Kdybych měla strávit jen jednu noc venku, byla by to noc na prvního máje nebo o letním slunovratu, kdy se prý pod duby shromažďovaly „čarodějnice“. Zůstaly mu věrné i v době nejtemnější. Kdy z Evropy, která byla ještě v osmém století porostlá hustými dubovými háji, lidé vytvořili otevřenou pláň. O dvanáct století později pak vyměnili pestrá políčka a smíšené řídké lesy za monokulturu smrkovou, borovicovou, ale také pšeničnou, kukuřičnou a řepkovou. A to s tak jednosměrným hospodařením, že se stal heřmánek pravý ohroženým plevelem.
Dub je mocný – nepřemožitelný.
I jako poražený na věky nese svoji sílu
v lahodném koňaku, co zrál v dubovém sudu,
v pilířích mostů, lodí či železničních pražců.
Nemeškejme poklonit se dubu – náčelníku všech hájů.
Každý se může stát součástí zázraku.
Stačí zhluboka vstřebávat jeho mocné kouzlo
a učit se vládě nad sebou.
Poslední dobou stále více přemýšlím nad tím, jestli byla magická síla rostlin v minulosti přeceňovaná, protože jiné možnosti lidé neměli, nebo jestli jsou pozůstatky našeho folklóru v oblasti vztahu k bylinám a stromům položené na rozumovém základu, nebo na něčem, co dnes nedokážeme chápat, a tak to odmítáme. Chtěla bych najít hlubší význam a souvislosti mezi lidmi, rostlinami a živočichy. Jsou to totiž velice složité a propojené vztahy s širokým přesahem. Když si například stoupnete pod dub, napadne vás, že se přírodě podařil zázrak. Že to přece není jen tak, aby byla ve stromě ukrytá síla i pokora. Jaké tajemství asi ukrývá. Přitom on sám nikomu nebrání v růstu.
Nejmateřštější a nejotcovštější stromy mírného klimatu
Na dubech a v jejich blízkém okolí žije největší počet druhů rostlin a živočichů. Korunou dub propouští dostatek světla pro byliny pod ním. Rostou na něm různé druhy mechů, vinou se po něm popínavé rostliny, tvoří domovy mnoha ptákům. Uvádí se, že více jak 500 druhů pavouků a hmyzu žije v dubu a také mnoho dalších živočichů je vázáno na tento strom, který dává výživné a snadno dostupné plody. To všechno snáší dub s klidem a po celý dlouhý život tvoří mnoho tvrdého dřeva. Dokáže růst na zamokřených půdách i téměř na skále. Jen velké mrazy mu brání k pronikání na Sibiř a více na sever. Pevně a hluboce zakořeněn se svým silným tělem a elegantně rozmáchlými větvemi je dub právem nazýván obrazem životní síly.
Možná je způsob, jak se napojit na tuto energii a uvědomit si, že v nás byl skutečně zažehnut oheň, který nás vede k tomu, najít sebe sama. Oheň, který hoří věčně, a věčnost je to, co není připoutáno k času. To vše mám spojené s dubem. Určitě to věděli i naši předkové a dub právem uctívali.
Symboliku síly dubu nalezneme na každém kroku
Podívejte se například na žaludové eso. Proč je na něm babička s nůší dřeva. Sbíraly snad moudré „babky kořenářky – bohyně“ dubové dřevo, aby zažehly magický očistný oheň? Možná chodily na „kouzelné“ jmelí, které rostlo na dubech, jako druidové z naší keltské minulosti. Nebo proč jsou dubové větvičky také v erbu pánu z Boskovic? Najdeme je také ve znaku obce Benešov. Jsou to symboly všudypřítomného stromu, nebo má dub větší skrytý význam? A proč tedy duby znovu nevysazujeme a netančíme pod nimi o letním slunovratu nebo při jarní rovnodennosti? A proč jsme si zvolili za národní strom lípu, nikoliv dub?
