Základní nářeční rozdělení našich zemí není složité. Existují zde v zásadě čtyři velké nářeční skupiny: nářečí česká, středomoravská (hanácká), východomoravská (moravskoslovenská) a slezská (lašská). Okrajovým specifikem jsou nářečí tzv. polsko-českého smíšeného pruhu. Pohraniční oblasti jsou vzhledem k historickému vývoji (dlouhá přítomnost převážně německého obyvatelstva, jeho vysídlení po druhé světové válce a příchod českého obyvatelstva z nejrůznějších oblastí) nářečně rozrůzněné. Celkovou situaci přibližuje následující mapka.
Všechna nářečí boskovického regionu patří v širším kontextu k nářeční skupině středomoravské (hanácké). V rámci tohoto velkého nářečního celku se ovšem rozlišují dílčí podskupiny. Tak boskovické nářečí, které jsme si představili minule, spadá do tzv. centrální podskupiny středomoravských nářečí, zatímco oblast Olešnicka, Kunštátska a Letovicka, které se budeme věnovat dnes, spadá už do tzv. západní středomoravské okrajové podskupiny. Ta je charakteristická tím, že se některými rysy shoduje s dialekty českými. Obecně je možno říci, že čím více na západ, tím více přibývá prvků českých, a čím více na východ, tím větší je shoda s nářečními prvky hanáckými. Nezřetelnost hranice mezi oběma velkými nářečními celky dokonce vede některé autory k rozlišení zvláštní skupiny nářečí s názvem přechodný pás česko-moravský (Slavomír Utěšený). Složitost situace si můžeme pro zajímavost přiblížit mapkou ukazující zejména rozdíl mezi výslovností ej, ou (více na západě, v souladu s českými nářečími, např. dlouhej) a výslovností é, ó (více na východě, v souladu s nářečími středomoravskými, tedy například dlóhé).
Nářečí Olešnicka, Kunštátska a Letovicka nebylo popsáno v žádné podrobnější monografii, zabývaly se jím spíše jen drobnější příspěvky. Zajímavý materiál publikoval v roce 1926 Agathon Koníř v článku Příspěvek k dialektickému slovníku moravskému (ΜΝΗΜΑ – Sborník vydaný na paměť čtyřicítiletého učitelského působení Prof. Josefa Zubatého na Universitě Karlově 1885–1925, Praha 1926, str. 281–301). Koníř patří k málo výrazným osobnostem české lingvistiky. Pocházel z Kouřimi, působil nejprve jako gymnaziální profesor v Praze a později jako lektor češtiny na univerzitě ve Lvově, patřícím v té době (20.–30. léta) k Polsku. Za svůj život publikoval pouze necelou desítku vědeckých textů. Většinou se týkaly historické slavistiky, a zmíněný dialektologický článek je tak v jeho bibliografii ojedinělý. Konířův vztah k Boskovicku byl volný. Jak sám píše v úvodu textu, nářeční materiál zde nasbíral za svého prázdninového pobytu v letech 1924 a 1925. Konkrétně jej získal od lidí žijících v obcích Crhov, Louka, Prosetín, Hodonín, Tasovice a Černovice (a také na pile Beránka, dnes již zaniklé), tedy v obcích na severozápadní hranici dnešního okresu Blansko, v případě Prosetína dokonce za ní. Osoby, jejichž výpovědi zapisoval, byly různého stáří, od dvaceti do sedmdesáti let. V souladu s obvyklými dialektologickými požadavky na autenticitu, respektive v souladu s potřebou vyloučit zaznamenání prvku, který do zkoumané lokality pronikl odjinud, vyhledával autor „nejraději ty, kteří mimo účast ve světové válce a svoji vojenskou povinnost nepřekročili na delší dobu hranice svého domova; některé z žen vůbec nepoznaly často ani blízkého okolí“. Koníř v textu také naznačil určitou vývojovou dynamiku mluvy v této oblasti. Zmínil, že u mladších generací se více prosazují prvky české na úkor prvků hanáckých. Tak mladí lidé říkají vedle bék také bejk, vedle lóka také louka, vedle musijó také musej atd. „Vliv český vysvětluje se přirozeným obchodním sklonem do blízké Olešnice. Dříví se prodává a vozí jen do Čech. V uvedených vesnicích čtou se také pražské noviny (Venkov, Nár. politika)…“.
Pokud jde o samotné nářeční výrazy, v článku je uveden abecední soupis více než dvou set slov, která jsou nějakým způsobem specifická. Někdy jde o výrazy, které se vyskytují i v jiných nářečích, a jejich zaznamenání v určitých lokalitách tak dialektologům pomáhá zjistit míru rozšíření výrazu na širším prostoru. Můžeme si to ukázat na slově křidla s významem „poklička“. Koníř je kdysi zaznamenal na Olešnicku a Kunštátsku a skutečně to odpovídá širšímu územnímu rozdělení v označování příklopu na kuchyňské nádoby, když hlavní hranice vede právě mezi Čechami (poklička, puklička, puklice) a Moravou (křidla, skřidla, škřidla). Pěkně to ukazuje mapka zveřejněná v Českém jazykovém atlase (1. svazek, Praha 1992, str. 285).
Jiné výrazy zachycené Konířem vykazují zvláštní hláskovou podobu. Patří sem například výraz zajc s významem králík. Pamatuji si, že ho používala i moje crhovská babička, narozená roku 1909. Některá Konířem uváděná slova zase ukazují na originální slovotvorný postup. Například hopítat, sloveso zjevně odvozené od citoslovce hop, zaznamenal autor ve významu „souložit“ („Děcek mají romadu a přece porát hopítaj“). A konečně další výrazy se týkají specifického názvosloví konkrétních lidských činností, například z oblasti včelařství je zachyceno slovo dejmák ve významu „přístroj na vykuřování včel“, z řeznictví zase slova hujec „silné střevo, tlačenka“ nebo mulec „nos a horní pysk ze zabité krávy“.
