Farář Jiří Bureš: Velikonoční tajemství je srdcem křesťanství

Evangelický farář Jiří Bureš nastoupil na boskovický sbor loni v létě. Pochází z Brna, ale do Boskovic se přistěhoval společně s manželkou a třemi dětmi ze severních Čech, kde doposud působil. K rozhovoru jsme se setkali u příležitosti Velikonoc, ale mluvili jsme také o úloze církve v dnešní společnosti, o tom, jak se mu líbí v Boskovicích a jaký má vztah k lidovým zvykům. Tímto rozhovorem také představujeme nového spolupracovníka Ohlasů, neboť Jiří Bureš přislíbil, že bude přispívat do naší názorové sekce.

Jiří, dovol mi začít trochu osobně – jaká byla tvoje cesta k farářskému povolání? Chtěl jsi být farářem třeba už během studií na gymnáziu, nebo jsi měl i jiné plány?

Rozhodně to nebyla moje první volba. Když jsem končil gymnázium, měl jsem zcela jiné představy, chtěl jsem studovat historii nebo se věnovat přírodním vědám. Tato představa zvítězila a šel jsem studovat matematiku a fyziku. To trvalo jeden rok, během kterého jsem si uvědomoval, že ve mně zůstává hluboký zájem o víru a teologii a že toužím po povolání, které znamená být hodně v kontaktu s druhými lidmi. Tyhle dvě inspirace se spojily v to, že jsem se rozhodl, že půjdu studovat teologii a matematiku a fyziku nechám být, i když je mám velice rád, což trvá doposud.

Boskovice jsou tvoje druhé farářské působiště, jak se ti tady líbí a v čem je to třeba jiné oproti předchozí zkušenosti?

Musím říct, že Boskovice na mě silně zapůsobily jako krásné místo, úžasně zasazené do krajiny. A také jako místo hlubokých tradic, což tady velice silně pociťuji. Pokud to mám srovnat s předchozím působištěm, což byl Chomutov, tak mám pocit, že je to jiné snad skoro ve všem. Je to zkušenost jako převrácená do fotografického negativu. Nejvíc to asi symbolizuje to, že když jsme se ženou přijeli do Chomutova, zarazilo nás, že nám všichni lidé říkali: To se vám divíme, že sem z Brna jdete, to já, kdybych mohl, hned bych šel odtud do Brna. A když jsme přijeli do Boskovic, reakce byla opačná, všichni říkali: Tady se vám bude líbit. Zde jsou lidé hrdí na svůj kraj, kdežto v Chomutově teprve hledají svůj vztah ke krajině, hledají svoji kotvu. Což je úplně jiná situace, i když také velice zajímavá. Naučil jsem se najít v tom zalíbení, je to situace takového tavícího kotle lidí, kteří přišli z různých stran světa. Tady jsou lidé zakořenění. Tam lidé často říkali, že o Bohu nic neví, tady spíš každý řekne, že je katolík nebo evangelík, má jasnou představu.

Setkáváme se těsně před hlavními velikonočními svátky – dá se vlastně říct, že Velikonoce jsou ústředním křesťanským svátkem, ještě důležitějším než třeba Vánoce?

V podstatě je to tak, i když asi nejde o to, která karta přebije tu druhou. Už nevím, kdo to řekl, že Vánoce jsou takové Velikonoce pro děti, že je to jakási lehká verze velikonočního tajemství. To je, myslím, přesné.

V čem tedy tkví význam křesťanských Velikonoc?

Přemýšlím, jak to říct krátce, protože je to velmi hluboká pravda, která má obrovské množství významů. Je to takové srdce křesťanství. Hlavní význam je v tom, že člověku byla darována záchrana, spása. Je to vlastně opak toho, co se někdy o křesťanství soudí, totiž že v něm lidé musí žít podle přesně daného souboru pravidel a že křesťanství vysvětluje morálku na různých úrovních. Ve velikonočním dramatu je to najednou Bůh sám, který vstoupí do lidských dějin. A nemožnost či absurdnost lidského života, to odcizení, které zakoušíme ve svých životech v různých podobách, vezme na sebe. A my toho smíme být svědky. A tím, že v to uvěříme, nás to proměňuje.

