Vrba, latinsky Salix, je obsáhlý rod dřevin a ani odborníci dendrologové se nemohou shodnout, jestli je vrb 300 nebo 450 druhů. V našich krajích roste vrb asi dvacet druhů a nejméně okolo třiceti kultivarů se pěstuje v okrasných zahradách.
Vrbám – dámám s vlasy pod kolena
Nezevšední žádná doba.
Zima ještě v šedi kraj halí
vrby zářivě se oblékají.
Jsou to vodní nymfy z bájí
co na sebe vzaly podobu stromů.
V souzvuku s měsícem tančí
s lehkostí co nás učí
nebýt obětí – medicína rozhřešení.
Vrby vnímáme jako všední dřeviny patřící k vodě. Vrby jsou však zajímavé a od pradávna byly velice uctívané. Mám na mysli dobu předkřesťanskou, kdy byly vrby spojovány hlavně s měsícem a s ženskými silami, s jasnovidectvím, věštěním, léčením a magií. Vrba je také posvátným stromem básníků. Svěží vítr v jejích větvích prý přináší inspiraci.
V předjaří vždy vyhlížím, kdy se začnou vrbové větve-proutky zbarvovat do jasných odstínů žluté, oranžové a červené. Vrby jsou z domácích dřevin první poslové probouzející se přírody. Zem je ještě ztuhlá a krajinou vládne šeď, plískanice a chladný vítr, ale vrby se už od února chystají na jaro. Nekvetou jako třeba lísky, které využijí prvního oteplení a netrpělivě dají napospas své květy jarním mrazům. Ne, vrby jsou rozumné, nasávají do svých prutů sílu, švihají jimi vzduchem v přehlídce svého zdraví a krásy. Již od ledna se těším na tyto planoucí pochodně a nemusím za nimi chodit k vodě. Vrby máme všude kolem nás, ačkoli musím podotknout, že v Boskovicích jich poněkud ubylo.
Boskovické vrby
Určitě nejznámější boskovickou vrbou je překrásná dáma s vlasy téměř na zem, která tiše stráží kostelík Všech svatých na ulici Havlíčkova pod poštou. Těmto vrbám s převislými větvemi se říká smuteční, ale správně je to vrba babylonská (Salix babylonica).
Jedna křesťanská asociace vrby s žalem a zarmoucením se odvolává na žalm 137: „U řek babylonských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínce na Sijón. Své city jsme v té zemi zavěsili na vrby…“ Možná právě odtud je jméno babylonské (smuteční) vrby.
Před dvěma lety byla vrba u pošty zmlazena, její větve byly zkráceny a prořezány. Vypadala opravdu smutně, jako by ji ostříhali do hola, ale dnes je opět v plné kráse. Vrbám pravidelné řezy prospívají. Nejvíce pak vrbám keřovým. Nejznámější keřové vrby jsou košíkářky, které je potřeba každý rok seřezávat na hlavu, aby obrostly novými pružnými pruty, které se sklízí k výrobě košíků. Takové vrby najdete například u Boskovického potoka nedaleko silnice na Lhotu Rapotinu. Pravidelně seřezávané vrby jsou také v části Podlesí, kde má zahradu starý pan košíkář, který své košíkářské řemeslo stále provozuje. Chodíme sem s dětmi každý rok před Velikonocemi na proutky k pletení žíly – pomlázky.
Ale vraťme se k vrbám okrasným, které zažívají v posledních letech větší oblibu. Častým stromem, který zkrášluje prostor u domů nejen v Boskovicích, jsou vrby s velice kroucenými větvemi. Jedná se o vrbu Matsudovu (Salix matsudana). Často si její větve lidé dávají do váz právě v předjaří. Jsou úžasné samotné jako dekorace a pro velikonoční výzdobu se hodí v kombinaci s větývkami zlatice, břízy nebo třeba modřínu a se zavěšenými kraslicemi. Poměrně velká vrba Matsudova je oblíbeným stromem dětí u hřiště na Hybešově. K lezení je jako dělaná. Nedaleké prolézačky nemají v konkurenci šanci.
