Jako téma první z Besed Za rohem, jak jsme nazvali nový diskusní formát, ve kterém chceme zprostředkovávat názory různých osobností v přímé konfrontaci u kavárenského stolu, jsme zvolili boskovickou kulturu. Naše pozvání přijali Oldřich Kovář – ředitel Kulturních zařízení města Boskovice (KZMB), Lenka Bařinková – pedagožka a sbormistryně, Radek Pernica – bývalý vedoucí boskovického kina a současný šéf brněnského univerzitního kina Scala a Tomáš Znamenáček – pořadatel kulturních akcí a člen divadla NABOSO. Besedu moderoval Tomáš Trumpeš.
Často se říká, že Boskovice jsou kulturní město. Souhlasíte s tímto tvrzením? A o co konkrétně své přesvědčení opíráte? Jaké jsou nejdůležitější aspekty této kulturnosti?
LENKA BAŘINKOVÁ: Doufám, že do jisté míry Boskovice kulturní město ještě jsou. Můžu to říct na základě toho, že když chce člověk za kulturou někam jít, tak si má z čeho vybírat.
OLDŘICH KOVÁŘ: To tvrzení odpovídá realitě a je to jeden z motivů naší činnosti. Ať už v tom, co přímo děláme nebo co podporujeme. Abychom nemuseli za kulturou dojíždět, ale v docela širokém spektru ji měli tady.
RADEK PERNICA: Kulturní město je široký pojem, museli bychom ho popsat. Ale v Boskovicích to vyrůstá z nějaké historické tradice. Tedy ne to, že je tady živá kultura, ale město se přirozeně vyvíjelo, po dlouhá staletí je tady komunita, která se ráda kulturním městem nazývá. V těchto souvislostech lze říct, že žijeme v nějakém kulturním prostředí, ale nijak významně bych nepřeceňoval to, co se tady děje, ať už to pořádáme my nebo to sem někdo přiváží. Podle mě existuje velký počet měst, kde existuje stejný počet akcí a stejný zájem o kulturu. Ale nás Boskováky to baví – říkat si, že máme kulturní město.
TOMÁŠ ZNAMENÁČEK: Souhlasím, Boskovice jsou kulturní město. Ostatně proto jsem se sem také přistěhoval. Pro mě asi největší faktor, který nemusí úplně přesně naplňovat slovo „kultura“, je to, že to zde funguje a žije, že se spolu lidé baví, společně někam chodí a něco organizují. To je sice hodně široké pojetí slova kultura, ale připadá mi zdaleka nejdůležitější. Nevím ale, jestli nežijeme z něčeho, co se kdysi roztlačilo a do jisté míry to jede setrvačně. Jestli se nám to stále daří naplňovat.
Zastavil bych se s dovolením u čistě kvantitativního hlediska. Zdá se mi, že často slýchám nářky nad tím, že lidí chodí na akce málo. Jaká je vaše pořadatelská a také návštěvnická zkušenost? Máte dojem, že zájem o kulturu zde odpovídá městu velikosti Boskovic, nebo je slabý, případně naopak nadstandardní?
RADEK PERNICA: Myslím, že zájem je standardní. Máme tady nějakých 11 tisíc obyvatel, plus dalších asi 8 tisíc v satelitech, a to odpovídá. Dokážeme tady udělat akci, na kterou přijde tisíc lidí, a když děláme úzkou alternativní akci, přijde jich dvanáct, což je z mého pohledu odpovídající tomu, kde žijeme.
LENKA BAŘINKOVÁ: Já pracuji se studenty a tam je to možná trochu zkreslené, protože do publika přijde spousta rodičů či babiček, kteří by na koncert třeba jinak nešli. Ale i to má smysl, že přijdou na něco, co dříve nenavštěvovali. Jinak souhlasím s Radkem, záleží především na typu akce.