Pro člověka, který není v kontaktu s křesťanstvím, je asi obtížné pochopit smysl Kristovy oběti na kříži. Co to znamená, že zemřel za naše hříchy, za hříchy tohoto světa?

To vyjádření, že Ježíš umírá za naše hříchy, je jakousi zkratkou. To, co se skutečně děje, je nějaké tajemství. Ale vysvětlit se to samozřejmě dá, abych nevypadal, že to chci shodit ze stolu. V bibli jsou dva základní obrazy. Jeden z nich je, že člověk žije jako Adam. Tedy člověk dostatku, který má dojem, že Bůh ho omezuje a nenechá ho svobodně se vyjádřit. Nechá si našeptat, že je lepší žít sám a sám se realizovat. A vztah s Bohem zradí. To je obraz hříchu, který se v určité míře týká všech lidí. Někdy říkám, že je to taková přeskakující deska lidského příběhu. Druhý obraz je právě obraz Velikonoc. A tam je to naopak, přichází Ježíš, který se ocitá v samotě, v temnotě, na rozdíl od Adama je opuštěn všemi a v této situaci vztah s Bohem nezradí, ale vytrvá v něm až do konce. A tím tu situaci nás, ostatních lidí, mění, zachraňuje a převrací.

A jakým směrem ji převrací? Nestaví důraz na sebeobětování křesťanství trochu mimo některé duchovní proudy, které dnes nabízejí především cestu k osobní duchovní prosperitě? Je křesťanská cesta jiná?

Je to cesta, při které se člověk vydává, učí se žít pro druhého. Ježíšova cesta nám víc a víc ukazuje, že smyslem života je vydat se. To je obsahem slova láska. Sebevydání, které nemusí mít samozřejmě vždycky formu obětování života – to je nejradikálnější podoba, kterou po nás Bůh popravdě řečeno asi málokdy chce. Je to nenápadnější podoba toho, že člověk vydává svůj čas, své síly, svoje dovednosti a fantazii pro druhé lidi.

Do jaké míry je Ježíšovo ukřižování také vyjádřením nějakého historického společenského či politického děje?

Když se podíváme přímo do pašijového příběhu, působí tam historické souvislosti jako nesmírně velké síly. Dalo by se říct, že Ježíš je jimi semlet. Jsou tam okupanti – Římané, jsou tam náboženští učitelé a vůdci, je tam lid, který očekává mesiáše, ale asi trochu jiného mesiáše, než jakým je Ježíš. A pak jsou tam učedníci, kteří nejsou schopni Ježíše následovat. A Ježíš se dostává do jakéhosi mlýnského kola těchto sil a pokračuje svojí cestou, i když vidí, co se chystá. A pak je svými protivníky dán římské moci, která ho nedokáže osvobodit, i když vnímá, že je nevinný. Svým způsobem je to panorama různých lidských selhání – náboženského, politického, a také selhání popularity davu, který Ježíše nejdřív vítá, ale pak křičí: Ukřižuj! Je to obraz toho, jak v našem světě soudy sice drží spravedlnost, ale selhávají, náboženští vůdcové se mohou často mýlit a i nejbližší přátelé nás v kritickou chvíli velmi často opustí. A přesně to všechno se stane Ježíšovi.

Historičností se chci dotknout i toho, že pro křesťany Ježíšův příběh asi není jen jakýmsi archetypálním mýtem o znovuzrození boha, ale skutečnou událostí smrti, která je překonána. Mluvili jsme o významu Ježíšovy smrti, ale velikonoční příběh pokračuje dál ke vzkříšení. Co představuje jeho zmrtvýchvstání?

