotografem a pedagogem Jaroslavem Bártou. Ten letošní prezentuje v Panském dvoře fotografický projekt Česko-Německo, který sleduje proměny Krušných hor a Podbořanska. Krásnou výstavu v pátek poutavě uvedl právě Jaroslav Bárta, nejlépe ji podle mě vystihuje jeho výrok „Charakter člověka je nutné hledat také v charakteru krajiny.“ Z čehož jaksi vyplývá, že výstava je krásná, avšak nikoliv zrovna veselá či optimistická.
Petr Pazdera Payne má tu výhodu, že nejen výborně píše, ale také výborně čte. Jeho autorská čtení jsou proto vskutku plnohodnotným prožitkem, ne jen nějakou upoutávkou na knihy, i když i tak by to možná mělo smysl. Před antikvariátem četl třeba vynikající „vetešnickou“ povídku Před tunelem z knihy Předběžná ohledání, která letos získala nominaci na Magnesii Literu.
Páteční večer nabídl v kině film Případ Dr. Horáková, který uvedl historik Petr Blažek. Projekce byla dobrou příležitostí připravit se na sobotní přednášku. Především byla ale hrůznou připomínkou toho, čeho byla ještě před nedlouhou dobou naše společnost schopná.
V letním kině jsem pátral v paměti, jestli se někdy hned první vystupující na hlavní scéně setkal s tak velkou odezvou publika jako brněnská Mucha. Nevzpomněl jsem si. Ve skleníku pak hrál bubenický kouzelník Günter Baby Sommer. Jako kouzelník vypadal, choval se tak, a především tak hrál.
Iva Bittová byla neskutečná, tudíž nepopsatelná.
Sobota
JAN BAŘINKA: V sobotu jsem se vydal nejprve na Víta Kremličku, ale při čtení jeho kosmogonických legend jsem začal brzy ztrácet pozornost, zastavil jsem se tedy chvíli na neoficiální scéně před Kafe za rohem a za chvíli už jsem mířil na hrad na divadla.
Silným dojmem zapůsobil Brundibár, dětská opera z prostředí terezínského ghetta. Přestože představení obsahovalo spoustu technických chyb především vlivem dětského provedení, právě díky obsazení dětí různých etnik získal Brundibár obrovskou míru autentičnosti. Další dvě divadla, která jsem navštívil, už byla veskrze humorná a oproti předchozímu dni se začala prosazovat energie především mužská. Obě představení také byla určitým způsobem reflexí našeho současného světa. Internetový, potažmo facebookový svět, který je na jednu stranu zdánlivě fiktivní, na druhou stranu je pouze jakousi nadstavbou našich skutečných životů, se evidentně v současném umění stává nejen tématem, ale i prostředkem sdělení. Soubor s názvem Depresivní děti touží po penězích ve své hře Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme, představil pět „samečků“ různých typů, kteří mezi sebou soutěží o přízeň ženy, kterou si vyhlédli na internetové seznamce. Jiří Jelínek a Michal Dalecký z brněnského Divadla DNO předvedli představení Svět podle Fagi, založené na facebookovém komixu, a hned poté s dalšími dvěma hudebníky několik písní coby kapela SEN. Tentokrát se jednalo spíše o slovní humor, scénky i písničky byly naštěstí dostatečně vtipné a vypointované, že nevadila absence určitého jednotného sdělení.
Pomalu nastal čas přesunout se do letního kina na hlavní večerní program. Bluesovou náladou a originálními písněmi otevřela sobotní večer kapela Byl pes, v podobném, i když komornějším duchu pokračoval i projekt Los Agentos s poctou Tomu Waitsovi. Většina posluchačů už ale spíše očekávala legendární kapelu Už jsme doma, jejichž koncert bezpochyby patřil k vrcholům festivalu. Ani po třiceti letech fungování kapela neztrácí svůj náboj a písně jako Strach nebo Hollywood vzbudily v divácích patřičnou odezvu. Oproti tomu Švihadlo přineslo mírné zklamání, během jejich koncertu jsem několikrát přemýšlel, jestli jsem neměl dát přednost spíše Kalle na palouku Potrvá. V druhé půlce však zaznělo několik známých hitů a potěšila i přetextovaná verze toots-and-the-maytalsovské Monkey Man, zasazená do střední části písně Na Jamajce 1/2 srdce mám.
TOMÁŠ TRUMPEŠ: Dětská opera Brundibár uvedená dětmi z vyloučených brněnských lokalit, tedy ghett, pro mě znamenala jeden z vrcholů festivalu. Ten jako by se při svém tradičním zaměření na reflexi minulosti odhodlal díky tomuto představení také k jasnému kroku do současnosti. Paralela mezi židovskými a romskými dětmi byla i v horkém odpoledni na přímém slunci mrazivá. A hrůzně nadčasově, přitom dojemně a naléhavě zněla slova „Ta země je pořád i mojí zemí / ať si nacisti krákají, co chtějí.“
Zástupcem zcela současné tematiky bylo divadlo Depresivní děti touží po penězích. Snad nejlépe ho vystihuje divácký dialog: „Mě to představení pěkně štve.“ „To je v pořádku, to má.“ Představení bylo ale také zábavné, mělo sice své především dramaturgické nedostatky, rozhodně však nabídlo i slušnou dávku podnětů k přemýšlení o tom, co je ještě etické a do jaké míry mohou umělci parazitovat na konkrétních lidských životech. Snad proto se, ehm, představení křížilo s autorským čtením Martina Reinera, který napsal veleúspěšnou knihu o Ivanu Blatném.