Ovšem největší dominantou parků a často pietních míst jsou již zmíněné vrby babylonské. Od února na dálku září dvě babylonské vrby u evangelického kostela a nedaleko obchodního domu Coop. Mladší a velice krásná vrba babylonská roste samostatně u nově vybudované cesty do Mladkova. Jsou u ní Boží muka a krásný výhled do kraje.
Tato cesta vznikla v rámci pozemkových úprav a má za cíl nejenom navracet krajině prostupnost pro pěší, bicykly a podobně, ale také má působit protierozně. To znamená, že zemědělskou krajinu nejčastěji ve svahu rozdělí na více ploch. Kdyby u takových cest byly ještě vytvořeny travní pásy se směsí rostlin kvetoucích od jara do podzimu, byla by to naprosto skvělá cesta k udržitelnému hospodaření. Protože přívalové srážky nebo voda z rychle tajícího sněhu by měly větší možnost se vsáknout, voda by se více zadržela v krajině a nevyplavovala živiny z půdy do níže položených niv, toků a vodních nádrží. Konkrétně tomuto místu, které navazuje na Boskovický mokřad, a dál i pozemkům k Mladkovu by to jistě pomohlo. Vrby jsou kolem této cesty a kolem cyklostezky do Mladkova nejčastější dřevinou. Jsou zde vrby bílé, křehké, vrby jívy a mnoho jejich kříženců. Pro vrby je zde ideální prostředí.
Velice staré vrby babylonské ještě před třemi roky rostly u Základní umělecké školy a přes cestu naproti muzeu zemědělských strojů. Vrby se dožívají maximálně 120 let, ale už kolem padesátého roku dorostou do obrovských rozměrů a stávají se domovem mnoha dřevokazných hub. Jejich dřevo je málo odolné, a proto mohou být i nebezpečné, ačkoli neznám jediný tragický případ spojený s vrbou.
Vrby rostou rychle, ale málo kdy se dožijí sta let, a přesto jsou téměř nesmrtelné
Vrby mohou být vykotlané a jejich kmeny hojně obrůstají svěžími proutky. Dokonce špalky z pokácené vrby, které jsme měli mnoho let složené na hromadách, stále obrůstaly novými větývkami. Vrby a také topoly mají schopnost růst z kousku dřeva či z centimetrového špalíku větve. Tato enormní regenerační síla (vegetativní rozmnožování) činí z vrb ideální kolonizátory říčních niv. Díky tomu můžeme vrby považovat za nesmrtelné. Navíc jim olamování přímo prospívá.
Jednou jsme se pokusili vytvořit vrbový domeček na Kamenici na Bělé. Do země se do kruhu zapichují pruty vrby bílé nebo košíkářky. Některé se pak střídavě proplétají a vytvoří se vrbová sít. Jak proutky zakoření a rostou, což je už po několika týdnech, ukončí se domeček ve tvaru iglú podle chtěné výšky tím, že se nahoře pruty jednoduše svážou. Byl to zajímavý den. Tři rodiny s dětmi jsme se sešly k tvorbě něčeho, co nikdo z nás nepotřeboval, jen jsme to chtěli vyzkoušet. Vrbový domeček si žil svým životem, chvíli ho obývaly ovečky. Funguje to, ale jako vše, potřeboval péči, kterou nedostával.
Vrby mají také velký význam pro včelaře. Kvetou brzy na jaře, a protože jsou dvoudomé, můžeme rozeznat samčí (na kočičkách se vytvoří žluté prašníky tyčinek) a samičí stromy či keře. Uctívané jsou takzvané kočičky, což jsou květy vrby jívy, ale pozor – z kočičky se může brzy vyklubat pěkný kocour, to když si spleteme samičí a samčí rostlinu. Dlouhé žlutavé větve vrby bílé a babylonské jsou šikovné k pletení věnečků, což zvládnou i děti v mateřské školce, kam jsem je brávala k jarním dílničkám.
S poznáváním vrb to není snadné, kříží se mezi sebou a rostou téměř všude. Můžeme je rozdělit na stromové a keřové. Nejmenší skupinu tvoří vrby, které mají podobu drobných plazivých keříčků. To jsou vlastně poslové z doby ledové. Vrby rostou od nížin do horských oblastí. Obývají všechny kontinenty kromě Austrálie a Nového Zélandu.