Tady musím říct, že ty dvě věci patří velmi těsně k sobě. Smrt, konec, jakési finále příběhu, které vypadá jako tečka Ježíšova života a zhroucení všeho, co ten dobrý rabbi z Nazareta udělal. A vedle toho je jakýsi zcela nový začátek. Tyto dvě věci se od sebe nedají oddělit. Co znamená vzkříšení, je zásadní věc: smrt je přemožena. Ježíš je zabit, zdá se, že je to konec, ale právě v tu chvíli, kdy hřích, smrt a celé toto setkání zlých společenských sil Ježíše semele, je toto všechno přemoženo a jako hromosvodem svedeno do země. V tomto případě smrt nezvítězila. A to zároveň otvírá novou cestu pro lidi, kteří v Krista uvěří. A ta cesta je nazvána vzkříšením. Musím říct, že podle toho, jak dnes rozumíme bibli, je vzkříšení jakási šifra. Je velmi těžké říct, co to vzkříšení bylo a je také jen málo obrazů, které by vzkříšení zachycovaly. Ten okamžik je i v bibli do určité míry přikryt oblakem tajemství. Ženy objeví prázdný hrob, ale vzkříšení nevidí. Potkají se se vzkříšeným, ale přitom ho nepoznávají.

A jak té šifře, tomu tajemství vzkříšení můžeme rozumět?

Vzkříšení je především obrazem nové skutečnosti života. Ne resuscitace, návratu do toho života, ale nové Boží kvality života, ke které jsme pozváni. Zároveň je ale cílem vzkříšení, aby ta nová realita vstoupila už do naší současnosti. Vzkříšení není až jednou, až umřeme, ale jde o to, abychom už teď nějak souviseli s Kristem. Abychom odpouštěli, abychom hledali smíření.

A jak se vyrovnáváš s vědeckými (a teď nevím, jestli to slovo nedat do uvozovek) námitkami vůči zmrtvýchvstání, tedy právě s tvrzením, že jde o symbolických příběh, ale něco jako „těla z mrtvých vzkříšení“ ve skutečnosti neexistuje?

Nikdy se neodvážím zesměšňovat vědu, ostatně sám jsem jí byl i účasten.

Ona ta námitka nemusí být nutně pejorativní. Co bys řekl člověku, který by za tebou jako za farářem přišel s tím, že má blízko ke křesťanským hodnotám, ale není schopen přijmout fakt zmrtvýchvstání?

Myslím, že na téhle otázce se láme to, jestli vůbec připustíme existenci Boha. Bůh ze své podstaty není zachytitelný vědou. To už objevilo osvícenství. Věda může zkoumat obsahy naší zkušenosti, které se v tomto světě opakují. Ale Bůh je takto neuchopitelný, to si dnes uvědomují vědci i teologové. Když Ježíš přichází jako vzkříšený a ukazuje se učedníkům, přichází už z Boží strany. To je ta nová realita. A my nejsme schopni říct, jak to doopravdy bylo, novozákonní příběhy zdůrazňují popření fyzikálních realit: Ježíš prochází zavřenými dveřmi, zdá se, že je zcela osvobozen od tohoto světa a jen se zde ukazuje jako jakési stvrzení toho, co se stalo. Aby proměnil víru svých učedníků.

Mluvili jsme o křesťanské cestě, která je zaměřena na vydání se pro druhé. Říkáš, že právě tím vstupuje vzkříšení do našich životů. Jak se to daří dnešním křesťanům a dnešním církvím třeba tady u nás?

Považuji to za věc, se kterou církev dost zápasí, a upřímně řečeno taky dost prohrává. Nebezpečí zapouzdření a soustředění se na to, čím žije církev jako společenství, je obrovské. Samozřejmě že už samotné církevní společenství nám nabízí možnost žít pro druhého člověka, tam to začíná, ale v čem máme jako česká církev největší deficit, je ta schopnost vidět trošku dál, než jsou vrata kostela či naší farnosti. Vidět až ke druhým lidem, které Ježíš sám vyhledával.

