V těchto dnech si připomínáme výročí 80 let od konce druhé světové války. Historik z boskovického muzea Matěj Ott napsal pro Ohlasy zajímavý článek o působení Rudé armády v našem regionu.
„Když vzpomínám na dobu bojů na československém území, chci se zvláště zmínit o setkáních s bratrským československým lidem. Je opravdu těžko popsat vzrušení a nadšení obyvatelstva osvobozených měst a osad. Až k slzám nás dojímala láska a něha, s níž občané Československa vítali naše vojáky. My na tato bratrská setkání nikdy nezapomeneme.“ – maršál Sovětského svazu R. J. Malinovskij.
Je samozřejmé, že v prvních hodinách a dnech po osvobození ovládla československý lid značná a upřímná radost z konce války. Vojáci spojeneckých armád byli viděni jako osvoboditelé a radostně vítáni. Následující týdny a měsíce s sebou ale přinesly i odvrácenou stranu toužebně očekávaného míru – vojáci po dlouhou dobu přivyklí drsnému vojenskému řemeslu a frontovému násilí se nyní museli znovu naučit existovat v rámci běžného každodenního života. Týkalo se to nejen demobilizovaných československých vojáků, ale též všech cizích vojáků prozatímně umístěných na našem území. Ne všem se to podařilo, a podobně jako po první světové válce byla i pro poválečné měsíce roku 1945 charakteristická zvýšená míra kriminality. Nejednalo se přitom jen o banální krádeže potravin, šatstva či hodinek, které jistě měla na svědomí přetrvávající vojenská mentalita „voják se stará, voják má“, docházelo též k vážným případům nebezpečného vyhrožování se zbraní, sexuálního násilí či usmrcení z nedbalosti.
Nejinak tomu bohužel bylo i na Boskovicku. Výmluvným svědkem o dlouho zamlčované realitě poválečné doby je složka uložená ve Státním okresním archivu Blansko s názvem „Hlášení stanic SNB 1945–47“. Obsahuje mimo jiné též přehled o trestné činnosti vojáků Rudé armády, která byla páchána v poválečných měsících na Boskovicku. Dochovaly se zde zmínky o více než 50 jednotlivých incidentech. Další záznamy jistě již dávno prošly skartačním řízením a mnohé případy nejspíše ani nebyly z různých důvodů nikdy nahlášeny. Jiné se pak nepodařilo prokazatelně spojit s vojáky Rudé armády, ačkoliv je podle dobových hlášení spáchali rusky mluvící muži se sovětskými uniformami a výzbrojí. Mohli to ale být například též příslušníci rumunské armády, partyzánských skupin či dezertéři – ti všichni jsou v dobových pramenech označováni jako „ruští vojíni“. Výše zmíněné číslo tedy v žádném případě nelze považovat za konečné ani zcela vypovídající.
Pro většinu těchto činů je anonymita jejich pachatelů typická. Známe jména poškozených místních občanů a často i jejich datum narození a přesnou adresu, ale vojáci jsou pro nás, až na naprosté výjimky, jen neznámí muži v zaměnitelných uniformách. Stejně tak tomu bylo před 80 lety, kdy řádné vyšetření všech případů bylo úkolem četníků a později příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Není proto divu, že vyšetřovací spisy z poválečných měsíců připomínají spíše jen strohé soupisy proběhlých událostí a napáchaných škod. Šance na vypátrání neznámých pachatelů byly nízké.
Můžeme se jen domnívat, jak upřímné bylo loučení s vojenskou posádkou, když 10. července Boskovice konečně opustila. Tehdejší městská kronika nicméně popisuje tento okamžik velice vzletnými a slavnostními slovy:
Obyvatelstvo se s ruskými bratry srdečně rozloučilo se slibem, že bude na jejich pobyt u nás a velikou práci i oběti přinesené pro naše osvobození trvale pamatováno.
