Koncert normalizační popové hvězdy Michala Davida, který se v Boskovicích chystá na konec června, vzbudil diskuzi na jedno tradiční téma. Pořadatelem koncertu je totiž městská kulturní organizace KZMB, které někteří vyčítají, že za veřejné peníze pořádá koncert čistě komerčního charakteru, bez ohledu na kulturní kvality.
Jako protiargument se často ozývá, že městská kulturní organizace je tu „pro všechny“, a měla by tudíž podporovat všechny druhy kultury bez větších ohledů na kvalitu. Uspokojení návštěvníků (nebo ošklivěji řečeno nadbíhání jejich vkusu) ovšem bývá hlavním měřítkem soukromých promotérů, kteří tím sledují svůj primární cíl, zisk. Pro kulturní organizaci placenou z veřejných peněz by měla být ekonomika důležitá (nechceme, aby se veřejnými penězi plýtvalo), ale zároveň nemůže být prvořadá. Protože kdyby byla, stane se z této veřejné organizace pouhý protekční komerční promotér dotovaný ze společného rozpočtu. Jinými slovy: kdyby městská kulturní organizace neměla sloužit především podpoře kvalitní kultury, jaký je vlastně důvod pro její existenci?
Některým se nezdá už samotné měřítko kvality. Dá se kvalita kultury změřit, zvážit, objektivně posoudit? Pokud ne, existuje vůbec? Vkus je přece subjektivní. Tento skeptický pohled si v sobě neseme snad ještě z komunistickému režimu, který umění na dlouhé roky nasadil železná rovnátka socialistického realismu a cokoliv se do nich nevešlo, bylo s úsměškem prohlášeno za podfuk. Absence smysluplných pevných měřítek pro kvalitu umění ovšem neznamená, že musíme rezignovat na pojem kvality umění jako takový – stejně jako nerezignujeme na pojmy vysoký člověk, modrá barva nebo spravedlnost, ačkoliv ani jejich definice nejsou jasně ohraničené. Mohou být předmětem diskuze, sporů i výjimek, ale dokážeme se na nich shodnout, a veřejná instituce by měla být schopna svou práci v této diskuzi obhájit.
Zajímavější je argument, že komerční koncerty tohoto typu vydělají dost peněz, ze kterých pak městské kulturní zařízení může dotovat „vysokou“ kulturu. Zde se nabízí provokativní otázka, jestli to není podobné, jako kdyby rodiče nechali svou dceru šlapat chodník, aby si vydělala na kvalitnější vzdělání – tedy jestli podpora kultury podporou nekultury není evidentní protimluv. Tuto kavárensky slepou kolej diskuze ale rychle přeskočíme podstatnější otázkou: když shrneme roční bilanci těchto čistě komerčních akcí včetně mzdových nákladů na zaměstnance placené z veřejných peněz, skutečně skončíme v plusu? Kolik? Na tuto otázku by nám mohla odpovědět výroční zpráva městské organizace – kdyby nějaká existovala. Takto argument zatím vyznívá do ztracena, protože ani dobře navštívená komerční akce není pro pořadatele zárukou zisku.
V poslední době se často říká, že i kultura si na sebe musí vydělat. Zní to moderně, pragmaticky a statečně. Budu tedy zpátečnický, idealistický a zbabělý a jednoduše řeknu, že kultura si na sebe vydělat nemusí. Kdybychom na tom trvali, dáváme přednost kultuře hlavního proudu, která je zisková, protože je jako ziskový produkt vesměs vytvářena od samotného začátku. A to je velmi konkrétní měřítko nekvality.