Katolické církvi se podařilo po mnoho století oddělit boha od přírody. Divím se, jak se jí to mohlo povést, ale možná to začalo právě pokácením posvátného dubu, který nechal apoštol Bonifácius porazit, aby tak jinověrcům dokázal, že jejich bohové nestojí za nic, když ani nedokážou ochránit svůj strom. Dub se tak stal stromem ďáblovým. Pouze ženy uctívající přírodní síly, bylinkářky, léčitelky nebo též bohyně, „čarodějnice“ se v noci svaté Valpurgy, což je noc na 1. května (Walpurgisnacht má v Německu týž význam jako u nás noc Filipojakubská), scházely pod duby, chránily je a uctívaly. Byly pak upalovány na hranicích z dubového dřeva.
Duby v Boskovicích
V Boskovicích je dubů málo. Přitom památných dubů a vůbec dubových gigantů je v České republice hned po lípách nejvíce. V Jihomoravském kraji to jsou viditelně mohutnější stromy ve volné krajině a v lesích, ale v sídlech jednoznačně vítězí lípy. Tak je tomu i na Boskovicku. V lesích se s duby potkáte, ale o jejich hojnosti a síle už vypovídají jen pomístní názvy, jako jsou například Doubravy. Nemůžeme si však představit lesy, které známe ze současnosti, jako lesy z dob mládí půl tisíciletí starých stromů, které rostou například v Podyjí. Duby byly často vysazeny lidmi podél cest, na hrázích rybníků nebo na hranicích pozemků a na okrajích lesů. Krajina ještě před 200 lety vypadala velice odlišně. Byla mnohem méně zalesněná a převažovaly zde tzv. pastevní lesy. Byly řídké a duby byly dosazovány také pro zvýšení úživnosti pasoucích se zvířat. Ze stejného důvodu se do našich lesů dostal také jírovec (kaštan). Duby měly v mládí mnohem více prostoru, a proto dnes mohou dosahovat mohutných rozměrů, kterých by v zapojeném porostu nikdy nedosáhly.
Přímo v Boskovicích vím jen o třech mohutnějších dubech letních, ale jejich věk není nijak vysoký. Nejznámější a pravděpodobně druhý nejstarší je jistě památný dub na palouku u Boskovického hradu. Nejstarší bude dub před Boskovickým zámkem a třetí málo známý tvoří orientační bod na cestě z Čížovek na Dva Dvory. Zde si musíme představit krajinu před sto lety, kdy tu nebyly zahrádky a chatičky, ale jen lesní cesta. Dub zde určitě vyznačoval místo, kde je potřeba zatočit vlevo. Krásné pokroucené duby jako velké bonsaje najdete při cestě přes vyhlídku k boskovickému hradu. Již poměrně mohutný, ale o dost mladší je dub bahenní v části Boskovic Na vyhlídce pod tzv. Hradčany. Jednou mi vyprávěla jedna ze zdejších obyvatelek, že zde sázeli stromy ti, kteří se sem po výstavbě bytovek nastěhovali. Mockrát jsem přemýšlela, jestli je sázeli podle nějakého plánu nebo doporučení. Dub v pásu vzrostlé zeleně tvoří pěkný střed. Nyní je pod ním příjemné posezení. Jestli to byla skutečně práce laiků, docela se jim povedla. Stromy zde již první obyvatele přežívají a jejich šumějící listí uspává několikátou generaci dítek v kočárcích. Nebo v postýlkách, protože stromy to tu mají do otevřených oken blízko.
Za zmínku také stojí řada dubů podél hřbitovní zdi, která odděluje hřbitov od parkoviště. Jedná se o teplomilný dub pravděpodobně pýřitý nebo cer, nebo nějaký jejich kříženec. Jednou bude jistě krásnou dominantou dub červený na palouku mezi poštou a střední školou André Citroëna. Zatím je to ještě „mládě“, ale protože tyto duby rostou docela rychle, věřím, že se jeho velikosti ještě dožiji. Duby červené jsou oblíbenou parkovou dřevinou. Jsou okrasné hlavně svým jasně červeným podzimním zbarvením listů.