Skutečností zůstává, že mezi 9. květnem a oním 10. červencem máme záznamy o celkem 30 incidentech, včetně těch nejvážnějších jako znásilnění či postřelení. Zbylé dvě desítky případů se poté odehrály v průběhu roku 1945. Toto rozložení jednotlivých případů v čase jistě souvisí s postupným stahováním a odchodem vojáků z regionu i zbytku republiky; v druhé polovině roku mají trestnou činnost na svědomí namísto stálých posádek spíše už jen projíždějící kolony a příležitostně se objevující vojáci.
První případy, krádeže a ničení majetku
Vůbec prvním incidentem, ke kterému se nám ve výše zmíněné složce dochovalo více informací, je ten z 9. června. Okresní štábní strážmistr Jílek z četnické stanice v Jedovnicích tehdy na četnické velitelství v Boskovicích telefonicky ohlásil:
Dnes tj. 9. 6. 1945 projíždějí Jedovnicemi ruské vojenské jednotky směrem na Vyškov. Vojáci jedné nezjištěné jednotky, zastavili s povozem jedoucího majitele pily Jiřího Julinka z Jedovnic čp. 94 a odebrali mu ze spřežení jednoho koně. (…) Mimo to projíždějící vojáci zastavují české civilní obyvatele kteří jdou silnicí, tyto prohledávají a požadují vydání rozličných věcí.
V tomto případě ještě příslušníci četnictva krádeži koně zabránili, když se jim podařilo dohodnout se s náhodou přítomným důstojníkem.
Méně štěstí už měl Rudolf Luňáček z Protivanova, kterému dne 28. června dva vojáci odebrali pár koní i s kočárem pod záminkou, že jde o zvířata dříve patřící Němcům. Když byly vojákům předloženy požadované průvodní listy dokazující řádný původ i vlastnictví koní, odvětili, že si „může s nimi vytřít zadnici“. Vojáci i se svým lupem poté odjeli směrem k Valchovu. O dva dny dříve podobně okradený Josef Kanýz ze Sebranic mohl mluvit o štěstí alespoň v tom smyslu, že mu za ukradeného koně nechali vojáci jiného, který byl ovšem chromý.
Krádeže koní, ale i dalších dopravních prostředků, patřily k těm poměrně častějším. Zdokumentovány máme krádeže celkem pěti koní, pěti motocyklů a deseti jízdních kol. Ani přítomnost důstojníků přitom nebyla vždy zárukou zachování veřejného pořádku. Například dne 29. června byl Václavu Koktovi z Rozseče zabaven motocykl značky Jawa jedním vojínem a poručíkem NKVD. „Potvrzení o odcizení kola, resp. zabavení kola odepřel tento poručík vydati a s motokolem odjel neznámo kam.“ Velmi hrubým způsobem byli o svá jízdní kola okradeni dva občané z Borové u Skrchova: „Rusové stříleli z pistolí a jmenované na místě zbili. Kola naložili na auto a odjeli směrem k Brnu.“ Okradeným mnohdy nepomohla ani skutečnost, že byl pachatel krádeže znám. Františku Čapkovi z Černé Hory byl dne 24. června ukraden motocykl a šetřením bylo zjištěno, že „motocykl odcizil ruský voj. útvar R 51402 jedoucí na autě čís. 51825“. Styčný armádní důstojník v Boskovicích sice přislíbil součinnost, ale záležitost nebyla nijak vyřešena.
Z relativně méně závažných přečinů byly rozšířené krádeže potravin či šatstva a také přečin ničení majetku. Často se tyto případy odehrály během ubytování vojáků u soukromých osob. Například 27. června přišlo do Černé Hory celkem 12 vojáků, včetně dvou důstojníků, a požadovali ubytování. Odmítli navrhované ubytování v budově školy a nastěhovali se k místnímu řezníkovi Eduardu Vernerovi ml. Ještě téže noci „odcizili Vernerovi z půdy 20 až 25 kg salámu, vypili větší množství denaturovaného lihu, který si sami přivezli, přičemž odcizili několik skleněných stopek. Polámali jeden radiopřijímač zn. Filip [sic!], přeházeli prádelník a znečistili byt a asi o 1. hodině dne 28. 6. 1945 odešli neznámým směrem. Bratrovi poškozeného Ludvíku Vernerovi vyhrožovali zastřelením a vyhodili ho ze světnice“. Další vojáci téže noci „ve dvou případech přinutili obyvatele domu opustiti svá lůžka a sami se tam nastěhovali. Nastěhování provedli způsobem hrubým s vyhrožováním“.