TOMÁŠ ZNAMENÁČEK: Návštěvnost mi přijde standardní. Jsou věci, které mají úzký profil, přijde na ně pár lidí, na tom nevidím nic špatného. Mám tu zkušenost, že když se naleje úsilí do propagace, tak to má odpovídající odezvu. Trochu nevýhoda je někdy v tom, že je zde v jistém ohledu tolik akcí, že už si navzájem konkurují. Což je ale v podstatě ideální, to je velmi příjemný problém.
OLDŘICH KOVÁŘ: Po těch letech, co to dělám, bych řekl, že je to naprosto nevyzpytatelné. Bez určité míry rizika bychom nemohli jít do ničeho. Na druhé straně máme zkušenosti, že občas dáme v kině díky nejmodernější technice první projekci v den světové premiéry, ale kino vyprodáme až při první repríze, až se rozkřikne, jaké to je. Někdy nainvestujete hodně do propagace, a pak čekáte, jestli přijde tisíc nebo nakonec 10 tisíc lidí, jako třeba během dvou dnů v případě Husích slavností. Nevím, jestli je přitáhl rozměr akce, nebo přímo kulturní složka. Záleží, co je v televizi, pořád ještě platí, že záleží i na tom, kdy je výplata. Aspektů je moc. Nejlépe funguje to, že si lidé o akci řeknou a společně se někam vydají. To je zcela nezastupitelné.
Co je podle vás posláním městské kulturní organizace – s čím vstupuje do kulturního dění? Má zkrátka reagovat na poptávku a snažit se rovnoměrně uspokojit pokud možno všechny, nebo má mít ve své dramaturgické skladbě jiné ambice?
OLDŘICH KOVÁŘ: Kdybychom se chovali jako čistí kulturáci, tak to budeme muset za chvíli pozavírat. Většinu akcí jako jsou jazzové koncerty, náročnější divadla, vážná hudba – to všechno dotujeme. Na tom se nikdy žádná koruna nevydělá. Pro nás je důležité, abychom nabídli co nejširší spektrum, a hlavně široké v tom, co nevydělává. Na to, co vydělává, si člověk může zajít i jinam. My chceme nabídnout to, co není čistá komerce.
RADEK PERNICA: Je to komplikovaný problém. Příspěvková organizace má zřizovací listinu, kterou schválila rada města, a ředitel má realizovat to, co má v zadání. Na to je třeba nezapomínat. Já si spíše myslím, že by taková organizace měla pokrývat širší pole, od náročnějších po méně náročné akce. Ale mělo by to být koncepční, měl by existovat nějaký víceletý plán, který by měl být čitelný. Aby se pak nestalo, že najednou je tady koncert a vznikne na to téma diskuse. Měli bychom vědět, že tato kultura nás zajímá dlouhodobě a snažíme se kupříkladu každý rok udělat nějaký vyslovený pop a reflektovat umělce, kteří byli na vrcholu v osmdesátých letech, a sledovat, co se s nimi děje v roce 2015, kam se posunuli. Obecně odpovídám, že by kulturní zařízení mělo pokrývat širší záběr, dramaturgická vyhraněnost by neměla být nijak zásadní, protože zde žije velké množství lidí a každý má jinou potřebu se kulturně vyžít. Ale chtěl bych vidět koncept, a to i s přihlédnutím k tomu, že se bude jasně deklarovat, kolik to do té veřejné instituce přineslo peněz, které utratí na prodělečných akcích.