Máš třeba ty jako nový farář nějaký záměr, plán či prostě jen dojem, že by se křesťané v Boskovicích měli nějak víc takto angažovat pro druhé? Jaké konkrétní podoby by ta křesťanská služba mohla mít? Třeba ve městě, které není až tak sociálně problematickou oblastí.

Nějaké představy či nápady mám, ale jsem trošku opatrný v tom je říkat, protože myslím, že je důležité, abych nejednal jako nějaký podnikatel, který má všechno v rukou. Křesťanská služba je vždy spoluprací, takže potřebuji nejprve hledat spolupracovníky, kteří do toho půjdou se mnou. Ale základní podoby služby už tady fungují. Určitě máme podporovat kulturu, což je taky služba veřejnosti a obci. Velmi důležitá je sociální oblast, ve které budeme mít teď velkou příležitost s penězi, které církev dostala v restitucích. A jsem zvědav, jestli Boskovičtí budou mít odvahu se toho chopit. A pak je ještě jedna velmi důležitá oblast, která není moc vidět. Křesťanská služba se hodně týká i hlubokých vnitřních zranění člověka. Nejde o to pomáhat jen tomu, kdo je bez domova na ulici, ale být blízko i někomu, kdo je sevřený trápením a úzkostí. Tady také vidím, že máme hodně co dohánět.

Dnes se také hodně mluví o ohrožení, které pro evropské křesťanské tradice představují jiná náboženství, především islám. Představuje mezináboženský dialog pro dnešní křesťanství významnou zkoušku? Jak se na to díváš?

Jsem přesvědčen, že to je zásadní úkol dnešní epochy. To je otázka, které se dnes nemůžeme vyhnout. Není to úplně nová věc, už je to tak delší dobu, a mnoho už bylo v této věci uděláno, mnoho napsáno, spíš to často neznáme a nezajímáme se o to. Svým způsobem je to taková hozená rukavice pro křesťanství i jiná náboženství. Musíme vést dialog, jednat a pokoušet se navázat porozumění. Protože také tím třeba můžeme předejít válečným konfliktům. Je naším dějinným úkolem, abychom se o to pokusili. My jako křesťané máme možná určitou výhodu v tom, že jsme už prošli epochou sekularizace, zesvětštění – máme za sebou dobu, kdy křesťanství bylo triumfující silou. A to je důležitá zkušenost, kterou bychom se měli pokusit předat těm náboženstvím, která stále ještě usilují o to, aby naprosto rozhodovala o pravidlech společnosti. Nevím, nakolik se nám to podaří, ale myslím, že tohle je náš úkol i na menších městech, netýká se to jen metropolí, jako je Praha, Paříž nebo Londýn, ale právě i Boskovic a podobných míst.

Na závěr zpět k Velikonocům: V našich zeměpisných šířkách Velikonoce doprovází i řada lidových zvyků, jak se stavíš k nim? Chodí farář po mrskutu, učí plést syna žílu?

Můj problém je, že Velikonoce prožívám zpravidla natolik hekticky, že ani nemám čas na to, abych se synem pletl pomlázku. Což mě mrzí, můj otec ji se mnou pletl a rád bych to dělal také. České lidové zvyky mám rád. Je jich poměrně málo, vánočních i velikonočních, ale líbí se mi na nich několik věcí. Jedna z nich je to, jak jsou antikomerční, jak je všudypřítomná komerce a reklama moc nedokáže uchopit. Také vzešly z dob, kdy Čechy byly poměrně chudé, takže jsou poznamenány lidovou chudobou. Jejich součástí jsou tradičně prosté pokrmy – vajíčka, i ten beránek je poměrně jednoduché jídlo. A pak se mi líbí i to namlouvání, které je přítomno ve slavnosti pomlázky, to je velmi krásné. Mladí mužové mohou s dívkami navázat vztah, a je to tisíckrát lepší než nějaký Valentýn.