Jsou to prastaré dřeviny, a proto není divu, že mají důležitou roli v evropské mytologii. Velice stará je irská pověst o vrbě, do které se vyzpovídal z velkého tajemství mladík, co stříhal králi vlasy. Z vrby byla vyrobena harfa, která tajemství vyzvonila, což nakonec bylo nejlepší řešení.
Další praktické využití vrb je právě ve výrobě hudebních nástrojů. Z 12. století pochází nejstarší zachovalá keltská harfa, vyrobená z jednoho kusu vrbového dřeva.
V řecké mytologii se píše o Circe (Kirké), dceři boha slunce Hélia, mocné kouzelnici, která měla svůj vrbový háj, byl věnován bohyni smrti – Hekaté. Po vrbách nazývané Helike byla pojmenovaná hora Helikon, kde sídlilo devět múz, kněžek bohyně měsíce. Tak jako Měsíc přijímá světlo od Slunce a poté ho zrcadlí, tak také vrba dává přednost tomu, aby stála blízko u vody a přijímala odražené světlo od vodní hladiny.
Staré ukrajinské požehnání k „Vrbové neděli“ (květnová neděle): Buď velký jako vrba, zdravý jako voda a bohatý jako zem.
Kde najdete největší vrby?
Tradičním rájem vrb jsou jistě záplavové oblasti jihomoravských řek. Největší vrby našeho kraje byly doposud registrovány na území města Brna. Obří památná vrba bílá nazvaná Kiliánova roste v Bosonohách. Obvod jejího kmene přesahuje 8 metrů. Dokonce patří mezi trojku nejmohutnějších stromů Jihomoravského kraje a patrně k největším vrbám v České republice.
Za návštěvu určitě stojí prohlídka jedné z nejlépe dochovaných vrboven. To jsou záplavová místa využívaná k pěstování vrb na proutky. Pravidelným ořezáváním vznikají hlavaté vrby. Taková vrbovna s počtem více než 400 hlavatých vrb je při severním okraji Vojkovic na Brněnsku. V dutinách starých vrb zde žijí unikátní živočichové.
Vrba v Keltském kalendáři stromů jako mnohostranný světoobčan Lidé rození od 1. do 10. března a od 3. do 12. září mají za životní strom vrbu. Mohou si vybrat kterýkoli druh vrby, není jim nic cizí. „Vrboví“ lidé jsou duševně elastičtí, jako vrbový proutek. Odváží se si sednout ke stolu s žebrákem i králem, s anděly i s čerty, a budou moci si s nimi povídat. Tolerance, která má základ v hluboké zkušenosti s lidmi, jim dovoluje se s účastí vcítit do nejrůznějších i velmi obtížných lidí. Pouze vyschlí technokrati v nich zanechávají hořkou pachuť. Jsou odkázáni na živoucí vnímání života stejně jako jejich strom na vodu.
Ti, kteří se narodili v období vrby, střídají nejneobvyklejší a jednoduché každodenní dění, jako by v tom nebyl žádný rozdíl. Tam, kde jiní v každodenním poklusu šednou, dokážou si zachovat svěžest. V největším zmatku působí klidně, jako hluboká voda. Drobnosti jim však mohou zlomit srdce a naopak rány osudu snášíte s obdivuhodnou vyrovnaností. Mívají pochopení pro všechny, mimo sami sebe. Bleskurychle rostou do výšky, jako vrby, které na dobrém místě mohou dosáhnout za 15 let dvacetimetrové výšky. Pak jsou poraženi, ale brzy poté z mateřského pařezu raší nové výhony.
„Vrboví lidé“ akceptují umírání a vznikání a proto jsou oblíbenými hosty přírody. V každém případě mají v boji s elementy ve vodě, ve vzduchu a na zemi většinou štěstí, které se podobá zázraku.
Jsou to lidé, kteří se nacházejí, tam kde dochází k uskutečňování lidských snů, například Alexandr Graham Bell, vynálezce telefonu a gramofonu, nebo Ferdinand Porsche a Jurij Gagarin.