O den později se velice podobný případ odehrál o třicet kilometrů severněji ve Študlově v domě rolníka Josefa Kořistka:
Ze světnice kam vešli tři z těchto vojínů, vyhnali násilím otce Josefa Kořisky, Jana Kořistka, a jeden muž se počal svlékati. Josef Kořistek který se mezitím oblékl chtěl vyjíti ven, ale bylo mu v tom zabráněno vojínem stojícím na dvoře s automatickou pistolí pod pohrůžkou zastřelením. Kořistek se vrátil do kuchyně kde byly mu prohledány šaty, byl přinucen se svléci a zakázáno mu opustiti místnost. Vojíni, kteří byli ve světnici odcizili tam různé šatstvo a prádlo, které oknem naházeli do povozu na dvoře připraveného. Při odchodu zakázali obyvatelům vyjíti s pohrůžkou zastřelením. Jeden z nich zůstal hlídati nějakou dobu před domem se zbraní. Vojíni byli opilí!
V celém domě byly ukradeny: dvoje pánské šedé šaty, jeden pánský černý zimník, dva kožichy barvy khaki, dvoje jezdecké kalhoty barvy khaki, jedny tmavomodré pánské šaty s bílými proužky, jedno tmavé sako, jeden šedý zimník, jeden modrý zimník, dva černé dámské kabáty, jeden modrý a jeden hnědý dámský kabát, dva dámské šály, dva hedvábné šátky, dva cestovní kufry s prádlem a šatstvem a jedna spořitelní knížka na obnos 23 tisíc korun.
Případ ničení majetku se na konci června udál v obci Suchý, kde byla náloží třaskavin vyhozena do vzduchu výpust místního rybníka. „Rybník v Suchém jest denně bombardován ručními granáty, a výbušnými náložemi, což může míti následky poškození hráze u rybníka a tím může nastati zatopení části obce Suchý a Žďárné. Tato nepřístojnost byla způsobena částí Ruské armády která v zdejší obci pase dobytek.“
Mezi archivovanými dokumenty se též dochovaly záznamy o celkem 19 ukradených náramkových a kapesních hodinkách. Nejčastěji se jednalo o případy vcelku banálního „přivlastnění“ během různých silničních kontrol a jiných příhodných situací. Někteří vojáci ale ani kvůli hodinkám neváhali přistoupit k násilí. Jistý podnapilý seržant na konci června v Sasině dokonce zastřelil psa a pod hrozbou zbraně „vynutil si vstup do domu Františka Čecha čp. 41 kde odcizil ze šatníku jedny kapesní hodinky a 17letému synovi vzal náramkové hodinky. Při tom ohrožoval přítomné strojní pistolí“. O měsíc později byl Arnošt Dosedla z Blanska v noci 30. července postřelen na cestě z hostince: „Dosedla má průstřel levé spodní čelisti a byly mu odcizeny kapesní hodinky. Na místě činu byla nalezena vystřelená dutinka z ruského automatu neb revolveru. Toto provedli dva muži v ruských uniformách.“
Ublížení na zdraví a sexuální násilí
Ze všech činů spáchaných vojáky na poválečném Boskovicku jsou nejzávažnější právě ty, při kterých docházelo ke zranění či úmrtí osob. Mohlo se ovšem jednat i o činy provedené z nedbalosti nebo při nich mohla hrát roli nešťastná náhoda. Dne 12. června ráno byla na poli u Černé Hory postřelena dělnice Julie Kršková, která zde okopávala řepu. Do levé nohy nad kotníkem ji zasáhla odražená střela vystřelená trojicí vojáků, kteří ve vzdálenosti asi 500 metrů stříleli ryby v rybníce. Po činu byli vojáci na místě zastiženi a ke střelbě se doznali, odmítli se ovšem legitimovat. Zraněná Kršková byla vzhledem k závažnosti zranění ještě téhož dne převezena do zemské nemocnice v Brně.