TOMÁŠ ZNAMENÁČEK: Souhlasím s tím, že je třeba se zaměřovat na ty kvalitní věci, které se nezaplatí. O pestrost se do velké míry postará trh. Ne v případě kina, tam je jiná situace. Ale co se koncertů týče, funguje to tady dobře. Nevyhovuje mi představa, že by veřejná organizace měla z veřejných peněz pokrývat i tu část kulturní palety, která si na sebe sama vydělá. Kulturní instituce by neměla plnit primárně zábavní funkci, ale také nějakou společenskou, ač je to tenký led. Peníze z veřejných rozpočtů investujeme proto, že to kromě zábavy přinese i něco víc. To neznamená, že mám něco proti věcem, které si na sebe vydělají a třeba nejsou moc kvalitní. Jen si myslím, že není primárním posláním veřejné instituce podobné akce provozovat. Pokud jde o Michala Davida, pokud se na tom vydělá, budu rád. Ale bojím se, aby se nestalo to, že jakmile začne příspěvková organizace rozumně hospodařit a mít dobré příjmy, začne adekvátně tomu klesat příspěvek od města. Aby nenastal zlom, kdy zřizovatel řekne: umíte si vydělat, tak my vám ty peníze přestaneme dávat. Aby se nestalo, že ten primární účel podpory skutečné kultury se smrskne a instituce bude své síly investovat do toho, aby vydělávala.
LENKA BAŘINKOVÁ: Já se velmi přimlouvám za tu koncepci. A to nejen z hlediska toho, koho sem zveme, ale i za koncepci kultury z vlastních zdrojů. Čekala bych nějakou představu o tom, co by mělo město naší velikosti obsáhnout samo. Jinak chápu, že musí být akce, které vydělají, ale pod určitou hranici bych zkrátka nešla, respektive nechtěla bych, aby pod ni chodila instituce, která reprezentuje kulturu našeho města. Myslím, že nejsem sama, pro koho je to nestravitelné.
Jak tuto hranici definovat? Nechybí tady něco jako oficiální platforma pro podobnou diskusi? Třeba něco jako dramaturgická rada. Chybí vám něco podobného?
OLDŘICH KOVÁŘ: Nevím, jestli zřizovat nějaký nový orgán. My máme noty nastavené zřizovací listinou a pak máme nějaké finance – 3 až 4 roky zpět, když odečtete všechny povinné platby, zbylo nám na programy 8 tisíc na celý rok, na další rok 33 tisíc. To bylo v době smršťování rozpočtů a museli jsme s tím vyjít. Zřizovatele zajímá, že musíme lidi pobavit a musíme skončit s nulou. Programy jsou, myslím, hlavně otázkou dramaturga a toho, jak on bude komunikovat s ostatními lidmi, kteří kulturu ve městě dělají. Já bych spíš uvítal, kdyby tady byl nějaký kulturní redaktor, který by napsal, co se povedlo a co ne. To mi tady chybí, prakticky ve všech novinách, odborná rubrika, kde by si lidé přečetli, jak se která akce podařila.
LENKA BAŘINKOVÁ: Ale není to už pozdě? Nemyslím, že by musela existovat rovnou nějaká instituce, ale zajímalo by mě, jestli je v KZMB vůbec někdo, kdo tomu rozumí. Chápu, že vedoucí by měl být spíš manažer, ale měl by tam být i nějaký odborník. Je vůbec možné, aby dramaturgie v plné šíři stála jen na jednom člověku?
RADEK PERNICA: Když jsem byl v boskovickém kině, fungovali jsme tam s Tomem Marvanem jako dramaturgická rada. Bavili jsme se nad plánem premiér o tom, co vlastně chceme. Samozřejmě jsme museli plnit kasu, ale věděli jsme, co dalšího chceme – třeba udržet filmový klub. Věděli jsme, že když se o tom nebudeme bavit, tak se v tom ztratíme. A za program jsme cítili osobní zodpovědnost a museli jsme si ho obhájit. Jsem pro to, aby fungovala přirozená komunikace o programu, ale představa, že to bude oficiální instituce, kterou bude jmenovat rada a která se bude muset povinně scházet a dělat zápisy a nakonec stejně neponese osobní zodpovědnost, tak tak by to podle mě nešlo. Ale měla by probíhat diskuse a už teď bychom třeba měli vědět, co tady budeme mít za rok.