U nářečních jevů tomu obvykle bývá tak, že se vyskytují v určitém počtu obcí a předěl jde mezi sousedními obcemi: co v jedné obci ještě je, to už v sousední ne. Při specifických společenských podmínkách se však někdy může stát, že hranice rozšíření jevu prochází přímo středem obce. Velmi zajímavé svědectví tohoto typu z konce 19. století podává František Bartoš ve druhém dílu své Dialektologie moravské (Brno 1895, str. 228) na příkladu obce Vranová nedaleko Letovic: „Zajímavá je v této krajině osada Vranová. Západní její polovice, 30 čísel, patřila pod faru i pod panství do Letovic, východní do Křetína. Ač do školy všecky děti chodily do Křetína, přece řeč osady byla rozdělena na křetskou a letovskou a vyrovnává se v obou polovicích v křetskou teprve v nynějším mladším pokolení. Ve východní polovici je jedno l jako v západní, ale v této značně tvrdší, zvláště před a, o, ô, õ a na konci slov. Tam mluví se: budu, buk, hubu, zde: bôdô, bôk, hôbô. Na křetské straně: v čom, v ňom, v našom, na letovské: v čem, v něm, v našem. Tam: ryby, pysky, plevy se chytly, zima, zde: rêbê, pêskê, plevê se chêtlê, zêma. K témuž podřečí jako západní polovice Vranové patří také osady: Jasenov, Zabludov, Skrhov, Vlkov, Meziříčsko.“
Na závěr si opět uveďme několik ukázek souvislých nářečních projevů, tak jak je přinášejí některé naše dialektologické příručky.
Tasovice, Josef Kolář, narozený roku 1886
Zdroj: České nářeční texty. Praha 1976, str. 200–201.
Kdy jste přestavovali Váš statek?
Copak to. Přestavovalo se to za mího hospodařeňí. Přet ťím to bili, to mňelo takovó střechu, hňískí, nepohlední, šindelem krití. Místa ňihde nebilo, nebilo kam složit seno, trávu, vobilí, ňic. Sklep bil takové malé, aňi nestačoval pro brambori, pro řepu. Prvňi sme začali stavjet tam tu kúlňu, abisme mňeli kam dávat seno a slámu. No to bilo f kolikátím roce? V jedenáctím roce sme začali. A potom sme stavjeli ve dvaatřicátím. Tadi kucheň, sekňicu, sklep a vopravovali sme. Toto teda, vazbu a fšecko sme ďeáli ve dvaatřicátím roce. Václav syn se ožeňíl, no tak mi sme si stavjeli, abisme mňeli jít kam na vímňenek. Tam na tu stranu.
Vaši rodiče byli odsud?
Jo, ťi bili vocuto. Matka, maminka teda bila z Čerňovic, taťínek bil teda vocuto.
Jezdívali jste i na trh?
Na trch sme jezďili do Boskovic napřed. Diž bilo potřeba neco kópit nebo prodat, tak se muselo jed do Boskovic. Nebili drustva hospodářski, tak v Boskovicích, to bilo mňesto, tam bil každé štvrtek trh. Tam se jezďilo z husama nebo diš bilo potřeba selata kópit. Vobilí se tam také prodávalo. To se muselo stópnót s pitlama s vobilím a tam to prodál. To bil trh. Napřed.
Kunštát, žena, narozená roku 1891
Zdroj: Jaromír Bělič: Nástin české dialektologie. Praha 1972, str. 256.
A tak Pepikovo letadlo uleťelo aš – do sebranskiho boří na břím a tak Pepik přišel, tadi hrču, ešče vosi ho poščípali po cesťe, vite, a tak museli s Ujezda vzít si patnásťišprušlové žebřík a dlóhi rahno ešče a ten Miloš – se zeslíkl z botú a s trének a lezl na strom a ešče tím rahnem to éro zhoďili dolú. Aš f sebranskim boři! Tadi z Lavek, vite, v Lafkáho póščeli a uš pré ho viďeli jenom jako mušku, tak leťeli – přes pole – tea tam – gdesi tam na Pepika vlítli fče-, vosi! – Tadi – a tadi na krkú, bil celé pozobané a von je na to háklivé! Pepig je na to háklivé! Jednó – ho ščipla – ta Menšikova fčela – a von bil celé vosipané.
Horní Poříčí, žena, narozená roku 1920
Zdroj: Stanislava Kloferová, Nářečí na Boskovicku. In: Miroslav Válka a kolektiv: Lidová kultura a nářečí na Boskovicku. Boskovice 2009, str. 311.
Museli sme choďid na pole. Diš se seklo, tak sme vodbirali. Jak se seklo s kosó, to nebili takovi stroje, jak só dneska. Seklo se kosó! Za tim, jak von uďelal ten řat, sme to za ňim vodbírali. A ďelali sme hrstki. Potom diš tam bila hodňe tráva, tak to se muselo nechat deň nebo dva a ešče se to muselo vobráťit, no, a pak sme to vázali. Diš bilo žito, tak sme vzali takové pramínek, tak sme to trošku stočili, položili na zem, vzali tu hrstku a svázali to do toho. Ale diš se vázali snopy, to sme museli vzit ti pobřísla s té slámi, to se vimláťila režná sláma. Žito, diš se přivezlo, tak se dalo na mlať a vimláťila se cepama.
