Vzpomínková modlitba zazněla v neděli navečer v boskovické synagoze u příležitosti 74. výročí deportace místních židovských obyvatel do nacistických koncentračních táborů. Modlitbu pronášel kantor brněnské židovské obce – mladý muž, který ji předčítal u čtecího pultíku ze svého chytrého telefonu. Pak zazpíval několik písní a setkání uzavřel s tím, že smutek by se měl změnit v optimismus. Život pokračuje dál, i když v celé republice dnes Federace židovských obcí registruje jen asi tři tisíce členů.
Do boskovické židovské čtvrti se ovšem duch původního života a původní kultury vrací už jen ve vzpomínkách. Naprosto neuchopitelné míře nenávisti podlehl téměř absolutně: na příkaz nacistických okupačních úřadů bylo 14. a 15. března z Boskovic deportováno 458 osob židovského vyznání. Nejprve do koncentračního tábora v Terezíně, odtud do vyhlazovacích táborů. Po ukončení druhé světové války se jich do Boskovic vrátilo 14. Na jedné straně naprosto neuchopitelná míra nenávisti, na té druhé neuchopitelná míra lidského utrpení – a to mluvíme o Boskovicích, jejichž 444 obětí je opět neuchopitelným zrnkem písku v poušti milionů obětí holocaustu.
Zdejší židovská obec patřila k největším a nejvýznamnějším na Moravě. V roce 1727 čítala přes jeden a půl tisíce členů. Plná občanská práva získali Židé až v roce 1848. Poté se movitější z nich začali z ghetta stěhovat do křesťanské části města a v Boskovicích docházelo k postupné asimilaci. Židovští obyvatelé se významně podíleli na rozvoji města. Naopak někdejší židovská čtvrť se postupně stávala spíše čtvrtí chudinskou, bez ohledu na náboženské vyznání.
Na počátku 40. let bylo židovské město přelidněné. Nejprve se sem nastěhovali uprchlíci z Rakouska a Slovenska, poté přišel na podzim roku 1941 příkaz, že se do ghetta musejí nastěhovat všichni Židé z okresu. Ti zde ovšem nepobyli dlouho – nařízení k transportu označenému Ac přišlo 10. března 1942. Transport proběhl 14. a 15. března, nejprve byla odeslána zavazadla, v maximální váze 50 kilogramů na osobu. Druhý den, 15. března v 10 hodin, čekal na nádraží vlak, který deportované obyvatele odvezl do Brna. Jejich poslední cesta Boskovicemi tedy vedla ze seřadiště na náměstí U Vážné studny na vlakové nádraží. Do Terezína pak dorazili 19. března.
Ze shromaždiště U Vážné studny a z vlakového nádraží se dochovalo několik fotografií. A také vzpomínky lidí, kteří židovské obyvatelstvo doprovázeli. Mnohdy se jednalo o příbuzné, neboť z transportu byli prozatím vyňaty osoby žijící ve smíšeném manželství. To byl případ i pozdějšího odbojáře Leopolda Färbera, který ve svých 14 letech doprovázel s otcem na nádraží členy své rodiny. Část jeho vzpomínek není lichotivá ani k tehdejšímu křesťanskému obyvatelstvu města. Pro regionální noviny Boskovicko nedlouho před svou smrtí vzpomínal, že se z přihlížející skupiny Boskováků ozývala zvolání, že to židákům patří.
O přesném dalším osudu a konci obětí neexistují v podstatě žádné zprávy. Z Terezína byli odvezeni do vyhlazovacích táborů v Polsku, podrobnější materiály nacisté zničili.
Po roce 1945 byla podle Jaroslava Klenovského boskovická židovská obec krátce obnovena. Část navrátivších se obyvatel však postupně emigrovala, proto byla obec postupně změněna na synagogální sbor obce brněnské. Nakonec i ten kolem roku 1970 zanikl. Ohrožena byla následně také židovská čtvrť. V roce 1978 si tehdejší městský národní výbor objednal zpracování plánu asanace celého židovského města a obytné čtvrti V zahradách. V plném rozsahu naštěstí asanace neproběhla, ale i tak bylo do konce 80. let z původních sto třiceti osmi domů zdemolováno šedesát.