Pro místní je jistě dobře známá historie Štěpánčina svatebního dubu u boskovického hradu, který byl vysazen v roce 1881 u příležitosti svatby korunního rakouského prince Rudolfa a dcery belgického krále Stefanie (Štěpánky). Za památný byl vyhlášen v roce 2007, a to díky aktivitě Klubu přátel Boskovic. Duby byly vlastně původně dva a říká se, že ten Rudolfův uhynul, protože Rudolf spáchal v roce 1889 sebevraždu. Ačkoli to není úplně jasné. Štěpánka se údajně dožila 90 let a její dub zde roste dodnes. Ani jeden z manželů zde na hradě v Boskovicích nikdy nebyl, ale je dobře, že si skrze stromy můžeme připomenout i historické události a naopak díky těmto významným událostem máme také záznamy o stromech. Je vůbec pěkné, když mohou stromy předávat příběhy, a duby jsou na to experti. Už právě proto, že jsou to dřeviny, které se mohou dožít až tisíce let. Proto máme v České republice několik desítek dubů (často památných) nazvaných po Janu Žižkovi, ačkoli u nich v drtivé většině husitský vůdce nikdy nebyl. Boskovice svůj dub pamatující husitské války nemají. Mezi zdejší nejstarší stromy patří lípy, měkké a poddajné, ale zato voňavé, medonosné a léčivé.
Na internetu jsem nalezla kuriozitu přímo v souvislosti s boskovickou lípou a dubem, a je to ukázka toho, že je potřeba si informace ověřovat: Podle stránek Wikipedie totiž máme Žižkovu lípu. Uvádí se zde: „Známá také jako Zámecká lípa, patří mezi české památné stromy pojmenované po husitském vůdci…“ a na obrázku je vyfocen dub před boskovickým zámkem. Chybné je i pojmenování. V databázi památných stromů se jméno „Žižkova“ nikde neuvádí.
Duby v Jihomoravském kraji
Nejčastějším jihomoravským dubem je dub letní (Quercus robur), který zde existuje ve dvou ekotypech. Běžnější je vlhkomilný dub, který roste hojně v lužních lesích a v záplavových oblastech, a vzácnější ekotyp dokáže prosperovat v teplomilných doubravách, vysychavých půdách až kamenitých stráních a stržích. Dub letní poznáte podle žaludů na stopkách. Druhý nejrozšířenější evropský dub, který ovšem roste ve vyšších polohách, je dub zimní (Quercus petraea). Dub zimní má žaludy přisedlé k větévce.
Nejvíce staletých dubů roste v záplavových oblastech Dyje a Moravy. Mnoho památných dubů je také součástí zámeckých parků. Největším památným dubem Jihomoravského kraje je dub dosahující obvodem kmene téměř 8 m v Janohradu u Lednice. V Lednicko-Valtickém areálu se setkáte se stovkami mohutných dubů. Zajímavý pohled je pak na torza dožívajících gigantů v blízkosti soutoku Moravy a Dyje v lužních lesích a loukách v okolí zámečku Pohansko a Lány. Za podívanou opravdu stojí už pro svou oblíbenost v hnízdění čápů. Proč odumírajících dubů v posledních letech přibývá, se můžeme dohadovat. Vše má svůj konec i začátek. Příčinou může být dlouholetý pokles podzemní vody. Do těchto tzv. přírodních hromosvodů také často udeří blesk. Proto si lidé vysazovali duby k chalupám, aby je před bleskem chránily. Dub, lípa, bříza a ořešák jsou nejčastější stromy patřící k našim venkovským stavením. Každý z jiného důvodu. Duby dokážou svými kořeny vyhledat podzemní vodu, a proto blesky přitahují. Nikdy si tedy nestoupejte za bouřky pod dub.
Léčivých vlastnosti dubů lidé využívají od pradávna
Kůra dubu obsahuje až 20 % tříslovin, 70 % škrobu, 6 % bílkovin a červená barviva. Užívá se odvar hlavně při kožních nemocech, hemoroidech a k léčení ran po porodu (sedací koupele), protože má stahující účinky. Hojně se také používá ve veterinární medicíně a k činění kůží. Lidé v dobách nouze žaludy také jedli, ačkoli jsou v syrové podobě pro nás nepoživatelné. Z žaludů se mlela mouka a připravovala káva. Homeopatický prostředek Quercus, vyráběný z žaludů, pomáhá při problémech se slezinou a játry. Odvar z listů se používal vnitřně při průjmu, katarech žaludku a střev.