TOMÁŠ ZNAMENÁČEK: Já si myslím, že pro jednoho člověka je dramaturgie příliš velký úkol. Nechci křivdit kinu, ale myslím, že pořádat kulturní akce je složitější a je tam mnohem víc proměnných, než když vycházíte z nějakého plánu premiér. V principu by se mi rozhodování více lidí líbilo. Už proto, že ta hranice se nedá stanovit přesně, nelze někde kodifikovat pět bodů, které jasně definují kvalitní kulturu pro Boskovice. Konsenzus v rámci větší skupiny mi připadá jako ideální způsob, jak se shodnout na tom, kde by ta kvalita měla být. Druhá věc je, aby se to podařilo udělat. Nesměl by to být nefunkční byrokratický orgán, který by všechny jenom zdržoval. Ale dovedu si představit, že by se občas několik lidí pohádalo v hospodě a byl z toho kvalitní výstup.
Trochu nám vypadla ta otázka, jestli existuje hranice řekněme kultury a zábavy, za kterou by veřejná instituce neměla jít. Když budu konkrétní: pro mě koncert Michala Davida nevyvolává diskusi o tom, kde ta hranice je, ale znamená deklarování toho, že ta hranice vůbec neexistuje. Takže znovu: existuje podle vás?
RADEK PERNICA: Ta hranice existuje a je v tom dramaturgovi. To neznamená, že když je třeba v Blansku nějaký koncert a je to v pořádku, že je to v pořádku i u nás. Musí zde stát dramaturg, který je schopen dovysvětlit, proč určitý koncert dělá, proč je pro nás důležitý a proč do něj dáváme peníze a že také nějaké peníze očekáváme. Musí to být schopen obhájit a tím tu hranici vytváří. A mám obavu, že hlavní dramaturg KZMB Ivo Legner tohle zanedbává, musí vystupovat jako sebevědomý dramaturg, který ví, proč to dělá. To, že my jako posluchači a diváci budeme diskutovat, jestli tu hranici tvoří správně, je přirozené. Ale já věřím v osobnost dramaturga.
TOMÁŠ ZNAMENÁČEK: Jenže mluvit o Ivovi jako o dramaturgovi je dost velká licence, vzhledem k úvazku, který má. Většinu jeho náplně tvoří produkční práce, a proto je těžké po něm chtít plnohodnotnou práci dramaturga. Ale když říkám, že by se veřejná instituce měla soustředit na kvalitu, tak tím říkám, že ta hranice existuje. Zároveň musím říct, že pokud KZMB vydělá na koncertu Michala Davida velmi rozumné peníze, což znamená víc, než by získala třeba z pronájmu, tak je to pro mě akceptovatelný argument. Pokud můžeme vyměnit koncert Michala Davida třeba za nové koncertní křídlo ve skleníku, tak budu spát velmi klidně.
LENKA BAŘINKOVÁ: Já nebudu spát klidně. Pro mě je Michal David symbolem něčeho zcela strašidelného. A i kdybych se oprostila od politiky, což v tomto případě úplně nejde, tak to, co produkuje, je podvod. Vědomý podvod, protože on sám je v jiném řádu výborný muzikant. Studovala jsem to a učím to, takže snad mám právo se vyjádřit k hudební i textové složce jeho takzvaných písní. Je to ten největší hnůj, který tady vznikl. Pop v šedesátých letech byl dobrý, v sedmdesátých letech se ještě něco dalo najít, ale osmdesátá léta – to je žumpa. A Michal David je reprezentant této žumpy, z níž ho vytáhli hokejisté v Naganu. Po té radosti, kterou jsem prožila nad svobodou a možností svobodného výběru z dobré kultury, která se osvobodila a můžeme ji poslouchat a navštěvovat, jako boskovická rodačka, patriotka a člověk, který se pohybuje v místní kultuře od dětství, jsem už dost stará na to, abych přenesla přes srdce, že sem oficiální kulturní instituce pozvala v roce 2015 Michala Davida. I kdyby to pokrylo dramaturgii na tři roky dopředu, ta hranice je úplně někde jinde.