O několik dní později, ve večerních hodinách 23. června, postřelil v Dolním Smržově podnapilý důstojník při neopatrném zacházení se zbraní místního občana Antonína Kašpara a způsobil mu zranění na prstech levé ruky a stehně levé nohy. Ihned po činu odjel pachatel na jízdním kole, jen o něco málo později byl ale vypátrán a ztotožněn – přislíbil poté, že pošle auto k převozu zraněného Kašpara do nemocnice. Celá jednotka tábořící v Dolním Smržově ještě následujícího dne v pět hodin ráno odjela směrem k Brnu.
O měsíc později, dne 29. července, došlo na silnici mezi Sloupem a Blanskem k dopravní nehodě autobusu ČSD a vojenského nákladního auta. V autobusu cestovalo asi 15 osob, zatímco ve vojenském vozidle jelo 8 vojáků. „Z příslušníků Rudé armády byly zraněny 3 osoby těžce a 3 lehce, kdežto v autobusu bylo zraněno asi 8 osob lehce. Smrtelný úraz nebyl. (…) Autobus ČSD jel po správné straně, kdežto autobus [sic!] Rudé armády jel uprostřed cesty.“
Tragické následky měla ovšem dopravní nehoda ze dne 17. září, kdy byla u hostince Pohodlí tři kilometry severovýchodně Lysic „ruským voj. nákl. autem zachycena 18letá studentka Věra Sekaninová z Lysic čp. 2, byla autem přejeta a na místě usmrcena“. Vojenské nákladní auto poté z místa nehody ujelo, stejně jako další nákladní auta v koloně.
Zjevně úmyslným pak bylo napadení Františka Bočka ve Skalici nad Svitavou, o kterém se dochoval částečný přepis telefonního hlášení. Dva opilí vojáci na něj zaklepali odpoledne 16. září. Když jim nic netušící Boček otevřel „jeden vojín aniž by co řekl uhodil pažbou pistoli Bočka do levého obočí a snažil se Bočka povalit na zem. Boček se bránil a vojín bil pažbou pistoli Bočka do obličeje a několikrát hlavní pistoli jej žďouchl do zád. Vojín několikrát spustil kohoutek pistoli, která nebyla nabita, v domnění Bočka zastrašiti, že jej zastřelí. Manželka Bočkova křikem přivolala na pomoc řezníka Horáka, který vytrhl vojínu pistoli a odhodil…“ V této části podávaného hlášení byl telefonní hovor přerušen a zápis je tak neúplný.
Nebezpečné a trestuhodné bylo i chování některých vojáků k místním dívkám a ženám, docházelo k mravnostním a sexuálně motivovaným trestným činům. V ranních hodinách 20. prosince unesl jeden z vojáků projíždějících služebním obvodem stanice národní bezpečnosti v Černé Hoře teprve desetiletou holčičku. Díky rychlé reakci příslušníků Sboru národní bezpečnosti a oblastní kriminální úřadovny byl voják již o den později vypátrán a zatčen v Brně-Řečkovicích, dívenka byla vrácena domů 22. prosince a dle jejího udání jí nebylo ublíženo.