Tradování – dub jako král stromů a sídlo bohů
Považování dubu za krále stromů má dlouhou tradici. Staří Řekové prý dovolili dévě dubového háje u Dodony, aby se vyvinula v jejich hlavní božstvo Dia. Jeho posvátný dub byl ve středu dodónské svatyně, jako v Delfách, jednou z hlavních věštíren ve Starém světě a poutním místem po dobu přibližně jednoho tisíce let.
Podle mýtů a bájí starých Slovanů byl dub, respektive Veledub sídlo bohů. Slovanský prabůh Svarog se po stvoření tohoto světa uchýlil do nádherné kraslice – Slunce, kde spí jako v kolébce a nechává se vozit po obloze. Ostatní bohové sedí v koruně obrovitého svatého a kouzelného Veledubu. Jeho kořeny prorůstají celou říší nejvyššího boha naší éry Svarožice a sahají do všech světových stran a napájí je. Ve větvích si hoví vládci těchto stran. Perun sedí na půlnoční a otřásá snopem blesků, Radhost zvaný též Radegast se dívá na svou odpolední stranu, Svantovít sedí na straně polední a krasavec Dažbog na ranní. V koruně posvátného dubu sídlí celá řada dalších bohů. Uvelebila se zde také Podaga, bohyně počasí se synem, který je bůh vzduchu a větru. V hustém listoví božského stromu sedí také dvojčata Vesna a Morena. Vesna, bohyně jara a lásky, je také bohyní jarního slunovratu, a Morena je bohyní zimního slunovratu. Bohů je tu spousta. Ale lidská moudrost praví: bohy nepočítej – ještě by ti mohli škodit. Sedí jich tam na Veledubu na třicet.
V křesťanské éře si dub zachoval uznání hlavně z hlediska jeho hmotných darů, ale díky obrovské posvátné úctě lidu povolila nakonec církev přiřadit stromy svatým. V Německu to byla hlavně Panna Marie, které byl přiřazen dub.
Staří překladatelé bible nazvali většinu stromů, které se vyskytovaly v Tóře (pokud je tedy nemohli zamaskovat jako „oltář“), „duby“, a to i tehdy, když se jednalo o zcela jiné druhy stromů, např. „Dub z Mamre“ a „Debořin dub“.
Dub byl posvátný u Germánů i Keltů. Byl posvátný všem nebeským bohů a bohům hromu: Diovi, Thórovi a keltskému Taranisovi, ale stejně tak bohům země.
Hrdinové jako Robin Hood jsou bez zdráhání asociováni s dubem a jistě je každý evropský národ hrdý na svůj dub. Také české země mají své dubové giganty. Za nejstarší je považován tisíciletý dub svatého Václava ve Stochově u Kladna.
Podle Keltského kalendáře stromů je den jarní rovnodennosti zasvěcen právě dubu a den letního slunovratu bříze jako stromu světla. Podle keltské astrologie však dubu náleží nejdelší dny v roce, mezi desátým červnem a sedmým červencem. I já tak vnímám tento čas, jako nejaktivnější až dominantní v celém roce. Obecně se mluví o nejvyšším bodu lidského potenciálu a dub je zde jistě pravým symbolem. Má nejpevnější dřevo z evropských stromů a přežívá ho pouze tis, který je proto spojován se smrtí a zimním slunovratem.
Pro druidy byl dub nejposvátnějším stromem. Dokonce prý přímo jejich označení vychází ze slova „duir“, které symbolizuje Dub a znamená „dveře“. Možná lidé rození v tomto znamení snáze dokážou otevřít všechny dveře k získání jakéhokoli vědění a moudrosti, které byly zaznamenány od počátku věků.
Celkově lze dub označit za strom těch, kdo jsou schopni vnímat jeho sílu a tím i svoji vlastní. Přivádí nás do kontaktu s vlastním zdrojem síly a identity. Naše radost, když se hluboko v jádru spojíme s naším vlastním Já, je také radostí dévy dubu.