TOMÁŠ ZNAMENÁČEK: Proto jsem na začátku mluvil o té setrvačnosti. Je otázka, jestli tohle není věc, která nahlodává pověst Boskovic jako kulturního města.
OLDŘICH KOVÁŘ: Souhlasím s Radkem, že ta hranice by měla být dána odborníkem, který tu akci vybere. Dám vám konkrétní příklad: V Tišnově dělá každý rok kulturní středisko travesti show a mají to vyprodané. My jsme je sem nikdy nepozvali, maximálně jsme jim pronajali skleník. A bylo to asi pětkrát zrušené, protože dva dny před akcí byly v Boskovicích prodané tři vstupenky. A v Tišnově se o lístky perou. A k té hranici, neříkám, že je to pro mě směrodatné, ale včera jsem se trochu vnitřně uklidnil, že našim hokejistům budou osobně zpívat čtyři umělci: Kabát, Zagorová, Klus a Michal David. Jakou úroveň tedy mají ti sportovci, když je to taková žumpa, jak říkala Lenka? Takže pro Prahu ano, a pro Boskovice ne? Mně to včera doslova odlehčilo, když jsem se to dozvěděl.
Naše debata se týká ale právě toho, jestli by dramaturgii neměl určovat někdo ne s kvalifikací hokejisty, ale třeba někdo s odbornějším kulturním vzděláním a rozhledem.
OLDŘICH KOVÁŘ: Je to také o tom, ať se umělec obhájí návštěvností a ať se pořadatel obhájí tím, že nějaké peníze získá. Nechme to trhu. Chápu vaše obavy, ale my tu hranici samozřejmě máme. Na některé věci bychom nešli, a zrovna při volbě tohoto interpreta je to možná na hraně, ale pokud přijde do letního kina 1 500 lidí, jakože přijde, tak jsme za vodou a máme půl koncertního křídla, když to zjednoduším.
RADEK PERNICA: Já možná vidím trochu chybu v uspořádání té příspěvkové organizace. Už dlouhou dobu jsem říkal, že by měla mít gastroslužby a z toho generovat nezanedbatelnou část peněz. Teď jsem se dostal do soukromého sektoru a vidím, že to jde. Kdyby KZMB měla svou sesterskou firmu KZMB Servis s. r. o., tak ta by mohla organizovat Michala Davida. Nedostala by z příspěvku od města ani korunu, vzala by si úvěr, zorganizovala koncert, občerstvila lidi a vygenerovala pár stovek tisíc korun. A ideálně by jejich část vrátila příspěvkové organizaci, která by tím o tyto zájezdní estrády byla očištěna. Také si myslím, že Michal David je za hranicí, ale už to teď nezastavíme. Dokážu si představit, že by KZMB byla v kontaktu se soukromou firmou, které třeba trochu pomůže, a pak se jí vrátí 100 tisíc za pronájem letního kina. Ale hlavní náplň činnosti by to být neměla.
Jak důležitá je podpora místní kultury a jak jsou na tom Boskovice v tomto ohledu? Myšleno co do bohatosti zde vytvářené kultury i co do její podpory z oficiálních míst a institucí. Funguje to zde dobře, nebo je potřeba něco měnit a zlepšovat?
LENKA BAŘINKOVÁ: Bylo by opět potřeba vrátit se ke slovu koncepce. Nevím, jestli i po této stránce nějaká existuje. Ale abych pořád jen nenaříkala, tak si myslím, že třeba grantový systém je dobrý a jednotlivým organizacím pomáhá. Chybí tady to hlavní, a to je důstojný sál, kde by se kultura mohla provozovat. A to je strašné. Skleník je sice hezký a jsou tam skvělé jazzové koncerty, ale nehodí se pro akustickou hudbu a je malý. To základní zázemí chybí. A zajímalo by mě, co vlastně město Boskovice chce, aby zde fungovalo – kupříkladu pěvecký sbor, komorní orchestr. To tady vždycky bylo a dnes to postrádám. To jsou pro město typu Boskovic docela podstatné věci.