Před posledním divadelním představením dostala přednost avizovaná přednáška historika Petra Blažka o procesu a justiční vraždě Dr. Milady Horákové. Přednáška byla vynikající, některé podrobnější informace opět mrazivé. Třeba že k volání po trestu smrti pro obviněné se přidávaly i sokolské a orelské jednoty. Naopak o milost ve jménu lidskosti a humanity žádali prezidenta republiky víceméně pouze jedinci. Organizace, včetně církví, mlčely.
K dalším vrcholům festivalu patřilo vystoupení skupiny Už jsme doma v letním kině. UJD jsou pravidelným návštěvníkem festivalu, letos slaví 30 let a pořadatelé kapele připravili jako dárek sestřih boskovických vystoupení z minulých ročníků. Pak už se areálem rozburácela řízná a přitom komplikovaná muzika v technicky nepochopitelně přesném provedení. Ještě méně pochopitelné je, že to vše se harmonicky snoubí s místy až holanovskou básnickou tíhou (třeba v písni Tíha: Táhne k zemi jak dlouhý plášť / Svírá srdce každému zvlášť / Říká že nás neporaní / Říká že je z našich dlaní / stvořená) textů lídra skupiny Míry Wanka. Ten mimochodem velmi ctil kunštátského literáta Ludvíka Kunderu, na jehož pohřbu stál kousek ode mne a plakal.
Na závěr sobotního večera jsme vedli s Petrem Michálkem u zámeckého skleníku smutný rozhovor o židovské čtvrti, které je festival věnovaný. Vzpomněl jsem si na fotografie v Panském dvoře a poněkud trpce mě napadlo, že charakter člověka je nutné hledat také v charakteru památkové čtvrti. Ani v tomto ohledu jsme při debatě o zásazích ve čtvrti v posledních letech nenalezli příliš mnoho naděje. Spíše jsme se shodli, že řada z nich je zcela devastační.
Neděle
JAN BAŘINKA: Nedělní odpoledne jsem s výjimkou koncertu Phila Shoenfelta a Davida Babky strávil na Panském dvoře, undergroundově laděné kapely Hrozně, Děti kapitána Morgana, a především Pod Černý vrch patřily k tomu nejlepšímu, co jsem měl letos možnost na UNI scéně vidět. Vynikající bylo i vystoupení kapely 1flfsoap na palouku Potrvá, to už mě ale začala přemáhat festivalová únava, která mi posléze nedovolila plně vnímat ani závěrečný film celého festivalu, Náhodu Krzysztofa Kieślowského.
Mám-li zhodnotit festival jako celek, rozhodně mě opět nezklamal. Vzhledem k počtu scén je člověk nucen si v každou chvíli pečlivě vybírat, a vzhledem k tomu, že program probíhá od dopoledne až do nočních hodin, je nutné zařadit i odpočinkové přestávky. Jsem přesvědčen, že kdyby existovala pouze jazzová scéna ve skleníku, byl bych schopný ocenit každý koncert, který se tam odehrával, letos jsem dovnitř bohužel pouze několikrát nakoukl a festival trávil raději na venkovních scénách. Stejně tak jsem letos ignoroval filmové projekce v kině Panorama, jakkoli mi výběr snímků připadal zajímavý a kvalitní. S každým rokem každopádně čím dál více chápu, proč si někteří návštěvníci vybírají právě boskovický festival, který spíše než slavná světová jména nabízí především skvělou atmosféru a určitého nepopsatelného ducha.
TOMÁŠ TRUMPEŠ: Festivalové neděle se vyznačují zvláštní směsicí únavy a nostalgie. Nejinak tomu bylo letos. Vynikající soundtrack k melancholickému nedělnímu festivalovému potulování poskytl především Phil Shoenfelt.
Zasadit direkt do srdce této nedělní melancholie se obvykle pokouší závěrečnou filmovou projekcí dramaturg Petr Michálek. Tentokrát se mu to podařilo filmem polského klasika Krysztofa Kieślowského Náhoda. Podobenství o nahodilosti a neodvratnosti lidského osudu festival uzavřelo. Na after party v šapitó na palouku před hradem už se proto mohly směle plánovat další ročníky. Jistě, vymýšlet a inovovat a otevírat se novým myšlenkám je nutné neustále. V zásadě ale platí, že festival Boskovice má natolik svébytný fundament, že se o jeho podobu v příštích letech nemusíme bát. Bát se můžeme snad jen o to, aby neztratil smysl podtitul „festival pro židovskou čtvrť“. Ale to už záleží samozřejmě na nás domácích, nikoliv na pořadatelích festivalu.