K případu dokonaného znásilnění došlo v obvodu téže stanice již o půl roku dříve. „Dne 21. června 1945 o 18 hod. znásilnili dva neznámí ruští vojíni na poli u dvora „Celkov“ [sic!] u Černé Hory německou příslušnici Karolinu S. z Brna, která byla přidělena zdejšímu velkostatku ze sběrného tábora v Brně. Současně se pokusili odvléci její dceru Gabrielu S. na témže místě, avšak tato prchla. Vojíni odešli k Černé Hoře.“ K dalšímu zvlášť závažnému případu znásilnění zde došlo ještě o deset dní později. Místní domkař tehdy na stanici národní bezpečnosti oznámil, že dne 2. července byla „znásilněna ruským vojínem jeho manželka Hedvika O., která je v pátém měsíci těhotenství. Ruský vojín po spáchaném činu odešel přes oseté pole k Rájci, kde je pravděpodobně v posádce u zajateckého tábora“.
Na počet obětí nejtragičtější poválečná událost v okrese se poněkud paradoxně – a z pohledu místních obyvatel snad i naštěstí – dotkla jen samotných vojáků. „Dne 29. června 1945 o 17.30 hod. najelo na státní silnici u Černé Hory v km 28,5 ruské nákladní vojenské auto na pochodující oddíly ze zadu a zranili 32 vojínů z nich 8 usmrtili. Případ byl vyšetřen velitelem ruského útvaru na místě a zranění byli vzati sebou do aut.“ K další smrtelné nehodě došlo ještě 26. října na silnici mezi Letovicemi a Zboňkem. Vojenské auto vyjelo ze silnice, srazilo několik patníků a po nárazu začalo hořet. Jeden voják uhořel a druhý utrpěl lehká zranění.
Vůbec posledním incidentem, ke kterému se nám v archivu dochovalo více informací, je ten z 26. prosince 1945. Štábní strážmistr Kadlec ze stanice národní bezpečnosti v Rozhraní tehdy telefonicky oznámil smrt 82leté Žofie Likařové z Chrastové Lhoty, která byla na silnici za touto obcí zachycena projíždějícím vojenským nákladním autem. Likařová byla na místě mrtvá, poznávací značka nákladního auta nebyla zjištěna.
Závěr
Přítomnost Rudé armády na Boskovicku v roce 1945 měla na region a jeho obyvatelstvo dlouhotrvající dopad a podobně tomu bylo i ve zbytku republiky. Činy vojáků Rudé armády se zde v některých ohledech podobaly spíše činům vítězných dobyvatelů než činům spojenců a osvoboditelů. Ještě v polovině následujícího roku upozorňovalo ministerstvo vnitra a oblastní velitelství Sboru národní bezpečnosti v Brně na plánované přesuny Rudé armády z Rakouska a Maďarska přes československé území. Tyto manévry měly trvat přibližně jeden měsíc a každý den mělo státní hranice přejet až 1 200 vojenských vozidel. Místním bezpečnostním složkám bylo nařízeno zařídit vše, „aby v okolních obcí nedocházelo k násilnostem a všelikým nepřístojnostem. (…) V místech kde se transporty budou díti, jest třeba naříditi, aby obyvatelstvo se chovalo tak, aby nezavdalo samo příčinu vyvoláním výtržností. (…) Připomíná se že posádkové velitelství bylo vyrozuměno, aby orgánům SNB na jejich požádání poskytovalo pomoc, aby bezpečnost a pořádek byli udrženy“.
Je rovněž nutné zdůraznit, že některé z výše zmíněných incidentů, které se na Boskovicku v poválečných měsících odehrály, se dnes dají považovat za činy v rozporu se ženevskými úmluvami, zejména tzv. čtvrtou Ženevskou úmluvou o ochraně civilních osob za války. Mezi jejími ustanoveními najdeme například „je zakázáno plenění“ či „ženy buďtež zvlášť chráněny proti každému útoku na jejich čest, zejména pak proti znásilnění, proti nucení k prostituci a proti každému nemravnému jednání“. Snad jedinou polehčující okolností může být skutečnost, že tato konkrétní ženevská úmluva byla sepsána až v roce 1949 právě v reakci na události druhé světové války a Sovětským svazem byla ratifikována teprve v roce 1954. Nic to ovšem nemění na faktu, že všechny tyto činy byly a jsou v rozporu s veškerou morálkou a lidskostí.