RADEK PERNICA: Díval jsem se, že v grantovém systému je půl milionu, to je asi dostačující, i když milion by byl samozřejmě lepší. Určitě si myslím, že by město mohlo podporovat nezávislou kulturu vznikající mimo oficiální struktury víc, jenže z mého pohledu to na radnici nikoho nezajímá. Oni mají spoustu problémů s halou, s infrastrukturou, s chodníky a kdo ví s čím vším, ale když jsem byl v kulturním zařízení, tak jsme tvořili kulturní koncepci města a nikdy se nestalo, že by to někoho zajímalo. Ve výroční zprávě si v radě nalistovali čísla, a když byla čísla v pořádku, tak se to zavřelo a jelo se dál. A to chybí. Ve velkých katastrofických scénářích můžeme vidět, jak to končí, viz knihovnu nebo koncertní sál. To jsou dlouhodobé důsledky tohoto nezájmu. Na druhou stranu je zde spravené kino a spravený skleník, což je otázka devadesátých let, spousta času už uplynula. Teď se investuje do letního kina. Třeba se teď něco změní, uvidíme. Podpora druhého rázu je KZMB, kam chodí desítky lidí žádat o podporu. Když jsem tam byl, nikdy jsme nikoho neposlali pryč. Vždycky jsme se snažili pomoct. A pak je tady třetí a pro mě nejzajímavější segment, a to jsou pankáči, kteří dělají svoje vlastní akce na Sklepech nebo na Turbíně a nikoho k tomu nepotřebují.
LENKA BAŘINKOVÁ: Dneska už to nejsou pankáči.
RADEK PERNICA: Dneska už jsou to hipsteři. Dokážou dělat svoje akce a po nikom nic nechtějí. Tato platforma myslím v tomto městě nezemřela. Když se před deseti lety zavřely Sklepy, tak to chvíli nevypadalo dobře, ale pak se to zvedlo, přišla nová generace. A to je pro mě velmi důležité.
OLDŘICH KOVÁŘ: Nezazněl tady jeden aspekt, a to jsou osobnosti. Když byl Tomáš Pléha akční, tak jsme měli několik těles a byli jsme schopni odjet do partnerského města a odehrát tam koncert. Možná pamatujete doby, kdy existovala velká městská dechovka. A to je vždycky věc člověka, který si to vezme na triko. Podpora ze strany města je myslím dostačující, teď se připravuje nová strategie, tak uvidíme, co bude v této oblasti obsahovat.
TOMÁŠ ZNAMENÁČEK: Mně přijde, že toho, co se přímo v Boskovicích aktivně vytváří, je docela dost. A funguje to, co jsem říkal na začátku – lidé se spolu baví a něco společně dělají. Je pravda, že by bylo pěkné, kdybychom měli nějaké větší hudební těleso. Nevím, nakolik je to reálné, jestli se neproměnila společenská situace, to neumím posoudit. Ačkoliv jsem teď prskal, když jsem vyplňoval žádost do grantového systému, tak myslím, že ta podpora je dobrá a dostatečná. Jsou tam jen drobné formální zádrhely. V principu to funguje dobře. Co mi schází, je systémovější podpora – klavír v galerii už je prakticky nepoužitelný, klavír na skleníku dosluhuje. To je špatné. A to jsou problémy, které nejde vyřešit grantem. Zcela zásadní je absence rozumného prostoru pro kulturu. Třeba Turbína funguje jako bezvadný úzkoprofilový klub. Ale chybí tady neutrální prostor, ze kterého by se lidé po koncertě nemuseli sbalit a jít pryč jako ze skleníku, ale mohli by tam zůstat, mohli by tam chodit naslepo. Kde by to zkrátka normálně fungovalo. V tom vidím největší rezervu.
